550. schůzka: Můj otec byl dobrý, já musím být zbojník

Přesně toto je napsáno ve varínské matrice u data 25. ledna roku 1688. Toho dne asi Jurko na svět nepřišel, muselo to být několik dní předtím, protože uprostřed zimy by si nikdo s takovým miminkem na varínskou faru netroufl. Kromě toho ani ten 25. leden nemusí být úplně v pořádku, jinde a jindy se uvádí i 26. leden. Faktem zůstává, že se Martinu Jánošíkovi (a hlavně jeho ženě Anně, rozené Česnakové (nebo taky Číšníkové) narodil syn Juraj.

Na svět nemusel přijít (podle některých zdrojů) v obci Terchová, ale na jedné z jejích kopanic na grúni pod Pupovem, kde říkalo „U Jánošů“ – na této kopanici jsou Jánošíci ještě i dnes rozšířenou rodinou. Podle matriky ho křtil římskokatolický farář Michal Smutko, kmotry (neboli „patrini“) byli Jakub Merjad a Barbara Krištofíková, oba z Terchové. Svoje dětská léta prožil na rodném hospodářství, což nebyl žádný statek. Majetkové poměry Jánošíků sice nebyly takové bídné, jak to líčily pozdější legendy, ale přece jenom tam na rozhazování nebylo. Kromě toho – do rodiny se narodili ještě tři chlapci, což bylo příliš i na mnohem větší usedlost, než byla ta jánošíkovská.

Takže když Jurajovi v osmnácti letech naskytla možnost, jak se dostat z domu, zřejmě neváhal ani chvilku, i když ho kdovíjaké perspektivy nečekaly. Roku 1706 se stal jedním ze žoldnéřů ve vojsku Františka Rákocziho. Právě tehdy se Uhry, definitivně osvobozené od turecké nadvlády, staly součástí habsburské monarchie. Staletí chaosu na pomezí dvou nábožensky a kulturně odlišných civilizačních okruhů skončila. Myšlenka absolutní monarchie však ve středoevropských podmínkách narážela na značné kulturní a náboženské rozdíly. Uherské šlechtě, která žila dvě stě let v docela svobodném prostředí (ústřední moc byla jenom formální), se velice líbil model polské stavovské monarchie. Právě stát, v kterém by každý šlechtic měl právo vetovat rozhodnutí sněmu (a tím v podstatě znemožnit) každou promyšlenější politiku, ten byl cílem vůdců stavovských povstání – Štefana Bočkaje, Gabriela Bethlena, Jiřího Rákocziho, Imricha Tekeliho a nakonec i Františka Rákocziho, jehož verbíři během svého tažení po severním Slovensku natrefili i na Juraje Jánošíka. Jak a kde Jánošík v rákocziovském vojsku bojoval, nevíme. Roku 1708, když po bitvě u Trenčína začala hvězda slávy vůdce uherské šlechty zapadat, vstoupil do císařské armády. Byl převelený do strážního oddílu bytčanského hradu, kde se seznámil s Tomášem Uhorčíkem. Vojenská disciplína mu tehdy začala lézt krkem, jenomže Habsburkové potřebovali každou mužskou sílu. Pomohl však otec Martin a Juraje vykoupil. (Výkup byl jednou z možností, jak se vyhnout vojenské službě až do dob Marie Terezie, kdy byla zavedená branná povinnost). Cena za výkup byla poměrně vysoká – armáda za takto získané peníze najímala zkušené žoldnéře profesionály, kteří si za svoje služby dali pořádně zaplatit – a kromě toho si chtěl na svoje přijít i velitel, který výkup přijal. Osudy Juraje Jánošíka i některých jeho druhů ve zbojnické zbrani nás zajímají mimo jiné proto, že jeho (a Uhorčíkova) skupina operovala nejenom na území horných Uher, tedy Slovenska, ale i Polsku, ve Slezsku a také na Moravě. Kromě toho se v ní nevyskytovali jenom Slováci, ale i Poláci a zejména Moravané.

„Králova hola nad širými lesy nad krásnou dolinou horního Hronu, vysoká hora, památná hora. Mocný hřbet její bez lesů, volný; proud větru sotva kdy ztiší se na té slunečné výši. A v slunci a větru, v mhách i za hromných bouří sám na Králově holi stojí kamenný stůl, omšený, starý; opuštěn trčí z trávy a vřesu i kosodřeviny. Kdys, už tomu dávno, míval své hosty a širá kol hole, zvučela pokřiky, hlukem; to když sem přicházel sám panovník uherské země, veselý Matěj král.“ Ti z vás, kdož jste v tuto chvíli znejistělí, zda vskutku čtete o seriálu Toulky českou minulostí, nikoli slovenskou, vězte, že jste stále na správných webových stránkách. Vždyť král Matěj, o němž rozvážně vypráví Alois Jirásek ve Starých pověstech – koneckonců českých – to byl přece král Matyáš Korvín, který nebyl jenom králem uherským, ale nechal se – jak dobře víme – v Olomouci zvolit králem českým a dvě desítky let ovládal Moravu a Slezsko. Leč Matyáše na své pouti dějinami navštívit nehodláme. Na konci věku 17. a na začátku 18. století nás čeká postava Juraje Jánošíka. I on měl toho s dějinami českých zemí dost společného.

Podle matriky na faře ve Varíně se syn Juraj narodil Martinu Jánošíkovi a jeho manželce Anně. Už tímto okamžikem se začínají informace rozcházet. Je sice pravda, že přišel na svět v obci Terchové, ale už vůbec není jisté kdy. S tatínkem problémy nejsou – zato s maminkou. A to se říká, že otec je vždy jistý. Varínský římskokatolický farář Michal Smutko měl asi napilno. Nevíme, jak u jiných úkonů, ale do matriky nově narozených psal jeden záznam za druhým. Ve čtvrtek 22. ledna 1688 pokřtil jistou Alžbětku, den nato Dorotku, dvacátého čtvrtého Janka, a 25. dne měsíce ledna – to byla neděle – udělil důstojný pán Smutko křest jistému Michalovi. Zdaleka však neskončil, matriku nechal otevřenou na poslední stránce, a už to šlo jeden za druhým. Ani s vypisování data se už nezdržoval – namísto něj to bylo samé: „Eadem die“. Neboli: „Téhož dne“. Téhož dne (25. ledna 1688) poznačila vypsaná farářova ruka záznam o křtu Juraje, to ještě nebyl ten náš, a dvou holčiček, které obě dostaly jméno Dorotka, zřejmě tehdy módní. Za zvlášť rozmáchlým „eadem die“ nalézáme zápis, po kterém pátráme: „Eadem die baptisavi infantem natum e Martino Janosik et Anna Czisznik, cui datum est nomen Georgius. Patrini erant Jacobus Merjad et Barbara Kristofik e Terchova.“ Povězme si to po našem: „Tohoto dne (myslí se 25. ledna 1688) pokřtěno bylo dítě, narozené Martinu Jánošíkovi a Anně Czisznikové, kterémuž dáno jest jméno Georgius. Kmotry jsou Jakub Merjad a Barbara Krištofíková z Terchové.“

Většinou se uvádí, že se maminka jmenovala svým dívčím jménem Cesnaková nebo Česneková, ale z rukopisu nic takového nevyčteme. Příjmení obsahuje dvě spřežky – „cz“ a „sz“, číst je však můžeme jenom jako „Čišniková“. Křest proběhl ve varínském kostele, kam Terchová (jako poddanská obec, náležející pánům ze Strečna) v té době patřila. Dítě ale muselo přijít na svět o pár dnů dřív. Vzhledem k tomu, že byla zima a ta bývá v Malé Fatře stejně krutá jako v jiných horách, musel se otec Martin s kmotry Jakubem a Barbarou vydat do Varína (vzdáleného od Terchové 20 kilometrů pěší chůze) nejdřív tak dva týdny po narození děcka. Z varínské matriky se dovídáme ještě podrobnosti: Jurko nebyl jediným dítětem Jánošíků. Měl o tři roky staršího bratra Jána a po něm se narodili ještě další dva sourozenci (taky kluci) Martin a Adam. Protože se do matriky zapisovali nejenom narození, ale i zemřelí, dozvídáme se, že oba rodiče svého syna Juraje přežili.

Vydali jsme se přímo na místo. To se nachází na území Slovenské republiky, v kraji i v obvodě žilinském. Žáci a jejich učitelky tady mají svého rodáka už drahnou dobu přímo v učebních osnovách. Podle některých zdrojů však Jánošíkovým rodištěm není dokonce samotná Terchová, ale jedna z jejich kopanic – na grúni pod Pupovem, zvaná u „Jánošů“. Na této kopanici jsou Jánošíci ještě i dnes rozšířenou rodinou. „O jeho dětství a dospívání se mnoho informací nezachovalo,“ uvádí slovenský historik a spisovatel Milan Ferko, „ale mezi domácími se hovořilo o tom, že Jánošík pocházel z poměrně bohaté rodiny a že vyrůstal na hospodářství v poddanské obci Terchové.“ Fakt je, že se nenarodil do nejklidnější doby. (Která doba je vlastně klidná...) Ta Jánošíkova se vyznačovala mnohem větším neklidem než dejme tomu v zemích Koruny české. Prakticky celé 17. století v Uhrách tady v Horní zemi, v takzvaných Horních Uhrách, to znamená na Slovensku, je stoletím stavovských protihabsburských povstání. Zatímco čeští páni byli po Bílé hoře potrestáni, emigrovali nebo dělali dobrotu, uherští grófové se tak lehce zkrotit nedali. A obyvatelé Uherského království se tu ochotně, tu méně ochotně přidávali na stranu Bočkaje, Bethlena, Rákocziho Prvního, Wesselenyiho, nebo Tökölyho s vírou, že se jim aspoň trochu ulehčí v útlaku, který už začínal nesnesitelný. Naděje poddaných se nesplnily, ale to lidem nebránilo, aby se hromadně nehrnuli pod rudé prapory.

Kuruci... Divné slovo, že. Dokonce i ve slovenštině, v níž lze narazit na nejeden výraz s věru temným původem. Kuruci – tak se nazývali stoupenci povstalce Tökölyho. Kuruci – neboli křižáci – tak to je jedno možné vysvětlení tohoto slova. A druhý výklad? Musíme se za ním vydat do turečtiny: khurudš znamená v této řeči prostě povstalec. Každopádně byli kuruci ve spojení s Turky proti Habsburkům pro obyvatele příhraničních moravských krajů, hlavně na Slovácku a Valašsku, znamenali začátkem 18. století hotovou pohromu. O čemž svědčí i toto svědectví z Uherského Brodu, z roku 1704.: „Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, připravili se okamžitě na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců. Hledali, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, jako by od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlouhým bděním byly unaveny. Nepřítel však bděl. Jedné tmavé noci se začaly k hradbám plížit temné postavy. Nepozorovány dostaly se až ke zdi. Opatrně přistavovaly k hradbám žebříky a již se vzhůru drápaly. Jejich vůdce v parádní zbroji již hradby slezl. Tápal podél černající se zdi, šel opatrně, neboť tu byly hromady kamení a klád, které obhájci města házeli útočícímu nepříteli na hlavy. Hledal místo, kudy by se jeho lidé mohli dostat do města. Šel co noha nohu mine, ale najednou zakopl o nějaký kámen a byl by se svalil, kdyby se nebyl náhodně zachytil za nějaký provaz, ze zdi visící. Sotva se ho zadržel, zazněl nočním tichem hlas znovu nad jeho hlavou. Provaz byl od zvonu, kterým se šturmovalo na poplach v čas nebezpečí. Stráže se probudily, strhl se hluk a křik, zděšení obránci města zahlédli nepřítele na hradbách. Na staré radnici na Dolním rynku právě odbíjela půlnoc, když se rozzuřil boj muže proti muži. Kuruci byli sehnáni z hradeb, mnohý si pádem zlámal vaz. Město bylo zachráněno. Odvážný kuruc byl zajat a souzen útrpným právem. Dlouho ho ukazovali měšťanům, než zanechal svůj mladý život v rukách katových. Na památku této události byl postaven ve výklenku radniční věže pod hodinami Černý Janek, aby před začátkem každé hodiny připomínal Broďanům, jak bylo jejich město zachráněno před kuruckými hordami.“

Tklivý příběh, jímavě vyprávějící o pohnutém životě našeho lidu. Leč co má společného s Jurajem Jánošíkem? Hodně. Konkrétně? Jánošík – byl kuruc. Co mezi nimi hledal? A ještě bych se zeptal - kolik mu bylo, když se stal kurucem? Sedmnáct... možná osmnáct let. A toužil po dobrodružství? To snad ani ne, a když, tak to byl jenom vedlejší efekt. Co bylo hlavní? Zdroj obživy – pro sebe i pro rodinu. Jako syn poddaného – a jako takový se Juraj Jánošík narodil – byl úplně bezprávný – zatímco jako voják se zbraní v ruce získal jakousi moc. A taky žold. A podíl na kořisti, která měla často tu největší hodnotu. Kam vojsko přišlo, tam rabovalo, ať to byli kuruci nebo labanci. (Kuruci byli povstalci proti Habsburkům, zatímco labanci byli císařští.) Na zástavách vévody Františka Rákocziho – v pořadí Druhého – bylo vznešené heslo Pro patria et libertate, ale ta vlast a svoboda se vztahovala pochopitelně jen na pány, kteří pohrdali pluky bočkorošů (to byli zchudlí zemani), a brali je jenom jako nutné zlo. Kurucká pospolitost si dávala na zástavy svoje vlastní hesla, žádající Panem, salem, libertatem. Panem, chléb, znamenal alespoň jakési-takés živobytí a snesitelnější budoucnost než mělo tažné zvíře. Salem, sůl, nebyla jenom součástí jídla, ale i lékem a mnohem spolehlivější měnou než byly rákocziovské měděné peníze libertáše, které prý ani žebráci nechtěli. A nakonec libertatem, svoboda, čímž se nemyslelo nějaké úplné osvobození poddaných, ale aspoň nejnutnější záruky ochrany před panskou svévolí, aby (například) nebylo možné poddaného bezdůvodně zavřít a vzápětí mu sebrat pozemky s argumentem, že je nemůže obdělávat, a také aby mohl poddaný jako dřív brát si z lesa suché nebo ztrouchnivělé dřevo, a ještě třeba aby za to, když před pánem nesmekl, nedostal hned pětadvacet holí.

Jánošík musel projít dlouhý kus cesty. Nejprve zažil v roce 1707 takzvaný ónodský sněm (podle města v Maďarsku), na kterém byli Habsburkové zbaveni uherského trůnu. Jánošík se ho zřejmě zúčastnil jako ozbrojený doprovod. Bylo tam dost rušno, ale nic to nebylo proti tomu, co Jánošíka čekalo pod Trenčínem. V bitvě pod Trenčínem v srpnu následujícího roku utrpěli kuruci svou největší porážku. Padlo v ní na dva a půl tisíce povstalců a 25 důstojníků. Asi 400 kuruců císařská armáda zajala. Mezi zajatci byl i kuruc Juraj Jánošík, který do povstaleckých oddílů vstoupil teprve před devíti měsíci. Podařilo se mu pravděpodobně uniknout, a stejně jako stovky dalších se musel i on schovávat před labanci, tedy císařskými, protože Žilinu i Terchovou obsadila habsburská vojska.

„Svému feudálnímu pánovi však neutekl. Bývalý císařský generál, slezský Němec, hrabě Johann Jakob Löwenberg válka neválka stavěl v Tepličce nový zámek i s kapličkou.“ Tady se zámku říkalo a říká kaštiel. „Modernizoval hospodářství, zakládal statky. Pivovary, skleníky, mlýny; dokonce se stal fundátorem piaristického kláštera v Ružomberku.“ Dodnes je na fasádě budovy jeho erb. „Löwenbergové se stali majiteli tohoto panství za okolností, podobných situaci v českých zemích pro třicetileté válce. Johann Jakob Löwenberg i jeho bratr Friedrich byli generálové v císařské armádě a k panství se dostali docela levně za své zásluhy v bojích proti kurucům.“ Na budování svého panství měl Löwenberg poddané. Pracovní morálku zajistil dereš (to byla kláda, v níž měl potrestaný sevřeny ruce i nohy, přičemž dostával většinou výprask holí). Na repertoáru byly ještě i jiné tresty. Jánošík si jako bývalý kuruc užil svoje. Byl okamžitě zapřažen do roboty, a později, když Löwenberg dostal za úkol odvést povinný kontingent nováčků do císařského vojska, byl do bílé labanské uniformy oblečen i Jánošík. A pak už vedla jenom jedna cesta: se záložním oddílem se dostal na zámek v Bytči, kde ho čekala ponižující služba: byl strážcem vězněných kuruců, svých bývalých kamarádů.

Hore háj, dolu háj,
hore hájom chodník,
môj otec bol dobrý,
ja musím byť zbojník.

Ja musím byť zbojník,
bo krivda veliká,
neprávosť u pánov,
pravda u zbojníka.