353. schůzka: Syn čarodějnice (1. část)

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Kepler, 1620

„Je to zvláštní, prazvláštní, místy až hrozná četba, ten Keplerův životopis, ten jeho vlastní, vlastnoruční životopis; chladný, věcný, nešetřící ani sebe ani rodinu. Nebyl nikde otištěn a Kepler s publikací jistě vůbec nepočítal. Je to četba o beznaději: o chudém nemocném chlapci z rodiny pijanů, tuláků, podivínů, hysterických žen; deptající četba, a přitom povznášející: ukazuje nevýslovně chudého a bědného chlapce, jenž vlastním přičiněním dosáhl nevýslovné slávy.“

Takto zahájil svoje vyprávění o Janu Keplerovi spisovatel a publicista a učitel docent František Gel. První dvě životní úskalí překonalo dítě jménem Jan Kepler nevědomky. Narodil se slabounký a neduživý hned po Vánocích roku 1571. namísto plánovaného konce února 1572. Narodit se jako sedmiměsíční dítě bylo v době bez inkubátorů dost riskantní. Když mu byla dvě léta, onemocněl černými neštovicemi. Měl v tom neštěstí ještě štěstí – neohluchl, jak se často v tomto případě stávalo – a jizvami byly poznamenány jenom jeho ruce, nikoli tvář. Rodiče to netrápilo, protože o tom nevěděli. Tatínek, muž ctižádostivý, hrubý, nerudný a tajný pijan zrovna bojoval v Nizozemsku na španělské straně proti povstalcům, maminka odevzdala dítě babičce, protloukla se do toho Holandska, našla svého muže a přivedla si ho domů. Obětavá to žena. „Povahou zlá, hašteřivá i svárlivá.“

Doma zatím přibylo několik dětí. Otec se však opět dal naverbovat do Holandska (zřejmě před něčím zase utíkal), a to se mu stalo osudným; oprátce sice unikl, ale zato utrpěl těžké zranění: střelný prach v zásobníku vybuchl a roztrhal mu tvář. I finančně se zmrzačil: zaručil se za půjčku, poskytnutou kamarádovi, a když kamarád zmizel, přišel ručitel o své narabované peníze. Doma si přesto najal hospodu, a malý Jan se mohl rozloučit se školou – v hospodě U slunce potřebovali laciného podomka a číšníka. Jenomže moc toho nezastal, byl slabý, neduživý, takový chcípáček, zjevu odporného, poznamenaný nežity, krticemi a jizvami. „Takový kluk k ničemu užitečnému není. Ať jde raději studovat!“ Což byla snad jediná rozumná věta, kterou ta ženština ve svém životě pronesla. „Matka mě poslala studovat tam, kde bylo možné studovat zdarma a ještě dostávat stipendium – celých šest zlatých ročně na boty, na praní prádla a spravování oděvu. Šel jsem do klášterní školy v Maulbronnu.“ V té době však už byla matka bez manžela a děti bez otce. Starý Kepler se totiž vydal opět do Holandska, tentokrát to bylo naposled, protože tam přišel o život. Obdobným způsobem skončil jeho bratr, zločinec, tulák a syfilitik. Jejich sestra a tetička našeho Jana Keplera byla zavražděna jedem. Smutné konce rodiny Keplerů – rodiny, jejíž příslušníci bývali kdysi váženými občany – jeden byl cínařem, druhý vinohradníkem, další knihařem, ještě další kožišníkem, někteří se stali i obecními radními.

Abychom nezapomněli na maminku. Znovu se provdala. Za toulavého a neurvalého muže, na krku rochličkovitého Jana a padoucnicí trpícího dalšího syna Jindřicha. až nakonec byla, jako stařena, obžalována z čarodějnictví a uvězněna. Před jistou smrtí na hranici ji zachránilo to někdejší neduživé sedmiměsíční nedonošené dítě – Jeho Veličenstva českého krále protomathematicus Johannes Keplerus. Dětství měl smutné a svízelné. Byl zakřiknutý, přecitlivělý a chudý, u spolužáků neoblíbený. Svůj pocit méněcennosti se snažil přebít hádkami, tvrzeními očividně nesmyslnými, neobhajitelnými. „Četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Ze cvičných důvodů jsem se to učil nazpaměť. Vesměs latinsky.“ V latině byl dokonalý, ve všech ostatních předmětech byl klasifikován jalo dobrý. Na lepší známky by určitě měl, kdyby byly jeho mores neboli mravy čili chování neovlivňovaly známky z ostatních předmětů. A ony je ovlivňovaly.

Mladý Kepler se občas se svými spolužáky porval, ačkoli byl fyzicky slabý a někdy trpěl ochrnutím paže. Však se taky víckrát ocitl ve školní šatlavě, slyšící tehdy na ponuré latinské slovo karcer. „Právem jsem se tam dostával,“ vzpomínával Jan. „Nakonec to však dopadlo všechno dobře. V osmnácti letech jsem úspěšně složil bakalářskou zkoušku, a byl jsem přijat na universitu v Tübingen. Za pouhé dva roky jsem tam dosáhl akademické hodnosti mistra svobodných umění a přešel na fakultu bohosloveckou. Což neznamenalo, že jsem se chtěl stát knězem – muži s vyšším svěcením nemuseli nastupovat církevní kariéru; mohli se stát učiteli, učenci a podobně.“

Mezitím nám Jan Kepler aneb Johannes Keplerus studoval bohosloví. O teologické otázky jevil zájem nevalný, což jeho profesoři nesli dost nelibě. O to víc věnoval úsilí řečtině. Student Jan Kepler se starořecky nejenom učil, ale i výborně naučil. Tím si otevřel přístup k velké pozůstalosti po dávné vědě, k odkazu velkých matematiků geometrů a techniků. Obeznámil se i s poezií, dramaty a filosofií. Taky hvězdářství věnoval daleko větší pozornost než kupříkladu problematice očistce. Když se ve Štýrském Hradci uvolnilo místo učitele matematiky na tamní církevní škole, byl Jan Kepler učitelským sborem bohoslovecké fakulty doporučen. Fakultní otcové se zřejmě řídili receptem: Promoveaturut amoveatur. Myšlenka věčně zelená. Její český překlad zní: Budiž povýšen, aby byl odstraněn. Dvaadvacetiletý mistr Kepler nastoupil na místo učitele aritmetiky, řečnictví a latinské literatury. Plat: 150 zlatých ročně, ubytování a otop zdarma. K jeho povinnostem patřilo sepisování kalendářů na příští léta. Honorář: dvacet zlatých. Vlastně takový melouch. vedlejší pracovní poměr.

Jako ve všem i v této činnosti byl Kepler dokonalý. Dokázal napsat předpověď na rok 1594 tak, že „na moje slova došlo doslova. Zima byla vskutku tuhá, a tu i tam opravdu vypukly selské nepokoje.“ A když se ve Štýrském Hradci roku 1595. dozvěděli, že ti Turci machometánští začali zase válčit, museli uznat, že to mistr Kepler správně předpověděl a že si ho měli loni lépe přečíst. Popularita mladého učitele velice vzrostla. O učení ani tak nešlo, jako spíš o výrobu horoskopů. Honorovaných horoskopů. Penízky přišly chudému učitýlkovu velice vhod. Kepler horoskopům nevěřil. Ostatně – dochovaly se o tom dva jeho výroky: „Bůh se postaral, aby každý živočich našel na zemi obživu. Astronomům dal astrologii.“ A druhá jeho myšlenka: „Z čeho by byla živa ctihodná paní Astronomia, kdyby její lehkomyslná dcerka Astrologia nevydělávala na ulici.“ Astrologie byla pro něj nepodstatná, i když ani ji v budoucnu nepomineme. Podstatné bylo něco jiného: Astronomie.

Když měl Jan Kepler šestadvacet let, tak se ve Štýrském Hradci oženil. Měl pomalu na čase. Nevěsta byla třiadvacetiletá. I ona už byla velice vdavekschopná. Vdavky měla za sebou už dvoje. První manželství skončilo rozvodem, druhé ovdověním. Do manželství přivedla žena Barbora dcerku Reginu a kro mě toho povila Keplerovi šest dětí. Tedy celkem třináct dětí. Z těch třinácti jich zemřelo brzy po narození devět. „V době, kdy byl Jan Kepler ve Štýrském Hradci, měl se stát štýrským vévodou Ferdinand, po přeslici vnuk krále českého a uherského Vladislava. Zatím ještě studoval universitu v Ingolstadtu, a protože ji ovládali jezuité, přiměli příštího panovníka ke slavnému slibu, že bude jako vladař všude potírat kacířství. Když nastoupil jako plnoletý na štýrský trůn, nedopustil jeho zpovědník ani rádcové, aby na slib zapomněl. Začal ho plnit tím, že zrušil náboženskou svobodu a vydal rozkaz, aby do osmi dnů opustili všichni duchovní a učitelé evangelického vyznání hlavní město vévodství Štýrský Hradec. Evangelické školy byly zavřeny s okamžitou platností. Vyhošťovací rozkaz byl ještě zostřen množstvím ustanovení, která vypovězencům znemožňovala vzít s sebou majetek.“

Jediný z evangelických učitelů, koho se vyhošťovací dekret netýkal, byl: mistr Johannes Kepler, zřetelný protestant a dost podezřelý i z kacířství vědeckého. Kdo se zasloužil, že Kepler nedostal padáka? Jezuité. Jaký na něm mohli mít zájem? Chtěli ho obrátit na katolickou víru, a zároveň to svědčí o jejich velké vzdělanosti. Dříve než jiní totiž rozpoznali Keplerův formát. Takže vyhnancem se Kepler nestal, to ne, ale život nejlehčí neměl. Svědčí o tom i jeho dopis učiteli do Tübingen: „Vypovídání evangelíků ze země už započalo, a podle toho, co říkají dvořané, bude ještě hůř. Tvrdí, že panovník nedovolí, aby ve městech zůstali vůbec nějací luteráni. Dále se chystají právnické léčky, aby jakýkoli projev evangelické víry byl posuzován jako velezrada a urážka Veličenstva. Tím se má dodat konfiskacím majetku zdání zákonnosti. Žaláře jsou již připravené. Potom budou vybírány velké pokuty jako výkupné za vězně. Ožebračené rodiny budou vypovídány ze země. Místy zde již začínají vybírat peněžité tresty. Kdo odnáší dítě do sousedního města ke křtu, kdo přijímá svátost oltářní podle Kristova ustanovení pod obojí, kdo čte Lutherovu bibli, dopouští se urážky Veličenstva. kdo při pohřbu evangelíka vyzývá k modlitbě, kdo umírajícímu evangelíkovi poskytne poslední útěchu, přetěžce se prohřešuje a jest polypragmón, tj. buřič. To všechno stanoví dekrety. Já sám jsem byl za obejití místního kněze potrestán pokutou deseti tolarů. Polovinu mi na mé prosby odpustili, ale ostatek jsem musel zaplatit dříve, než jsem směl odnést na hřbitov svou dcerušku.“

Nebylo žádné východisko. Tedy: jedno se naskytlo. V podobě poštovní. Keplerovi napsal dvorní astronom Jeho císařského a královského Veličenstva Rudolfa II. v Praze Tycho Brahe. Začal postonávat, nestačil na svou práci, potřeboval pomocníka, „quoad calculum“ neboli „pro výpočty“. Tycho Brahe zval Keplera do Prahy už delší dobu. Asi tak dva roky to zkoušel. Bezúspěšně. Keplerovi se k nám nechtělo. Tedy – Keplerovi se snad i chtělo, ale ne takto. „Nechci k bohatému císařskému astronomovi přijít jako nuzák, hnaný bídou. Neboť nemajetnost jest za nynějších časů nejodpornější zločin a nejškodlivější.“ Kromě toho se Keplerovi nezamlouvaly některé Brahovy vědecké názory. Zazlíval nejslavnějšímu hvězdáři Evropy, že se křečovitě drží Ptolemaiovy nauky a doslovnosti Bible. Ale hlavně se křehký a plachý Kepler obával, že ho mohutný, halasný Brahe prostě ukřičí. Do takové situace se Jan prostě dostat nechtěl. Přesto se do Království českého nakonec vydal. „Léta Páně 1600. Tohoto roku vydal jsem se do Čech. Cestu jsem nastoupil 6. ledna. K Tychonovi jsem dorazil 5. února. Na všechny té požadavky přistoupil.“

Tak stručné a jednoduché to zase nebylo. Když Kepler viděl, že Tycho Brahe má v Benátkách nad Jizerou k dispozici císařský zámek s observatoří a že tam žije a vládne feudálním způsobem, trval na uzavření písemné smlouvy o povinnostech a právech. Nešlo to snadno. Byl to dlouhý a velice složitý dokument, jehož spoluautory byli profesor University Karlovy Jan Jessenius a císařský rada hrabě Hoffmann. V té smlouvě se Tycho zavázal, že poskytne Keplerovi dostatek času k jeho vlastnímu studiu a že nebude po svém asistentovi žádat víc než propočítávání dráhy Marsu. „Pokud šlo o plat, bylo dohodnuto, že Brahe navrhne císaři Rudolfovi, aby Kepler dostával i nadále dosavadní plat ze Štýrska a navíc 100 zlatých ročně z císařské pokladny.“

Mezitím došla ve Štýrsku hlídačům náboženské čistoty trpělivost a milému Keplerovi dali najevo, aby se spakoval. Do šesti týdnů a tří dnů měl opustit zemi. V této lhůtě měl prodat nebo pronajmout nemovitý majetek své manželky a složit do státní pokladny desetinu výtěžku. A tak mu bylo vyplaceno 50 zlatých splatného čtvrtletního platu, jakož i 100 zlatých odškodného za budoucí pololetí. Nadto mu byla odhlasována donace v částce 250 zlatých za práci, kterou měl s přípravou knižního vydání Traktátu o poslední večeři Páně. A navrch přidali osvědčení a doporučující list s mnoha pečetěmi. To máme dohromady 400 zlatých. To byla aktiva. Nic moc. Jako pasiva: rozmařilá manželka. Vypovězenec Jan Kepler mohl odjet. Namířil si to do Prahy. Německý autor Max Caspar napsal ve své Knize o Keplerovi: „Vypovězením Keplera ze Štýrského Hradce začíná nejvýznamnější úsek jeho života. To, co na něj dolehlo jako neštěstí, se stalo štěstím. Co se mu muselo jevit jako zábrana ve výzkumech, přineslo mu nejbohatší úspěch. To, co musel pociťovat jako spoutání, přivedlo ho ke svobodě. Praha se stala pro Keplera místem, kde – v sídle císařově – se mu dostalo odpovídajícího uznání. Ze všech měst, kde se zdržoval delší dobu, byla Praha jediné, kde nebyl pronásledován pro svou víru. Dvanáct let, jež tu strávil, byla léta pro něho požehnaná. Avšak sám dal více, než kolik přijal.“

„Týrán horečkami,“ psal si Kepler svědomitě ve svém deníku, „přibyl jsem do Prahy v měsíci září roku 1600 s manželkou a s nevlastní dcerou. Všechno bylo nejisté... mé živobytí, i to, zda se uzdravím nebo zemru. Také trpím úporným kašlem a ve tváři mi naskakují souchotinářské skvrny. Stěhování do Prahy bylo velmi nákladné. Jen za nájem povozu jsem musel zaplatit 40 zlatých, strava na cestě stála 20 zlatých. Nezbývá mi více peněz než na čtyři týdny obživy... a to raději pomlčím, kolik jsem již dlužen. Mnohé mi slíbil Tycho, a nebylo by šťastnějšího člověka nade mne, kdyby Tycho měl možnost a moc slibům dostát. Zde v Praze je všechno čtyřikrát dražší než ve Štýrském Hradci. Je mi líto manželky, která je nyní rovněž nemocná. Jelikož jsem byl již dříve svědkem hospodářských zkáz, zůstávám i nyní na duchu neohrožen.“ To mu ovšem moc platné nebylo, protože výplaty vázly. Kepler v Praze neměl ani na nejnutnější obživu.

Před nejhorším zachránil svého krajana štýrský hrabě Hoffmann – nabídl jeho rodině pohostinství ve svém domě, který stál nedaleko Hradu – v místech dnešního ministerstva zahraničí, tedy Černínského paláce. Pak dostal Jan Kepler zprávu, že ve Štýrsku zemřel příbuzný jeho ženy Barbory a že je třeba, aby na místě vyřídil dědické formality. Aspoň nějaké přilepšení... Žádné se sice nekonalo, na druhé straně nám však dochovalo svým způsobem neuvěřitelné svědectví o životě tohoto muže. Co to je za svědectví? Dopisy. Na jejich rubu si mistr Kepler poznamenával jakési výpočty. Ty dopisy dostal od své manželky Barbory, to byl ten první; druhým jí odpovídal ze Štýrského Hradce do Behaimu. Dopis paní Keplerky, to je překladatelův zlý sen. V tomto případě zlý sen pana docenta Františka Gela, který se s ním notně potrápil. Je to rakouská němčina 17. století, zostřená štýrským a ještě nějakým dalším místním nářečím. Počestná paní Barbora Keplerka se řídila heslem „piš, jak slyšíš“, suverénně prohazovala souhlásky a vlastní jména komolila, jako by jódlovala. Mimochodem – proč se jí říkalo Keplerka? To zní poněkud nevážně... V češtině. V němčině se psala „die Keplerin“, což odpovídá našemu „Keplerová“. Čili – přechylování. Čeština si je zachovala dodnes. Dnes se je někteří jazykovědní tajtrlíci snaží vygumovat z českého pravopisu. Němčina na ně od dob Keplerových úplně zapomněla. Že bychom se pokusili ilustrovat, kterak korespondoval velikán světové vědy Jan Kepler se svou chotí Barborou Keplerkou?

„Pozdrav jich buh můj milý hospodáři a vědět dávám, že sem dostala tvoje psaní je tomu osum dní a z něho sem se dověděla, že seš zdravý, což mě velice těší, že ses zbavil horečky a říkám chválapánubohuvšemohoucímu, že tě uzdravil. Dneska sem šla s dcerou Regrlou na prochasku. Na Malé Straně sem potkala pana Dirclacha a on mně řekl žes mně poslal nějaké peníze ale že sou ještě ve Vídni a už brzo přijdou já bych s ním byla ráda víc mluvila ale on šel moc rychle dál a jenom mi ještě řekl že dobře vypadáš což sem ráda slyšela. Nevím jestli mám koupit dříví nebo ne já sem taková nešťastná ženská že nevím načem sem rádabych koupila nějakou postel už sem o nějaké smlouvala ale sou opravdu špatné za 12 a 15 ba i 18 zlatých a je k nim jenom jeden polštář napiš mi co mám udělat protože všecko stoji moc peněz tak tam dohlídni kolik postel stojí pozdravuj známé a dej pozor abys neupadl do nějakého neštěstí a drahota zde je veliká. S dcerou Regrlou sme byli v zahradě císaře a u letohrádku Belveder, kde sou inštramenty, a viděly sme tři lfi, jak strašně řvali a taky sme viděly jinší menší zvířata. Poroučím vás všecky do ochrany všemohoucího a pěkně tě prosím kup mi tam pás já nemám co nasebe všechky co sem si přivezla sou roztrhané a dcera Regerla a já tě hezky zdravíme a pánubohu poručíno a napiš mi, co dělá Zeilerka. Barbora Keplerka.“

No, neměl to mistr Kepler jednoduché. „Ctnostné paní Barboře Keplerce, milé své hospodyni, v Čechách. S žádným nebezpečenstvím si nemusíš dělat starosti. Jsem všude hostem. Vína jsou veskrze velmi kyselá. Jestli Ti Tycho Brahe dá peníze, mohla bys koupit dříví. Nedá-li Ti Brahe peníze, zkus obstarat dříví tak, že je necháš napsat. Za hotové peníze raději kupuj životní nezbytnosti. Všichni Tě nechávají pozdravovat. Musím končit, můj hostitel chce jíst.“ A na tom lístku byl ještě anagram. Takové anagramy zanechali Galileo, Leonardo, Huygens a taky Kepler. Na útržku Keplerova dopisu „počestné paní Barboře Keplerce v Čechách“ se taky našlo jedno kódované sdělení. Živě si dokážu představit, jak se na tu přesmyčku vrhli odborníci na kódování jako smečka podvyživených lvů na tučnou kořist. A věru, že vrhli. Co objevili? Nějaký další Keplerův zákon? Třeba světoborný poznatek o mystériu naší sluneční soustavy? Nic z toho. Byly to tyhlety dvě věty: „Alžběta Brahová se vdává nějak rychle. Jestlipak je už v jiném stavu?“