557. schůzka: Benda z Benátek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Návrat Bucintora do přístavu na svátek Nanebevstoupení, 1732
0:00
/
0:00

Benátky. Proslulé jméno. Snad ještě líp zní v italštině – Venezia. Jako by tím jménem proplouvaly gondoly z Canale Grande. Jako by jím prolétly holubi z náměstí před dóžecím palácem. Jako by v něm zašplouchaly vlny u břehů všech 118 ostrovů. Benátky jsou na světě jenom jedny. My jich však máme osm, a všechny se jmenují podle těch italských. (Ve staré češtině byly i benátky s malým b: říkalo se tak místu vlhkému a bažinatému.)

Jedno takové místo si vyhlídli – kdovíproč – na levém břehu řeky Jizery naši předkové a založili tam osadu. A v těchhle Benátkách žil, byl před drahnými lety, ba několika staletími, tkadlec Jan Jiří Benda. Benda z Benátek. „Anno 1709 dne 25. listopadu narodil jsem se v království Českém ve vsi Staré Benátky nedaleko horského městečka Nové Benátky. Můj nebožtík otec Jan Jiří Benda byl tamtéž starším cechu tkalcovského a současně hrával v krčmách na klapačku, hoboj a šalmaj. Nebožka matka Dorota byla rozená Brixiová, dcera jednoho vesnického kantora. Ježto jedna sestra zemřela, byl jsem mezi svými sourozenci nejstarší. Děd byl šafářem na jednom šlechtickém dvoře, jeho křestního jména jsem zapomněl.“

Franta, Fanouš, Francek, Frantík (kdoví, jak mu doma říkali.), tak tedy František Benda z Benátek se neměl stát tkalcem jako jeho tatík, nýbrž mu bylo souzeno, aby se věnoval tomu, čím se otec zabýval ve volném čase. Dědičnost hrála určitě velkou roli - nejenom tatínek měl talent k muzicírování, i maminka měla v sobě nějaké náležité geny. Pocházela ze slavného hudebnického rodu Brixiů. I ostatní její děti si z její genetické výbavy něco do života odnesly – proslavilo se jich pět: František, Jiří Antonín, Jan Jiří, Josef a Anna. Na jejich muzikálnost mělo nesporně prvořadý vliv celé hudební ovzduší rodiny, ale měrou nemenší se zasloužil benátecký hrabě Ignác z Klenové. Díky němu mohli Bendové (a nejenom oni) získat hudební vzdělání a jako významní skladatelé zasáhnout do vývoje evropské hudby.

František Benda na dobové rytině

Hrabě Ignác z Klenové byl důvěrným přítelem svého souseda, hraběte Šporka. Přestože měl mnohem skromnější prostředky, v mnohém si vedl podle Šporkova vzoru. Sestavil si ze svých zaměstnanců i z benáteckých občanů kapelu a ve druhém patře severozápadního křídla zámku zřídil divadlo. Hrály se tu činohry, konaly koncerty, hostovaly tu opery. Například opera, vedená impresáriem Denziem, hrála v říjnu roku 1725. na zámečku Bon Repos jakousi pastorelu, a hned druhého dne ji uvedla při Šporkově návštěvě na benáteckém zámku. Tento hudbymilovný pan hrabě měl velkou zásluhu na tom, jakou životní dráhu si František Benda zvolil. Svým způsobem zasáhl do osudů celé bendovské rodiny. Nebýt jeho zásahu, byl by František nejspíš benáteckým buďto tkalcem, jako tatík, anebo perníkářem. K tomu však nedošlo, neboť pán z Klenové zajistil svému nezletilému poddanému hudební vzdělání. František už jako kluk zpíval na kůru, vyhrával po hospodách k tanci, a později se stal členem šlechtických kapel. Než však k tomu došlo, musel vychodit školu.

„Městská škola byla vzdálena půl čtvrti míle a proto jsem se učil abecedě a hláskování u jednoho hrnčíře a teprve pak jsem šel do městské školy, učil se číst, psát a zpívat, takže kladl jsem prvé své hudební základy u tehdejšího nezručného kantora jménem Alexius.“ Ano, a taky sepsal životopis. Nikoli na stránku (jako my dáváme dohromady svoje curriculum), ale obsáhlé paměti. „Anno 1718 – ježto jsem byl devítiletý – vzal mne otec do Prahy, abych viděl toto město. Zde žil jeden chrámový compositeur jménem Brixi, blízký příbuzný ze strany matčiny, který vyzkoušel můj diskant a jelikož jsem obstojně trefil předložený mi kus, navrhl mne za diskantistu kostela svatého Mikuláše kláštera benediktinů na Starém Městě. Po vykonání zkoušky jsem byl přijat a hned jsem v Praze zůstal. (Můj bývalý kantor Alexius přisoudil toto místo svému synovi, aniž o tom můj otec čeho věděl, a zazlíval otci, že ho předešel – ježto si mniši podrželi mne, vyšel jeho syn naprázdno.) Chodil jsem současně do školy k jezuitům, a navštěvoval jsem často kostely, kde jsem mohl slyšeti nejlepší pěvce. Během jednoho roku jsem byl k nim počítán.“

V klášteře měl František byt a stravu zdarma, taky mu slíbili, že dostane nějaké ošacení. Což se naplnilo, neboť vypracoval pro mladého hraběte Černína jakousi disputaci, za což obdržel neskutečné dvě stovky zlatých. Oblékl se od hlavy až k patě. „Když mě takto vyšňořeného viděla při své návštěvě moje matka, musel jsem zažádati o osmidenní volno a jít s ní domů. Když jsme byli nedaleko naší obce (šli jsme totiž z Prahy do Benátek pěšky), zavedla mne stranou do křoví. Neměl jsem tušení, co by to mělo znamenat. Teprve když vyňala z kapsy krabičku s pudrem na vlasy, pochopil jsem příčinu. Krátce: můj vlas byl napudrován, přičemž jsem sotva zdržel smích, neboť kdo mne mohl vidět při mém příchodu kromě několika sedláků v sousedství, jinak nikdo víc. V neděli jsem pak zpíval v městském kostele. Kantor jevil velké potěšení a uspokojení, jež zpečetil téhož dne odpoledne několika džbánky toho dobrého českého piva v úplné přátelské shodě s otcem.“

František Benda (portrét neznámého umělce)

Ta dobrá nálada tatíka záhy přešla, neboť synek František své zajištěné klášterní bydlo opustil. K tomuto nepředloženému kroku ho zlákal jistý studiosus jménem Robert Roscher. Ten se vypravil ze Saska do Prahy s určitým úkolem. Měl opatřit pro drážďanský chrám hocha diskantistu, jenž by vystupoval v královské kapele. Německý lobbista se obrátil na Františka, a František na tu udičku skočil. Roscher mu radil, aby zmizel tajně, ale paterovi regens se už něco doneslo, a tak svého svěřence bedlivě hlídal. Do školy mohl odejít jenom ve věstě a pláštěnce, bez kabátce. František však kabát klidně oželel a utekl jenom ve vestě. Knihy prodal v Židech za pět zlatých – pro jeho zahraniční cestu to tehdy byla celá jeho hotovost. Během cesty si vydělával zpěvem (třeba v Rakovníce). Prádlo a peřiny ovšem zůstaly v Praze. Klášter naléhal na Františkova otce, aby zpětně vyplatil na syna veškeré náklady, ale tatík podle pravdy vypověděl, že o synově útěku nic nevěděl, přičemž potvrdil slzami svou nevinu. Františkovi bylo tehdy právě třináct let.

„Když jsem přibyl do Drážďan a ohlásil se tam u jezuitů, pod jejichž dozorem byli hoši královské kapely, poznal jsem několik svých budoucích kolegů při hře míčem. Německy jsem neuměl a oslovil je po česku. Ježto byli pěkně oblečeni a já jen ve vestě, měřili si mne všelijak, ale již třetí den jsem byl vyparáděn jako oni, neboť jsem se dal slyšet svým zpěvem. Nyní bylo na čase psát otci. Brzy mne navštívil. A byl úplně spokojen s mou výměnou.“

František však onemocněl švýcarskou nemocí. Co znamená anglická nebo francouzská nemoc, lehce si posluchač domyslí, leč jaké příznaky má nemoc švýcarská? Stesk... touha po domově... nostalgie. Synek napsal domů, tatík vyslal na koni některého příbuzného, jenomže zrovna se studovala nová Regina coeli a František v ní musel zpívat v přítomnosti královského panstva, takže příbuzný muset odjet s nepořízenou. „Má nemoc však stále přibývala a ježto mne propustit nechtěli, unikl jsme tajně na lodi do Čech, na jejímž vlečném člunu jsem spal až k Pirně. Když jsem se ráno probudil, stáli dva za mnou vyslaní mužové, kteří mne s sebou vzali zpět do Drážďan. Právě uplynulá noc však způsobila, že ztratil jsem hlas, a protože se nechtěl dostavit, nebyly již mému propuštění činěny překážky, ale dosavadní laskání se proměnilo v určitý způsob opovržení.“

František pak ještě nějakou dobu zpíval, ale když dospíval, tak dozpíval. (Malá jazyková hříčka, která v rozhlase příliš nevynikne. V prvním „dospíval“ je S, v druhém Z.) Vrátil se do Benátek k rodičům. Ještě jeden návrat: vrátila se i myšlenka na řemeslo perníkářské, leč přitom se pilně učil na housle a s tatíkem čile šumařil po hospodách. Dobře šumařil, neboť vzbudil ještě jednou pozornost pana Ignáce z Klenové. „Otec se mne ptal, zdali bych to se zpíváním nechtěl ještě zkusit. Zavedl mne k jednomu Židovi, který prodával pálenku, dal si nalít, polovici vypil a zbytek podal mně řka, že to snad bude pro hlas dobré. Byl jsem pravděpodobně prvým i posledním, kdož použili takového prostředku pro svůj hlas. Postavil jsem se k těm, kdož zpívali alt a pokoušel jsem se též zpívat. Hlas zprvu zaznít nechtěl, povlovně však byl lepším a při odpoledních nešporách jsem cítil, že na mně spočinuly zraky všech. I pana faráře, jenž si pln radosti pochutnával na mělnickém tak vydatně, že jazyk dosti ochrnut se udál...“ Pan hrabě si ho vybral, aby se odebral do Prahy a vyhledal svým houslím mistra. Dostal se k houslistovi tehdy z nejlepších (Koníček se jmenoval), jenomže František u něj pobyl jenom deset týdnů, pak mu mistr naznačil, že u něj školení končí. František byl tak dobrý, že by ho Koníček už nic víc nenaučil... Ale to určitě naučil, jenomže Benda jaksi nebyl zcela solventní... Tak tedy czase cesta zpátky domů, do Benátek,a tady se setkal se slepým muzikantem, starým Židem Nehumim Löblem. Hrál prý stejně tak dobře jako Benda.

Z Drážďan se František Benda vrátil zpět do Benátek (na obraze Francesca Guardiho Canale Grande)

Potřetí opustil Benda svou zemi. „Ve Vídni však ode mne žádali lokajské služby, což mne velmi bolelo. Ježto prostředky byly, počal jsem pomýšlet na – tajný útěk. Příležitost se dostavila. Často mne tu a tam žádali ke hře, takže jsem býval i v noci mimo dům. Mělo to později dobré následky. Jistý hudebník jménem pan Čart, jenž býval ve službách hraběte Pachty, se se mnou seznámil důvěrně, a ježto byl ve svých službách právě tak nespokojen jako já ve svých, rozhodli jsme se tajně ujít, a to do Polska... Vzali jsem s panem Čartem některé hudebniny a pár flaut do železné pokladnice, taktéž dvoje housle a několik košil; střídavě jsme vše nesli... Vydali jsme se večer v sedm hodin na cestu, míjeli, pokud to jen bylo možno, hlavní zemskou silnici a v několika dnech jsme šťastně dorazili do Vratislavi. Zde jsme se prohlásili jako studenti z Prahy, kteří chtějí zkusit v Polsku své štěstí, učinili několik známostí a v neděli hrál každý z nás po jednom koncertu v kostele...“

„V noci, když z městského orloje odbíjely věžní hodiny, hráli jsme a cvičili sonáty. V prázdných sálech a pokojích se ozývala naše noční hra. Lidé na ulici se zastavovali, když zaslechli hudbu z domu s temnými a prázdnými okny a pak rychle odcházeli a v ustrnutí se křižovali. Byli přesvědčeni, že duchové provozují své čáry. Na housle a lesní rohy jsme napodobili vichřici, dunění hromu a lomoz. Bušení do starých skříní a do železných pekáčů se střídalo se skřípěním dveří a sovím houkáním a zvonění paličkou do hmoždíře. Oblékli jsme si masky a bílé ženské košile a ukazovali jsme se u otevřeného okna jako strašidla. Pustý palác byl náš ráj. Až jednou v noci třicet halapartníků obklíčilo palác. Chystali se nás odvést, neboť se rozšířilo po městě, že čarujeme. Rychle jsme sebrali své věci a prchali tmavými chodbami, vyhýbajíce se svitu měsíce.“

František však jenom nestrašil, on taky hrál. Tedy on hlavně hrál (aby nedošlo k omylu). A dobře hrál. Přímo výtečně. V kapele v jednoho z nejvýraznějších evropských panovníků 18. století. O jeho osudu rozhodla hospoda. No... to už tak někdy bývá, že o lidském osudu nerozhoduje pouze rodina a škola, ale i hospoda. Když mu bylo čtyřiadvacet, toulal se Evropou vyzbrojen houslemi. Ty dokázal rozezvučet takřka ďábelsky. Onoho 17. dubna roku 1733 si v pokojíku jistého zájezdního hostince rozcvičoval prsty, když vtom šla právě pruská královská Výsost korunní princ procházkou kolem. Zastavila se, chvíli poslouchala a poslal k Bendovi s dotazem, kdo jako je. „Hned jsem šel dolů a osobně se představil. Jeho Výsost mi nařídila přijít večer k ní a byla tak milostiva, že mne sama na klavíru doprovázela, a tak jsem nastoupil své nynější služby.“ Zakrátko nato byla ruka v rukávě. V pruském králi Friedrichovi našel Benda mecenáše a ochránce, který mu poskytl volný prostor k uměleckému vývoji. Benda ho využil beze zbytku. Ale zadarmo to nebylo. Co se tím myslí? Tím se myslí to, že hudbymilovný hrabě pan Ignác z Klenové má dozajista velkou zásluhu na volbě životního poslání a na hudebním vzdělání Františka Bendy, jak jsme si už řekli, jenomže... Počítal samozřejmě s tím, že František vrátí do zámecké kapely. Bendové byli pořád jeho poddaní. Než dosáhl František výhostu z poddanství, stálo ho to koně a 200 zlatých. Každá svoboda něco stojí.

V pruském králi Fridrichovi našel Benda ochránce a mecenáše (na obraze Adolpha von Menzela král Fridrich při hře na flétnu)

V Prusku podporoval František Benda uměleckou emigraci z Čech a podařilo se mu dokonce přestěhovat rodiče i sourozence do Německa. „Jeho Veličenstvo král Fridrich poslalo k mým rodičům, žádaje vidět ostatní mé bratry. Doma byl jenom nejmladší Josef. Jeho starší bratr, nynější kapelmistr v Gotě, studoval tehdy v Jičíně. Aniž byl slyšen, bylo mu nařízeno přijmout tuto službu a mně bylo dopsáno, že se ke mně vysílá, abych ho učil houslím. Prosil jsem v odpovědi, jelikož byla tak dobrá příležitost a rodiče projevili přání být mi nablízku, o celou rodinu poníženě. Od Jeho Veličenstva pak přišel rozkaz dáti mojí rodině vše, čeho by k cestě potřebovali. A vbrzku jsem měl potěšení shledat se s rodiči, s třemi bratry a sestrou. Bratra Jiřího a Josefa jsme vzal k sobě, abych je učil hudbě. Jsou nyní oba dost známi, takže považuji za zbytečné zmiňovat se o jejich pokrocích. Sestra je provdána za zručného houslistu, je sopranistkou a může být bez lichocení počítána mezi dobré zpěvačky.“

Král daroval Bendově rodině stavební místo i materiál, a to v obci jménem Nowa Wes u Postupimi, kde už žilo mnoho českých rodin. Všemožně je existenčně podporoval. Když například František Benda onemocněl pakostnicí, hradil mu král všechny náklady na léčení v Cáchách a Karlových Varech. Vedle Stamice, jehož o mnoho přežil, se jako jediný dopracoval osobitého slohu v houslové hře, nezávislého na italské tradici. Je považován za předchůdce klasicismu, a protože vychoval přes 30 žáků, také za tvůrce berlínské houslové školy. Ve službách krále Fridricha II. působil třiapadesát let jako koncertní mistr královské dvorní opery.

„Bratři Františka Bendy našli zaměstnání v dvorní kapele – Jan Jiří, Jiří Antonín i Josef, který byl po Františkově smrti koncertním mistrem. Všichni bratři Bendové byli hudebními skladateli. František začal komponovat, když získal místo koncertního mistra královské pruské dvorní kapely. Napsal 15 houslových koncertů a množství houslových sonát, s oblibou komponoval drobná capriccia. Jiří Antonín vedle koncertů, klavírních sonát a sonatin nám za nechal písně, kantáty, řadu singšpílů, dokonce věnoval hudbě úplně novou formu, svůj objev – scénické melodramy.“

Vedle Stamice, jehož o mnoho přežil, se jako jediný dopracoval osobitého slohu v houslové hře

Ty se velice líbila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. O melodramu Medea Jiřího Antonína Bendy píše domů svému tatínkovi: „Vskutku mne ještě nikdy nic tak nezaujalo. Vy víte, že Benda byl vždy mým miláčkem mezi luteránskými kapelníky. Miluji obě jeho díla tak, že je vozím neustále s sebou.“ Jiří Antonín umožnil svým následovníkům, aby vznikl vrcholný klasicismus a tím pomohl nepřímo i Beethovenovi. Rovněž mladší Benda mohl být na svoji muziku docela pyšný, tak jako jeho starší bratr František. Mohl. Ale nebyl. Inu... pochází od něj takový podivný výrok. Na muzikanta podivný. On si totiž zapsal v době, kdy mu jeho život odsypával poslední zrnka, tuto větu: „Každá nepatrná luční květina skýtá více potěšení než celá hudba.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související