356. schůzka: Turistický průvodce Prahou rudolfinskou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

Existovaly dvě rudolfinské Prahy. Dotýkaly se třecími plochami, avšak nesrostly. Žily vedle sebe. V časech Rudolfových měla Praha možná už šedesát tisíc obyvatel. Byla nejlidnatějším městem habsburského mocnářství, ale rozkládala se stále na ploše, jejíž hranice vymezil kdysi Karel IV. Rudolfinská éra je nikterak nerozšířila. Ostatně uvnitř hradeb Nového Města pořád ještě zůstávaly nezastavěné plochy.

Jaké byly pražské rozměry? Ve všech pražských městech stálo asi tak 3300 domů, mezi nimi 118 šlechtických paláců. Jenom mimochodem a pro srovnání: v zemích Koruny české žily v té době asi 4 miliony obyvatel. Což nebylo málo. Tehdejší Anglie měla jenom o jedem milion obyvatel víc. Španělsko – o půldruhého milionu. České království bylo v té době lidnatostí středoevropskou velmocí, a to tím spíš, že sousední Polsko mělo mnohem řidší osídlení, Uhry na jihu zdecimovány tureckými nájezdy, Německo rozdrobeno.

Z čeho se Praha skládala? Tak vůbec nejmíň bylo šlechticů. S pražskou obcí nebo správou města však neměli šlechtici nic společného, i když v Praze žili. Byli na to příliš urození. Feudální páni se do Prahy stěhovali za společenským životem a za kariérou. Na svých zámcích se totiž cítili příliš izolovaní. Samota je tížila. Zakupovali od měšťanů parcely, na kterých si pak budovali honosné renesanční paláce. Výstavba takového paláce přišla feudála i na 50 000 zlatých, což představovalo hodnotu slušného panství. Šlechta ale nežila s městem. Žila se dvorem. Byla osvobozena od městských dávek a břemen, nepodléhala pravomoci městských soudů ani úřadů. A ve své stavovské ješitnosti měšťany opovrhovala.

Rudolf II.

Jinak zejména mladí šlechtici ze všech koutů Evropy mařili po pražských krčmách svůj čas v naději, že jim císař všechno vynahradí důstojnickými patenty nebo výnosnými úřady a prebendami. Tak to bychom měli horních deset tisíc. Kdepak deset tisíc. Sotva nějakou tu stovku. Pod špičkou této pyramidy vidíme mnohem hutnější zástup. To jsou plnoprávní měšťané. Majitelé nemovitostí a jejich rodinní příslušníci. Někteří si byli rovni, jiní rovnější. Mezi nejbohatšími velkoobchodníky nebo finančníky na straně jedné, a pekaři, krejčíky nebo ševci na straně, byla propast. Muž, který se zabýval zahraničním obchodem, dovozem sukna nebo surovin, se majetkem i svým společenským postavením musel nutně odlišovat od příslušníka cechu, který vyrobil a prodal několik párů bot měsíčně. Přesto představovala vrstva patricijů i vrstva řemeslníků z právního hlediska jednu společenskou skupinu. Byla to dohromady obec. Prostě: plnoprávní měšťané.

Praha – ni již z mramoru není, ni ze dřeva, stala se zlatou

A teď ten počet: Mohlo jich být v rudolfinské Praze i s rodinami kolem patnácti tisíc – nejvýš tak čtvrtina obyvatelstva. Hodně jich sem dorazilo zvenku – byli to kupci, kteří hledali v císařově okolí nejbohatší a nejrozmařilejší zákazníky. „Nejpočetnější složku pražského obyvatelstva představovali lidé, kteří fakticky měšťany nebyli. Neměli žádný dům, obvykle ani jiný majetek, nevlastnili výrobní prostředky a proto prodávali pouze práci svých rukou.“ To znamená: „námezdní a sezónní dělníci, nádeníci, tovaryši, děvečky, čeledínové, nosiči vody, přidavači na stavbách, sluhové a služky. Zapomněli jsme na komedianty. Byli to kočovní umělci, kteří rozdávali lidem zábavu a potěšení – kejklíři, provazochodci a krasojezdci, ovšem také hudebníci a herci, kteří putovali Evropou od britských ostrovů až po Uhry.

Právě v době rudolfinské uspořádala představení v malostranském paláci Jana Rudolfa Trčky nějaká anglická divadelní společnost a určitě to nebyl ojedinělý případ takové produkce Shakespearových současníků před pražským publikem. Mohli bychom pokračovat ve výčtu této přepestré společenské kategorie až k pražské spodině, k vagabundům, vojákům bez služby, podvodníkům a zlodějům, loupežníkům a nájemným vrahům, prostitutkám, psancům a žebrákům. Ti lepší z nich žili v kamenných domech u svých zaměstnavatelů; ti střední v nájmu nebo nuzných příbytcích na periférii a na volných prostranstvích; početná vrstva zoufalců přespávala v kupkách hnoje, na haldách odpadků, v zákoutích ulic. I to byla rudolfinská Praha.“ Pozorný posluchač postřehl, že tak docela v propadlišti dějin nezmizela. Ze dřeva byla Praha, když práh jí po prvé kladla kněžna Libuše, chtíc, město by vzrůstalo výš. Z mramoru potom stála, když v plném nádhery lesku vztyčila nad nebes báň staveb a věží svých hrot. Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co ses v ní trvale usídlil, Rudolfe, Ty!

Jako poezie neukazuje báseň tato příliš vznosného ducha – však jsme ji taky pro jistotu převedli do prozaické podoby. To si jenom pustil Petr Capella z Elbinku fantazii na špacír, když blahopřál k sňatku lékaře Jana Koita z Bílé hory s Ludmilou, dcerou doktora Tadeáše Hájka z Hájku, přičemž vzletnými verši vyzvedl i mimořádný význam císařské Prahy. Do dějin české literatury se sice nezapsal, zato získal věčnou slávu jako autor přívlastku „zlatá“, který Praha od té doby už neztratila. „Kde se nachází dvůr, tam hřeje i slunko,“ tahleta nepatrně závistivá slova napsal vůdce moravské stavovské opozice Karel starší ze Žerotína, a měl pravdu, protože za tím hřejivým sluníčkem se stahovalo víc lidí než se jich kupříkladu dostalo na Moravu, přičemž mnoho dočasných návštěvníků přijíždělo do Prahy spíš za oněmi laskajícími paprsky residenčního města než za nějakým konkrétním posláním. Zatímco předtím si česká šlechta stěžovala na vídeňském dvoře, že svou nepřítomností panovník hlavní město Českého království společensky ochuzuje, nyní musely být její tužby bohatě naplněny. Promítlo se to i do ošacení – Pražané nosili oděvy podle módy vlašské, savojské, francouzské, německé, uherské, burgundské, polské, kašubské, vandalské, rusínské a alpské.

Nejstarší dochovaný pohled na Prahu z roku 1493

Že bychom se teď vydali do Prahy za vlády Rudolfa II.? Proč ne – suplujeme-li turistického průvodce té doby. Tak tedy zkusme jaksi zrychleně prožít jeden den v pražském podhradí. Bude to bezpečné přiměřeně okolnostem a době. Začněme. Kdy? Ráno? S rozbřeskem. To není zbytečně brzy, protože život města vskutku začínal s rozbřeskem. Strážci bran poodmykali těžká vrata v okamžiku, kdy srdce Prahy ještě spalo. Tak brzy proto, že na přístupových cestách k městu již pulsoval oboustranný ruch nikoli nepodobný moderní dopravní špičce. Ven z města se vyhrnuli nádeníci s motykami a rýči, aby až do setmění obdělávali vinice svých pánů, ale i honáci se stády ovcí a koz, protože Praha byla ještě zčásti zemědělským sídlištěm. Na cestách a silnicích před hradební zdí se ještě za tmy seřadila dlouhá šňůra povozů. To si venkované přivstali ve tři, nejpozději ve čtyři, aby si zajistili výhodné místo na některém z tržišť. To vesnice přijela nasytit věčně hladový žaludek metropole.

„Vstupní brány do města neumožňovaly zcela svobodný průjezd. Provoz se podobal nejspíš dnešnímu celnímu odbavení. Šraňk uzavíral vjezd a strážný jej zdvihl teprve poté, co poučil sedláka s obilím nebo babku s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu domů se pak venkované museli vykázat kolkem, totiž kovovým kotoučkem, který získali od správce tržiště. Kolek byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem.“ A kromě toho – průjezd do města nebyl zadarmo. Branný poplatek. Z každého vozu, z každého dobytčete, z každého soudku, balíku látky. A protože „všimné“ je institucí snad stejně starou jako lidstvo samo, bývalo zvykem, že strážný dostal za „shovívavost“ či „slušné zacházení“ svůj díl: snop obilí, poleno z fůry dříví, nebo aspoň slanečka. A pak že nemáme v korupci hezkou tradici...

Lichváři

Ranní nával u pražských bran se rychle přenesl do centra. Teď ožily trhy. Ty trhy byly specializované – Senný, Koňský, Dobytčí, Kutný, Uhelný, Ovocný. Některým dnešním náměstím stará jména zůstala, jiná se zdobí jinými, onačejšími. Staroměstský rynk byl otevřen všem „čistým“ kupeckým živnostem. Vysvětlení: Hlavně to byly stánky s potravinami, ale prodával se tu i další pestrý sortiment od sukna po šperky, sklenice a krejčovské potřeby. A cenová hladina... aspoň orientačně: dalo se nakoupit levně i draze. „Loket nejdražšího sukna stál tři a půl kopy grošů, zatímco nejlacinějšího pouhých pět grošů. Podobně široký cenový vějíř byl charakteristický i pro ostatní sortiment.“ Namátkou: „Libra hovězího masa se dala koupit za 3 groše, větší pecen chleba na dva. Přitom průměrný týdenní plat zednického tovaryše činil 18 grošů.“ A kupříkladu nádeník? „2 groše denně.“

Vydejme se teď ulicemi. Bude to náročná túra. Tedy – jak kde. Hlavní tepny uvnitř Prahy už byly v rudolfinských časech dlážděné. Kamenný povrch měla především takzvaná Královská cesta – vedla od Prašné brány Celetnou ulicí na vydlážděné Staroměstské náměstí, dále pak přes Karlův most na Hrad. Většina tržišť a k nim směřujících přístupů měla koberce z kočičích hlav. Zato méně frekventované uličky Starého i Nového Města si udržovaly pořád charakter vozových cest, takže za plískanic se tu povozy i chodci topili v blátě. Valná část ulic byla navíc zúžena z obou stran strouhami, do kterých z domovních odpadů volně vytékaly splašky a močůvka z chlívků. Inspirativní prostředí... A protože hodně domů ani nemělo své latríny, tak se věc řešila jednoduše. Ano, dokážeme si to živě představit. Jak čteme ve starých záznamech, „neřády se lily rovnou na ulici.“

Zápach pražských ulic

Nerad bych působil koprofilním dojmem, ale – jak si v tomto ohledu stálo naše milé hlavní město? Nevalně. Smrdělo? Smrdělo. Hodně? Natolik, že i Jeho Milost císařská byla nucena vydat napomenutí: „Mnozí v domích svých nečistoty, z nichž nesnesitelní smradové zdraví škodliví pocházejí, za mnohá léta zdržují a všelijak v příbytcích svých nečistotně se chovají. Jeho Milost císař to ráčí chtíti míti, aby hned každý hnoje a nečistoty z domu vykliditi by dal.“ Čímž se ovšem zápach neztratil. Praha měla v tomto ohledu věru nevalnou pověst. I cizinci si toho u nás všímali. Konkrétní příklad: sir Charles Blount. Projížděl v 90. letech 16. století naším královstvím. Hlava království na něj zapůsobilo velice. Nejvíce svou sešlostí. „Většina domů je ošklivě zroubena z neopracovaných kmenů, má špatné hradby, a kdyby přitáhli Turci k městu, jsou jen dvě naděje: buď je odežene vojsko, nebo je rozpráší smrad pražských ulic.“

Nemilosrdná slova, leč pravdivá. Do stružek před domy se lilo úplně všechno, co měšťané a jejich manželky nechtěli mít doma. Jistá měšťka, paní Skalská vylila paní Bakalářce koupel před dům, k čemuž pravil rozhorleně soused kožešník Košťál: I kajž jest nám zvyjedený čert to sem vylil?!? A na místě zvaném Florenc metla jistá Dorota bláto k sousedce Majdaléně Držťkové, která hned otevřela stavidla: „Což před nás bláta meteš, špatný voškrde!“ K čemuž odvětila Dorota: „Ano, jiní na vás metou; závistno-li, vezmi chvostiště a meť taky!“ Skládky dříví, hnoje a odpadků byly na ulici stejně běžným jevem jako pobíhající prasata anebo o nocích vandráci zahrabaní do kupek sena. „Stran dobytka sviňského, který se po ulicích toulá, přikazujeme, aby to více trpíno nebylo. Kdo by se nezachoval, dobytek nechť se mu pobere do špitálu.“ To byla vyhláška magistrátu hlavního města Prahy.Víceméně normální provoz. Kromě toho byl taky ještě nenormální. Všechna hlučná, pachy produkující nebo jinak obtěžující řemesla. Ta byla soustředěna do zvláštních ulic a z velké části vytěsněna do okrajových částí města. Dodnes se to částečně zrcadlí v názvech pražských ulic. Tak v Platnéřské býval strašný hluk, ulice V jirchářích se dodaleka přihlašovala ostrými pachy. Naopak na Královské cestě mohli být snadno umístěni caletníci pečící voňavé calty – dodnes po nich zbyl jméno: ulice Celetná. „Čilý obchodní a pracovní ruch ve městě trval až do setmění. Se soumrakem Praha ztichla. Přespolní projeli branami, které se za nimi zavřely na několik západů. Neosvětlené město se ponořilo do tmy. Vlády nad nocí se chopili ponocní a strážní. Loučemi a svícemi se rozzářily jen paláce bohatých. Z chudších příbytků žádné světlo na ulici neproniklo. Rudolfinská metropole zmrtvěla.“

V pražských ulicích řádí hanební mordové

A šlo se spát. Ne tak úplně. Z krčem a pivnic hlaholil do noci zpěv a smích. Popíjelo se na každém rohu, příležitostí k zábavě chudých bylo dost, ale i rvaček, přepadení, násilí. Bohatí měšťané mohli nosit chladné zbraně, ale spíš do noci nevycházeli, a když, tak s osobními strážci. Do některých pražských zákoutí nebylo radno za tmy vůbec vstupovat. Platí dodnes. A nejen v Praze. Zločinnost v Praze byla poměrně vysoká. Na kriminalitě se podílela početná spodina. Násilnostmi tenkrát proslula například i italská menšina, která se do Prahy přistěhovala, aby nabídla svou zběhlost ve stavebních profesích. „Zde v Praze začíná být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal,“ referovaly v době vlády Rudolfa II. ve své černé kronice Fuggerovské noviny; a jak konstatoval kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova, situace se léty ani trochu nelepšila: „Těch časů v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne.“

Heinrich Bürkel: Útok lupičů

Důkazů uvádí dost: Roku 1588. zahynul v Menším Městě pražském za záhadných okolností Jaroslav Smiřický mladší, kterého našli se zpřeráženými údy na ulici. O rok později nějaký lotr zavraždil kdesi za Prahou vlastní matku, aby se mohl zmocnit jejích peněz. Roku 1597. zastřelili dva Vlaši v Praze na ulici prokurátora Davida Rydla. Téhož roku v květnu zemřel bohatý stavitel Pražského hradu Ulrico Aostalli. A vzápětí italský kameník a zedník, usedlý v Praze, Giovanni Antonio Brocco obvinil u císaře jakéhosi Giacoma z Lugana, že Aostalliho otrávil a uprchl z Prahy s jeho hotovými penězi a klenoty v celkové ceně 6000 dukátů. Poněkud drastičtěji než v kronikách defilují zprávy o porušování pravidel lidského soužití v úředních písemnostech soudních tribunálů. Do českého slovníku v této souvislosti tehdy proniklo nové slovo. Bandita. Dostalo se k nám z italštiny a obratem se stalo pojmenováním těžkého zločince. Soudy všech stupňů projednávaly jak na běžícím pásu případy loupeží, zabití, cizoložství, bandy zločinců, organizované v pražském podsvětí terorizovaly svými přepady zemské tvrze v okolí města. Na své tvrzi v Roztokách byl přepaden, ztlučen a oloupen o spoustu hotových peněz David Boryně ze Lhoty, přibližně ve stejné době byli přepadeni a oloupeni zemané Hýzrle na Chlupicích, Chodourová na Sibřinách, Jakub Menšík z Menštejna na Vonoklasech. Žádné malé ryby.

Část uloupených věcí objevili rychtáři pražských měst u krčmářů v blízkém pražském okolí, čímž se potvrdilo podezření, že se tyto gangy organizovaly v Praze. V rukou zločinců se objevily nové zbraně – zákeřné bambitky, jejichž nošení bylo s největší přísností, ale naprosto bezúspěšně zakazováno. „Roku 1601. dospěl banditismus v pražským městech do tak nebezpečných rozměrů, že bylo zapotřebí účinnějších opatření pro ochranu veřejného života. Na císařův rozkaz byly tehdy na pražských náměstích postaveny šibenice, nazývané justitia, na nichž měly být všem na výstrahu popravováni dopadení zločinci, ale ke zkrocení zdivočelého polosvěta toto opatření nemohlo stačit, protože zločinnost se šířila ve všech vrstvách společnosti a k protagonistům mnoha afér náleželi lidé vysoce postavení.“ Nic nového pod sluncem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio