274. schůzka: Malý místo velkého

Nadto pak že to byl pyšný protivník, poddaným obhájce, neposlušných zkrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníků štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý, laskavec lidský a tak dále.

I jeden z úhlavních jeho protivníků, polský dějepisec Długosz, který z přílišné horlivosti nepřestával tupiti v něm kacíře, vyznal přece, že Čechové želeli jeho ztráty nejvíce proto, že ku prolévání krve lidské nebýval kvapným. Pražský kanovník mistr Pavel Žídek svědčí, že s ohledem na pohlaví živ byl bez úhony a že míval obyčej vždy po jídle dávati audience každému i sebechudšímu, kdo k němu o spravedlivost aneb o pomoc volati chtěl. Méně chvalně poznal doktor Řehoř z Heimburka, že zvláště v posledních letech dělal se čím dále tím skrbnějším.

r_2100x1400_dvojka.png

Český trůn je k mání

Bezprostředně po smrti Jiříka z Poděbrad vykonávala nezbytné státní záležitosti královna Johana. Pomáhal jí v tom syn Jindřich, ale jenom prozatímně. Jiřík se totiž pro svůj rod zřekl dynastických nároků. Český trůn byl tím pádem k mání – dalo by se říct, že na jeho příštího uživatele čekalo jakési výběrové řízení. Přihlásilo se několik zájemců. V první řadě – Matyáš Korvín. Ten se spoléhal na příslušníky panské zelenohorské jednoty. Ti ho ostatně prohlásili českým králem už v květnu 1469. Za panovníka ho uznali feudálové i v Lužici a Slezsku.

Léta Páně čtrnáct set sedmdesát jedna
v noci na třiadvacátého března
zemřel český král Jiří.
Ta zpráva po Čechách se šíří,
na Moravu i mnohem dál.
Když se to dozvěděl uherský král,
hned vyrazil na Moravu.
I Albrecht, kníže míšeňský,
brzy dostal tuto zprávu,
vzal osm set vojáků svých
v brnění a na koních
a do Prahy hned s nimi přijel;
mluví všude krásná slova,
že přijel jako jejich přítel,
a Čechové mu uvěřili.
Mnoha lidem nebyl jeho příjezd milý:
Proč přijel do Čech právě nyní?
Vždyť nevíme, co tím míní!
Někteří páni ho však omlouvali,
to ti, co si jeho příjezd vyžádali.
A ti se také slyšet dali,
že na pomoc nám přijel prý,
kdyby se chtěl nějaký nepřítel
zmocnit královské koruny – 
takový hlas po Čechách šel.
Však ať je nám Albrecht milý či nemilý,
brzy mu přišly do Prahy posily
a odtáhl s nimi do Kolína.
U Kolína se ti Němci
nechovali jak spojenci.
Jednou zrána vyrazili
směrem k Hoře Kutné
a tam v Kaňku způsobili
události smutné:
vtrhli do městečka jako nepřátelé,
pak je vyloupili celé,
některé domy zapálili,
některé lidi povraždili.
Jak k tomu přijdou havíři, chudáci,
když musí myslet na práci
a nečekají zradu,
jež přijde znenadání
a před níž tě nikdo neochrání.
Kdy si už vezmeme poučení?
Ach, proč jsou Čechové tak zaslepení,
proč nemají z těch Němců strach,
Proč si je vždy za spojence berou,
ač mají zkušenost už sterou,
doloženou i v starých kronikách,
že na jejich přátelství
Čechové vždy doplatí!

Jakým že právem si dělal nároky saský Albrecht? Byl to manžel Zdeňky Poděbradské, jedné z Jiříkových dcer. Stejně mu dlouho to odhodlání nevydrželo. Jeho starší bratr mu ten riskantní podnik v Čechách vymluvil. „Raději se mezi ně nepleť, mezi ty Čechy, drž se doma“ – tak mu to řekl. Matyáš však podobnou skromností netrpěl.

Už je v Jihlavě uherský král;
českým králem rád by se stal;
vždyť se tak předtím aspoň psal.
Však stává se přec v různé době,
když chceš popadnout
dvě různé věci najednou,
uniknou ti někdy obě.
Nechal se oslovovat jako český král,
kterým nemohl se nikdy stát!
Za to by ho měla
jeho vlastní matka potrestat.
Čechové znali dobře jeho cíl
a dali dohromady hlavy,
pak vyslali posly do Jihlavy,
aby teď do Čech nejezdil;
chtějí míti v zemi klid,
a tak mohou vést rozhovory
kdy bude král chtít.
Pak svolali sněm do Kutné Hory.
Uherský král tam vyslal
Zdeňka Konopišťského,
biskupy jagerského a olomouckého
a vévodu sedmihradského.
A tak všichni v Kutné Hoře
jednali na Vlašském dvoře:
jedni pro Matyáše byli stále,
druzí chtěli syna polského krále.
Jednání nemělo žádný výsledek,
uherští vyslanci vrátili se zpět.
Však jen vytáhli paty z Hory,
Čechové vedli další rozhovory,
až nakonec dohodli se spolu
a vyslali posly k královskému dvoru
ke králi Kazimíru do Krakova,
aby jim dal za krále
svého syna Vladislava.

r_2100x1400_dvojka.png

Vladislav Jagellonský. V jakém ten byl vztahu k českému trůnu? Po své matce Alžbětě Habsburské byl pravnukem císaře a českého králem Zikmunda Lucemburského a vnukem českého krále Albrechta Habsburského. On sám ovšem ani Habsburk, natož pak Lucemburk nebyl, i když obojí krev v jeho žilách kolovala – on sám byl Jagellonec, příslušník polsko-litevské dynastie. „V pondělí dne 27. května 1471 dopoledne v hodinu jedenáctou přikročeno konečně k volbě ve veliké síni dvoru vlašského, a přijat a zvolen byl jednohlasně Vladislav prvorozený krále Kazimíra syn, nyní teprv patnáctiletý, na Království české, a oslavena ta událost radovánkami hojnými. Také voleni hned na tom sněmu páni Ctibor z Cimburka a z Tovačova a na Boleslavi, nejvyšší hejtman markrabství moravského, Jan z Cimburka a na Boleslavi, hejtman kraje boleslavského, Mikuláš z Landštejna, nejvyšší písař Království českého a ještě další, aby zajeli k volenému králi a předložili mu články při volení jeho umluvené, a přijme-li je, aby bez meškání přivedli ho do země.“

Nabídka, se kterou se čeští páni vypravili do Krakova, nebyla bez podmínek. Požadavků bylo celkem devatenáct. Nejdůležitější z nich se týkal zachovávání ducha kompaktát. „V Jihlavě mezitím nezůstalo se také v nečinnosti. Matyáš vida se zklamán v poslední své naději, v prudkosti prvního hněvu obořil se na legáta Rovarellu, že odkládal do té chvíle potvrditi jej na Království české mocí papežovou slavně, ačkoli odklady takové posléze z jeho vlastní vůle se staly, aby potvrzením takovým nebyli Čechové snad podrážděni. Naříkal nyní, že papeži a císaři k vůli předsevzal si válku českou a vynaložil na ni ke dvěma a půl milionu dukátů a nyní že měl odříci se vší naděje na odměnu a čest z tak veliké oběti. Zapomenul ovšem byl na slova prohlášení svého, že počínaje válku, nehledá ani cti ani světského jakého z ní prospěchu.

Každá válka se vyhlašuje z pohnutek téměř andělských.

„I naléhal Matyáš na provedení obřadu nového tak úsilně, že legát Rovarella již 27. května ohlásil potvrzení Matyášovo na Království české jménem papeže Pavla II. ve všech formách právních, až posud nikdy nebývalých, nazítří pak, v úterý 28. května vykonána o tom slavnost církevní ve farním chrámu jihlavském. Uprostřed veliké mše byly nejprve pochváleny královy zásluhy o hájení víry a oznámeny o té věci papežské plnomocenství; pak biskup olomoucký a Zdeněk ze Šternberka přivedli krále zlatohlavem oděného k oltáři a pan Zdeněk žádal legáta po česku o potvrzení, což mu bylo přetlumočeno do latiny. Nato ptal se legát všech přítomných pánů českých hlasem povýšeným, chtějí-li i žádají-li, aby potvrzení takové se stalo, a konečně i krále samého také; a když žádost ta osvědčena byla ze všech stran, vynesl to potvrzení obřady a modlitbami zvláštními, načež hned Te Deum laudamus a Svatý Václave zpíváno a skončeny služby boží u veliké hlučnosti a slávě.“

Tak. A měli jsme hnedle dva krále. Ačkoli. Vskutku měli? Polský Vladislav měl přece přijmout 19 českých požadavků... Taky že je přijal. Vladislav přistoupil ve volební kapitulaci na všechno. Slíbil zachovávat kališníky při jejich víře, a patrně nikterak nepřemýšlel o tom, jestli všecko, co slibuje, dokáže taky splnit. No... byl to nakonec pořád ještě patnáctiletý kluk... I když... s věkem to moc společného nemělo. Koncepční politické myšlení se nikdy nestalo jeho silnou stránkou.

V poselství byli Pražané i jiní páni
měšťané, rytíři také a zemani.
Šťastně dorazili k svému cíli
a dobře v Krakově pořídili.
Požádali Kazimíra, krále polského,
aby jim dal svého syna
za vládce do Království českého,
aby země byla silná,
proti nepřátelům stála v svornosti.
Král Kazimír svolil s radostí.
Čechové tomu velmi rádi byli
a vesele se domů navrátili
už s novým českým králem,
s králem Vladislavem.

S tím návratem to ale bylo trošku komplikované. Vladislav se vydal se silným ozbrojeným doprovodem do Čech, ale nemohl to vzít přes Moravu neprorazil, tam neprorazil, v tom mu zabránili stoupenci Matyášovi, takže musel změnit trasu a teprve na druhý pokus se dostal do Prahy přes Slezsko a Kladsko.

Pražané vyšli mu vstříc před brány
a svého krále slavně přivítali.
Třetí den obřady byly konány
a královskou korunu na hlavu mu dali.

Jak si vybrali Čechové? Dobře? Co se rodu týká, dobře. Jagellonská dynastie byla v té době jedním z nejmocnějších panovnických rodů v Evropě. Ostatně – docela nedávno jeden polský historik dokázal, že většina dnešních dosud existujících evropských vladařských rodů je více či méně spjata svým rodokmenem s potomky jagellonské dynastie.

Vladislavova přísaha

„V sobotu dne svatého Vavřince vstoupil mladý král konečně na pomezí české. Na pohraničním návrší mezi Kladskem a Vartou, kde vytesáno bylo z kamene umučení Krista Pána, čekali naň u velikém počtu a slavném ustrojení stavové čeští, páni, rytířstvo, města pražská, zemané i poslové z měst královských, též z města Kladska i z okolí shluklo se lidu množství nesčíslné. Vítán jsa král slavnostními řečmi hojnými, odpovídal všem slušně i opatrně; pak z koně sesedl a pod širým nebem složil první sovu přísahu všem třem stavům, že práva, řády a obyčeje Království českého v panování svém věrně zachovávati a šetřiti bude.“

r_2100x1400_dvojka.png

Jak se líbil českým obyvatelům nový šéf jejich státu? Určitě moc. Byl mladý. Byl hezký, sličné tváře a pěkných tělesných tvarů. My sice víme, že leckdy pozorovatelé přeháněli, měli-li popsat povahu a vzezření svých nadřízených, ale přece jenom lze souhlasit s tím, že Vladislav byl vskutku mladík vznosné postavy a příjemného zevnějšku. V Krakově byl na své vladařské úkoly pečlivě připravován – mimo jiné i tělesnými cviky. Byl nadšeným vyznavačem rytířských zápasů a turnajů – právě on ostatně po velmi dlouhé době uspořádal v Praze opět jeden takový rytířský turnaj. Sám se ho zúčastnil, a zprávy nám říkají, že si na Staroměstském náměstí vedl na koni přímo zdatně a nikdo jej při klání neporazil.

„Když se blížil ku Praze, vyhrnula se mu polovice města jezdecky i pěšky daleko do polí vstříc, vítajíce jej slavně. Měl tu dle obyčeje starodávného Pražanům učiniti zase zvláštní přísahu před branami města – oni však, k jeho žádosti, spokojili se složením od něho slibu toliko, že všecka jejich práva i privilegia zachována budou v moci své.“ Polský král poslal se svým synkem Vladislavem do Prahy nejenom několik stovek ozbrojenců, ale i jistou finanční hotovost – několik tisíc zlatých. Už při korunovaci vhazovali království úředníci podle staré tradice drobnou minci a míšeňské groše do zástupů zvědavých diváků. Ti lemovali cestu korunovačního průvodu z Královského dvora u Prašné brány, dnešní Celetnou ulicí a Staroměstským náměstí do ulice Karlovou, a odtud přes Kamenný most na Hrad, kde se konal korunovační ceremoniál, toto divadlo a zároveň posvátný obřad.

„Účastenství domácích bylo hojné a radostné, ano vše se kojilo nadějemi utěšenými do budoucnosti. Zahraničních hostů přišlo méně nežli kdy. Jinak o tom korunování, které se událo ve čtvrtek 22. srpna v kostele svatého Víta na Hradě pražském, zprávy podrobné se nám nezachovaly. Jednoho však ještě skutku téhož dne zamlčeti nesluší – pro následky, které z něho se vyvinuly. Král Vladislav mezi jinými milostmi, kterými propůjčil se národu v den korunování svého, také tou se osvědčil, že kázal propustiti ze žalářů všecky vězně královské v Čechách. Toho použili především oni vůdcové a starší Jednoty bratří českých, které král Jiří byl pro kacířství uvězniti a po všelijakých hradech královských rozsázeti dal – ti zajisté, když dostali se na svobodu opět, tím méně ostýchali se hlásati slovo boží podle smyslu svého.“

Král Dobře

Byl mladý, hezký a strašně nezkušený. Ujímal se úkolu, který by byl nad jeho síly, i kdyby se vyznal v politice a válečném řemesle, jenže tak tomu nebylo. Otěže moci se mu úplně vymknou z rukou. Namísto krále budou rozhodovat páni, seskupení kolem jeho trůnu. A Vladislav, bezúhonný, měkký a přívětivý člověk, bude svým falešným rádcům jako holoubek zobat z ruky všecko, co mu předloží. Bude pokyvovat hlavou, dá za pravdu každému, okolí brzy vycítí, že nejlépe pořídí ten, kdo k audienci přijde naposled. „Bene... bene!“ Neboli : dobře, dobře! Toto slůvko bude znít často na pražském dvoře, jenomže všechno bude špatně. Pouze ta přezdívka – „rex Bene“, tedy: král Dobře, tak ta bude na místě.

„Následkem událostí, o nichž jsme posud vypravovali, kralovali v Čechách hned dva králové a oba cizinci – Vladislav Polák a Matyáš Uher; onen rodilý a vzrostlý ve vzduchu panovnickém a povolaný na trůn z boží milosti, avšak podle vůle většiny národní; ten druhý samozvanec mezi mocnáři, ale požádaný a hájený od hierarchie i od šlechty. Vladislav byl mladík dobromyslný a dobře zvedený, nesobecký a neschopný ukřivditi komukoli, ale bez energie, bez vyššího vzletu ducha i bez zkušeností; neuměl ani zkrotiti vášní bezuzdných, ani odolati prosbám nezbedným, ani počítati a hospodařiti. Matyáš naproti tomu, muž dospělý, činnosti, ráznosti a bystrozrakosti neobyčejné, byl v dobývání moci a panství nenasytný, bez ohledu a svědomí, schopný jak nejušlechtilejších myšlenek, tak i nejšerednějšího sobectví, ukrutenství a podvodu. Onen mel v moci skutečnou korunu, hlavní sídlo i celé řádné ústrojí státu; tento panoval ve větší části zemí ke koruně připojených. Neměla-li koruna česká zůstati navždy roztržena, musel jeden z obou panovníků buď ustoupiti dobrovolně, aneb mocí a násilím vypuzen býti.“

2. října zahájil polský král Kazimír vojenské akce proti Matyášovi a na podporu syna. Ambiciózně započaté tažení do Uher však uvázlo a rozpadlo se dřív, než přineslo sebemenší úspěch. Mezitím v září nahradil zemřelého papeže Pavla II. nový muž na svatém stolci, Sixtus IV. Pospíšil si a vratkou pozici novopečeného krále Vladislava podlomil tím, že oba Jagellonce, syna i otce, dal do klatby. Uvalil ji dokonce i na polské biskupy, kteří Vladislava korunovali. Jenomže ono už vyobcování z církve nějak pozbylo na účinnosti. Asi proto, že Svatá stolice používala této zbraně příliš často... Nikdo si toho ani moc nevšímal. V Čechách i v Polsku prý o klatbě skoro nikdo nevěděl. Ostatně – papež neuspěl, ani když Čechům přikázal poslušenství Matyášovi. Tomu tedy nejspíš nezbylo, než aby se prosadil sám. Jenže na to mu jaksi nezbývalo sil. Ani Vladislav si však nestál lépe. Proto taky ta tahanice dvou cizinců o českou korunu trvala nakonec tak dlouho. Tu byla vedena mečem, onde zase na diplomatické úrovni – teprve za dlouhých devět let vyústila v kompromis.

Jiřík z Poděbrad byl panovníkem velkým, Vladislav Jagellonský malým. Rozdíl přitom netkvěl v dobrotě srdce nebo v úmyslech, ale ve skutcích obou.

Dobrák Vladislav byl asi ušlechtilejší člověk než chytrý Jiřík. Kdekoho měl rád, každému šel na ruku. Možná byl i kultivovanější. Miloval umění, rozuměl mu, podporoval tvůrce. Jenže jako vladař v podstatě selhal. Neporozuměl své roli. V soukromí byl dobrotivým tvorem, příjemným společníkem, jenomže na soudech, sněmech, soudech a při závažných příležitostech dost často pospával. V nezbytných případech ho probudili.