559. schůzka: Ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Isabella Parmská jako dítě

Zrovna jste nás přistihli, jak se opět potajmu vracíme do soukromých komnat Marie Terezie.

Právě v nich císařovna rozhodla, že Rakousko musí být šťastné, ať chce nebo nechce, a že jí s tímto úkolem pomůže namísto boha války bohyně lásky. Neboť zvolila heslo, jež se stalo okřídleným: Války nechť vedou jiní, ty, šťastné Rakousko se zasnubuj. Většinou se cituje jen těchto pár slov, ale ono je jich víc: Neboť co jiným Mars, tobě dopřeje vláda Venuše. Úhelným kamenem v klenbě její sňatkové politiky, která měla prospívat jak habsburské rodové, tak rakouské mocenské politice, byl její nejstarší syn a následník Josef. Karel IV. (nikoli ten náš, rodem Lucemburk, ale neapolský král stejného jména a číslovky) navrhl dvojici svateb: Josef si měl vzít jeho nejstarší dceru a některá z dcer Marie Terezie jeho nejstaršího syna. Jenomže se svatbou přispěchal i francouzský král Ludvík XV. Ten projevil stejně horoucí jako naléhavé přání oženit rakouského následníka trůnu Josefa se svou vnučkou Isabellou Parmskou.

Marie Terezie s rodinou

Sňatková situace hrozila konfliktem mezi Vídní, Neapolí a také Madridem (on měl totiž neapolský Karel nastoupit co nevidět na španělský trůn), jenomže Marie Terezie měla naštěstí nejenom obratné diplomaty, ale také dost dětí na to, aby se všecko dalo zase do pořádku. Takže kdo s kým měl jít k oltáři? Karlova dcera Marie Ludovika (původně Josefova nevěsta) dostala druhého syna Marie Terezie (to znamená Leopolda), a tím pádem se stala velkovévodkyní toskánskou, a nakonec (jako manželka Josefova bratra a nástupce) přece jenom císařovnou. Máme tu však pořád ještě nejstaršího syna neapolského a budoucího španělského krále. Jmenoval se Ferdinand. Kteroupak pro něj vybrali? Marii Karolinu, dceru Marie Terezie. Tchán a tchyně byli spokojeni, jejich děti spokojeny být musely.

Budoucí snacha Isabella Parmská byla vychovávána podle španělského dvorního ceremoniálu, a tak se dalo čekat, že se podrobí vůli manžela a nejvyšší vůli své tchyně. Poněkud nezvyklá pro vídeňský dvůr byla úroveň vzdělání devatenáctileté nevěsty. Isabella dovedla nejenže dobře hrát na své mistrovské cremonské housle, což se ve Vídni přijímalo s potěšením, ona se vyznala i v politice a byla kovaná ve filosofii, což bylo shledáno neobvyklým, ne-li přímo nepatřičným. Vždyť nebyla – na rozdíl od Marie Terezie – určena za regentku, ale nýbrž za manželku regenta, který si myslel, že všechno ví a umí nejlépe. Svatba 6. října 1760 byla vystrojena velice nákladně, čímž chtěla ženichova matka zdůraznit její dynastický význam a možná také – ve čtvrtém roce sedmileté války – ukázat přátelům i nepřátelům, že její finance zdaleka nejsou vyčerpány. Vídeňané byli uchváceni. Reportér listu Wiener Diarium se přímo rozplýval: Žádné pero nedokáže dost věrně vylíčit, s jakou nádherou a krásou začal tento slavný, nanejvýš blažený den. Ještě lépe než pero novináře vylíčil tuto událost štětec malíře. V dílně dvorního malíře van Meytense vznikla pětice obrazů, zachycujících ceremoniální vrcholy této svatby:

Martin van Meytens : Příjezd Isabelly Parmské do Vídně na svatbu s Josefem

Nevěstin příjezd do Vídně s 94 šestispřežnými vozy. Oddavky v augustiniánském dvorním kostele. Slavnostní tabule ve velkém sále Anticamera v Hofburku. Večeře v Redutě. Serenáda v Redutě. (Na tomto posledním obraze jsou zachyceni Marie Terezie a František I. Štěpán, obklopeni Josefem, Isabellou a dále dvanácti dětmi panovnického páru.) Nádherná rodinná idyla. Marie Terezie dala namalovat tento obraz snad proto, aby se uchovalo to, co se jí ztrácelo před očima: barokní pompa a habsburské rodinné štěstí. „Nejpřívětivější povaha. k tomu půvabný zevnějšek. a velice jemné chování...“ napsala a císařovna a tchyně o nové člence své rodiny. Nevěsta Isabella jí dělala rozhodně méně starostí než vlastní syn a novopečený ženich Josef: Mohu s ním být spokojena, má dobrou povahu, ale je dost nepřístupný. U přebohaté svatební tabule seděli členové rozvětvené rodiny. Tedy ti dospělí a dospívající (těm nejmladším nebylo dovoleno, aby ke stolu zasedli). Byla tu Marianna, o tři roky starší než Isabella, nevypadala kdovíjak šťastně. Hubený obličej ji dělal starší, než byla. Nedaleko od ní seděla Alžběta, vyšňořená, jako by byla středem celé společnosti, ješitná osůbka, ze které jednou vyroste krasavice. Nikdo však nevěděl, že její krása krutě povadne – na její tváří zanechají stopy neštovice. Nikdy se nevdá, zemře jako abatyše v Insbrucku.

Josefův patnáctiletý bratr Karel. Mezi ním a Josefem opanoval zvláštní napjatý vztah. Při svatební hostině v Redutě nemohl nikdo vědět, že za pár bude ležet na márách. Dále tam byli Marie Amálie a malý Leopold, klidné až nesmělé dítě. Marie Amálie se měla stát vévodkyní oné malé říše, z níž Isabella pocházela, a Josefův mladší bratr Leopold se stane jednou jeho následníkem. A tak tu byla ještě mladá dívka s pravidelnými rysy, ne snad vysloveně krásná, ale nabízející otevřenost a srdečnost. Jejímu obličeji vévodily tmavé zářící oči a vysoké čelo, z mladé bledé tváře vyzařovala vážnost i veselost, která nevěstu přitahovala. Byla to Marie Kristina, které Josef říkal Mimi, jenom o rok mladší než on. Když skončila hostina, shromáždil se tlachavý vídeňský dvůr u ložnice mladého páru. Francie zavedla módní zvyk, že se ložnice panovníků staly centrem říše. Soukromí neexistovalo. I ve Vídni bylo manželství státním aktem a úspěch nebo neúspěch v posteli se stal rozhodujícím momentem pro vyhlášení války nebo uzavření míru. Marie Terezie sice ve Vídni výstřelky ložnicové etikety nikdy netrpěla, ale bylo pro ni samozřejmostí vědět, zda manželství bylo úspěšné nebo neúspěšné. Úspěchem byl pro ni výhradně mužský potomek, protože vláda ženy pro ni byla pouhou mezihrou. Proč by tedy nemohla mít celá monarchie účast a Josefově manželském životě? Líbánky pod drobnohledem. Mladému páru bylo dopřáno několik dní a nocí, aby si na sebe zvykl. Josef sice věděl, že za každými dveřmi číhá pár zvědavých očí, ale protože to Isabelle nevadilo, snášel i on tuhle „excitaci“ s klidem. Ti dva snad byli spolu šťastní. Navzdory tomu, že byli vybráni bez své účasti a za svého přispění, bylo jim spolu dobře. Erotická harmonie prvních dní se odrazila ve vyrovnanosti následníka trůnu. Během podzimu a následující zimu úplně zapomněl na politiku. Leč všeho do času.

Svatba Josefa II. s Isabellou Parmskou

Isabella se ve Vídni setkávala s četnými vlivy svého italského domova. Brzy se projevila i zvláštní sympatie mezi Isabellou a sestrou jejího muže Marií Kristinou. Josef měl radost. Jen ať obě děvčata (nebo to už nebyla děvčata?), jen ať naváží užší kontakt. Isabelle se aspoň nebude tolik stýskat po domově. Arcivévoda Josef se této zimy naučil oceňovat přednost rodinného života. Trávil s Isabellou nádherné večery při hudbě a zpěvu, hrál na spinet, Isabella na housle anebo zpívala; často i veselé písně z rodného jihu, z nichž zaznívalo veselí široké Pádské nížiny. Josef si zapsal: „Neuplyne jediný den, kdy bych ji neobdivoval...“ Přes den Isabella hodně psala. Korespondence jí zabírala podstatnou část dne - vždyť dopis byl tenkrát nejdůležitějším prostředkem komunikace – a to i tehdy, když se adresát zdržoval na stejném zámku o několik pokojů dále. Ani Josef nepostupoval jinak. Jeho obsáhlá korespondence s matkou v dlouhých letech spoluvlády je významným literárním svědectvím doby. Copak si asi tak mohli psát novomanželé Isabella a Josef? Isabella se svému muži svěřila, že píše básně a zaznamenává si myšlenky, o kterých se domnívá, že za zaznamenání stojí. A Josef? Ten nic nenamítal... jenom se občas divil Isabelliným neobvyklým zájmům i jejímu talentu. Během měsíců psala Isabella o světovém obchodu, sepsala úvod k dějinám mravů jednotlivých národů, později i křesťanské myšlenky. Po její smrti se staly pozoruhodným dokumentem jejích duševního poblouznění.

Na začátku manželství to však nebylo patrné. (Anebo Josef, který toho stejně jako jeho současníci o psychologii moc nevěděl nebo se nechtěl vcítit do jemného duševního světa své italské Bourbonky, již nazýval manželkou, nic mimořádného nepozoroval.) Ostatně co se intimního života týče, vycházela mu Isabella ve všem vstříc, a Habsburkové si brali většinou za manželky ženy, jež byly více méně pouhé stroje na rození dětí, položené ve státním zájmu do postele. „Po slavnosti Božího těla v roce 1761. podnikl mladý pár cestu do Mariazell. Poutí se tato opožděná svatební cesta dala nazvat jen těžko. Ví se, že se zastavili v Lilienfeldu, kde přenocovali v císařském apartmá, mnohem víc jsme však informováni o zábavném chytání pstruhů v řece Traisenu. Poprvé se ti dva mohli radovat bez ohledu na etiketu. byli mladým radostným párem, který objevuje velkolepé krásy přírody. Možná právě tehdy Isabella otěhotněla. Počátkem srpna se ohlásily první příznaky těhotenství, lékaři jí bůhvíproč pouštěli žilou, aby se jí ulevilo. Všelék tehdejších mastičkářů však nezabíral. Isabella stále víc propadala trudnomyslnosti. Přepadala ji myšlenka, že při porodu svého dítěte zemře.“

V této době se začala utíkat k Mimi, tedy ke své švagrové, Josefově sestře Marii Kristině. Ta se stala brzy její nejbližší důvěrnicí. Mimi měla před svatbou. Byla zamilována do würtemberského prince, ale toho si brát neměla, Marie Terezie jí určila za manžela Alberta Saského. Tyto dvě – teď již příbuzné – se zřejmě lidsky velmi sblížily. Isabella poznávala, co ji na Mimi od začátku tak fascinovalo: Tato dívka skrývala za svýma pozornýma očima veselou a radostnou povahu, což byl pravý opak Isabelliných světobolných nálad. V její seversky chladné kráse objevila Isabella svou touhu po něžnostech. A my se dostáváme na pole, které bylo dřív důsledně tabuizované, o kterém se vůbec nepřemýšlelo, natož aby se o něm mluvilo. Josefovi životopisci vysvětlují přátelství jeho ženy s jeho sestrou jako potřebu Bourbonky se o někoho opřít. Důkazy o delikátním vztahu obou žen se buďto mlčky přehlížely, nebo byly vytvářeny krkolomné teorie o duchovnosti takového vztahu. Proč by však korunované hlavy měly být ušetřeny dramatu stejnopohlavních vztahů? „Zachovaly se dopisy mezi Isabellou a Marií Kristinou,“ píše ve své knize rakouský historik Hans Magenschab. „Jsou výrazem nejintimnějších vztahů mezi lidmi. Pravda se neříkala – pravda se psala. Není důležité, jestli zvláštní vztah mezi oběma ženami byl spontánní nebo se pozvolna vyvíjel. Nedovolenosti takového vztahu si Isabella i Mimi byly velmi dobře vědomy. Isabelle se zdálo, že jedná pod nějakým tlakem: Úplně jsem se zbláznila, nevím, co dělám... Isabella Marii Kristinu často navštěvuje, snáší jí důkazy o svém citu k ní: Největší radost mám, když tě vidím a mohu být s Tebou. Ten neklid už nevydržím, nemyslím na nic jiného než na lásku k Tobě. Věř mi, nejmilejší... miluji tě k zbláznění, jenom kdybych věděla proč. Co se ale dá dělat, když nám Tebe.“

Isabellina důvěrná přítelkyně a sestra Josefa II. Marie Kristina

Isabella byla nábožensky silně založená. Jenomže v dopisech se blíží k postoji, který nemá daleko od popření Boha. „Den začínám myšlenkou na předmět své lásky a končím ho tím, že se zabývám bytostí, která mé myšlenky nikdy neopouští. Proč stejně nemyslím na Boha? Protože je neviditelný a člověk miluje jenom to, co vidí.“ Josefovu manželku zřejmě trápil trvalý neklid. Kvůli čemu? Kvůli ustrnulé etiketě... kvůli klevetám lokajů a komorníků... kvůli strachu před prozrazením... kvůli Miminým sourozencům, dětinsky posedlým po odhalení každého tajemství... snad i kvůli strachu z Josefa a Marie Terezie – to všechno vytvořilo směs sebeobviňování a zároveň touhy po rozkoši: „Už jsem tu znova, strašná sestro... nemohu v tom neklidu žít, nejsem schopna myslet na nic jiného než na to, že jsem k zbláznění zamilovaná.“ Vyzařovala něžnost, její láska nestrpěla žádný kompromis: „Prokaž mi spravedlnost, kterou dlužíš mé něžnosti. Požaduj po mně důkazy, poroučej, co chceš, i to nejhorší – a já to s radostí udělám.“ Možná by pomohlo nějaké odreagování... jako že by milá Isabella přišla na jiné myšlenky... Nepomohlo. Nepřišla. „Trocha filosofie, malinko morálky, bajky, hluboké úvahy, veselé písničky, historie, fyzika, logika, metafyzika, touha po Tobě, to všechno je v podivuhodné míchanici.“

A co na to Marie Kristina? Nebyla bezkonfliktní. Ale netrpěla takovým duševním a sexuálním napětím jako Isabella: „Jako manžel Ti je určen saský Albert, ale ten tě nebude tak vášnivě milovat, jako arcivévoda Josef mě, ani tě nebude nutit, abys mu darovala dědice, když Ti to bude připadat těžké.“ Se svými potížemi se Isabella svěřovala výhradně Mimi. Jediným jiným svědectvím je dopis jejího zpovědníka, kanovníka Gürtlera. Jemu si zřejmě postěžovala, že příliš časté pobývání s milovaným Josefem pociťuje jako přemáhání své přirozenosti. Dobrák Gürtler jí chtěl ulevit: „Do budoucna se postaráme o to, aby se arcivévoda četnými lovy, vyjížďkami a vojenskými přehlídkami tak unavil, že se jim zcela ukojí.“ „Kněžna musí žít ve velkém světě,“ psala Isabella Marii Kristině, „ve kterém nemá známé, ani přátele; pro takový svět opouští svou rodinu a vlast. A proč? Aby náležela muži, jehož povahu ani nezná, aby přišla do rodiny, která ji přijímá se žárlivostí?“ Aby náležela muži, jehož povahu ani nezná... Tento dopis napsala po roce stráveném ve Vídni. Josef jí tedy zůstal cizí...Nevzbudil v ní zřejmě zájem a lásku, ale Isabella si na něj nijak nestěžuje. Nenapadá ho, spíš ho chrání. Když jednou vypukl mezi sourozenci vážný spor (Josef svou sestru zřejmě urazil nějakým sarkastickým pošklebkem), Isabella Marii Kristině napsala: „Nejněžnější pocity, které k Tobě chovám, mě podnítily k tomu, abych Ti napsala. V jejich jménu Tě zapřísahám, aby ses měla na pozoru. Arcivévodu jsme sice přesvědčila, že vine je on, ačkoli i Ty máš na vině svůj podíl, to ale pro něho nic neznamená. Proto Tě moc prosím, až ho příště potkáš, chovej se, jako by se nic nestalo.“ Asi nenašla žádný důvod, proč by se proti svému muži měla postavit...

Vévodkyně Marie Kristina Rakouská

Určitě k němu necítila nenávist ani odpor, spíše před ním utíkala jako před člověkem, jemuž musela fyzicky náležet, ačkoli k němu nic necítila, k milované bytosti stejného pohlaví, která opětovala její náklonnost. Nevysloveny zůstaly její výčitky Josefovi – citový chlad a neporozumění. Její analýza charakterizuje mladého Josefa v jeho podstatě - vystihuje hlavní rys jeho povahy, který spoluvládce a pozdějšího panovníka v očích jedněch vyzvedá a v očích druhých zatracuje: „Josefovi se ve všech věcech musí říkat pravda, musí se s ním jednat mírně a jemně. Nesmí mu však být příliš po vůli, to pak totiž považuje za podlézání a faleš.“

Smrt je dobrá

V roce 1762 přivedl Isabella na svět děvčátko, které dostalo jméno po babičce – Marie Terezie. Když byla podruhé v jiném stavu, přemýšlela intenzivně o tom, jak by smazala svůj hřích, prožitý s Mimi: „Smrt je dobrá.“ To napsala své švagrové a milence. „Smrt je dobrá – nikdy ve svém životě jsme na ni nemyslela jako teď. Život nepřetržitě urážím, přeji si zemřít. Trápí mě jen to, že Tě budu muset opustit.“ Její myšlenky se propadaly do stále hlubší černi sebeobviňování a deprese: „Co ještě mohu na tomto světě udělat? Nejsem vůbec k ničemu. Kdyby nám bylo dovoleno se zabít, asi bych se o to pokusila.“ Jenom Marie Kristina věděla o duševních a psychických mukách milované přítelkyně. Částečnou vinu zřejmě přikládala Josefovi, ale z obavy, aby se sama nezkompromitovala, ho do situace nezasvětila. Od pocitů viny však Isabellu odvracela: „Dovol mi říct, že Tvá velká touha zemřít není dobrý pocit. Buď pramení ze sebelásky nebo z touhy po hrdinském jednání. Ty totiž nemáš srdce na to, abys s lidmi, kteří jsou ti tak blízcí, vedla takové řeči, abys je rozčilovala!“ Jenomže konec se už blížil.

Na podzim roku 1763 dostalo mnoho příslušníků dvora neštovice. Jako první ulehla v císařské rodině Marie Kristina, následovaná malou Marií Antoinettou a krátce na to i Isabellou. Obě císařovniny dcery se brzy uzdravily, ale Isabella předčasně porodila. Děvčátko brzy zemřelo a nemocná matka hleděla vstříc svému umírání. Marie Terezie, kterou Isabella krátce předtím charakterizovala jako „nedůvěřivou a chladnou osobu,“ reagovala na stav své snachy sice s lítostí, ale poněkud rozpačitě: „Blíží se tragický konec anděla. S touto půvabnou a nezapomenutelnou dcerou odejde i má spokojenost, všechen můj klid!“ Josef věděl o dvojím životě své krásné manželky stejně málo jako císařská matka. Dnem i nocí bděl u lůžku smrtelně nemocné Isabelly.

Císařská hrobka ve Vídni

„Zemřela 23. listopadu roku 1763. v Josefově náručí. Měsíc jí chyběl do dvaadvacátých narozenin. Zhroutil se mu najednou celý svět. Silně prožívaný cit se mu proměnil v bezmoc. Jako doposud nikdy předtím byl úplně sám. O Isabellině odporu vůči němu s o její skrývané náklonnosti ke stejnému pohlaví toho mnoho nevěděl a nepociťoval je. Až do své smrti viděl Isabellu jako vyhaslou hvězdu a pověstem, které se o jejím vztahu brzy vyrojily, nevěnoval pozornost.“ „Bylo to nejšťastnější manželství na světě,“ napsal Josef. „Doma jsem se radoval z blahodárného klidu. Kdykoli jsem musel odjet, jak jsem se těšil, až se vrátím! Dělili jsme se spravedlivě o strasti i radosti, a tak jsme spolu prožili nejšťastnější dny. O to všechno jsem byl oloupen. Žádný princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil ten poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel.“ Od Isabellina hrobu v kryptě u kapucínů se do Hofburku vrátil jiný Josef. Osud se s ním nemazlil – i on teď půjde bezohledně svou cestou. Věděl, co chce – a v jistém smyslu se až do smrti držel toho, co v onom nešťastném roce 1763. napsal Isabellinu otci: „Překonán naše rozdělení jen proto, abych byl celý život nešťastný.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související