558. schůzka: Sága rodu Dusíků

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Ladislav Dusík

Tentokrát vás seriál Toulky českou minulostí seznámí s jedním nadmíru věhlasným muzikantským rodem – především výhonek jménem Jan Ladislav vynikl na četné jiné. Jelikož jak známo Hliník se odstěhoval do Humpolce, je zřejmé, že v Čáslavi se narodil Dusík.

„Rod náš pochází svým původem z Hradce Králové. V záznamech archivu tohoto královského věnného města možno již v letech 1470 až 90 dočísti se o volených konšelích, ba i primátorech jménem Dusík, tedy našich předků. Rodiny někdy rolnická, ale zachované pověsti od úst k ústům snad svobodnická, vydala během času slušnou řadu učitelů. Však po Bílé hoře upadla jako mnoho jiných do nejnižšího poddanství. Tehdy ztrácí se nám přeťatá nit, kterou navázati můžeme v obci Mlázovicích do Hořic přifařené. Matriky hořické počínají roku 1678.“

Kroniku rodu Dusíků začal psát a rodokmen souběžně sestavovat Hugo Dusík, později ho doplnil jeho syn Václav Ignác Dusík a koncem 20. století dopsal poslední stránky vnuk Jan Dusík. Rodopisný strom začíná jeho jmenovcem, Janem Dusíkem, z rolnické rodiny. Jeho bratr Václav však už působil v Chlumci nad Cidlinou jako učitel. Řemeslu kolářskému se vyučil zástupce další generace, pokřtěný jménem Jan. (Aby se chudáci současníci v té spleti jmen vyznali, říkali pro jistotu Jan Dusík Kolář – tím se ovšem nic nezjednodušilo, protože Dusík Kolář byl ve skutečnosti povoláním bednář.) Jeho syn byla pro změnu opět Václav a i on se měl učit bednařině, leč přednost dal profesi kantorské. Z matriky obce Mlázovic se dovídáme, že zplodil sedm dětí (tenkrát ještě muži uměli dělat děti), a nejstarší z nich dostal jméno Jan Josef. Otec mu zemřel sotva dvanáctiletému, načež ho matka odevzdala do učení ke strýci. Ani kolář, ani bednář, tentokrát už se jednalo pouze o kantory. Strejda ho vzdělal a vychoval na učitele, ale také věhlasného varhaníka a hudebního skladatele.

Musel mít opravdu dobrou pověst, protože dostal od magistrátu města Čáslavě nabídku na místo prvního učitele na městské škole. Narodilo se mu osm dětí, kterým zřejmě bylo předurčeno být muzikální, neboť maminka Veronika prý hrála výborně na harfu „a byla v hudbě důstojná svého manžela.“ Ze svých nejstarších tří dítek vychoval pantáta a pan učitel v jedné osobě vynikající muzikanty. Nejprve je připravil sám v domácím učení, načež je umístil na cizích kúrech: Ladislava jako zpěváka v minoritském chrámu v Jihlavě, Benedikta za varhaníka v pražských Emauzích. Hudební vzdělání se nevyhnulo ani dcerám - Antonie Veronika Kateřina se stala známou zpěvačkou. Hudební historik, premonstrát Bohumír Dlabač o tomto Dusíkovi napsal: „Jeho pilnost byla příkladná. Po celý den se lopotil ve škole se svými svěřenci, v noci pak probděl nad partiturami Bachovými, Tůmovými, Fuchsovými i svými. Činností tou se stal oblíbeným nejenom ve městě, ale po celém okolí, odkud přicházeli k němu žáci z rodin nejen chudých, jež chtěly dítkám svým hudbou zajistiti budoucnost, jak tehdy bývalo zvykem, nýbrž Dusík měl mezi svými žáky v hudbě dítky z nejpřednějších rodin měšťanských, ba i šlechtických. Ani dcer svých po této stránce nezanedbával, maje ovšem v manželce své, hudbě dobře vzdělané, věrnou a sobě oddanou pomocnici.“

02424129.jpeg

Co se dochovalo po Janu Josefu Dusíkovi, po tom prvním ze ságy hudebního rodu Dusíků? Pár dopisů, které si vyměnil s Josefem Haydnem – s tím byl dlouhá léta v přátelských stycích; několik pastorálních mší a mnoho mší kostelních; také kostelní písně a pohřební sbory (nejznámější je Salve regina). Některé jeho věci se snad léta povalovaly na farní půdě v Čáslavi. „Jan Josef Dusík přečkal nejenom manželku svou, která zemřela ve věku dvaasedmdesáti let, ale i dva syny, Jana Ladislava a Františka Benedikta. Oplakával bolestně jejich konec, až i jeho v osmdesáti letech nelítostná smrt uchvátila v Čáslavi roku 1818. Zemřel jako slavík s písní na rtech, ač tělo stářím sešlo. Ještě před smrtí prosil svou dceru Kateřinu Annu Verunku, aby na klavíru posledně mu zahrála jeho píseň Již jsem dost pracoval. A když tato po vůli otcově učinila, doprovázel ji hlasem slábnoucím, až umlkl na věky.“

Nejmladší bratr Jana Josefa nesl jméno Václav Jiří. Narodil se už jako pohrobek. I on prokazoval značný hudební talent. I on se dal na kantořinu a varhanictví. Byl zpěvákem na Svatém Kopečku u Olomouce, hrál na varhany v Českém Dubu, pak se objevuje opět na Moravě, v Dolních Loučkách u Tišnova, tam se i žení a poté nastupuje místo rektora ve Velké Bíteši. „Jsa znamenitým varhaníkem a pianistou, ano pověstným již i hudebním skladatelem, cvičil v Náměšti nad Oslavou komorní orchestr jeho Excelence hraběte Haugwitze. Říkalo se o něm: Dusík – náš generálbasista. Plně obsazený orchestr čítal třiašedesát lidí, přičemž byl doplněn z okolních učitelů, hraběcích úředníků a myslivců, mezi nimi byl i slušný počet manželek úřednictva. Podmínkou přijetí do hraběcích služeb vůbec byla znalost a ovládání kteréhokoli hudebního nástroje. K účelům hudebních produkcí byla v prvním patře zámku architektonicky vyzdobená dvorana, v níž důkladně secvičený orchestr produkoval nesmrtelná díla Händlova, Gluckova“ – a také Dusíkova. (Kromě toho se provozovaly i skladby Jeho Excelence – pan hrabě byl ctitelem hudební klasiky a komponoval, přičemž mu Václav Jiří Dusík pomáhal radou, což mu vynášelo milostivý projev hraběcí spokojenosti a někdy i bohatou odměnu.). O Dusíkovi se v Bíteši říkalo, že byl z nových – to znamená, že měl odbornou kvalifikaci. Byl zkoušen na hlavní škole (pozdějším učitelském ústavu) v Brně.

„Dusík miloval šelmovinu, což vysvítá z této události: V kteréms městě v okolí města se měla odbývati biskupská vizitace. Mezi pozvanými hudebníky a zpěváky byl také Dusík. Bylo mu jako chvalně známému varhaníku vykázáno místo u varhan. Duchovní pastýř s družinou svou lnou se již k oltáři, však – ó, hrůza! Místo očekávané slavnostní předehry varhany řvou, hučí a kvílí v hrozném nesouladu. Pekelná vřava ohlušuje, řve a ničí nervy, což trvá již hodnou chvíli. Lidé se obracejí, obrací se i klérus a nikdo v tu chvíli neumí si vysvětliti, co se to vlastně děje. Z kruchty slyšeti jest zoufalé výkřiky, prosebné i hrozivé hlasy, ba patrna i jakás tahanice. Byla to divná podívaná. Slavný organista zalehl oběma lokty pohodlně manuál. zastoupiv pořádně i pedály. Regenschori, o jehož jde kůži, lomcuje s Dusíkem ze strany jedné, kdežto jiní stahují ho z lavice ze strany opačné. Ale varhaník ovládá situaci a dlouho se nedá, pak však přece jen polevuje pocco a pocco (poko a poko) taktům, uvolňuje pedály, bučení a hučení oslabuje a hudební proud přechází pozvolna a znatelně v jakýs lahodný soulad konečně v slavnostní majestátní hru, která přítomným probíhá tělem jako elektřina. Nyní teprve se ukázalo, co to za mistra v tom zeleném kabátě. Čeho zamýšlel, dosáhl. Biskupská milost upozorněna jsouc velebnou hudbou, rozkázala varhaníka vzíti k hostině, kdež prý se Dusík dokonale vyznal a svými šprýmy společnost bavil.“

Jan Ladislav Dusík

Po Václavu Jiřím Dusíkovi, který zemřel na odpočinku jako pětašedesátiletý v Mohelně, se zachovalo pár hudebnin, několik „žertovných výstupů“, kostelní zpěvy, Fundament pro generální bas a – devět dětí. Jeho synovec – nejslavnější z Dusíků, Jan Ladislav – byl v té době už po smrti. Osud mu dopřál pouhých dvaapadesát let, přičemž on si tento počet asi sám ukrátil nepříliš zdravým způsobem života. „Narodil se dle křestního listu matriky čáslavské 9. února roku 1760. Uváděn je všude jako Jan Ladislav, ač druhým jménem křtěn vpravdě nebyl. Správný zápis o jeho křtu v matrice jest Wenceslaus Joannes - Václav Jan. Patrně obdržel jméno Ladislav při biřmování a připojil je ku svému Jan, jež bylo obvyklejší v rodě. Jméno Václav pak zcela vypustil.“

Když vystudoval jihlavské a kutnohorské gymnasium, odešel do Prahy, kde dosáhl na universitě hodnosti magistra filosofie. Už dřív byl rozhodnut, že vstoupí do kláštera řádu cisterciáků ve Žďáru nad Sázavou, jenomže podle josefinského dekretu nedosáhl ještě patřičného věku, a tak od toho úmyslu upustil – jak se později ukázalo nikoli na škodu svou, ani ne kláštera. Už od dětství se učil hudbě (jinak to snad u Dusíků ani nešlo), takže jistý setník dělostřelectva, hrabě Männer, který rozpoznal jeho hudební nadání (kupodivu dělostřelec, a nikoli nějaký kapelník) vzal ho s sebou do Nizozemí, jehož část tehdy byla rakouská. „Novou kariéru začal Jan Ladislav jako varhaník. Tento obor se však nezdál býti jeho idolem a záhy jej vidíme v Amsterdamu a Haagu, kde se těšil značným úspěchům jako klavírní virtuos a učitel hudby. Poté se ocitl v Mohuči, následně odjíždí přes Berlín do Petrohradu, ani tam se však nezdržel dlouho a ocitá se v Paříži. Za několik let vyspěl v hotového umělce, některé skladby vydal již tiskem a získal si přístup ke dvoru francouzskému. Tady mu bylo dovoleno uspořádati koncert za přítomnosti Marie Antoinetty, která milovala velice hudbu a podporovala hlavně hudebníky ze své dřívější vlasti.“

Životopis Jana Ladislava Dusíka připomíná cestovní itinerář. Mistr zřejmě nikde příliš dlouho nevydržel. Z Paříže spěchá do Milána, ale hned nato odjíždí do Německa, kde koncertuje za přítomnosti saského kurfiřta. Ani tam se dlouho nezdrží, protože ho opět volá Paříž. Byl by tu vydržel i déle, ale vypukla revoluce a tak si to Dusík pro jistotu namířil přes Kanál do Anglie. Zdálo se, že se tam přece jenom trochu usadil, dokonce tu i zdomácněl, zvykl si, získal četné známosti v uměleckých i šlechtických kruzích, a byl také představen Josefu Haydnovi, který ho považoval. Papá Haydn napsal svému českému kolegovi Janu Josefu Dusíkovi (tedy tatínkovi) doslovně:

„Vážený příteli, děkuji Vám z plna srdce, že jste si v posledním dopise svému panu synovi na mne vzpomněl. Zdvojnásobuji svoji poklonu a jsem šťasten, že Vás mohu ujistit, že máte za syna nejhodnějšího, nejmravnějšího a v oboru hudebním nejvýtečnějšího muže. Mám jej rád rovněž tak jako vás, ježto toho zcela zasluhujete. Udělujte mu denně své otcovské požehnání, bude tím vždy oblažen, což mu pro jeho velké nadání srdečně přeji. Jsem s veškerou úctou Váš upřímný přítel Josef Haydn.“

Pierre Condé: Jan Ladislav Dusík

V Anglii se Janu Ladislavovi nedařilo špatně. Stal se učitelem hudby vévodkyně z Yorku. Tam, kde vystupoval, byl s železnou pravidelností miláčkem najmě dámského publika. Jak praví jeho synovec Hugo v kronice rodu: „Těšil se z mnoha úspěchů i na tomto poli.“ Hned nato ovšem dodává: „Žádné z dam se nepodařilo nadlouho upoutati pohyblivého virtuosa.“ Musel být opravdu dost pohyblivý, neunikl však londýnské krasavici, dceři vlámského hudebníka Dominice Corriové, jíž se ho podařilo přivést až k oltáři. Oba manželé uspořádali v následujících letech koncerty v řadě anglických, „s výsledkem v každém směru velmi uspokojivým. Bylo by se jim asi vedlo stejně skvěle i nadále, kdyby Dusík nebyl připadl na myšlenku, jež sama o sobě byla dobrá, avšak způsob provedení byl nešťastný. Dusík měl z minulých let již některé zkušenosti s hudebními nakladateli a jeho snahou bylo, aby se osvobodil od nich a své skladby sám dobře zpeněžil. Za tím účelem založil s pomocí svého tchána hudební nakladatelství. Oba společníci věkem i národem tak různí shodovali se kupodivu v tom, že jednomyslně zanedbávali obchod, pro který neměli ani porozumění, ani vlohy, a důsledek toho byl, že za pouhé tři roky ocitla se tato firma před úpadkem. Podnikatelé stáli před dvěma eventualitami: buď zaplatí, nebo se odebéřou do vězení pro dlužníky. Za svou osobu rozhodl se Dusík pro možnost třetí. Opustil nejen tchána-společníka, nýbrž i manželku a dítě, tajně se přeplavil z Londýna do Hamburku a ostatní přenechal tchánovi. Jeho choť utěšila se po odjezdu manželově z Londýna velmi záhy a Dusík nebyl jí nikdy pohřešován.“

Byl to pěkný ptáček, ten Jan Ladislav. Hudbu psal skvělou, což o to, ale že by svým charakterem zrovna vyznamenával, to opravdu ne. No, aspoň je nabíledni, že na schůzkách Toulek českou minulostí bereme lidi, jací byli, a ne takové, s jakými bychom si přáli se setkávat. V Hamburku nebyl Dusík cizí. Už zde jednou navštívil syna slavného Bacha, Philipa Emanuela, kterému předložil svoje skladby a byl jím vlídně přijat a povzbuzen. Nynější hamburský pobyt měl však jiný průběh. Seznámil se zde s jistou kněžnou, tedy aristokratkou, povahy prý značně vznětlivé, a odešel s ní na její statek kamsi do Šlesvicka k dánským hranicím. Podle jiné verze ho dala unést. Snad on ji, ne? Ne, ona jeho. Její jméno ani statku, kam se uchýlili, není známo, sám Dusík o této epizodě zachovával celý život mlčení. Asi věděl proč. „Zde chován byl v odloučenosti plné dva roky. Selanka trvala dosti dlouho, uvážíme-li nestálost a těkavost našeho umělce. Déle však nedal se Dusík ani zde zdržeti a tiše odejel přes Německo domů, do Prahy.“ V Praze uspořádal v Konviktském sále koncert, který vzbudil nadšení a obdiv. Ještě tehdy, po dvaceti letech strávených v cizině, ovládal dokonale svou mateřštinu. Zajel si i do Čáslavě za svými rodiči, a zdržel se nikoli pár dní, ale pár měsíců. Přes Vídeň to měl namířeno do Hamburku, ale tam už nedojel, protože ho potkala jedna z četných osudových náhod (nebo možná zákonitostí) – cestou do Německa se seznámil s pruským princem Ludvíkem Ferdinandem, se kterým zůstal až do jeho smrti.

J.L. Dusík byl chráněncem Marie Antoinetty

Princ padl v bitvě u Saalfeldu v bitvě proti Napoleonovi. „V hodnosti koncertního mistra u slavného francouzského ministra Talleyranda se vrátil do Paříže, ozářené slávou Napoleonova vítězství u Slavkova. Toto město bylo střediskem celé Evropy. Snaha Napoleonova po skvělém dvorním životě byla napodobována četnou šlechtou staré monarchie a novými povýšenci, kteří přičiňovali se zvlášť horlivě, aby zvýšili lesk císařství, jež pomohli budovat. Množství koncertů a společenských podniků přivábilo celý roj skladatelů velkých i bezvýznamných, od Streibelta až po Cherubiniho. V tomto prostředí bylo jistě nesnadno se udržeti, tím spíše vyniknouti. Přesto podařilo se Dusíkovi, že upozornil na sebe koncertem v pařížském Odéonu a od onoho večera stal se velice módním. Povinnosti spojené s místem u Talleyranda nebyly příliš četné, zvláště když kníže byl donucen vládou opustit Paříž a usadit se na venkově. V tu dobu Dusík mnoho skládal a zde vznikaly jeho nejlepší práce, jež tak vysoko ční nad záplavou efemérních výrobků jeho vrstevníků.“

Života Dusíkova bylo však již namále. Během let nesmírně ztloustl, takže pohyb mu byl obtížným a proto trávil většinu dne ve své ložnici. V posledních letech podléhal náklonnosti k alkoholu. K tomu přidružila se úplně ochablost nervů, až konečně nadešel jeho konec. Zemřel 20. března roku 1812. v Talleyrandově vile v Saint-Germain-en Laye. Kromě dvou oper, které sepsal v Londýně a o kterých se neví ani jak se jmenovaly, a kromě pár komorních skladeb psal skoro všecko pro klavír. Současníci o něm říkali, že tento nástroj rozezpíval. Jeho slávu založily klavírní koncerty, ale ještě víc velké sonáty. Opíral se o brilantní techniku své klavírní hry, vyhýbal se však okázalé virtuositě. Zajímavou klavírní skladbou byla Smrt Marie Antoinetty, ve které Dusík programně líčí poslední chvíle a osud nešťastné královny, její uvěznění, vzpomínky na bývalou slávu, příchod gardy cestu na popraviště, hučící lid, svist gilotiny a závěrem apoteózu nešťastné dcery Marie Terezie.

Partitura Jana Ladislava Dusíka

Za svého života byl slavný, oblíbený, Felix Mendelssohn-Bartholdy si jeho Vojenský pochod zvolil pro svůj první koncert v Paříži. Pak jeho sláva upadla a pokryla se prachem zapomnění. Až 20. století Jana Ladislava Dusíka znovuobjevilo. V líčení dlouhé ságy rodu Dusíků bychom mohli pokračovat ještě četnými dalšími jmény, počínaje jeho sestrou Veronikou, vynikající harfenistkou a zpěvačkou (říkalo se jí čáslavský slavíček), až po Václava Dusíka, hráče na lesní roh v olomouckém divadle. Jenomže to už jsme se ocitli skoro na konci minulého století, a to bychom na svých toulkách pokročili dopředu přece jenom moc rychle.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.