273. schůzka: Smrt Jiřího z Poděbrad

V srpnu 1470 vpadl Jiřík do Slezska, aby zkrotil zdejší Matyášovy spojence. Neudělal Jiří chybu, když se od Olomouce pustil do Slezska? Na minulé schůzce Toulek to ostatně naznačoval kronikář současník:

Pak učinil král špatný tah
a vydal se s vojskem do Slezska
Slezsko, to ho velmi láká,
doufá, že tam najde mnoho zlata

To bylo ve Slezsku tolik zlata? No... ono se kronikářům nemusí věřit každé slovo... Před Olomoucí to vypadalo na patovou situaci. A český král měl dobré zprávy od šlechty v Horním Slezsku, že je čas k vyhnání uherských posádek a vojsk přisluhovačů krále Matyáše. Kromě toto se cítil rodově spřízněn se slezskými knížaty – byl nakonec jedním z nich. Jenomže ve stejné době mu Matyáš vpadl do Čech... Smyslem tohoto loupeživého útoku mohla být obrana před důsledky slezského tažení... a taky se mohl pokusit dobýt Kutnou Horu. Každopádně se uherská záplava rozlila až do Polabí a lehká jízda pálila vesnice až u Kolína.

Matyáš vtáh do Čech bez nehody
a všude dělá hrozné škody.
Začal v Moravské Třebové
a skončil tam, kde je Hora Kutná.
Za ním zůstávají němí svědkové – 
zbořeniště, spáleniště smutná.
Když se to dozvěděl český král,
domů hned rychle pospíchal.
Však cestou ho zdržela jedna příhoda:
na nějaké řece přišla veliká voda
a odnesla most, který tam stál
a oba břehy spojoval.
Nemohl už spěchat o závod
a musel někde hledat brod.
Uherský král sebral všechen lup,
když došly mu ty zprávy
a dal se rychle na ústup
od Kutné Hory k Čáslavi.
Odtud pak směřoval do Jihlavy,
kde nechal po sobě smutnou památku.
Jiří už nedožene tu uherskou čeládku,
protože má náskok tří denních pochodů.
A v Čechách leckde do hradů
umístil svoji posádku
a také do některých měst;
vojáci pak na vlastní pěst
v Čechách i na Moravě loupili,
kradli a pálili vsi i obilí.
Válka trvá dál – co bude příště?

Královna Johana v čele vojska

Uherský král zkrátka využil Jiříkovy nepřítomnosti a odhodlal se k diverzní akci přímo v Čechách. Jeho rychlá jízda pronikla až ke Kolínu. Jiřík se potřeboval honem vrátit, ale nešlo. Deště, o kterých už byla řeč, rozvodnily Odru a Moravu. „Ještě 18. srpna roku 1470 bylo vojsko uherské u Olomouce. Matyáš s jízdou svou náhle třemi proudy obrátil se do Čech přes Třebovou, Vysoké Mýto a Chrudim až k Čáslavi, k Hoře Kutné a ke Kolínu, kde byl už 25. srpna, nezastaviv se nikde dobývám měst neb tvrzí, ale proudem širokým v popel obracel všecky vesnice a všecka stavení, který jezdci jeho dosáhnouti mohli. Všem svým zapověděl co nejpřísněji vytrhovati se z řad a vyrážeti do obydlí pro kořist – to proto, aby při pleněn takovémto neupadali snad do záloh nepřátelských. Následkem toho počalo uherské vojsko brzy trpěti hlad a žízeň, když pálilo všecky vesnice a osady napořád se vším, co se v nich ukrývalo. Křik a pláč ubohé chudiny rozléhal se na vše strany – jakkoli rychlé bylo tažení nepřátel, předstihoval je nicméně úžas a útěk zoufalý, nesoucí do Prahy zprávu ohromující. V kritickém okamžiku tomto zřízení obrany zemské po krajích, které bylo stanoveno na posledním sněmu, ukázalo se býti skutkem prozřetelnosti božské. Co nevidět bylo v Praze nové vojsko na nohou, v jehož čele postavila se královna Johana sama, i táhlo proti nepříteli – z druhé strany král Jiří zvěděv o tom,co se stalo, chvátal do Čech zase cestou nejkratší a kázal všude na hranicích dělat záseky, aby jízdu nepřátelskou bohdá v zemi zdržeti a utlačiti mohl.“

r_2100x1400_dvojka.png

Zdá se, že královna Johana byla skutečně člověkem na svém místě... To byla. Aniž chvilku váhala, dala okamžitě dala svolat zemskou hotovost a u Prahy se těm vojskům postavila do čela. Kolik jí bylo tehdy let? Datum jejího narození neznáme. Předpokládáme, že jí ještě nebylo čtyřicet. Současně letěly výzvy k Jiříkovi, aby se vrátil do Čech a udeřil proti vetřelcům. Matyášovi nezbylo než rychle ustoupit z Polabí na Vysočinu a odtud vycouvat do pevných posádek na Moravě. Ke konci srpna už všechny uherské oddíly utekly z Čech.

„Aby nebyl napaden zpředu i zezadu, a vzpomínaje bezpochyby také na nebezpečí, které na něj před půldruhým rokem v těch samých místech přikvačilo, obrátil se Matyáš nazpět chvatem ještě usilovnějším nežli byl příchod jeho. Že ztratil přitom velikou část svých jezdců, kteří na unavených koních jemu nestačili a přitom od Čechů rozlícených na cestě potlučeni byli, to mu nebylo ani trestem od Boha, ani pokořením před lidmi – však nešťastných nepočítal nikdo. My víme jen tolik, že 25. srpna byl ještě v Čáslavi, 29. nato již na poli u Telče na Moravě diktoval psaní, mezitím v Jihlavě prý si odpočinuv. Dle toho snadno souditi lze, podobala-li se jízda jeho více pochodu vítěznému nebo útěku žháře a zloděje právem stíhaného.“

Ještě předloni... ještě loni se zdálo, že Jiříkova moc visí na takhle tenounké nitce a že tu nitku co chvíli uherský meč přetne. To bylo předloni a loni, zatímco letos, tedy roku 1470? Selanka mezi císařem Fridrichem a uherským Matyášem se chýlila ke konci, císař měl oprávněné obavy, že by ho mohl Matyáš rozdrtit v přátelské objetí, takže hledal raději spojence. Jednoho před nějakým časem měl... českého Jiříka. Právě nyní si vzpomněl, že český král je vlastně jeho osvoboditelem a zachráncem. Takže zatímco papež čekal, že císař připravuje křižáckou výpravu proti těm českým kacířům, Fridrich už mezitím pilně tkal osnovu budoucí koalice Vídeň – Praha – Krakov. Těsně předtím dohodli na moravském hradě Malenovicích polští vyslanci, že polský král Kazimír dá Čechům svého synka Vladislava jako Jiříkova nástupce.

r_2100x1400_dvojka.png

Jiřímu tedy zase hrálo všecko do karet... Svým způsobem i Turci. Už se zase hrnuli do Evropy, a nepřestávali. Výborně vyzbrojená armáda Mohameda II. Dobyvatele překračuje chorvatské a uherské hranice a zaplavuje jednotlivé kraje střední Evropy. Do rukou jim padá i klíčová pevnost Benátčanů, ostrov Euboja v Egejském moři. Co teď? Papež si uvědomuje, že teď bude velice záležet na Matyášovi Korvínovi, aby ubránil svůj stát jako nárazník mezi Turky a křesťanským světem. Jenže bojovat na dvou frontách – proti Turkům a proti Čechům – to by asi nešlo... A naděje, že kacířský král před křižáky vezme nohy na ramena, ta se taky nějak nepotvrdila.

Ústupky, kompromisy, příměří

Nejenom to: poslední události z moravských bojišť ukazovaly, že český král získává na převaze. K válce proti Čechům se už nikdo nehlásil. Sasko a Braniborsko stálo věrně po boku českého krále jako jeho spojenci, pro křižáckou výpravu bylo ztraceno i Polsko, přece nebude bojovat proti státu, na jehož trůn má polský kralevic legálně usednout!, takže nezbylo než domlouvat ústupky a kompromisy a příměří. Vyjednávání si vzal na starost saský vévoda Albrecht. On už totiž patřil svým způsobem do Jiříkovy rodiny.

„O masopustu roku 1471. slavily se v Praze oddavky knížete Hynka, nejmladšího syna králova, s kněžnou Kateřinou, dcerou knížete saského. Knížata domu tohoto tím vstoupili v přátelský svazek ještě užší s dvorem českým, dávno však již usilovali o pokojné nějaké narovnání mezi papežem a králem Jiřím. To podporoval nyní i císař Fridrich, aby papež Aspoň na chvíli odvolal klatby na krále Jiřího a národ jeho vynesené. Ani papež ani kardinálové již toho nezamítali, ale vzali je v uvažování opravdové. Takovým způsobem obloha, ještě celá chmurná i černá, vyjasňovala všecky své hromy a vichry a počala ustupovati naději pokoje a ticha tím blahodárnějšího, čím krutější byl vztek předešlý.“

Poslové se odebrali nejprve do Prahy. Tam s Jiříkem projednávali návrhy, které chtěli předložit v Římě. Král Jiří svolil, aby poslové navrhli papeži smíření za podmínek obapolných ústupků. Něco za něco – jinak to v politice ani nejde. Papež měl zrušit všecky církevní tresty i klatby, měl uznat Jiřího z Poděbrad za českého krále, a Čechům měl být povolen kalich. A na oplátku Jiří měl vyhlásit, že nesouhlasí, aby toliko kalich byl nezbytným ku spáse, a měl naopak zdůraznit, že kališníci a katolíci mohou žít pokojně vedle sebe bez vzájemného kaceřování. Další ústupky Jiříkovy tkvěly ve slibu restituce církevního majetku a ve volbě nového arcibiskupa, jemuž dá papež plnou moc.

Léčka na krále Jiřího

Na tom se tedy Jiří domluvil s delegací. Ze vzpomínek členů poselstva se dovídáme, že papež měl údajně přijmout Jiříkovy nabídky neobyčejně vřele a radostně. Dal prý i najevo, že vyjde českému králi všemožně vstříc. Nikoli již tomu kacíři zlořečenému, ale věrnému synovi církve. Sice ještě nedávno, ale – co bylo nedávno, to již odnesl čas, názory jsou tu k tomu, aby byly měněny. Přijde-li Jiřík do Říma, papež jej počestně uvítá, ba ponese jej v náručí.

„Dobře,“ děl na to dobře naložený náměstek Kristův na zemi, „neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.“ Vatikán nezažil již dlouho tolik smíchu a žertů, jako při jednání o tom ještě nedávno docela kacířském králi. Svatý otec se dal dokonce slyšet, že by poctil i Jiříkovy syny. Jednoho by učinil arcibiskupem, druhému by sám osobně nasadil kardinálský klobouk. Dělaly se vtipy, úsměv střídal úsměv.

Ve stejné době však podepsal papež tajný dokument, ve kterém doporučoval legátům Rovarellovi a Piccolominimu pokračovat v jednáních a udržovat českého krále v naději. Tentýž dokument naznačoval, že se kacířům žádné ústupky dělat nebudou a že Čechám kalich povolen nebude; jedině pokoří-li se český král, zřekne-li se kompaktát a kalicha, navrátí-li se sám i celá jeho země do lůna katolické církve, jedině tehdy by mohli dosáhnout odpuštění. Jakže to říkal papež Pavel II.? „Neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.“ Zkrátka – léčka. Podvod. Habaďura.

r_2100x1400_dvojka.png

O tom však nikdo kromě několika zasvěcenců nic netušil. Nad Českým královstvím to vypadalo, že se rozjasňuje. Panovník mohl být plný optimismu, Matyáš Korvín musel ustoupit z Čech a rozpustit armádu. Do panských hradů na Moravě přišly uherské posily, pravidelné polní vojsko se však už vzdalo naděje, že se jim podaří obsadit Čechy a odešlo s králem do Uher. Král Jiří nejspíš myslil na pomstu. Cítil tu možnost agresorovi oplatit, a skutečně se chystal na odvetnou výpravu do Uher. Jakože to svému někdejšímu zeťovi nedaruje. Albrechtovi Braniborskému tehdy pln pohody napsal: „Jsem zcela té naděje, že když Matyáš se s námi napil piva českého, s pomocí boží chceme s ním tím jistěji se napíti vína uherského.“ K rozumu přicházeli i Vratislavští. Došlo jim, že křižáci toho kacířského krále neporazí. Z Kladska a Opavy se šířila moc českého panovníka do nitra Slezska a další knížata nabízela Jiříkovi své spojenectví.

„Když se pak Slezáci vrátili z války,“ píše vratislavský kronikář Eschenloer, „vypravovali o znamenitém vojsku a veliké moci Jiříkově i kacířů jeho, kterým král Matyáš vší svou silou odolati byl nemohl. Byly to časy zármutku a hoře. Obecný lid, který dříve byl kaceřoval a pronásledoval každého, kdo na pokoj jen pomysliti směl, volal nyní a toužil po pokoji nekřesťanském a nectném, a byli by již i Jiříkovi poddali se, kdyby zámožnější byli nepostavili se tomu na odpor.“

S nabídkou míru přišli za Jiříkem i uherští vyslanci. Prostřednictvím Zdeňka Konopišťského byla zahájena na jeho hradě Polné jednání. Matyáš nabízel, že sjedná u papeže povolení kompaktát, a žádal, aby mu za to český král odstoupil vedlejší korunní země. Což by znamenalo, že by Jiřík zůstal králem jenom v Čechách, zatímco Moravu, Lužici a Slezsko by získal Matyáš. Ještě v únoru 1471 se o těchto podmínkách smíření jednalo v Praze, k dohodě však nedošlo. Král Jiří prostě nebyl ochoten ustoupit ve chvíli, když se otevíraly nadějné perspektivy na nové úspěchy diplomatické i vojenské. Tím spíš, že zrovna do Prahy dorazilo polské poselstvo, které utvrzovalo Jiřího ve víře, že Kazimír zasáhne v Římě v jeho prospěch, a taky že se definitivně uzavře jednání o polském nástupnictví na českém trůně. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že životu královu je vyměřeno už jenom několik týdnů. „Tu vkročila shůry do dějin vůle, která nezná meze ani předpisu a povolala výtečného hrdinu z jeviště v tom okamžení, kdy vyprázdniv číši utrpení až do dna, měl státi se původem a poživatelem nového blaha i nové slávy. Osud, zdá se, chtěl Čecha míti ne tak vítěze jako mučedníka.“

Královy dny se chýlí ke konci

Alfons Mucha: Jiří z Poděbrad|foto:Alfons Mucha, Profimedia, Vegap

Královu smrt předešel konec jeho starého druha a pomocníka, voleného arcibiskupa pražského Rokycanu. Vůdci kališnických kněží bylo čtyřiasedmdesát. Už delší dobu postonával – ranila ho mozková mrtvice. Trochu se sice zotavil, ale jazyk už nenabyl dřívější pružnosti, řeč se zadrhávala, slova koktavě poskakovala. Afázie. Někdejší slavný kazatel však ustupoval do pozadí i politicky. Král už daleko méně slyšel na jeho návrhy. Nad jeho požadavky při jednání s Římem se Jiří ocital v rozpacích. V posledních letech byl dokonce připraven odepsat Rokycanovo arcibiskupství z listiny svých plánů. Vztahy mezi králem a arcibiskupem se ochladily, ano, byly chladnější, ale to neznamenalo, že by dočista vymizely. Král si stále spolupráce s hlavou kališníků hleděl. Když mu řekli, že Jan Rokycana ulehl a že lékaři bezmocně krčí rameny nad jeho nemocí, tak k němu přispěchá, lépe řečeno: přibelhá, rozptyluje ho, utěšuje. Když se s ním loučí, tak netuší, že se loučí navždycky.

„Dne 22. února roku 1471 umřel v Praze mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup, který už půl století stál v čele podobojí církve české a spravoval, řídil a zastával veškeren duchovní život a ruch její. Co do těla líčen byl co muž slušné, však nepříliš vysoké postavy, širokoplecí a tlustý, mohutných prsou s lysinou na čele. V posledních letech jeho života roznášena o něm pověst, že mrtvicí byl raněn – někdy se zakoktával. V obcování byl ke všem lidem přívětivý a ochotný. Starý letopisec praví, že byl syn kováře v předměstí rokycanském a že Bůh skrze něho veliké a spasitelné věci působil a zůstavil Čechům,“ říká historik František Palacký, a my jsme si ve Starých letopisech českých našli příslušnou pasáž, kterou o něm kronikář, Rokycanův současník, napsal: „Báli se ho domácí i cizinci, král, královna i páni, neboť on se bál milého Pána Boha a pilně se modlil ve dne v noci už od mládí.“ Návštěva u lůžka mrtvého Rokycany je posledním svědectvím, že se Jiřík mohl pohybovat. Sice ztěžka, ale ještě mohl.

Odvolaný král už vajec červených jisti nebude

Když se pak vrátí do Královského dvora (Pražský hrad stále jako sídlo hlavy státu nefungoval), uléhá a už není s to vládnout svým nohám. Tělo mu opuchá, nohy odmítají sloužit, nemohou už unést tu otylou postavu. Král ale neresignoval, lékařům se podaří, aby mohl aspoň sedět a pracovat, protože v té šedivějící hlavě vládne stejně bystrý rozum jako předtím. Král sedí na trůně a dlí ve vzpomínkách u svého nejstaršího syna Viktorina, který tráví dny v žaláři uherského krále, svého švagra. Se sebezapřením zůstává Jiří v čele svatební tabule, když se žení jeho nejmladší syn, devatenáctiletý Hynek. Nikdo z okolí královy bolesti nevnímá, bezstarostný je i králův mazlíček, kníže Jindřich. Ke konci února píše do Saska: „Král i královna jsou veselé mysli, jsou zdrávi a svěží.“ O zdravotním stavu Jiříka je daleko lépe informován jeho protivník Zdeněk Konopišťský. Dozvěděl se, že život českého krále může každou chvíli zhasnout. „Odvolaný král už vajec červených jisti nebude,“ píše přátelům. Chce tím říct, že se král Velikonoc nedožije.

Přichází však jaro a král pookřívá. Začíná se věnovat úředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb ho však unavuje. Choroba postupuje stále rychleji. On se však chová, jako by neexistovala. Ignoroval ji. Do posledních hodin vyřizuje státní agendu. Odulé tělo sedí ochromeno v křesle, mozek a ruce však stále pracují. Ještě v první jarní den, den před svou smrtí, král podepisuje úřední písemnosti. V pátek 22. března 1471 se mu přitíží. Lékaři nejsou s to zadržet údery smrti. V deset hodin dopoledne jedenapadesátiletý český král umírá sedě na stolci. „Ani o příčinách ani o okolnostech jeho smrti nezůstaveno nám hojnější paměti, nežli že umřel na vodnatelnost. Postava jeho již tak přirozeně těžká a hrubá opuchnutím zvláště nohou a pak i ostatního těla upadla posléze až do neforemnosti. Když z mrtvého těla vybrána střeva, nalezena byla játra do polou zkažená a v žluči kamének holubímu vejci podobný, břicho pak tukem na píď tlustým obrostlé. Mrtvola v hlavní síni dvora Králova na Starém Městě ležela v sobotu a v neděli k obecnému podívání; v pondělí pak pochována v hrobkách královských u svatého Víta na Hradě.“ Srdce a vnitřnosti byly prý ve stříbrné schránce vloženy do hrobu nedávno zemřelého Jana Rokycany v Týnském chrámu.

Odešel od nedokončeného díla. Nebylo nikoho, kdo by správu českých věcí převzal s touž odpovědností a s týmž politickým rozhledem. Sen jednoho z největších českých panovníků, sen o národním království, ve kterém vedle sebe snášenlivě žijí lidé dvojí víry, ten sen se náhle a nenávratně rozplynul.