354. schůzka: Syn čarodějnice (2. část)

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tycho Brahe

Tycho Brahe, císařsko-královský dvorní astronom a tajný císařský rada, prosadil, že se Rudolf II. uvolil dát si mistra Jana Keplera představit. Panovník, tehdy devětačtyřicetiletý, přijal třicetiletého matematika velmi vlídně. Ke slyšení přišel Kepler jako středoškolský učitel. Od audience odešel jako protomathematicus regni Bohemiae, první matematik Českého království. S tím krásným teoretickým titulem byl spojen krásný plat: 1500 zlatých ročně.

Tycho a Kepler však nespolupracovali dlouho, sotva dva měsíce. Nikdo netušil, že se jednomu z nich blíží konec. Tycho Brahe znenadání těžce onemocněl, a po jedenácti dnech krutých bolestí 24. října 1601 zemřel ve věku necelých čtyřiapadesát let. „Zesnul v náručí pana Erika Brahe,“ zapsal si do svého deníku Kepler. „Umíraje se díval se na mne, o němž věděl, že jsem zastáncem Koperníkovy myšlenky, a prosil mne, abych všechny úkazy vysvětloval jeho, tedy Brahovou hypotézou.“ Keplerovi přátelé byli mnohem praktičtější – jeden z nich wüttemberský hvězdář, mu píše: „Zapřísahám Tě, nejdražší přáteli, aby sis vymohl slušný plat.“ Měl zřejmě svoje zkušenosti.

02479104.jpeg

Nikdo se však jaksi nezmínil o tom, že by Kepler měl s Brahovou prací převzít i jeho plat tří tisíc dukátů ročně, a koneckonců nikdo se neměl k tomu, aby Kepler dostával peníze, slíbené císařem při audienci. Keplerova hmotná situace byla špatná a stupňovala se v bídu. V té době se doma zmínil, že prodá stříbrný pohár, který dostal od štýrských stavů jako svatební dar. Hysterická manželka mu kvůli tomu udělala divokou scénu: „Kdybych byl tušil, co z mého návrhu vzejde,“ postěžoval si v dopise svému příteli světoznámý vědec, „byl bych si raději ukousl prst, než abych o tom vůbec začal.“ Rudolf II. odkoupil osiřelé rodině za 10 000 zlatých Brahovy hvězdářské přístroje i pozůstalé písemnosti, prohlásil to vše za vlastnictví Koruny české a všechno to svěřil do opatrování Janu Keplerovi, včetně vedení hvězdárny na Belvederu. Ale peníze... Nic nového. „Celé dny musím trávit v čekárně dvorské komory, čekaje na plat. Jsou to dny ztracené pro práci.
Posilňuje mne však myšlenka, že nesloužím jedinému císaři, nýbrž celému lidskému rodu, že nepracuji toliko pro nynější pokolení, ale i pro potomstvo.“ Nádherná útěcha. Ale živobytí z ní žádné nekoukalo.

Měl však i štěstí. Našel tiskaře, který mu vydal knihu, a ta se stala základem moderní optiky. Tahleta publikace měla však drobet zamotanou historii. Tiskař a nakladatel v jedné osobě knihu vytiskl v libovolném nákladu, stanovil prodejní cenu a dal autorovi zdarma dvacet, někdy třicet exemplářů, aby si je sám rozprodal. Ušlechtilé. A honorář? To byl ten honorář. Platilo to ovšem za podmínky, že autor nesměl knihy prodávat levněji než nakladatel. S touto knihou měl Kepler velký úspěch. Přímo u císaře. Rudolf II., který svoje koníčky splašeně střídal, se právě zabýval otázkou vidění, krátkozrakosti, dalekozrakosti a vůbec všech těch sklíček a v Keplerově knize našel odpovědi na otázky, které ho trápily. Panovník začal zvát Keplera k sobě. Byla to zvláštní dvojice – skromný a zároveň geniální vědec, původem z venkovské hospody, a mnohonásobně korunovaný Habsburk, který věřil, že je potomkem římských caesarů.

„Do Karlovy ulice číslo popisné 188 na Starém Městě pražském se roku 1605. nastěhoval Jan Kepler se svou řečnou, upovídanou chotí Barborou, se dvěma malými dětmi a s nevlastní dcerou Reginou,“ dozvídáme se od muže, který Keplerův život zmapoval s důkladností sobě vlastní do všech myslitelných detailů, František Gel. „Kromě nevalného, snad až chudého nábytku a nuzného bytového zařízení si přivezl poklad, kterého si tolik cenil: Brahovy zápisy, tresť dvaceti let pozorování hvězd. Zápisy Tychona Braha, to byly balvany, kvádry, jehlance a hranoly i drobné mozaikové kamínky, obrovská stavebnice, z níž Brahe sám nedokázal sestavit věrný obraz vesmíru ani model naší sluneční soustavy. Jan Kepler se ocitl v situaci člověka, jenž dostal tisíce nepravidelných, různobarevných destiček gigantické skládačky, z níž chce sestavit obraz – bez mezer. A nic nesmí přebývat.“

Portrét Jana Keplera z roku 1610

Útok na největší záhadu

Jenomže – kde začít? Kepler měl svůj plán. Nebude tříštit síly ani pozornost a povede soustředěný útok na největší záhadu. Tou byla planeta Mars. Červené hvězdě věnoval Brahe i on mimořádnou pozornost. Kepler věřil, že když matematicky vysvětlí dráhu, po které Mars obíhá, tak že si pak dokáže poradit i s pohybem ostatních planet. Pustil se do práce. Bez dalekohledu, bez počítače, vyzbrojen toliko papírem a skřípajícím brkem, a samozřejmě mozkem geniálního matematika. Na druhé straně s malichernou manželkou, která se chodila neustále ptát na věci, které jako hospodyně měla sama vědět, a když se neptala, tak využila šance s chutí se pohádat. V domácnosti byla chudoba, děti stonaly, jedno zemřelo, druhé se narodilo, i sám Kepler často marodil. Sužovala ho furunkulóza, horečky, koliky. Pouštění žilou nepomáhalo. Přesto pokračoval ve svých výpočtech marťanské dráhy. Z Brahových pozorovatelských záznamů rekonstruoval dráhu Marsu. Začal od nuly, zbavil se všech předsudků předchůdců, ale počty mu nevycházely. Nakonec se odhodlal zavrhnout nejstarší hvězdářské dogma – božskou podstatu kruhu. A tou je kružnice. „Kružnice, nejdokonalejší uzavřená křivka, souhrn všech bodů v rovině, které mají od daného bodu, zvaného střed stejnou vzdálenost, kružnice se těšila od nepamětna největší úctě geometrů, matematiků i astronomů. Bohové, tvor dokonalosti, zajisté pro oběh planet kolem Země museli, prostě museli určit trasu kruhovou – nejdokonalejší uzavřenou křivku, jež nemá počátku ani konce, je od věku do věků.“

Zední kvadrant

Známe místo – Praha-Staré Město, Karlova ulice číslo popisné 188, ale neznáme den, kdy protomathematicus Království českého Jan Kepler zjistil, že planeta Mars obíhá kolem Slunce nikoli v kruhu, ale v elipse. Keplerův předpoklad se nakonec splnil: Mars není žádná výjimka. I všechny ostatní planety obíhají kolem Slunce po oválné dráze. A Slunce je v jednom ze dvou ohnisek těch elips. Jak dodává autor keplerovské knížky František Gel: „Způsobem tak geniálním, že o něm nedovedu ani inteligentně mlčet, natož pak mluvit, Jan Kepler dále vypočítal: oběžná rychlost žádné planety není po celou dobu oběhu kolem Slunce stejná. Je největší, když se planeta nalézá nejblíže Slunci, je-li tedy v přísluní. Rychlost planet je nejmenší, jsou-li nejdále od Slunce, tedy v odsluní.“

První Keplerovy zákony

Za dlouhých šest let práce... za pouhých šest let práce... objevil mistr Jan Kepler v Praze to, čemu se dnes říká první Keplerovy zákony: „Dráha planet je elipsa, v jejímž jednom ohnisku je Slunce. Plochy opsané průvodičem obíhajícího tělesa ve stejných časových obdobních jsou stejné.“ Padesát století se hvězdáři marně snažili vysvětlit úkazy hvězdného nebe. Janu Keplerovi bylo šestatřicet, když záhadu rozřešil. „Nová astronomie. Aitiologétos tj. odůvodnění neboli nebeská fyzika vyložená, na základě poznatků o pohybu hvězdy Marsu, podle pozorování urozeného pána Tychona Braha, z rozkazu a s hmotnou podporou Rudolfa II., římského císaře a tak dále, houževnatým úsilím mnoha let vypracoval v Praze Jeho posvátného císařského Veličenstva matematik Joannes Keplerus.“

V Nové astronomii vložil autor nejenom svoje dva zákony, ale ještě jednu myšlenku. Že Slunce je síla, která je příčinou i regulátorem oběhu planet. Říká to prostřednictvím podobenství: Soustava planet připomíná hodinový stroj, kde jedna jediná síla - a to závaží - vyvolává otáčení různých ozubených koleček různými směry. Té sluneční síle říkal Kepler magnetismus. Skutečný rozdíl mezi magnetismem a gravitací je vlastně jemný: magnet přitahuje jednosměrně k sobě, zatímco gravitace je vzájemná přitažlivost různých těles. Jednoduché. Geniální myšlenky už takové bývají. Nová astronomie bývá označována za jedno z nejslavnějších přírodovědeckých děl všech dob. Na jejím titulním listu není přitom uveden ani tiskař, natož místo, kde byla vytištěna. Teprve historikové zjistili, že štočky byly vyrobeny v Praze. Od Keplera víme, že byla vytištěna jenom v několika málo exemplářích. Autor, tísněný bídou, je rozprodával po Praze. Jeden kus – tři zlaté.