778. schůzka: Zpráva o životaběhu slezského knížete Felixe Lichnovského, dědice panství, vojáka, žurnalisty a literáta, duelanta, lva salonů a milence

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zámek Hradec nad Moravicí

Rod Lichnovských z Voštic se psal podle vesnice Lichnova na Bruntálsku, a Voštic, nacházejících se v dnešním Polsku nedaleko města Rybnik. Tato vladycká rodina vlastně převzala jméno, které patřilo původně jiné rodině z Horního Slezska. Šlo tedy o dvě samostatné rodiny vladyků z Lichnova a vladyků z Voštic, z nichž druhá přibrala jméno první a spojila je pod jménem jediným.

Došlo k tomu sňatkem panoše Hanuše z Voštic s vdovou po Mikuláši, původním zemanu z Lichnova, patrně posledním příslušníku svého rodu. S historikem, profesorem Dušanem Uhlířem se na skok vydáme do konce 15. století, kdy si nejvyšší sudí v krnovském knížectví vysoudil (chci říci vyženil) i nové jméno. Nejenom název rodu, ale také erb. Docela sympatický. Dvojice vinných hroznů v rudém poli, spojená stopkami. Vinný mok zřejmě nebyl jedinou životní potěchou Lichnovských. Čím jiným se ještě zabývali, není těžké uhodnout, konstatujeme–li, že se jejich rod rozrostl záhy na větev slezskou, kladskou a braniborskou. Bylo za časů onačejší plodnosti.

Lichnovští ze Slezska si koupili panství Chuchelná na Hlučínsku – to se stalo sídlem rodu. Za reformace přestoupili na evangelickou víru a zapletli se i do stavovského povstání proti Habsburkům, ale po Bílé hoře dali najevo upřímnou lítost za své pomýlení, za což jim Vídeň sice napařila mastnou pokutu, leč mohli si uchovat nejenom své statky, ale i víru. Ba zbylo jim ještě dost, aby zakoupili dům v Opavě, a po další výhodné svatbě získali celé panství Odry, k němuž jim do klína spadlo i jméno pánů Werdenberků, čímž byl i jejich erb polepšen: k hroznům přibyla i bílá korouhev.

Na panství knížat Lichnovských

Lichnovští však sídlili ve Slezsku, a tento drahokam zemí Koruny české si pro sebe zabral pruský král Fridrich II. Část majetku teď měli jaksi za hranicemi (tedy na území dnešního Polska), a proto přikoupili velmi výhodně na naší straně panství Hradec. Dnes se k němu připojuje přídomek „nad Moravicí,“ my mu však budeme poněkud svéhlavě říkat Hradec u Opavy, popřípadě Opavský Hradec, neboť tento název mu vydržel od středověku až do dob demokracie, která žádnou demokracií nebyla, byť si říkala lidová. Ve svém obojetném postavení (pod berlínským králem a pod vídeňskou císařovnou) si Lichnovští vedli ekonomicky úspěšně. To ovšem znamenalo, že byli pány věru nelítostnými, tvrdě vyžadujícími placení dávek i plnění robotních povinností. Byli však také přáteli a podporovateli Ludwiga van Beethovena – toho si do Hradce kníže Karel Alois Lichnovský přivezl osobně z Vídně. Stýkal se i s Wolfgangem Amadeem Mozartem. I jeho přivezl vlastním dopravním prostředkem – tentokrát do Berlína, kde ho představil pruskému králi Fridrichu Vilémovi Druhému.

I v našem současném slovníku se zabydlel libozvučný termín „hospodářská krize.“ Moc bych se divil, kdyby jej neznali i na panství Lichnovských. Knížata Lichnovští doplatila na svůj rozrod. Bylo třeba vyplácet podíly rodinným příslušníkům. A rovněž někteří z pánů Lichnovských si žili jaksi nad poměry a utráceli víc, než bylo záhodno. Dluhovým pastím se Lichnovští vyhýbali, jak jen mohli, ale nakonec se nevyhnuli. Nakoupili však ovce. Merinové plemeno. Jejich vlna se dobře prodávala a získala brzy dobré jméno doma i v cizině. Když už se všechno zdálo, že se to ubírá po dobré cestě, zámek Hradec vyhořel. Psal se únor 1796. A to byl teprve před nedávnem nákladně rekonstruován. Popelem lehlo celé první patro včetně cenné zámecké knihovny. Poté dostal areál úplně nový vzhled – hlavní budova byla přestavěna na Bílý zámek, v jeho sousedství vznikl pseudogotický zámek Červený.

Zámek Hradec nad Moravicí

Ve dvacátých letech 19. století se stalo Brno centrem šlechtitelů ovcí, a Lichnovští na svých statcích v Chuchelné a v Hradci u Opavy rozvinuli vědecky řízený chov ovcí. Na stráních Hanuše (což je blízký kopec) bylo původní stádo obohaceno křížením s ovcemi, pocházejícími ze saského královského chovu. Plemenné ovce Lichnovských putovaly nejenom do sousedních zemí, ale i do vzdáleného australského Nového Jižního Walesu, kde se staly základem tamějšího světově proslulého chovu ovcí. Cena jednoho plamenného berana dosáhla rekordní výše dvou a půl tisíc tolarů. Američané nakupovali na aukci ve Vratislavi berany ze stáda Lichnovských až po dvou tisících dolarů za kus. Statky Lichnovských navštívil i ruský car Alexandr I. a na místě dojednal dodávku plamenných ovcí pro Rusko. Ovčí chov rodiny Lichnovských čítal kolem dvaceti tisíc ovcí a dosáhl takové proslulosti, že byl označován za jeden z nejlepších v celé Evropě.

Nový kníže Lichnovský (jmenoval se Eduard Maria) byl sice plodným historikem, srovnatelně jako muž. Jako ekonom byl ovšem horší. Navzdory boomu s chovem ovcí. Svoje statky přivedl téměř k úpadku. Panství zachránil jen tím, že je převedl na manželku. Ta pak (kromě správy majetku) mu stačila porodit čtyři dcery a čtyři syny. Nejstarší dostal jméno Felix. Mladý kníže a budoucí dědic vyrůstal střídavě v císařském hlavním městě a na zámku v Hradci. Dostalo se mu výchovy v několika jazycích – mluvil německy, pod vlivem matky maďarsky, polsky, později i francouzsky a španělsky. Navíc ovládal místní nářečí češtiny. (Zdejší tomuto jazyku říkají dodnes „po našemu.“) Felixův otec byl konzervativec, kterého pojilo úzké pouto náklonnosti a posléze i příbuzenství s kancléřem Metternichem.

Jeho syn otcovy názory převzal. V Opavě studoval na stejném gymnasiu, které navštěvoval (v jiné době) i Johann Gregor Mendel. Na olomoucké universitě se zapsal na práva, ale vydržel na nich jenom dva roky – poté nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník. Nikoli v c. k. rakouské armádě, ale v armádě pruské – čekal ho pluk hnědých husarů. Po vojně měl Felix Lichnovský příslib, že bude přijat do pruských diplomatických služeb. Jenomže sliby chyby, mladý kníže si neúspěch zavinil částečně sám poněkud nevázaným způsobem života, takže žádné teplé místečko na nějaké pruské ambasádě na něj nečekalo, a sám Felix taky nečekal a ze dne na den se rozhodl a z Berlína vyrazil do severního Španělska, kde nastoupil do vojska karlistických povstalců. Stoupenci Carlosovi se totiž zrovna pustili do občanské války s regentkou Marií Kristinou. Předmětem bojů nebylo nic menšího než španělský trůn.

Krvavé drama na Pyrenejském poloostrově

Jelikož se touláme českou, nikoli španělskou historií, musí nám stačit jen pár slov, abychom vyložili, oč v té rvačce na Pyrenejském poloostrově tehdy šlo. Roku 1833 zemřel španělský král (Ferdinand toho jména Sedmý), a jeho zemi zdědila dcera Isabella II. (mající však tehdy pouhá tři léta, takže se vlády ujala jako regentka její maminka, Marie Kristina, která slíbila přijmout ústavu, která by změnila Španělsko z absolutistické na konstituční monarchii). Mladší bratr zemřelého krále don Carlos s tím nesouhlasil a vyhlásil své švagrové (a potažmo i neteři) boj ve jménu katolické víry, starých práv španělské monarchie a nástupnických nároků sebe i svých synů. A skutečně byl spuštěn boj, karlisté nastoupili proti kristýnům, a začala občanská válka (dostala jméno „karlistická“), v pořadí první (celkem měly proběhnout tři).

Francisco de Goya: Portrét Ferdinanda VII.

Dozvěděl se o tom i náš kníže z Opavského Hradce, Felix Lichnovský. Hlásil se do oddílu dobrovolníků, samozřejmě v táboře konzervativních karlistů. Jako „válečník na volné noze“ se bojů ve Španělsku zúčastnil i kníže Bedřich Schwarzenberk, který si zde vysloužil přezdívku „poslední lancknecht“. Psal si deník, ve kterém vylíčil stav karlistického vojska: „Ani jeden muž není podoben druhému. Důstojníci i vojáci, obuti většinou sandály, třetina mužstva jen v šedých pláštích, ostatní v nějakém rozbitém stejnokroji zabitého kristýnského vojáka; žlutě, modře, zeleně oděni. Důstojníci ničím neodlišeni než drobnými prýmky na ramenou. Není sumek, náboje jsou v opascích nošeny kolem těla, bodák tkví v témže pase na způsob dýky, většinou bez pochvy – po nákrčnících, punčochách, rukavicích není u důstojníků ani potuchy.“

Oč méně bylo zbraní a uniforem, o to víc bylo bojového zápalu. I u knížete Felixe Lichnovského - ten si jako voják vedl skvěle. Do válečných akcí se vrhal s odvahou, jež hraničila se zbrklostí. Jednou při útoku na hřbitov (ve kterém se opevnili kristýni) zdolal jako první vysokou hřbitovní zeď, jindy zase v čele svých jezdců rozbil čtverec nepřátelské pěchoty, neskutečnou odvahu předvedl při nájezdu na bránu ve Valencii, obsazenou nepřáteli. Překvapoval husarskými kousky, které svědčily víc o jeho odvaze než o velitelském talentu. „A tady před námi ležel hrdý Madrid,“ líčil kníže Felix situaci před útokem na hlavní město. „Mlčenlivý, jakoby mrtvý. Z každé hrudi se dral výkřik jako u poutníka, který po dlouhém bloudění dospěl do země zaslíbené. Madrid vyhlížel tak opuštěně, tak pokořeně, jen ho vzít, jen otevřít brány a vstoupit dovnitř a stát se jeho pány.“ Což se však nikdy nestalo. Carlos a karlisté nakonec museli ustoupit na francouzské území, a stejnou cestou putoval i kníže Lichnovský. Pětadvacetiletý válečný veterán si zapsal do svého deníku: „Krvavé drama je u konce, všechny naše naděje jsou pohřbeny. Temný, tajemný a neblahý osud přivedl vniveč velkolepé úsilí a rytířské boje.“ Takže v podstatě takový životní krach.

Krach možná, leč nikterak fatální. Nóbl krach. Za svoje španělské dobrodružství dostal nejvyšší řády bavorské, belgické, saské, hessenské, také od dona Carlose obdržel vyznamenání, a ani papež na něj nezapomněl. Rakouský panovník ho jmenoval císařským komořím. Felix cestoval po Evropě – navštívil Portugalsko, Belgii, putoval po německých státech. „V pruském Slezsku žila tehdy na svém panství v Zaháni paní Dorothea, původně Kuronská (nejmladší sestra »paní kněžny« z ratibořického údolí). Byla provdána za Talleyranda–Périgorda, posléze milenka jeho strýce (francouzského ministra zahraničí), a rovněž milenka knížete Clam–Martinice, s nímž zplodila (s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou) dceru, jíž by mohla být (se stejnou pravděpodobností Barbora Panklová, provdaná Němcová, známá pod jménem Božena. Dorothea byla vládkyní nad pěti městy a sto sedmdesáti jednou vesnicí. K Zaháni náležel pouze knížecí titul, ale ona si nechala říkat »paní vévodkyně«. Zaháň proměnila ve slezský Výmar, jakýsi salon Evropy. Příslušníci vysoké aristokracie stejně jako přední intelektuálové a umělci si zde podávali dveře. Osud sem zavál i mladého Felixe Lichnovského.“

Mezi těmi dvěma byl jistý věkový rozdíl. Když se poznali, bylo jemu devětadvacet. Jí padesát. Rozdíl jedenadvacet let. Ovšem vévodkyně byla na svůj věk velmi krásná (svědčí o tom současníci i dobové portréty). Byla i duchaplná. A ti dva se do sebe zamilovali. Oboustranně. „Můj anděli, až dostaneš tento dopis, neraduj se, protože Ti neřeknu nic, co by Tě potěšilo, kromě toho, že Tě miluji z nejhlubší hloubky své duše, ale o tom jsi přesvědčen, není–liž pravda, má lásko? Věnoval jsi mi při rozloučení takový krásný, milý, dobrý pohled, že jsem se jen s námahou dokázala zdržet, abych Ti před lidmi nepadla okolo krku. Posílám Ti tisíc pěkných dlouhých polibků.“

No tak to je jasné. Zachovaly se sice jen dva dopisy, které Dorothea Felixovi napsala, ale v obou se stejně opakovalo pořád totéž. Čistý, nezištný vztah. V průběhu pěti let (po která tento poměr trval) uhradila Dorothea celý dluh, který vázl na rodinném majetku Lichnovských. Dvě stě tisíc tolarů. Za každou Felixovu cestu do Berlína mu platila deset až dvacet tisíc tolarů. Dorothein milenec se stal iniciátorem stavby Vilémovy dráhy, která (přes Bohumín) propojila pruskou železnici s rakouskou Ferdinandovou severní dráhou. Byl zvolen do funkce ředitele společnosti východoslezské železnice. Není obtížné ani zde vytušit v pozadí ruku vévodkyně zaháňské.

Logo

„Jako jednomu z největších statkářů v Horním Slezsku příslušelo Felixi Lichnovskému místo v provinčním sněmu, posléze pak ve spojeném zemském sněmu všech osmi provincií Pruského království. Tady zaujal zvláštní postavení. Na jedné straně vystupoval jako konzervativec, na straně druhé projevil neobyčejné a u politika jeho orientace opravdu nečekané sociální cítění, když se zastal slezských tkalců a hledal východisko z jejich bídy. A další rozpor: byl zásadně proti účasti Židů na politickém životě a jejich působení jako učitelů na školách; když ale vypukla tyfová epidemie, projevil velkou obětavost a odvahu – navštěvoval nemocné a pomáhal postiženým z těch nejnižších společenských vrstev. Na svoje náklady zřídil v Ratiboři útulek pro chudé sirotky a snažil se výrazně o nápravu škod, způsobených epidemií. To mu vyneslo mezi lidmi značnou popularitu a ta mu na začátku revolučního roku 1848 pomohla při volbách do frankfurtského parlamentu.“ (O poslední etapě života Felixe Lichnovského jsme se opět začetli do knihy historika prof. Dušana Uhlíře.)

Bouře v ulicích Frankfurtu

Frankfurtský sněm, to bylo první parlamentní shromáždění německých zástupců. Zasedalo v tomto městě od dubna 1848. Zástupci, zvolení v přímých, všeobecných a tajných volbách. Mezi šesti sty poslanci zasedl v chrámu svatého Pavla i zástupců pruského Slezska „náš“ kníže, tedy Felix Lichnovský. Okamžitě na sebe upozornil. Nikoli důležitou myšlenkou, ale tím, jak se jevil. A jevil se jako muž okamžiku, rozhodnutý jednat a upozorňovat na sebe za každou cenu. Tím se ovšem od houfu politiků někdejších (i nynějších) nikterak neliší…

Jednal velmi impulzivně, ve svých krocích byl zcela nevyzpytatelný. Ohlas v plénu nebyl prakticky žádný, ale hlavně, že se o něm mluvilo. Léto 1848 bylo horké, ale ve Frankfurtu se napětí vybíjelo pouze v budově parlamentu (na rozdíl od některých dalších evropských měst, Prahu nevyjímaje). V září však i ve frankfurtských ulicích propukly bouře, ve městě byly stavěny barikády. Byly povolány vojenské posily. Útoku ulice byl vystaven i chrám svatého Pavla. V pondělí 18. září 1848 odpoledne bylo vyhlášeno příměří. Do tohoto data spadají poslední hodiny života Felixe Lichnovského.

Ve tři hodiny odpoledne si kníže vyjel spolu s pruským generálem Auerswaldem (to byl také poslanec německého parlamentu) na projížďku. Za účelem obhlídky barikád. Oba jezdci se museli prodírat reptajícím davem. Frankfurtské ulice byly plné lidí, ozbrojených většinou klacky. Nejenom klacky. Lichnovský uviděl drsně vypadajícího muže, který držel v ruce pušku. „K čemu máte ty pušky? Odložte je!“ Ano, tak toho muže kníže oslovil. „Puška mi zůstane. Kulka je k vašim službám.“ Tento krátký rozhovor okamžitě připoutal pozornost davu. Nahromaděný hněv si v tu chvíli našel cíl. Lichnovský byl ihned poznán, Auerswald zatím ne. Oba jezdci se dali na ústup. Hleděli se ukrýt mezi domky v příměstských zahradách. Měli smůlu. Jejich cestu přehradila skupina ozbrojených vzbouřenců. Na úzké zahradní cestě se oba dostali do pasti. Záchranu hledali v zahradnickém domku. Schovali se tam a zahradník se snažil přesvědčit pronásledovatele, že uprchlíci jsou už dávno někde v prachu. Auerswalda, převlečeného narychlo do županu s noční čepičkou na hlavě, odhalili jako prvního.

Přepadení Felixe Lichnovského a generála Auerswalda

Lichnovského, který se ukryl ve sklepě mezi policemi s ovocem, dopadli vzápětí. Padly dva výstřely. První zemřel generálmajor Auerswald. Chybělo však málo a Lichnovský mohl vyváznout bez úhony (jako už vícekrát během španělské občanské války). Pronásledovatelé už opouštěli sklep, ve kterém se schovával, aniž ho spatřili. V posledním okamžiku však čtrnáctiletý chlapec, který s nimi přišel, zahlédl ve slabém svitu lucerny cíp jeho kabátu, vyčnívající zpoza regálu. S nadávkami a posměšky byl kníže vyvlečen z domu. Útočníci neměli v úmyslu ho zabít, chtěli ho podržet jako »rukojmí lidu« pro případné vyjednávání. Situace se však zvrtla a největší zuřivci ho začali bít klacky a pažbami pušek. Na záda mu přišpendlili revoluční plakát. Když se ohradil, uštědřili mu těžký úder pažbou do zátylku. Když se pokusil vyrvat pušku z rukou jednoho z nejblíže stojících mužů, zaznělo několik výstřelů. Lichnovský, zasažený dvěma kulkami, padl hlavou k zemi. Ležícího a bojujícího o život posekali mu šavlí pravou ruku. Přidala se i jedna rozzuřená žena. Do téměř nehybného těla tloukla kamenem a bodala vší silou špicí deštníku.

Když na místo dorazily jednotky pruského vojska, byl Lichnovský ještě naživu. Stačili ho převézt do nemocnice Všech svatých, ale tam po pěti hodinách ve velkých bolestech a při plném vědomí zemřel. Za účasti svědků pořídil poslední vůli, kterou odkázal Hradec u Opavy vévodkyni Dorothee Zaháňské. Poslední jeho myšlenky platily právě jí. Byl to jenom takový drobný příběh, docela malý kamínek v mozaice naší historie. Na rozdíl od jiných kamínků má ale jméno, a my jsme o něm podali zprávu. Zprávu o životaběhu slezského knížete Felixe Lichnovského, dědice panství, politika, vojáka, žurnalisty a literáta, duelanta, lva salónů a milence.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související