551. schůzka: Slovensko-česko-polský zbojník Juraj Jánošík

„Zkusil Jánošík od pánů protivenství a krvavého násilí, on i jeho otec, jenž nevěděl, co je dobře se mít, a jenž jenom to přání měl, aby syn měl lepší živobytí nežli on. Proto ho dal, synka bystrého a vtipného, do škol. Učil se – v Kežmarku prý – latině a všemu, aby se jednou stal duchovním. Z toho se však pohoršil magnát, jeho vrchnost: popudil se proto, že starý sedlák chtěl míti synka pánem, že ho chtěl vytrhnouti z poddanství. I stíhal gazdu, jak mohl. A vrchnost mohla tenkrát všechno, i nepravosti.“

r_2100x1400_dvojka.png

Jánošík nebyl z té nejchudší rodiny (jak jsme si řekli už minule), a s latinským studiem to taky bylo jinak. Ale aby se na nás mistr Jirásek nehoršil, necháme ho dopovědět: „Když Jurovi vzkázal posel z rodné dědiny, že matka upadla do těžké nemoci, že asi zemře, aby si pospíšil, aby se s ní rozloučil, vydal se hned na cestu. Jen vkročil do jizby, vcházel za ním osmahlý panský hajduk a přísně poroučel, aby zítra ráno přišli na panské sena sušit, starý i mladý, gazda i student. Jánošík, z té duše zarmoucen, sotva si drába povšiml, tím méně dbal, co vyřizuje. Starý dobře rozuměl, ale protentokrát si říkal, že snad se páni ustrnou. Neustrnuli. V poledne se přihnal hajduk zas, ne sám, ale s několika chlapy. Ti muže i syna spoutali a pryč odvlekli, do zámku. Tam stály již dereše a svazky vláčných lískovek na nich. A také pán již čekal. Jak je spatřil, rozlítil se, lál, dal je na lavice a poručil: u a teď bijte, bijte, a počítejte! Každému sto ran, a mastných! A ty, studente, uvidíš – to bude latina! To tě na pána vyučí! Hajduci bili nemilosrdně, nekřesťansky, až starý gazda omdlel; než napočítali plných sto, skonal v bolestech. Syn ty rány vydržel. Ale že po nich nemohl ani vstáti, ani na nohou se udržeti, naložili ho na hnojný vůz, mrtvolu s ním, a zavezli je domů, do rodné dědiny. Matka byla ještě naživu, ale po tom, jak se shledala s mužem a se synem, zkrušil ji žal a zemřela.“

Alois Jirásek nám naservíroval informaci jaksepatří emocionálně podbarvenou, která vypadá na první poslech důvěryhodně. Nemáme na mysli ani tak zjevně vyfabulovaný tragický příběh jeho otce a matky (skoro v každé pověsti o zbojnících se objevuje, kterak totiž milující synek pomstil svého zmučeného tatíka, i o našem Ondrášovi z Janovic cosi podobného koluje), my si povšimli něčeho jiného – údaje o Jánošíkově školním vzdělání. Juraj Jánošík by nebyl první a určitě ani poslední, kdo v tom vzdáleném 18. století mohl vystudovat. Jedna legenda tvrdí, že navštěvoval školu v Kežmarku, druhá zase, že studoval na kněze v Trnavě (dokonce tam měl být hostem ve studentské krčmě U městské brány). Jestli se v Trnavě vůbec někdy objevil, tak jedině s oddílem kuruců, když se tam setkala císařská delegace s představiteli povstalců. Žádná studia však neabsolvoval. Neexistuje o tom jediný záznam. Vypadá to, že jedinou jeho školou byla armáda – nejprve ta povstalecká, potom císařská, a nakonec – zbojnická družina.

Aktivita povstaleckých oddílů na Slovensku i v moravském, slezském a polském příhraničí porážkou kuruců u Trenčína neskončila. Příliš se toho proti nim však dělat nedalo. Císařští neměli k dispozici větší vojsko, proto se soustředili jenom na hlídání hradů. Stoliční páni se na poradě v dubnu roku 1710 v Trenčíně shodli na tom, že i kdyby císařské vojsko přišlo, není možné z lesů, jeskyň a hor vyhnat všechny povstalce. Ti totiž mají početné podporovatele a společníky. Mnozí jim pomáhají zvenčí. Shromáždění pánové požadovali vojsko v počtu aspoň tisíce mužů, současně však konstatovali, že nemůže být z poddaných, protože ti by se přidali na stranu povstalců. Usnesli se, že je třeba bedlivě hlídat hraniční přechody. Pomahačům povstalců byly adresovány výhrůžky: podle nařízení pro mlynáře a převozníky, počínaje od Starého hradu po proudu Váhu, kdo z nich by převezl kuruckého povstalce před řeku, bez milosti bude oběšen společně s rychtářem, přičemž vesnice, ze které pocházejí, bude vypálena. Když někdo ve vsi pomůže povstalci, stihne ho trest smrti a jeho majetek mu bude zkonfiskován. V terminologii stoličního usnesení jsou povstalci opakovaně uváděni jako zbojníci a lotři.

Navzdory všem sankcím a hrozbám povstalecké akce neutichly. Povstalci obsadili městečko Belušu i s sousedními obcemi, přepadli zámek v Horovcích. Povstalečtí kapitáni Adam Jaworka (původem Polák) a Martin Máselník (ten byl zase z Moravy) pokračovali nadále ve vybírání daní pro povstalecké vojsko. Kromě toho se jim dařilo získávat pro myšlenky povstání další příznivce. O tom svědčí i tento raport, sepsaný na zámku v Ilavě: Jistý Máselník zorganizoval v horách zlodějskou bandu, k níž se připojuje stále více sedláků, kteří se velmi dovolují. Tak kupříkladu správci panstva prostě vzkážou, pokud něco chce, ať se dostaví do vsi. A z považskobystrického hradu píše jeho majitelka hraběnka Perényiová: Kvůli potulným bandám se ani neopovažujeme vyjet z hradu. Císařské velitelství umístilo stálé vojenské posádky na hradech Trenčíně, Čachticích a Beckově, ani povstalci však nelenili, podobným způsobem obsadili strážnými oddíly hrady Vršatec (Vršatěc), Lednici, Bystrici, Bytču, Budatín, Starý hrad a Lietavu. Když se pak na Bytči vyměnili majitelé a namísto rudé kurucké zástavy se nádvoří zámku zaplnilo bílými kabáty císařských vojáků, došlo zde k setkání přímo osudovému. Jako člen císařské posádky tu sloužil Juraj Jánošík, jako zajatec se dostal do zdejšího vězení člen družiny Martina Máselníka jistý Tomáš Uhorčík, který se předtím zúčastnil více bojových akcí na Slovensku i na Moravě. Původně byl Máselník vynikající Rákocziho voják. V povstaleckém pluku Alexandra Lužinského dosáhl hodnosti kapitána. Tento pluk byl složen ze Slováků od Trenčína a z českých a moravských exulantů, usídlených na jihomoravských panstvích. Kapitán Máselník vedl nejednou na Moravu výpravy povstaleckého vojska na tamější statky Illyéshazyů, především na vsetínské a brumovské panství. Cílem vojenských operací na Moravě bylo oslabit co nejvíce vojenský potenciál císařské armády. Výboje na Moravě ovšem nebyly z velké části nic jiného než obyčejné loupežné výpravy, které neměly s povstaleckými ideály nic společného.

Jánošík se seznámil s Uhorčíkem na bytčanském hradě, který teď sloužil jako vězení. Uhorčík pocházel z Predmieru, to byla osada Turzovky. Je znám i pod jmény Uherek, Uhrík a Uherec. V soudním protokolu je uváděn jako Uhorčík, Jánošík ho ve svých výpovědích jmenuje Uherčík a Uhrík. Mezi věznitelem a vězněm se vyvinuly takový přátelský vztah, že Jánošík na podzim 1710 pomohl Uhorčíkovi při útěku ze zámeckého vězení, píše ve své práci o neznámém Jánošíkovi slovenský historik dr. Jozef Kočiš. Bývá sice uváděno, že ho přímo pustil, ale ani v jednom z písemných protokolů se nemluví o tom, že to konkrétně udělal Jánošík, vždy je použita pouze fráze o prokázaném rozličném dobrodiní. Uhorčík neutekl daleko - ukryl se poblíž Bytče u Velkého Rovného – na samotě u Pavlíků. Tam zůstal celou zimu.V průběhu roku 1710 se disciplína bytčanské císařské posádky značně uvolnila. Množily se dezerce vojáků, což mělo několik příčin: V létě toho roku byla velmi slabá úroda a posádka měla čím dál tím méně potravin. Navíc se v okolí začal šířit mor (byanská římskokatolická úmrtní matrika pro rok 1710 zaznamenává 29 případů úmrtí na mor v měsících září až prosinec). Protože na zimu se nepřipravovaly žádné vojenské akce a navíc byla v plném proudu mírová jednání, rozhodl se císařský generál Ebergényi na žádost Martina Jánošíka, poddaného z Terchovej, uvolnit jeho syna Juraja z vojenské služby. Jánošík posádku opustil necelý měsíc po Uhorčíkově útěku, a v listopadu 1710 se vrátil i s rodiči do Terchové. V zimních měsících několikrát tajně vyhledal Uhorčíka na odlehlé samotě u Pavlíků a poskytnul mu další pomoc. Uhorčík si byl vědom toho, že jako uprchlý vězeň musí zachovat mimořádnou opatrnost, proto se v létě do žádných větších podniků nepouštěl, alespoň ne na severozápadním Slovensku. Zaměřil se spíš na Moravu, kde v září přepadl několik bohatých vsetínských obchodníků přímo ve městě. Tato akce byla poslední, kterou Uhorčík vedl jako zbojnický kapitán. Zúčastnil se jí i Jánošík.

Proč se vzdal Uhorčík svých zbojnických aktivit? Přestaly snad vynášet? To ani ne, ale na Kysucích začalo být trochu nebezpečně. Souviselo to s osobou Krištofa Ugronoviče, někdejšího správce bytčanského zámku, později stoličního notáře. Stál v čele početného oddílu husarů a drábů a zaměřil se na akce proti povstalcům a zbojníkům. Kdyby byl Uhorčík zůstal tam, kde se předtím nejvíc zdržoval, musel by počítat s tím, že ho Ugronovič dřív nebo později pozná a odhalí. To byla jediná příčina jeho rekvalifikace? Ne, ještě jedna věc mu vadila. Co to bylo? Už dřív, ještě než ho uvěznili, se mu nezdálo, jak si počínají někteří členové družiny, hlavně Hrtús, Bagaj, Hvizdal a Turiak Huncaga. Co provedli? Neposlouchali svého kapitána, podnikali akce na vlastní pěst. Došlo i k vážné roztržce, při které málem tekla krev. Aby se mu někteří bývalé druhové nemstili, rozhodl se Uhorčík odejít co možná nejdále a žít nadále inkognito. A skončit se zbojničením... Rozloučil se se svým jménem a příjmením Tomáš Uhorčík a začal si říkat Martin Mravec. Zařídil si klidnější život. Usadil se ve vzdáleném Klenovci (ten se nachází na středním Slovensku, v tamním Rudohoří), získal tam práci jako obecní hajdúch (v češtině znamená „hejduk“ sluhu anebo drába), potom tam sloužil jako pastýř, a dokonce se oženil – za ženu si vzal dceru jablunkovského bači Stoligy. „Od chvíle, kdy se Tomáš Uhorčík usadil pod jménem Martin Mravec v Klenovci, nezúčastnil se prakticky žádné zbojnické akce – kromě jednoho případu. Byl to přepad a ozbíjení barona Révaye.“ „Ozbíjení“ – ze slovenštiny převzatý eufemismus, nahrazující v našem slovníku docela obyčejnou loupež, krádež, lapkovství. „Baronu Révayovi vzali zbojníci vzácné tepané pušky. Na Moravu si Uhorčík odskočil jenom pro peníze, které měl ukryté v jednom mladém buku vedle starého smrku.“ Uhorčík si získal v Klenovci pověst dobrého člověka – pomohla mu k tomu jeho přátelská povaha.

Už samotné začátky Jánošíkova zbojnictví jsou opleteny nejednou legendou. Skutečnost byla mnohem prozaičtější. Kupříkladu zbojničit se dalo jenom od jara do podzimu. V zimě se nepřepadalo? Nebyl jaksi nikdo, kdo by přepadal. Družina se rozešla. Domů ne. Každý dbal na to, aby byl od svého rodiště nebo bydliště co nejdál. Bylo jasné, že v prvé řadě je budou hledat tam. „Uhorčík se rozhodl, že nadále už riskovat nebude a pověsil zbojnické řemeslo na hřebík. Potřeboval však silného nástupce, kterým se – po složení zbojnické přísahy v úterý 29. září 1711 před celou družinou – stal Jánošík, tehdy třiadvacetiletý. Součástí této prověrky byla i zkouška zdatnosti, v tomto případě asi zvlášť přísná – vždyť se jednalo o místo náčelníka družiny.“ Musel – podle dobových záznamů – přijímaný prokázat svou schopnost v zacházení s mečem, ve střelbě z pistole a zápasení. Schopnost rychle a obratně se pohybovat se musel prokázat skokem přes předem připravenou, nadměrně vysokou vatru. Také s mečem bylo třeba zacházet a samozřejmě i s lehkou sekyrkou, valaškou. Začátkem 18. století, ve složitém světě pozdního feudalismu, však tělesná schopnost neznamenala všechno – důležité byly i vědomosti a kontakty, a právě ty Jánošíkovi předal Uhorčík. Pozice této dvojice byla posílena službou v armádě, kde Jánošík získal základní vědomosti o taktice a strategii.

Uhorčíkovým odchodem se družina téměř rozpadla. Jak to? Přece měla zase svého kapitána? Tak za prvé: pomalu nastupovalo zimní období, což byla doba, kdy se „horní chlapci“ rozešli na různá místa, kde přezimovali. A za druhé? Jánošík, který na Uhorčíkovo přání jako jeho nejlepší přítel převzal vedení družiny, podnikal akce většinou jen s několika členy skupiny. Což nebylo nejlepší rozhodnutí. Takové počínání v sobě neslo určité nebezpečí – v době, kdy v družině nepanovala jednota a soulad. Což si Jánošík uvědomoval. Oč méně si rozuměl s členy své družiny, o to víc vyhledával Tomáše Uhorčíka (teď už hostinského Martina Mravce) v jeho podniku v Klenovci. Zřejmě je k sobě poutalo nejenom pár společných zbojnických akcí, ale i skutečné přátelství. Byli si dost blízcí povahově i myšlením. Kdykoli Jánošík mohl, zašel do Klenovce. Zdržoval se buď přímo v domě Uhorčíka, nebo v nedaleké Kokavě. Tam vstoupil do služby u gazdy Kovalčíka jako pacholek. Většinu zimy však trávil u Uhorčíka. Chodil za ním většinou sám. Šlo mu o to, aby Uhorčíkův dům zůstal utajen před ostatními členy družiny. Během pobytu v Klenovci se Uhorčík dostal do styku s více hodnostáři malohontské stolice. Seznámil se dokonce s podžupanem (v českých poměrech to byl zástupce hejtmana, jinak se užíval z maďarštiny přivandrovalý termín vicišpán). Jmenoval se Pavel Lányi. Tento původně báňský podnikatel byl v čase povstání oddaným přívržencem Rákocziho, působil dokonce jeden čas jako inspektor v manufaktuře povstalců na výrobu šavlí v Dobšiné a v Jelšavě. Když bylo povstání poraženo, zachoval si svoji pozici i majetek, i když jeho bratra nechali císařští popravit. I on sehraje v Jánošíkově příběhu svou drobnou roli, leč ještě na ni čas nedozrál. A my nebudeme přeskakovat léta směrem kupředu, naopak, otočíme se čelem vzad a poputujeme časem kousek nazpátek, a dořekneme tu část legendy, kterak se z mladého chlapce z Terchové stal největší zbojník historie slovenské a naší.

„Jánošík, jak se jen trochu sebral a zotavil poté, co vydržel sto ran na dereši, zmizel z Terchové. Do města, do škol se nevrátil. Do hor se vykradl. Tam se skrýval u pastýřů v osamělých salaších a tu se mu také dostalo podivné pomoci. Jednou šel ze salaše k osamělé studánce, aby nabral do čerpáku vody. Věrný jeho pes, jediné dědictví z rodného domu, šel s ním. Studánka prýštila pod skalou, kolem pak rostlo husté trní a hloží. A na to se Jánošíkův pes obořil, zatímco pán kleče u studánky vody nabíral. Ale jak pes tak zuřivě se rozštěkal a do houštiny dorážel, Jánošík se ohlédl; a vtom se mu zdálo, že v houštině někdo zakvílel. Vyskočiv okřikl a odehnal psa, sám pak vnikl do křoví. Tam, v spoustě planých růží, zhlédl pannu v bílém. Byla sličná, milého pohledu. A již stála, celá bílá, před Jánošíkem, pěkně mu děkujíc za to, že psa odehnal. Pak se šohaje zeptala, co by si od ní přál, že by se mu ráda odsloužila. Jánošík se dlouho nerozmýšlel. Sílu! Potřeboval jí, neboť se chystal, že bude trestat ukrutné pány na všecko příkoří na lidu páchané. I dala mu víla opasek s kouzelnou žilkou a valašku, kterou nabyl síly za sto mužů. Tu když v rukou třímal, nikdo ho nepřemohl.“

Takto vyzbrojen – divil by se někdo, že do toho šel?