780. schůzka: Utržená lavina

„V Praze byl dlouho klid a pokoj takřka venkovský. Pražské ulice zůstávaly (s výjimkou známé Korunovační cesty) až do začátku 19. století nedlážděné a bez chodníků. Za dešťů se proto město topilo v kalužích a blátě, o hromadách odpadků a hnoje ani nemluvě. K podstatnému zlepšení největšího českého došlo až po napoleonských válkách. Začaly se budovat kašny, vodovody, kanalizace, chodníky, také však první veřejné sady, a to nejprve na hradbách mezi Koňskou a Poříčskou branou. Dnešní Václavské náměstí bylo vydlážděno roku 1826. Od roku 1835 – tedy třicet roků poté, co domy dostaly popisná »numera« (dodnes platná), se na nárožích začaly objevovat i plechové tabulky s názvy ulic – až do té doby se jména psala rovnou od omítky. (Že by každý dům měl název ulice i s číslem, k tomu se české hlavní město – na rozdíl od metropole moravské – nedostalo dodnes.) V roce 1835 byly zřízeny první veřejné záchodky a za šest let nato získala Praha druhý most přes Vltavu, neoficiálně zvaný Řetězový, jinak oficiálně pokřtěný jako Most císaře Františka I. Dopravu po městě v tom čase obstarávalo asi 150 dvojspřežních fiakrů. Na roznášení pošty stačilo asi tucet listonošů a pár soukromých poslů. Osvětlení města zůstávalo zatím nevalné. Olejové lampy byly sice zavedeny už za Josefa II., nicméně na začátku 19. století jich bylo rozmístěno po městě jenom asi devět stovek, přičemž jejich svítivost byla zcela nedostatečná. Teprve v září 1847 přibylo k olejovému veřejnému osvětlení prvních 200 plynových lamp, udržovaných v provozu novou, takzvanou Vratislavskou plynárnou v Karlíně. První kandelábry se objevily na Staroměstském náměstí, v Celetné ulici, na Poříčí, na Příkopě a na Ovocném trhu. A na konec už jenom maličkost: počet obyvatel Prahy poprvé překročil stotisícovou hranici (považovanou tehdy za magickou) v roce 1826."

Jak již bylo řečeno: byl u nás klídek a mírný pokrok opravdu jen v mezích zákona, zatímco různě po Evropě začalo cosi bublat… kypět… ba vřít a přetékat… Po studentech milánských a benátských vyrukovali do ulic jejich kolegové v dalších italských městech, Pavii, Padově, Brescii, Vicenze. Teď už v Lombardii a Benátsku nešlo o doutníky, které demonstranti vyráželi z úst kouřících pouličních chodců, čímž bojovali proti Rakousku. Teď šlo o svobodu tisku a shromažďování, o lidská práva, o nezávislost zemské správy na Vídni, o požadavky na zřízení parlamentu a vyhlášení ústavy.

Utržená lavina

12. ledna (stále stojíme na samém začátku roku 1848) vypuklo povstání na opačném konci apeninské punčochy, v sicilském Palermu. Za čtrnáct dní nato následovaly takzvané trikolorové bouře v Neapoli. (Na rozdíl od naší trikolory je ta italská zeleno–bílo–červená.) Koncem ledna byl vydán příslib ústavy pro království obou Sardinií. Brzy poté byl vydán podobný příslib v Piemontu i v Toskáně. V březnu už byla v dramatickém pohybu celá Itálie. Vzápětí si dodá odvahy sardinský král Karel Albert a pod tříbarevným praporem (ten symbolizoval vizi jednocené Itálie) se pokusil ve válečném konfliktu s Rakouskem vyrvat Habsburkům jejich državy na severu. Maršál Radecký sice ve dvou bitvách u Custozzy a u Novarry jeho armádu porazí, nicméně sen o jednotě Itálie už z Apeninského poloostrova nezmizí. A rakouské regimenty, vázané v Itálii, budou chybět jinde, protože vzápětí bude zapotřebí hasit revoluční požáry ve Vídni, v Praze, v Uhrách.

22. února se utrhla lavina nepokojů také v Paříži. I tady jako by se uplatil systém spoušťového efektu. Maličkost probudila k životu běsy. Demokratická opozice pořádala už delší čas politické mítinky formou veřejných hostin. (I politickou kampaň lze vést stravitelnou a pitelnou formou.) Jeden z těchto takzvaných banketů pařížská radnice zakázala. Odpovědí bylo rozzlobené srocení v ulicích. „Ať zhyne Guizot!“ Takto povykoval dav na adresu neoblíbeného ministerského předsedy. Došlo k potyčkám s městskou stráží. Ještě v noci začal dav trhat dláždění a na ulicích stály ráno barikády. Občanský král Ludvík Filip Orleánský, který panoval od červencové revoluce roku 1830 (tedy osmnáct roků) se okamžitým propuštěním Guizota pokusil o sebezáchranu, ale bylo už pozdě. Lidé v ulicích nátlak stupňovali. „Pryč s králem!“

Ludvík se sice pokusil mobilizovat na svou ochranu ozbrojené měšťanské sbory, ale dopadlo to katastrofálně, protože se většina oddílů přidala k demonstrantům. Když 24. února vzbouřenci nosili po Paříži své první padlé a hřímali přitom: „Pomstěte je!“ přičemž ozvěnou už burácelo skandování: „Ať žije republika!“ Pařížské radnice se zmocnil dělnický vůdce Louis Blanc, Ludvík Filip nakvap abdikoval a uprchl do Anglie v takovém zmatku, že neměl ani peníze na cestu. (Na rozdíl od dnešních poměrů, kdy se prchá vstříc tučným kontům, uloženým v zahraničních bankách.) Krále však pronásledoval přízrak gilotiny a tak se raději nechtěl zdržovat. Do tří dnů bylo po všem. Za předsednictví básníka Lamartina se ve svobodné Republice francouzské ujala moci demokratická prozatímní vláda. Ta vzápětí vypsala volby, poprvé v Evropě na základě obecného, přímého, rovného a tajného hlasovacího práva, a revoluční vlna se z Francie šířila dál.

Pod vlivem zpráv o únorových událostech v Paříži si lidová shromáždění v Bádensku a v Bavorsku vynutila slib ústavních reforem, přiznání občanských práv a amnestii pro politické vězně. V Sasku musela odstoupit konzervativní vláda, bouře propukly i ve Würtembersku, Nassavsku a Hessensku. Politická situace se vážně vyhrotila v Prusku – 18. března došlo k povstání v hlavním městě Berlíně. Po dva dny se tam bojovalo na barikádách, pak král ustoupil, odvolal nasazené jednotky a slíbil demokratické ústavní změny. V universitním městě Heidelberku se hned začátkem března sešli přední němečtí liberálové, spatřující ve vzniklé situaci jedinečnou šanci uskutečnit právě teď a nyní starý sen o jednotném Německu. Vyzvali význačné členy sněmů všech států Německého spolku (mimo jiné i Františka Palackého) k setkání v takzvaném »předparlamentu«, který by ve Frankfurtu nad Mohanem projednal organizaci celoněmeckých parlamentních voleb a otázek vytvoření společné vlády.

Ve Vídni a v Praze se o všech těch bouřlivých událostech nevědělo skoro nic. Režim kancléře Metternicha se snažil veškerými myslitelnými opatřeními hermeticky uzavřít každý myslitelný zdroj. Což tenkrát poměrně úspěšně šlo, neboť neexistoval rozhlas ani televize, natožpak internet. Tajemstvím zůstávalo dění v uherském Prešpurku, ke přišel na sněm se svým vzpurně nacionalistickým programem právník Lájos Kossuth. Nicméně šeptanda fungovala už tenkrát. Šířila sice zprávy útržkovitě a zkresleně, ale přesto dokázala vyvolat nervozitu a vzápětí útok na banky a spořitelnu. (Neboli run. Tak tomu říkající mladiství finanční analytici dnes.) Kdekdo ve Vídni stejně jako v Praze spěchal vybrat vklady a schovat peníze do štrozoku. „Něco se děje! Něco se chystá!“ V den s přechodným datem 29. února v přestupném roce 1848 otiskl Karel Havlíček ve svých Pražských novinách první stručnou zprávu o událostech v Paříži a o změnách, ke kterým ve Francii došlo.

České požadavky

Informace vyvolaly ohromný rozruch, velké vlastenecké hemžení a první skromný čin. Rozruchu a hemžení si všímat nebudeme, toho jsme si na toulkách našimi dějinami užili (a ještě užijeme) dost; nás zajímá ten čin. Po složitých přípravách a jednáních s vyjukanými úřady a za mimořádných bezpečnostních opatření se 11. března ve Svatováclavských lázních mezi dnešním Karlovým a Palackého náměstím uskutečnilo shromáždění, které se stalo vlastně vůbec první politickou schůzí v českých zemích. Do novodobého politického života, předtím u nás vůbec neexistujícího, vkročili Češi krotce, rozpačitě. (Chce se říct přímo sametově.) Ona měkkost a ohleduplnost, vysvětlovaná pak kombinací holubičí povahy a inteligencí, už české politice zůstala. (I když o inteligenci politiky si dnes myslíme cosi zcela protichůdného.)

V téže době, kdy Francouzi svrhli absolutismus na barikádách, kdy Italové neváhali kvůli rakouské nadvládě vstoupit do války, kdy Maďaři přišli do Vídně hrdě oznámit, že se osamostatňují, v týchž dnech, kdy ve Vídni tekla krev, sepisovali Češi v Praze pokornou adresu císaři. Plni rozpaků ji několikrát předělali, zmírnili požadavky a formulaci, jenom aby proboha nenarazili. Když pak svou petici konečně slavně doručili ke dvoru, byla už napůl zastaralá, protože děje z března 1848 chvátaly tempem, jež pražské mistry slovních půtek od hospodských stolů zaskočilo. Česká politika se tenkrát zrodila a dělala výlučně v Praze. A dodnes panuje všeobecné přesvědčení, že tak to má být a je to jedině správné a na věčné časy a nikdy jinak. Jinak všude jinde v naší zemi, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku přetrvával po nějaký čas „normalizační klid.“

K obecnému překvapení padl v Rakousku absolutismus nakonec tak snadno a rychle, jako předtím po desetiletí přežíval. Lidé se ve skromném biedermeierovském blahobytu mezi cenzurou a špiclováním dávno zabydleli a považovali režim za věčný, někteří dokonce za idylický. Takovýto historický trénink v nás pak přetrvával ještě po stovce, ba i po více letech… Když se pak našinci jednoho dne probudili a Metternich i se svým systémem byl pryč, vyvolalo to šok. A jak už to tak bývá, rovněž nesčetné problémy a konflikty. Pro atmosféru dnů a týdnů těsně před revolucí osmačtyřicátého roku bylo příznačné (a to i v Praze), že se nic nesmělo, ale všechno se mohlo. Represivní orgány nezvládaly svou roli. Ze zákona bylo zakázáno ledacos: srocovat se, kritizovat vládu, trůn či církev, číst nepovolené knihy a tiskoviny. Přesto se to však dělo a dokonce veřejně. Polevila i nezbytná opatrnost před nastraženýma ušima udavačů.

Pravda, neexistovaly žádné politické strany, natož sekretariáty. Zato bylo dost hospodských a kavárenských stolů. U těch se uprostřed nekonečných debat rodila vize budoucnosti, která pak velmi brzy dostala formulovanou programovou podobu. Nejodvážnější řeči se vedly U Zlaté váhy. To byl hostinec na Tandlmarku, čili na rohu Zelného, později Uhelného trhu a Havelské ulice. Tam se scházeli čeští repealisté. (Repeal, to byla volná hospodská stolní společnost studentů, měšťanů a řemeslníků, pojmenovaná podle irského vzoru.) Obvykle dobře informované policii zůstala kupodivu existence tohoto klubu utajena. V zapadlé tmavé hospůdce se vedly prudké rozpravy o politických potřebách doby. Anglicky „repeal“ znamená zrušení, odvolání. Bylo to politické heslo Irů, kteří žádali (marně), aby vnucená personální unie katolického Irska s protestantskou Anglií byla zrušena. Karel Havlíček asi rok před revolucí v osmačtyřicátém roce otiskl v Pražských novinách esej, ve které vylíčil sugestivně boj Irů za obnovení samostatnosti, přičemž čtenářům došlo, že tím článkem o Irsku se poukazuje na analogické poměry domácí.

Měšťanští liberálové, ti zase měli své centrum ve Zlaté huse na Koňském trhu (neboli na Václavském náměstí). V dolní části tohoto náměstí bývala konečná stanice poštovního expresu z Prahy do Příbramě a Vodňan. Co však především: roku 1840 se tento hostinec stal jedním z populárních center vlasteneckého života. Podniku se totiž ujal známý buřič, domažlický Chod bohatýrského vzhledu, Petr Faster. V Praze už byl delší dobu známou figurou nejenom jako kavárník z Karlových lázní, ale i působením v Průmyslové jednotě, v Měšťanské besedě a dalších českých institucích. Měl mezi vlastenci velkou autoritu. On byl totiž buřičem už od dětství. Jakpak se mu to stalo?

Kavárenská politika

Již jako malý gymnasista v Klatovech vzbudil úžas i rozruch odvahou, s níž před profesorem roztrhal pověstné signum, totiž potupnou knížku, kterou za trest kosil na krku ten, kdo ve škole promluvil česky. Kolem hostinského Fastra vznikl hlouček nespokojenců, hlavně živnostníků, kteří u korbele piva ve Zlaté huse nejenom nadávali na zatuchlé poměry v Rakousku, ale nahlas přemýšleli o způsobech, jak je změnit. Pivní debaty ovšem zůstávaly přes lecjaké silácké výrazy velmi krotké, loajální, k revolučním heslům měly daleko. (Jak vidno, česká tradice dělat politiku po hospodách má své dávné kořeny…) Takových stolních společností či klubů bylo v Praze na několik desítek. Kavárenská politika (nahrazující politiku skutečnou) se prostě pěstovala ve velkém. Pozdější pražský primátor Dittrich měl svou vlasteneckou družinu Várka v kavárně Antonína Nekvasila na Uhelném trhu. U Tří lvíčků v Platnéřské ulici se scházeli „pondělníci“ nalostranského lékárníka Arbeitera. Týden co týden mezi sebou vybírali příspěvky a pokuty – tu za sprostá, tu za německá slova, a z výtěžku si pak pořizovali společnou českou knihovnu.

Podobnou družinu založil smíchovský majitel domu František Šebek v hostinci U Přemysla – z té dokonce vznikl první čtenářský spolek na Smíchově. Každá kavárna měla svou časovou špičku. Jakože se během dne v určitou hodinu diskutovalo zvlášť intenzivně. Ten, kdo předpokládá, že nejvíc se žvaň... chci říci debatovalo, pochopitelně, někdy v podvečer, se však mýlí. Už dopoledne. Proč takhle záhy? Protože přijížděla pošta, tudíž i noviny. O deníky jako hlavní zdroj informací se takřka vedly rvačky. K dispozici jich bylo málo, ne každý si mohl dovolit předplatné, takže nejsnazší přístup k nim poskytovaly právě kavárny. Pošta přijížděla v deset ráno, to už se kolem ní na Malé Straně srocovali poslíčkové, aby noviny doručily svým pánům, a před polednem to v Praze vypadalo, jako by město stávkovalo. (To dnes neplatí ani náhodou. V Praze se musí intenzivně pracovat, aby si zasloužila titul pátého nejbohatšího regionu v celé Evropské unii.)

Oficiózním – proto naprosto nudným – čtením byl Metternichův Österreichischer Beobachter. O něco lepší byly Havlíčkovy Pražské noviny, dobře komentující, zpravodajsky však povinně omezené přebíráním oficiálních zpráv. A tak nejhledanějšími listy byl liberální časopis Die Grenzboten, který byl založen v Bruselu pražským rodákem Kurandou, a zejména pak kritická a svobodomyslná Aukšpurkyně čili německý deník Allgemeine Zeitung. Právě kvůli Aukšpurkyni se plnily kavárny. Články běžně veřejně předčítaly a rovnou »z partesu« komentovaly. Zatímco nějaký student, stojící na kulečníku nebo židli četl, druhý vartoval u dveří. To, co se u Zlaté váhy, u Zlaté husy, popřípadě u jiného zlatého objektu dělo na začátku roku 1848, bylo ještě vzrušenější než obvykle. Po prvních nejasných informacích o nepokojích v rakouském Lombardsku–Benátsku byly pražské kavárny a hospody na přelomu února a března rozrušeny zprávami: „Ve Francii to už prasklo!“

Senzačně snadné svržení Ludvíka Filipa a vyhlášení Francouzské republiky se stalo impulsem k prvním politickým akcím také v Praze. Kdekdo náhle cítil, že je třeba cosi učinit. V naprostém politickém vakuu však nikomu nebylo jasné, co udělat a s kým. (To se u takových společenských zvratů a převratů zhusta stává.) Kromě několika spolků neexistovala žádná platforma nebo organizační struktura. Tedy kromě těch stolních sešlostí. Navíc jakákoli politická iniciativa byla předem nezákonná, ba protistátní. A tak byl vlastní počátek revoluce takový nějaký začátečnicky plachý a opatrný, přičemž vyděšeny z možných „nepředvídatelných důsledků“ byly obě strany: jak iniciátoři, tak představitelé režimu. Začala hra na schovávanou, jejíž taktika spočívala ve zdůrazňování okázalé loajality pod heslem: jinde se kácejí trůny, zatímco my… my prosím jen skromně připomínkujeme. Mezi pražskými Čechy nebyl věru nikdo, kdo by snad chtěl bourat Rakousko.