355. schůzka: Drobty na stole doby aneb Faustiáda

„Doktor Faust byl jednoho sedláka syn v Rodě při Weimaru zrozený, který ve Wittemberce mnohé příbuzné měl, k tomu také jeho rodičové byli pobožní a křesťanští lidé, ano i strýc jeho, který ve Wittemberce usedlým a zámožným měšťanem byl, ten doktora Fausta z mladosti u sebe choval jako vlastní své dítě. Neboť přijal tohoto Fausta za svého syna a dědice, dal jej také do školy, aby se písmům svatým učil. Protože doktor Faust svým bystrým a schopným vtipem k umění nakloněn byl, tu při zkoušce od rektorů prospěl, a nad šestnácti mistry v odpovědích a důvtipnostech zvítězil, takže dostatečně se vycvičil a za doktora theologie jest vyhlášen. Přitom však měl ztřeštěnou, nadutou a pyšnou hlavu, takže jej vždycky nazývali hloubalem. K tomu přichytil se zlého tovaryšstva a písma svatá zatím pod lavici vloživ, zahálčivě a bezbožně živ byl. Jak říká přísloví: Kdo k ďáblu do pekla pospíchá, ten se zadržeti ani sobě zabrániti nedá.“

Kdo k ďáblu do pekla pospíchá, ten se zadržeti ani sobě zabrániti nedá.

Johannes doktor Faust. Postava s notoricky známým jménem. Leckdo si jej všiml. I pan Goethe, jak dobře víme. Osobnost tohoto jména však skutečně žila – v tom autor a nakladatel Martin Karchesius opravdu nelhal. Žil v Německu v 15. a 16. století. Narodil se kolem roku 1485 jako syn sedláka a zemřel někdy roku 1540. Byl současníkem reformace. Studoval matematiku, stal se doktorem bohosloví a přírodní vědy. Stýkal se s Melanchtonem, procestoval celou Evropu, byl prý i v Africe, Turecku, Indii a Persii. Proslul svými čarodějnými kousky. Jenomže veškerá autentická fakta, která se o něm dala shromáždit, s rudolfinskou Prahou nesouvisejí ani časově ani místně. Co platí o faktech, neplatí o legendě. Legenda svého hrdinu přemisťuje úplně volně, co se času týká, a ohledně místa? Po celé střední Evropě se s ním potkáváme. V nejedné své variantě se dotýká právě Prahy, a stal se součástí místní pražské tradice. „Především je nutno se zmínit o tom, že Faust měl v Praze svého předchůdce, či spíše dvojníka,“ píše ve své knize o Praze legend a skutečností historik PhDr. Karel Krejčí.

Faustův předchůdce – čaroděj Žito

Kouzelník Žito v představě kreslíře Adolfa Borna|foto:Profimedia

„Je to čaroděj Žito, který se udánlivě vyskytoval na dvoře krále Václava IV., tedy o století dříve než Faust, a svým uměním zahanboval podobné kejklíře německé. O jeho kouscích poprvé vypravuje biskup Dubravius ve své kronice z roku 1522 – tedy v době, kdy zlomky faustovské legendy kolovaly, ale ještě nebyly soustředěny v jednotný celek. Některé historky se u obou kouzelníků opakují, nelze však bezpečně dokázat ani že by Žito byl odvozen z Fausta, ani že shodné epizody přejala faustovská historie od kouzelníka českého. Shoda je spíš dokladem toho, jak faustovská látka se spontánně tvořila na podkladě řady podobných faktů, skutečných i smyšlených, až se soustředila kolem jedné reprezentativní postavy.“

Co má vlastně společného dr. Faust s naším hlavním městem? Ty nejstarší lidové knížky o Faustovi vědí přímo o Faustově pobytu v Praze. On se k nám podíval dokonce dvakrát. Jednou ho nesl povětřím Mefistofeles v podobě koně, který měl křídla jako dromedár, podruhé šel čaroděj pěšky nebo jel na koni docela obyčejném. Mezi různými městy, která navštívil, je při obou cestách uváděna výslovně i Praha. V jedné verzi se mluví i o jeho delším pobytu na dvoře císařově v Praze, Faust si odtud na jednu noc odskočil do Erfurtu, aby tu popil se svými přáteli, a do rána se opět do Prahy vrátil. Pokud se jinde mluví u Faustových stycích s císařem, může být míněn jenom jeho současník, ale když se uvádí císařský dvůr v Praze, tak to svědčí o tom, že příběh byl přesunut do doby Rudolfa II. v Praze sídlícího.

r_2100x1400_dvojka.png

„Doktor Faust našel sobě rovné, kteří zacházeli s chaldejskými, perskými, arabskými a řeckými slovy, figurami, karaktery, čárami, zaklínáním a co více ke kouzelnictví náleží a jmenovati se může. Ty pak všecky jmenované věci byla toliko mámení ďábelská, kouzlení, čáry, umění daremná a pověrečná zaklínání. To se doktoru Faustovi dobře zalíbilo, proto zpytoval a cvičil se v nich ustavičně ve dne v noci.“ Do Prahy se taky podíval Faustův fámulus a dědic Wagner. Čarodějův učeň podle jejího vyprávění prodal v Praze jednomu rabínovi učeného papouška, který mluvil hebrejsky, řecky a latinsky a projevoval dokonce ochotu naučit se německy – pak se však ukázalo, že to byla obyčejná straka. Tenhleten rabín se určitě nemohl jmenovat Löw – taková hloupost není tomuto moudrému muži podobná. Příběh o Faustovi se vyprávěl a vyprávěl a rozšiřoval se a rozšiřoval, nabalovaly se na něj další a další historky, a milý doktor se dostával do úzké a neoddělitelné souvislosti s Čechami. Tak postupně vznikla v době rudolfinské pověst, která se náramně rychle a hojně rozšířila v beletrii, a určitou dobu byla pokládána za skutečnost, která z Fausta přímo činila Čecha a identifikovala jej dokonce s vynálezcem knihtisku Gutenbergem. Století sem, století tam. Kdo by to akurátně počítal. Už od 17. století se totiž v různých kronikách a jiných publicistických pracích objevuje tvrzení, že slavný Faust se vlastně jmenoval Šťastný a pocházel z Kutné Hory. Když probíhala husitská revoluce, tak prý emigroval do Německa a tam se podepisoval jednak podle svého rodného města – Kuttenberg – jednak si latinizoval humanistickým zvykem své příjmení: Faustus. Rovná se „Šťastný“. Pod tímto dvojím jménem pak proslul v dvojím černé umění: černokněžnictví a knihtisku.

„Kterak doktor Faust sobě žílu zaťal a krev svou do kotlíku pustil, na teplé uhlí postavil a v duchu se zapsal takto: Já, Jan Faust, doktor, vyznávaje tímto listem, rukou mou vlastní psaným, vůbec přede všemi známo na utvrzení toho činím: Ježto jsem si předsevzal elementa spatřiti a ohledati a na základě darů, které mi shůry dány a milostivě uděleny byly, toho nemohu dokázat, abych to schopností a chytrostí smyslů svých učiniti a vykonati nebo od lidí tomu se naučiti mohl - proto jsem se přítomnému vyslanému duchu, který se Mephistopheles jmenuje, služebníku pekelnému orientského knížete poddal a jeho sobě, aby mne o tom všem poučil a tomu naučil, vyvolil, kterýž se také mně jest zavázal, že mi ve všem poddanost a poslušnost zachovati chce. Naproti tomu já jemu také slibuji a připovídám, aby po uplynutí dvacíti čtyř let od data tohoto listu se mnou podle své vůle, libosti a způsobu činiti a mým tělem, duší, masem, krví i se vším jiným statkem mým vládnouti moc měl, jak se mu líbiti bude, a to na věčnost, odříkaje se týmž listem svým všech těch, kteří živi jsou, všech kůrů andělských a nebeských i všech lidí, a to tak býti musí. Na potvrzení a pro lepší jistotu toho revers tento rukou krví svou vlastní dobrovolně a ze své vlastní mysli a vůle jsem sepsal, pečetí opatřil a dotvrdil a v něm se podepsal. Jan Faust, zkušený v elementech a v duchovních věcech doktor.“

Klasika. Od prvního do posledního řádku historka vhodná buďto do kramářské písně, anebo do Goethovy básně. V 15. století existoval v Německu jistý alchymista a knihtiskař Johannes Fust, který spolupracoval s Gutenbergem. Jeho postavu kdosi zkombinoval s Kutnou Horou a ze hry slov vzešla legenda. Jiné pověsti zase mluví o tom, že Faust v Praze poprvé vydal roku 1509 svou pověstnou čarodějnou knihu, podle níž citoval duchy a která později vyšla víckrát pod titulem Doctor Faust's Höllenzwang, wodurch er Teufel und Geister. Budeme raději předpokládat, že posluchači Toulek českou minulostí ovládají jistěji češtinu než jazyk německý: Doktora Fausta pekelné zaklínání, podle kteréhožto ďábel a duchům jemu odpřísáhli a slíbili přinésti, co on chtěl a co požadoval.

r_2100x1400_dvojka.png

„Ukázav se duch doktoru Faustovi jednou v zármutku a v těžkých myšlénkách jeho, těšil ho a tázal se ho, jakou těžkost a zármutek má. Ale dr. Faust mu na to žádné odpovědi nedal, takže mu proto duch velmi domlouval, jestli bude-li moci, že mu skutečně rád nápomocen bude. I odpověděl dr. Faust: Ano, Mephistophele a služebníče zdárný, víš o tom dobře, že jsem tebe za služebníka přijal, a ačkoli za tvou službu dosti draze zaplatiti musím, přece tě k tomu přivést nemohu, abys mi po vůli byl tak, jak na služebníka náleží. I řekl jemu duch: Jest tobě, Fauste, pane milý, vědomo, že jsem ti ještě nikdy neodporoval, nýbrž, ač jsem nebyl časem povinen na některé otázky tvé odpovědi dávat, ve všem všudy každého času byl jsem ti po vůli a posavad jsem. A proto, pane Fauste milý, oznam mi nyní, jaká tvá žádost a stížnost jest. Dr. Faust, takto od ducha uchlácholen, žádal, aby mu zprávu dal o stvoření a založení světa od Pána Boha a o prvním stvoření člověka. Ale duch mu na to bezbožnou a falešnou zprávu dal, i pravil: Svět, Fauste milý, jest nestvořený a nesmrtelný a lidské pokolení jest od věčnosti a žádného nikdež počátku nemělo. Země se pak sama učinila a moře se toliko od země oddělilo, když se spolu moře a země smluvily, jako by mluviti uměly, takto: Že země si vyžádala od moře panství své, totiž dědiny, louky, lesy, trávu a kvítí rozkošné. Naproti tomu moře od země si vyžádalo ryby a což v něm jest, a jenom to, co se člověka a nebe týká, to obé Pánu Bohu v moc dali, aby je, totiž člověka a nebe, sám stvořil a tak tudy jemu věčně poddáni byli. Z tohoto pak panství zase jiná čtvera panství pocházejí, totiž vítr, oheň, voda a země. Jinší a kratší zprávy o tom dáti tobě neumím. A ačkoli doktor Faust o té zprávě divně přemýšlel, protože mu do hlavy jináče jíti nechtěla, než jak v Mojžíšově první kapitole byl četl, kde Mojžíš o tom pravdivěji píše, ale toho potom zanechal a s ďáblem proti Písmu svatému o stvoření světa a člověka učinění převráceně věřil a smýšlel.

Ještě jsme nenavštívili Faustův dům. Který? No přece ten jediný. V Praze na Karlově náměstí. Není jediný. Ale to je nesmysl... Jako by na otázku po Karlově mostě mi bylo opáčeno: „A který Karlův most?“ Jenomže Faustových domů je skutečně víc. Na pátrání po nich se vydal už v roce 1782 obrozenecký básník Šebestián Hněvkovský. Co vypátral jako první, to bylo „chatrné stavení uprostřed Uhelného trhu,“ které však „později pro lepší vyhlídku a získání trhové prostrannosti odstraněno bylo.“ Druhý údajně Faustův dům byl takzvaný Ďábelský dům neboli Teyflův v ulici Sirkové, což je dnes Melantrichova. Název té ulice prý vznikl tím, že tam po čaroději a jeho pekelné společnosti ještě dlouho páchlo sírou. No a třetím Faustovým domem byl dům Sixtův v Celetné ulici. O domě uprostřed Uhelného trhu zaznamenává autor historických próz Josef Svátek, že to byl nejstarší dům na Starém Městě a u Pražanů se těšil veliké vážnosti, takže „mnohý Staročech tomu nerad byl, když roku 1807. památný tento dům bourati počali.“ Zbývá ještě dodat, že i dům v Celetné ulici měl svoje opodstatnění jako dva ostatní – v bezprostřední blízkosti Sixtova domu stál dům U zlatého hřebene, který patříval jednomu z nejvášnivějších českých měšťanských alchymistů, panu Korálkovi z Těšína, jenž ve svých alchymistických nádobách utopil značném jmění.

Ani jednou tu však ještě nepadlo jméno „Dobytčí trh“ – neboli dnešní Karlovo náměstí. Tam přece každý ten opravdový Faustův dům hledá a tam ho taky najde... On se tam objevil až od čtyřicátých let 19. století. Tehdy ho samozřejmě nepostavili, on už tam stál, samozřejmě, a dost dlouho, ale teprve od těch 40. let předminulého století se mu začalo říkat Faustův. „Kterak doktor Faust jednoho koníře o jarmarce oklamal. Tehdy připravil se, ozdobiv sobě koně spanilého, jel na něm na jarmark, na nějž se hrnulo mnoho kupců. A když jej tam jednomu koníři za čtyřicet zlatých rýnských prodal, poroučel mu, aby s ním do žádné vody nejezdil. Koníř pak, chtěje po odchodu doktora Fausta zvěděti, co tím míní a proč mu to zapovídá, nemoha ani chvíli vyčkati, jel na něm do vody, a když s ním na hlubině půl řeky přeplul, zmizel kůň pod ním a on na snopku slámy zůstal, tak že se málem utopil. A když z té řeky vylezl, věda dobře, kde ten kupec a koníř jeho jest ubytován, běžel k němu s hněvem a zuřivostí, a naleznuv doktora Fausta na loži, an spí a chrupe, popadl jej za nohu a chtěje jej z toho lože strhnouti, vytrhl mu nohu tak silně ve svém hněvu, až nazpátky dozadu kozelec udělal. Vtom doktor Faust, jako by ze sna procitl, zmítaje se, křičeti a řičeti počal a koníř, nevěda, co se děje, se z toho velice zděsil a ulekl a nedomníval se jinak, než že mu jistě nohu ze zadku vytrhl. A proto vzal nohy na ramena a utekl, a oželiv koně svého ztraceného i peníze za něj dané, k doktorovi Faustovi se již nevrátil. A tak byl doktor Faust zase nějaký čas při penězích.“

Leč vraťme se ještě jednou na Karlovo náměstí. O vědeckou lokalizaci Faustova domu se pokusil poprvé historik Václav Vladivoj Tomek. Faustovskou tradici šířili obyvatelé budovy, která stála na jeho místě ještě dřív – v těch místech býval palác knížat Opavských. Ti tady už od 15. století pěstovali alchymii. Pak v těchto místech bydleli angličtí alchymisté John Dee a Edward Kelley, no a konečně se připomínal cyklus hrůzostrašných pověstí, které se rozbujely kolem Karlova mostu a souvisely většinou s pražskými lóžemi svobodných zednářů. Hlavním původcem všech těch pověstí byl jeden z pánů Mladotů ze Solopisk. Tento rod přebudoval v 18. století palác do dnešní jeho podoby. A onen jistý Mladota měl prý ve svém domě bohatou sbírku technických hříček, zvláště automatizovaných figurín, které předváděl svým hostům jako moderní kouzla. My máme k dispozici docela přesnou zprávu, kterou nám zanechal jeden z nejstarších průvodců po Praze, vydaný anonymně roku 1787.

Kontrakt s ďáblem

„O tom domě se praví žertem, že odtud byl zlými duchy unesen Faust. Na památku této pověry dal současný šlechtický majitel domu zhotovit optickou skříňku, v níž je tato událost předváděna každému, kdo sem ze zvědavosti přijde.“ Ono to asi nebylo žádné video, spíš jakési loutkové divadýlko... nebo možná maketa v bedně... popřípadě primitivní laterna magika, ale – působivost to mělo. Autor knížky je Mladotův současník, mohl tedy „zázraky“ Faustova domu sám vidět nebo se o nich dozvědět z bezprostředního pramene. „Doktor Faust v tom domě před dávnými časy přebýval,“ dozvídáme se příběh v podání Aloise Jiráska, a my víme, že jde o barokní budovu na jižní straně Karlova náměstí, mezi nemocnicí a kostelem svatého Jana na Skalce, k níž se onen světoznámý faustovský příběh váže. „Strojil tu kouzla, bádal v čarodějných knihách, čertu svou duši zapsal. Za to mu čert sloužil a všechno vyplnil, co si jen doktor přál a smyslil. Ale pak, když vypršel čas, řekl ďábel: Dost už a pojď! Avšak doktoru Faustovi se nechtělo; bránil se, jak uměl. Ale čert se do něho obul, chytl, pazourem ho držel... a vyrazil s ním ven, ne dveřmi, ale přímo stropem.“

Doktor Faust měl s ďáblem uzavřít kontrakt na 24 léta, a ten kontrakt se týkal snad veškerého servisu. Podle jiné verze když tato lhůta uplynula, uspořádal prý přátelům hostinu na rozloučenou. O půlnoci se strhl vichr a bouře a ráno byla nalezena roztrhaná Faustova mrtvola na hnojišti. Za všechno je nutno zaplatit. Jednou, až přijde čas.