779. schůzka: Konec starých dobrých časů

Dosti dlouho se tedy zájmy Metternichovy a nálady na kontinentě shodovaly. Zatímco kancléř zestárnul a svou válkou znavenou generaci přežil, ta následující ho nejen chtěla, ale musela smést, neboť jejím heslem se namísto nehybnosti stala změna. Do světa »starých dobrých pořádků« zprudka vtrhli lidé jako občané – jedinci s požadavky lidských práv, a občané jako národní kolektivy s nároky na sebeurčení.

Habsburská říše bránila doposud konzervativismus s vehemencí, s jakou kdysi bránila Evropu před Turky. Jenomže nevděčné národy se začaly ozývat. Neexistuje věru národ, který se dříve nebo později k tomu či onomu politikovi nezachová nevděčně. Začal se ozývat a vzápětí i bouřit. (Bouře jsou obzvláště ošklivým druhem nevděku.) Na chudáka Rakousko se ten nevděk valil ze všech stran. Kupříkladu od jihu, odtud se ozývali Italové, kteří odmítali rakouské ústupky. Měli po krk rakouského područí. A na východě, tam se ve jménu nacionalismu říše zřekli Uhři (ovšem s představou, že tentýž nacionalismu Chorvatů, Slováků nebo Rumunů, žijících v Uhersku, je troufalost naprosto nepřípustná).

A máme tu sever – na sever od Rakous ležely země Koruny české. Češi se rozpomněli na svou slavnou, takřka velmocenskou minulost, při příležitosti této vzpomínky po Vídni nežádali nezávislost, nýbrž se rozhodli prosit alespoň o autonomii. (Jak praví Francouz Renard: „Skromnost svědčí velkým lidem. Je těžké být nikým a přitom zůstat skromným.“) A ještě jsme v tom přívalu nevděku nepohlédli na západ, do Němec. Němci zamířili s vehemencí sobě vlastní za dávno vytouženým pangermánským sjednocením. (V zásadě nic proti tomu, kdyby to ovšem (v případě úspěchu) neznamenalo mimo jiné pohlcení českého živlu a jejich postupné splynutí s Němci – tak jako (chtě nechtě) splynuli pobaltští, polabští, horno– a i dolnolužičtí Slované.) Celý kontinent se zkrátka po té dlouhé éře strnulosti ocitl opět v prudkém pohybu. Spontánnost toho vývoje zpočátku okouzlovala. Lidé hleděli k zítřku v očekávání nové harmonie.

Velká neúroda

My už jsme narazili na situaci, která předcházela tomu celoevropskému rozpohybování… skoro se chce říci té celoevropské animaci. Padla tu zmínka (a nejedna), že čtyřicátá léta 19. století byla neúrodná. Zemi sužovala katastrofální sucha. Ceny potravin závratně vzrostly. Hlad těch nejubožejších měl být ukonejšen almužnami, charitou a rozdáváním polévek, ale nasytit nemohl. Tisíce lidí (hlavně ve městech) prožívaly střídavě stavy strachu, beznaděje, zoufalství a neujasněné temné zloby. „Lúza a chátra“ (tak se říkalo tenkrát nahlas a povýšeně nemajetným venkovanům, kteří s rodinami přicházeli houfně do měst hledat obživu) byla zcela ponechána na pospas osudu. (Dnes se již takovýchto škaredých podstatných jmen nepoužívá, tedy nahlas). Majetek tito lidé neměli žádný, a perspektivu, za kterou přišli, taky ne.

V habsburské říši rostla ve 40. letech 19. století inflace, nezaměstnanost, bída chudých vrstev. Rabování a zapalování továren, které brzy – v polovině března 1848 – zažije Vídeň, budou spontánním výbuchem nahromaděné zloby a důsledkem tíživé situace, ve které obyčejní lidé žili. Rok 1842 a od roku 1845 každý další byly neúrodné. Opakující se dlouhá sucha v létě, po kterých se dostavovaly tuhé zimy, způsobily žalostné sklizně a drahotu. Ceny ještě zvyšoval nenáviděný akcíz, potravinová daň, zavedená roku 1829. Tato taxa se platila z každého kousku chleba, z každé brambory, a protože znamenala podstatný přínos do zadlužené státní pokladny, nemohl hrabě Kolovrat (odpovědný za finance) daň zrušit, ani kdyby chtěl.

Situace se zhoršovala hlavně ve městech. Příklad. dělník ve fabrice. Vydělal denně asi 40 krejcarů, jenomže jedno jediné vajíčko stálo (ve Vídni) roku 1848 kolem sedmi krejcarů, libra másla (něco přes půl kila): 66 krejcarů. Denní mzda v hodnotě šesti vajec, a to po čtrnácti hodinách práce, tato mzda byla hodna msty. Starostové měst hlásili, že na úrovni bídy žijí dvě třetiny obyvatel. Ani na venkově nebylo líp. Daň státu plus dávky vrchnosti a církvi pohlcovaly až 70 procent příjmu rolníka. Životní úroveň se (pravda) lišila od panství k panství, ale stejně byly poměry nejchudších vrstev obyvatelstva žalostné. Je ovšem zajímavé, že to loajalitu vůči panovnickému domu nikterak nesnižovalo. O dynastii se přicházející revoluce za celou dobu ani neotřela. Lidi ze svého neštěstí obviňovali leda Metternicha. Anebo (a to zejména a tradičně) podnikavé a pilné Židy. Vztek chudých se skoro všude vybil vždy a nejprve plundrováním židovského majetku.

V Praze, Brně, Liberci a dalších městech vyrůstaly první fabriky, hlavně textilky a kartounky. Chudí z venkova, rozumějící rolnickému živobytí, v nich mohli získat leda nekvalifikovanou, mizerně placenou manuální práci. Brali ji rádi – muž, žena, děti jako pomocníci, celé rodinné party. Poptávka po zaměstnání ovšem vysoko převyšovala nabídku. Řemeslnické a živnostenské tovaryšstvo bylo na rozdíl od této vesnické „náplavy“ chráněno cechovními řády a starobylými zvyklostmi – proto na tom bylo se zajištěním i životní úrovní zřetelně líp. Vinou postupného přechodu celé ekonomiky k průmyslové výrobě však samostatných živností katastrofálně ubývalo – jenom v Čechách jich za poslední půlstoletí zkrachovala skoro půlka. Ztroskotalí mistři a tovaryši rozmnožovali řady fabrického dělnictva a brzy živořili stejně jako prvotní proletariát. Pokud se stroje ve fabrikách běžně poháněly rukama, hlavně silou svalů žen a dětí, bylo práce pořád ještě dost, jenomže on se nám tu objevil technický pokrok. Pro většinu sice předmět chvály a nadšení, pro mnohé však znamenal lidskou tragédii.

Blížící se revoluce

I na to jsme už narazili, když jsme načrtávali na bílé plátno naší historie, kterak se rodil český (a moravský a slezský) kapitalismus. Nové stroje v pražských kartounkách, a poté i ve slezských a libereckých, byly dělníky zničeny na padrť. Zbyla jenom spoušť a byly i oběti na životech. Tresty, které u soudů padaly, byly mírné. Osm výprasků holemi, dalších osm odsouzenců si odsedělo po týdnu, ostatní byli propuštěni. Rozbíjení textilních strojů (hlavně perrotin, nazvaných podle svého konstruktéra), to byl jakýsi izolovaný výkřik zlosti, hladu, bídy, ale nebyla to revoluce. Ještě ne. Ale už se blížila.

Na rozdíl od pražských, slezských a libereckých bouří, místně omezených, uvedly revoluční děje v letech 1848 a 49 do varu skoro celý kontinent. A šlo v nich o jiné hodnoty než o mzdy. V popředí se ocitly dva požadavky, dvě stěžejní myšlenky: zrovnoprávnění občanské a zrovnoprávnění národní. V jednotlivých zemích a státech byla samozřejmě vyhlašována i mnohá další, specifická hesla. Nicméně program uznání lidské rovnosti, individuálních svobod jako občana a program uzákonění, tedy ústavnosti svébytných práv národních společenství byl tím, o co šlo na prvním místě. Polofeudální absolutistické režimy čelily svému zániku všemi dostupnými prostředky. Proto takřka po celé Evropě opakovaně tekla krev, leckde nakonec marně a zbytečně. Platí však: nikdy předtím a nikdy potom neproběhla v Evropě tak mohutná řetězová reakce revolucí. Snad s výjimkou konce 80. let minulého století. To však byly spíše převraty než revoluce. „Jaro národů.“ Krásný termín. Ani „pražské jaro“ se mu nevyrovná.

Tohleto jaro začalo vlastně ještě v zimě, hned po Novém roce 1848. A začalo s takovou elegantní, takřka úsměvnou nenápadností. První konflikty, to byly takzvané „kuřácké bouře.“ Nebyly namířeny proti kouření, ale proti Rakousku. Nikotin versus monarchie. Tuhletu patálku vyprovokovali studenti v Miláně, Veroně, Benátkách a ještě jiných městech na severu Itálie. Rakousko s tím mělo společného tolik, že Lombardsko a Benátsko patřilo od vídeňského kongresu k rakouskému císařství. (mimochodem: bylo to ekonomicky nejvyspělejší území na Apeninském poloostrově, na kterém žilo pět milionů Italů.) Ti samozřejmě vnímali – jakožto obyvatelé habsburské provincie – letitou přítomnost rakouské správní kurately a zejména armády jako cizáckou okupaci. Na okupaci si zvyknout nelze, i když je začasté maskována vznešenými, přesto však lží páchnoucími frázemi.

Vzhledem k tomu, že v sousední Modeně, Parmě a Toskánsku vládly vedlejší větve habsbursko–lotrinské dynastie, rozlévala se nevraživost vůči Rakousku a Vídni po valné části italského území, a rostla v přímé úměře k sílícímu volání po scelení a osamostatnění rozdrobené země. Ale pokud snad někomu sále nedochází souvislost mezi odporem k Rakousku a kuřáckou neřestí, tak tedy milánští vysokoškoláci, kteří byli na Nový rok 1848 rozkurážení možná ještě oslavami Silvestra, začali na ulicích vyzývat občany, aby bojkotovali rakouské doutníky. Na nárožích se objevily plakáty, doporučující Italům následovat příkladu Američanů. Nikoli že „normální je nekouřit,“ ale že normální je nekouřit rakouský tabák. A ta zmínka o Američanech: Ti přece kdysi (když nemohli vypudit ze země britské vojáky) vyjádřili svou zlobu aspoň gestem: v bostonském přístavu naházeli do moře britský čaj. Historie zná tuto taškařici jako Boston Tea Party… tedy něco jako „bostonský čajový dýchánek.“ Bostonské pití čaje. Italové měli podle názoru studentů obdobně obrátit svůj vzdor proti rakouskému tabáku a naházet ho na chodníky. Tabákovou válku vynalezli akademičtí studenti v milánské kavárně del Duomo společně se svým profesorem fyziky Cantonim. Sepsali o tom celý manifest, a kromě toho mi jednu říkánku, kterou si vzápětí přeložíme, i když tím přijdeme o rým:

Nekuřte rakouský tabák!

Tahleta víceméně klukovská iniciativa měla neobyčejný úspěch. Chodci demonstrativně lámali nebo vyplivovali doutníky a retka, a pokud ne, vždycky se našel nějaký dobrák (zpravidla student), který gentlemanovi viržinko z pusy vyrazil. Ital si po Novém roce 48 na ulici nezapálil, protože by mu skupinky mladíků daly co proto. O to víc a vyzývavěji teď na veřejnosti kouřili rakouští vojáci, zvlášť poté, co jejich vrchní velitel maršálek Radecký nařídil, aby mužstvo denně fasovalo doutníky. Zdarma samozřejmě. Během třetího dne té podivné války si situace obrátila. Do kaváren narukovaly celé oddíly uniformovaných Rakušanů se zapálenými viržinkami a při prvním náznaku odporu tasili kuřáci šavle. (Dnes tasí kuřáci šavle jen v parlamentě, a i tam pouze pomyslně.)

V Miláně, Pavii, Padově i jinde se tasilo naostro, a vzájemné kasání tam přerostlo v krvavé řeže. Takto bojovali Italové nekouřením proti monarchii (a zároveň si nehuntovali zdraví), a ještě navíc nesázeli, což bylo další bohulibé tažení, tentokrát proti hazardu, opět spíš proti rakouskému státu. „Lotynka je rakouská zlodějna, roduvěrný Ital své peníze do loterie nevkládá.“ Ať si Vídeň třeba zbankrotuje! Někdy malé skutky mohou mít velké následky. To, co vypadalo zpočátku jako recese, změnilo se během několika dnů v celonárodní demonstrace. Po rozhorlených pouličních debatách padly první facky, po fackách první výstřely. Chrabří rakouští vojáci pod velením českého polního maršálka Radeckého z Radče se přece nenechají urážet nějakými makarónskými floutky!

Tribunem revolučních událostí v Uhrách se stal Lájos Kossuth, původem Slovák z Turče, jehož matka se maďarsky nikdy nenaučila. Kossuth vystudoval práva, ale působil i jako publicista, deset let se angažoval i v politice. Roku 1847 byl zvolen do uherského sněmu, třebaže jako bezzemek neměl právo v něm zasedat. Dlouho už se ovšem prezentoval jako kovaný Maďar. Podílel se mimo jiné na prosazení jazykového zákona, podle něhož se maďarština stala místo latiny (eventuálně němčiny) jedinou úřední a vzdělávací řečí na rozlehlém mnohonárodnostním území, kde byli Maďaři ve skutečnosti menšinou.
Uherský národ tehdy představovali pouze držitelé půdy, osvobození od pozemkové daně, zasedající na župních shromážděních a oprávnění účastni se voleb do sněmu, kteréžto výsady neměli zdaleka všichni.

Vývoj v Uhrách

Uhři – Maďaři byli v tomto smyslu nikoli příslušníka etnika, ale stavu – tedy šlechtici. Uhry se pyšnily tehdy nepočetnější šlechtou v Evropě. K šlechtickému stavu se tam hlásilo (i s rodinami) na 600 000 lidí. Mezi takzvané „pravé Uhry“ patřila nejenom skupina (asi třetina) bohatých grófů, ale i tisíce svobodných bočkorošů, kteří mnohdy neměli majetky větší než obyčejní sedláci. Jenom pro srovnání: v době, o které teď mluvíme (tedy ve 40. letech předminulého století) bylo v Českém království skoro tisíc panství, která patřila 187 šlechtickým rodinám. (Letmo se vrátíme ještě k bočkorošům. Dali nám zabrat. V maďarštině označuje bočkor kůži na nohách drůbeže, dále starou bábu, rovněž lejno, ulpívající na botě, a ještě oradlo na pluhu. Bočkoroš je chudý či zchudlý zeman, slovenština zní i půvabné synonymum sedmoslivkár.) Mluvčím všech pyšných uherských feudálů (i těch bočkorošů) se stal právě Lájos Kossuth, a to začátkem března 1848, kdy zvolen vůdcem dolní komory uherského parlamentu, a to v Prešpurku (tedy v dnešní Bratislavě).

Vedle této komory zástupců žup měli Maďaři ještě sněmovnu grófů. Parlament vytyčil program sebeurčení, která vzápětí vedl až k vyhlášení nezávislých Uher. Maďarské vlastenectví mělo ale slabinu, na kterou jsme už narazili. Maďaři se sice na jedné straně dožadovali všech demokratických a občanských práv pro sebe (tedy pro Maďary), ale táž práva upírali ostatním národům, žijícím na území Uher, to znamená Slovákům, Chorvatům, Srbům, Rumunům. Lájos Kossuth si to sám pěkně zformuloval takto: „Nikdy neuznám v zemích svaté koruny uherské jiný národ a jinou národnost než maďarskou. Vím, že jsou tu rasy a lidé, kteří hovoří jiným, jazykem – národ je tu však jen jeden.“