781. schůzka: Jen proboha spořádaně, občané!

13. červen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svatováclavské lázně - dobové vyobrazení

Jsme rádi, že se spolu potkáváme v tak hojném počtu, což svědčí o tom, že zájem české veřejnosti o naše dějiny neutuchá. Zdali je to způsobeno tím, že současnosti máme jaksi plné zuby, to již necháváme na profesionálnějších posuzovatelích, než jsme my. My raději zůstáváme na půdě mnohem jistější, i když to zrovna není půda nejklidnější. Neboť ocitáme se právě v revolučním roce 1848.

Ještě že jsme měli nad sebou moudré vůdce, kteří nám kladli na srdce: „Jen proboha spořádaně, občané!“ Drtivou většinou svých dějin jsme díky tomu prošli proboha spořádaně. Psal se rok 1848 a v Evropě zavládlo Jaro národů už na Nový rok. Začalo to revolucí na Sicílii a postupně i v dalších italských oblastech, ve Francii se zhroutila monarchie a v zemi byla vyhlášena svobodná republika, v Itálii to vřelo, maďarský sněm v Prešpurku vyhlásil začátkem března Uhry se záviděníhodnou rasancí za samostatnou konstituční monarchii. Ve Vídni začaly hladové bouře. U nás v týchž dnech jednalo v poklidné a mírumilovné Praze několik šlechticů pouze o možnosti svolání mimořádného stavovského sněmu, a to tak tajně, že jejich rokování vyšlo najevo až po dalších třech týdnech. Přes zemský výbor neopomněli stavové konzultovat svůj nápad s Vídní, načež Metternichova odpověď zněla: „Takový krok by jen rozmnožil napětí a rozčilení.“ Pročež se iniciátoři zase ukázněně stáhli a všechno zase spořádaně usnulo…

Repealisté

I když tak úplně ne. Iniciativy se nakonec chopili radikálové z pražského hostince u Zlaté váhy, kteří si podle odbojných Irů říkali Repeal. Elektrizovala je víra, že teď je ten správný čas. Spojili se s měšťany z jiné hospody v hlavním městě, od Zlaté husy, a společným rozvažováním dospěli k myšlence, že je třeba zorganizovat lidový mítink a přečíst na něm provolání. Studenti kolem Josefa Václava Friče o nocích ručně rozepsali u Zlaté váhy několik tisíc letáků, dopisů a plakátů a obstarali jejich roznášku a vylepení. A teď, když se pozvánky na veřejnou schůzi do Svatováclavských lázní rozletěla po celé Praze, řešili představitelé státní moci nejméně dva dny dilema (ovšem marně), zdali mají ty podněcovatele zatknout a jestli by třeba nebylo nejlíp, kdy se vojensky zakročilo (což doporučovali konzervativci, pro které jinak jakýkoli společenský pohyb smrdí sírou pekelnou), anebo jestli by bylo dobré tu akci pouze hlídat a vhodně usměrnit (což doporučovali liberálové).

Zatímco pražský purkmistr rytíř Müller se spíše klonil k obuškovému zásahu, rozhodl se nový nejvyšší purkrabí a president zemského gubernia hrabě Rudolf Stadion nakonec pro kompromis. Bál se nějakou konfrontací atmosféru dál jitřit, a kromě toho uvěřil ujišťování organizátorů, že bude zachován klid a pořádek. Proto po silných slovech o zlovolných individuích a přísném zákazu srocování (jak je v reakci na plakátovou akci repealistů formulovala úřední vyhláška), úřední moc nakonec zachovala naprostou zdrženlivost a omezila se na tichou mobilizaci represivního aparátu.

Stala se však další věc. Repealisté v čele s Vilémem Gautschem – patrně nejistí sami sebou, svým vlivem a únosností svých politických požadavků – požádali, aby jim to provolání pro nadcházející schůzi zredigoval věhlasný znalec agrární problematiky, populární právník dr. František Brauner. Tento muž, opatrník a virtuos kompromisu, příští českou petici ošetřil do poloviční bezzubosti. Z dvaceti heslovitých bodů jich osm raději vynechal (pro jistotu, kdoví, jestli by nebylo něco proti něčemu). K těm patřil například radikální článek číslo 18, volající po organizaci práci a mezd: poprvé se v něm v českých dějinách žádalo, aby stát převzal část odpovědnosti za bezprávné dělnictvo. U některých ukvapeností škrtal Brauner právem (například zrušení policie, to nebyl zrovna ten nejchytřejší požadavek). Další body dr. Brauner zmírnil: zrušení roboty přeformuloval na výkup z roboty, volání po úplné svobodě tisku omezil návrhem represivních zákonů proti jejímu nadužívání a podobně. Celý soubor těchto prvních programových tezí zpřeházel, přičemž na první místa zařadil požadavky národní v čele s myšlenkou obnovení svazku Zemí koruny české a ustavení společného česko–moravsko–slezského sněmu. Což nebyla zcela zahozeníhodná myšlenka. Konečný text byl však ve svém tónu velice servilní. Já bych to nazval takto: Byl český. A ačkoli bude znění české petice ještě pozměněno a dospěje do definitivy až v takzvané Pinkasově verzi, už se v podstatě nezmění. A v kontextu jiných dějů zůstane povážlivě krotké.

Jan Vilímek: Portrét Františka Braunera

Pak nastal sobotní podvečer, 11. březen roku 1848. Do Svatováclavských lázní přišlo k všeobecnému překvapení (prý) kolem tří tisíc lidí, do sálu se jich však nevešlo víc než osm stovek. Majitel hostince Karel Hošek, příslušně zastrašen úřady, na poslední chvíli změnil postoj. Najednou ztratil zájem o výdělek, odmítal otevřít, nechtěl rozsvítit – tahanice s ním zdržely zahájení nejméně o půldruhé hodiny, začalo se až o půl osmé namísto v šest. A pršelo, jen se lilo, takže ti, kdo zůstali v zahradě, se před deštěm a vichřicí nakonec rozutekli. Stačilo málo, a opatrnost soukromého podnikatele a nepřízeň březnového počasí způsobily, že jsme o jednu revoluci přišli. V hostinském sále se jednalo převážně nikoli česky, jak bychom snad v hlavním městě Koruny české čekali, nýbrž německy. Projednávala se petice dr. Františka Braunera. Ten se ovšem nezúčastnil. Pro jistotu se nedostavil vůbec. Vylekal se rizika účasti na nedovoleném shromáždění a omluvil se ze zdravotních důvodů. Bolela ho noha. Ta dokáže potrápit. Úlohu zdůvodňujícího vykladače přenechal svému o pět let mladšímu příteli, dr. Aloisu Pravoslavu Trojanovi. Noha bude dr. Braunera bolet ještě několikrát. Jak to člověk chytne do nohy a ještě je ke všemu revoluce…

K petici, kterou stylisticky i obsahově učesal dr. Brauner, byla řada připomínek, které se nedaly na místě zapracovat, takže byl zvolen devětadvacetičlenný výbor (napříště se mu říkalo Svatováclavský), a ten měl vypracovat definitivu textu, zorganizovat následovně podpisovou akci a doručení panovníkovi. Když už byl konec a hospodský Hošek si mohl oddechnout, prodral se na řečniště radikální Karel Sabina a zahřímal: „Občané! Dnešním dnem smazal ze sebe český národ onu hanbu, jež na něm lpěla od neblahé pohromy na Bílé hoře!“ Víc mu předsedající dr. Trojan říci nedovolil. Pod záminkou, že je shromáždění konec, ho vykázal z pódia. První česká politická schůze se usnesla formou ponížené supliky požádat císaře, aby povolil opětné administrativně–správní spojení Zemí koruny české, rozšíření stavovského sněmu o volené zástupce všech vrstev, vykoupení z roboty, zřízení nezávislých soudů a veřejné soudní jednání, vznik ozbrojených národních gard, svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, aby souhlasil s rovností češtiny a němčiny ve školách i na úřadech, kam by měli být dosazováni domácí lidí češtiny znalí, a tak dále a tak dále.

12. a 14. března se dvakrát sešel Svatováclavský výbor, aby provedl konečnou redakci petice. Poprvé zasedal ve Staroměstské radnici, což se hrubě nelíbilo purkmistru Müllerovi. (Bál se, aby ho nadřízení nepodezřívali, že „spiklencům poskytuje střechu nad hlavou“.) Proto se začal výbor scházet u svatého Havla, v místnostech Průmyslové jednoty. 14. března byl text petice na několika místech vystaven k veřejnému podpisování. Jenže k večeru dorazil vlak z Vídně. Cestující s očima navrch hlavy vyprávěli, že padl Metternich a byla zrušena cenzura. O den později se Prahou rozletěla nové senzační zpráva, že císař Ferdinand přislíbil konstituci. Všechny ty úžasné zvěsti oslavili Pražané pochodňovými průvody. (Na průvody jsou v Praze kadeti.) Kdekdo se najednou plný odvahy hrnul, aby k petici připojil svůj podpis. Pět minut po dvanácté se v našinci najde tolik statečnosti, kolik by v něm v 11.55 vůbec nikdo nehledal…

Na Korutanskou bránu ve Vídni kdosi začátkem března 1848 přitloukl plakát s textem: „Metternich do měsíce padne! Ať žije konstituce!“ Policie temné proroctví strhla a případ nahlásila. Úřady však zachovaly klid. Ne, opravdu nic se neděje… a ani Metternichovi vrásek nepřibylo. O své oblibě u veřejnosti si dávno nedělal iluze, takže takováhle nějaká drobná provokace ho nemohla rozházet. Že od předpovědi anonyma k výbuchu revoluce uběhne pouhých 14 dní, kancléře ani ve snu nenapadlo. Když mu však před týdnem doručili na dvorní ples telegram znějící „Revoluce ve Francii!“ hlesl jenom: „To je s námi ámen!“ Nebezpečně se začala komplikovat situace i v samotné habsburské říši, zejména v Uhrách a v severoitalských provinciích. „Kdyby ten šílený Kolovrat tolik neseděl na státních financích, dal by se separatismus Maďarů i těch makaronů ještě zastavit silou.“ Zásah armády by jistě nebyl laciný, „pokud ale přijde pozdě, pořádně se prodraží, a to nejen finančně.“ Dávno tu zákonitost znal, bezpočtukrát si ji opakoval: „Podejte liberálům malíček, a radikálové budou zítra žádat celou ruku!“

Logo

Nespokojenost ve Vídni

Význam vzdálených dějů i hrozby z nich vyplývající postřehl Metternich dobře a hned. Zato podcenil, co se mu dělo doslova pod okny. Mezi Vídeňany rostla nespokojenost. Trpěli drahotou, inflací, nezaměstnaností, nedostatkem potravin. Nadávali. „Nicméně na to, aby vyšli do ulic, jsou příliš dobromyslní. Uvykli klidu a řádu. Kvůli hrstce rebelů nedají přece přednost chaosu!“ Pak se ale na portále Svatoštěpánského chrámu objevil nový zlověstný plakát – tentokrát už ne proroctví, nýbrž výzva: „Vídeňané, vysvoboďte svého dobrého císaře Ferdinanda z osidel jeho nepřátel! Kdo si přeje vzestup Rakouska, musí usilovat o pád vůdců státu!“ No… a vzápětí se strhla taková mela, že druhého dne byl kancléř Metternich na dlažbě.

Toho nedělního večera byl kníže Metternich doma a hrál se svými přáteli whist. Karta mu šla, a tak ten starý muž (toho roku očekával svou pětasedmdesátku) spokojeně šňupal tabák ze zlaté tabatěrky, kterou mu kdysi věnoval car Mikuláš, a velice rozšafně odpovídal na znepokojivé otázky spoluhráčů. Končil 12. březen 1848, nadlouho poslední poklidný den v monarchii. „Ani sám panovník nemá právo v ničem a nikomu ustupovat, pánové. Vláda mu byla pouze svěřena k dočasnému užívání. Je správcem statků, které musí jednou neztenčené odevzdat svému nástupci!“ Nesporné moudro. Bezpočtukrát vyřčené, dlužno podotknout – mělo být jakýmsi kancléřovým komentářem k širokému petičnímu hnutí posledních dnů. Patřilo do kolekce metternichovských státnických tezí, které tahával z rukávu jako trumfy.

Kdysi jimi okouzloval, jenomže neustálým opakováním kancléřovy poučky dávno vyčpěly. „A jak nahlížíte na opovážlivost Italů, Jasnosti?“ ozval se jeden z těch, kteří přiblížili karetní partii, redaktor Metternichova oficiózního listu Österreichischer Beobachter, rada Pilat. „S makaróny si Radecký hravě poradí!“ „Ani drzost toho maďarského advokáta Kossutha vás neznepokojuje? Káže o ústavě, o samosprávě, o svobodě národů, ale nechce nic jiného než odtrhnout Uhry od monarchie!“ To se přidal kancléřův oční lékař dr. Jäger. „Spolehněte se, doktore! Regimentů máme pro nejhorší případy dost! Sláva chrabré rakouské infanterie vstoupila do písní. Ostatně, konstituce bude, ústřední sněm bude, už se přece do Vídně sjíždějí stavovští delegáti, po čtyřech z každé země. Vše je nachystáno. Moje opravy vládního systému, po léta promýšlené, zavřou všem těm reptalům a demagogům huby!“

Kancléř měl pocit, že je na budoucnost připraven. V této chvíli do salonu vstoupila kněžna Melanie Metternichová, hezká, o dvaatřicet let mladší manželka státního kancléře. „Zítra se ve městě najisto něco semele.“ Vrátila se zrovna z divadla u Korutanské brány. Ten večer tam dávali Ztroskotání korábu Medusina. „Studenti prý sepsali petici císaři. A chystají demonstraci před sněmovnou na Panské ulici. Říkal to policejní ředitel Malý.“ „Petice! Studenti! Pořád dokola. Jenom ať si sepisují, co jim libo! Pánové, pamatujete na pekařské výtržnosti ve třicátých letech? Stačilo uštědřit organizátorům pořádný výprask svižným rákosem, a ve Vídni byl opět klid. Všechen ten nynější rámus není nic jiného než nové pekařské výtržnosti. Dám příkaz, ať policejní president nachystá pár štosů rákosek.“ Chvíli poté začal stařičký kancléř klimbat, načež se karetní společnost potichu rozešla. V tu neděli si pánové zahráli whist naposled.

Na pondělí 13. března připadalo výročí narození císaře–reformátora Josefa II. Šlo o jubileum sice nekulaté (sté sedmé), nicméně u pomníku na Josefském náměstí bylo od rána plno. Josefovu sochu nějací taškáři přizdobili červeno–černo–žlutou trikolórou, symbolem velkoněmectví. Vojáci v kasárnách nafasovali ostrou munici. Pro jistotu. Ale dostali rozkaz nevycházet, aby v ulicích nedráždili. Na vídeňské universitě se nepřednášelo. Studenti sice do poslucháren přišli, avšak úpěnlivým prosbám profesorů, kteří měli striktní příkaz udržet mladíky ve škole, nevěnovali pozornost. Popsali tabule výkřiky Konstituce!, a v pětistupech vypochodovali směrem k dolnorakouské stavovské sněmovně v Panské ulici neboli na Herrengasse, aby tu demonstrovali za přijetí ústavního režimu.

Logo

Poslancům, zasedajícím od deseti hodin, začali neomaleně skandovat do oken své mínění, kdo jsou žáby na prameni. Padla jména „Metternich“ a „Sedlnický.“ Ti dva, kancléř a policejní president měli být zloději a zrádci a pryč s nimi. Z řady improvizovaných projevů na nádvoří vynikla řeč sekundáře Všeobecné nemocnice, mladého doktora Adolfa Fischhofa. Původně chtěl vřavu zklidnit, začal ale horovat pro svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, výuky na universitách. Stržen nadšeným ohlasem se domáhal vzápětí i zřízení voleného parlamentu a připojení rakouské říše k jednotnému, zatím neexistujícímu Německu. Aniž to možná původně chtěl, zažehl rozhodující jiskru. Později se o něm bude říkat, že pronesl první svobodnou řeč nové doby.

Nedlouho po něm se před shromáždění prodral i maďarský student Maxmilian Goldner a v německém překladu začal předčítat nedávný Kossuthův plamenný projev v dolní komoře uherského sněmu. Tím jenom přilil do ohně rozhodující dávku emocí. „Z umrlčích komor vídeňského vládního systému vane k nám otrávený vzduch, který ochromuje všechny naše činy. Základy současného zřízení jsou ztrouchnivělé, a proto odsouzeny k pádu!“ Jakmile se dav s těmito slovy nadšeně ztotožnil, ztratil poslední zábrany. Skupiny mladíků začaly po hlavním schodišti šturmovat sněmovní sál, aby zděšené poslance přiměli učinit zásadní rozhodnutí. Nemohlo to dopadnout jinak: prudká výměna názorů přerostla rychle v potyčky a za chvíli už kusy rozlámaných stolů i křesel létaly z okna.

„Opatření proti pouličním nepokojům nespadají do mé kompetence,“ prohlásil chladně Metternich, když mu oznámili, co se děje. Davy v ulicích už otevřeně žádaly jeho hlavu, ale starý kancléř nadále odmítal pohlédnout skutečnosti do tváře. Do poslední chvíle se držel své představy nepříjemných sice, ale druhořadých „pekařských výtržností.“ Nikde se neozvalo volání, aby byla zřízena republika. Žádné z hesel burácejících teď ulicemi se neotřelo urážlivě o císaře nebo o trůn. Ferdinandovi se naopak provolávala sláva. Lidi měli svého Ferdáčka rádi. Panovník byl v jejich očích dobrotivý, laskavý člověk. Jeho úředníci však (říkalo se) nikdy nestáli za fajfku tabáku.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.