357. schůzka: O té turecké vojně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy mešita
0:00
/
0:00

Mír, který uzavřel s Turky císař Maxmilián roku 1568, zůstal v platnosti téměř čtvrt století. Nebyl sice zachováván z obou stran stejně a jednotliví turečtí pašové si často dovolovali v pohraničních oblastech loupeživé výpady do zemí monarchie, na něž dopláceli habsburští poddaní životy i majetkem, ale až do roku 1592 nepředstavovaly tyto drobné nájezdy ani pro habsburskou vládu, ani pro Turecko dostatečnou záminku k přerušení míru a k zahájení nové války. 

Nikdo v monarchii sice neměl k míru velkou důvěru, ale všichni byli spokojeni s tím, že se už léta v Uhrách neválčí. Lepší špatný a drahý mír než jakákoli válka!

Lepší špatný a drahý mír než jakákoli válka

Zdali byl hodně drahý, ten mír? To se dá spočítat docela nachlup, protože víme, kolik stál. Stál dost. Šlo by to vyjádřit i přesněji. Ročně odváděli Habsburkové tureckým sultánům tribut ve výši čtyřiceti pěti tisíc tolarů, což ještě nebylo všechno. Patřily k tomu i vícenáklady, a to značné – dary a úplatky. Nárok na ně si činili vezírové a jiní vysocí hodnostáři turecké říše. V obzvláštní oblibě měli především nejrůznější nádoby z ryzího zlata nebo pozlaceného stříbra. Mísy, koflíky, umývadla, konvice, láhve a poháry, většinou vynalézavě zlatnicky upravené, leč zajímali se i kupříkladu o hodiny. A také mechanické hračky, na ty měli rovněž slabost. Výčet nákladů na zachování míru připadal radům dvorské komory často jako zlý sen, jenomže platy a úplatky Turkům bylo nutno odvádět včas a v plné výši, jinak bylo zle. Habsburská diplomacie zaznamenala úspěch, když se jí podařilo do toho placení zapřáhnout všechny členy vídeňské odnože rodu, jakož i vladaře jiných evropských zemí, kteří si tak mohli přičítat zásluhy o obranu křesťanské Evropy před muslimskými útočníky.

Maxmilián II. Habsburský

Ale ještě hranice bylo nutno hlídat. Od Dalmácie až po Sedmihradsko. Počet tureckých vojáků v posádkách na tomto úseku se odhadoval na 45 000 mužů. Našich. chceme říci habsburských vojáků bylo mnohem méně, ale na vydáních se to stejně nedorazilo, protože kromě žoldu vojákům musela monarchie krýt i náklady na udržování důležitých pevností a na doplňování dělostřeleckých arsenálů, zásob běžných zbraní a munice. „Úkol hájit ostatní Evropu před tureckými nájezdy či dokonce před tureckou okupací byl nanejvýše čestný,“ dozvídáme se z knihy historika doktora Josefa Janáčka o Rudolfovi II., „leč také krajně nevděčný. Nikdo z vládnoucích Habsburků nejevil ve skutečnosti mnoho nadšení, že se mu dostalo té cti, aby bojovali proti Turkům za své křesťanské bližní.“ Habsburkové osobně asi zrovna nebojovali rádi. V rodinné zbrojnici na vídeňském hradě byla sice pečlivě uložena osobní zbroj habsburských panovníků i ostatních arciknížat, ale všechny ty nádherné, velmi nákladně pořízené kyrysy sloužily víceméně reprezentativním účelům, protože nikdo z vídeňských Habsburků vojenského ducha nejevil a všichni dávali raději přednost míru.

Platilo to i pro Ferdinanda I., našeho prvního dědičného Habsburka na trůně. Za celý svůj život se vypravil k vojsku jako jeho vrchní velitel jenom jednou. A jeho syn Maxmilián, toho jména II.: ten sice jakousi snahu měl, leč nikoli předpoklady. Smůla. Ještě větší smolař byl Rudolf II., který se až do svých čtyřiceti let s válkou zblízka vůbec nesetkal a ani po takovém setkání netoužil, i když se aktivní účast ve válce považovala za jednu ze ctností kavalírů. Vždycky ho sice potěšilo, když mu velitelé pohraničních posádek v Uhrách poslali ke dvoru do Prahy ukořistěné turecké palaše, šavle a různé další zbraně, a s velkou zálibou si ukládal i jiné orientální předměty, získané ze stejných zdrojů, leč o to, aby se znovu rozhořela nekonečná válka s Tureckem, fakt vůbec nestál. Ona se situace na východní hranici monarchie vyhrotila bez jakéhokoli jeho přičinění. Což bylo sice hezké, ale Rudolfovi nikterak platné. Turci totiž uzavřeli mír s Persií, se kterou se řadu let prali, a tím pádem měli volné ruce na západě.

Dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Freska z rumunského kláštera Moldovița

„Když na začátku 90. let začaly docházet z Konstantinopole, z Benátek a z jiných míst poplašné zprávy, které s velkou jistotu předpovídaly, že se po ukončení války s Persií obrátí ostří turecké agrese proti Uhrám, cítil se císař zaskočen. Pro něho byla odpudivá už představa, že bude muset mobilizovat a organizovat vojenské síly monarchie a jejich spojenců a že se jeho úkoly obratem mnohonásobně rozrostou, a proto jeho diplomaté vyvinuli značné úsilí, aby dosáhli dalšího prodloužení mírové smlouvy.“

To ale muselo něco stát. Výprava orátora Fridricha Krekwitze byla v tomto smyslu zásobena dobře. Kromě něj však ještě na padesát lidí, mezi nimiž se nacházel i malíř a řemeslníci zabývající se výrobou a úpravou šperků a hodin. Situace vypadala tak, že se schyluje k nové válce, ale pan orátor Krekwitz nepřestával v Konstantinopoli dlouho věřit, že se mu podaří přimět Turky k prodloužení míru. Do čela turecké politiky se ale dral představitel militantních kruhů Sinan paša, a ten byl krajně nepřátelsky zaujatý proti Habsburkům. Neměl je rád. Ovšem vyslanec Krekwitz dělal vše, co bylo v jeho silách, aby tento vývoj zvrátil. Situaci měl ale dost ztíženu tím, že jeho spojení s vládou ve Vídni bylo velmi nedokonalé, takže byl většinou odkázán sám na sebe, jelikož rady a pokyny z Prahy nebo Vídně mohly k němu dorazit se značným zpožděním. V době, kdy už Krekwitz začal tušit konkrétní nebezpečí roztržky, došlo u události, která dosavadní vývoj vztahů mezi monarchií a Tureckem rázně změnila:

„Toho léta v roce 1592. turecký pasa Hasan hnul se s velikou silou lidu, maje do několika set koní výborně opatřených, dobře sobě troufaje, že štěstí potkati ho bude moci. A proto přitáhl ke klášteru znamenitému, pevně zdmi vůkol opatřenému, příkopy zakopanému při řece San s zemi charvatské ležícímu, maje v oumyslu jej ihned dobýti, vydrancovati a vyplundrovati. A když se o něj střelnou pokoušel a dobýti nemohl, velice se v hněvu zapálil a bez meškání list napsal a po legátu nejvyššímu správci toho kláštera poslal, a bylo v něm napsáno, aby mu bez prodlení kláštera i všeho všudy podstoupil a poddal se, jestli toho neučiní, že ho mocí vezme, sváže a káže za živa dříti, a že ví o všech jeho pokladech a kde co má.“

Válka s Turkem se rozhořela naplno

Pevnost Bihać za strašného krveprolití padla, a válka s Turkem se o rok později rozhořela naplno. Nejprve „machometáni“ zaútočili znovu v Chorvatsku, vzápětí vpadl Sinan paša do Uher. To už byl podzim, na rozsáhlejší protikampaň se nedostávalo času. A Habsburkové využili zimních měsíců, aby získali finanční prostředky – k naverbování námezdních lancknechtů z řady křesťanských zemí a především k rozdělení velitelských pravomocí. „Už na samém začátku dlouhé vojny se stala chyba. Rudolf přenechal velení svým dvěma bratrům. Matyáš se stal rázem generálem a převzal obranu severního úseku fronty, tedy Uher; Maxmilián v téže hodnosti řídil jižní křídlo fronty na hranicích Slovinska a Chorvatska. Brzy se mělo ukázat, že oba Habsburci měli právě tak málo vojenských zkušeností jako schopností. Neprofesionální přístup, nerozhodnost, ba bezradnost – tak by se dalo charakterizovat působení obou vojevůdců.“

Oč se vlastně válčilo? Zprvu se vedly boje o pevnosti klíčového významu, časem válka nabyla pozičního charakteru. Odčerpávala ale nesmírné finanční prostředky, přinášela obrovské lidské i materiální ztráty a z obou stran byla vedena se stupňovanou krutostí. Platí to i o Sisaku. „Turkům sděleno bylo, že se Sisak dobrovolně poddá a pevnost se vším postoupí, na ten však způsob, aby nejpřednější páni a nejvýznamnější hrdinové, které má paša při sobě, k postoupení poslal – ledajakés chase ničemné pevnost tato že se nepoddá, neb by to byla hanba veliká. To poselství se pašovi velmi líbilo, poněvadž měl té pevnosti bez škody a odporu dobýti a tím míti opět dveře otevřené k velikému dílu země křesťanské. V tom Sisaku všecku střelbu, kterou tam měli, dali hřeby, kulemi a řetězy nabíjeti, a sudy a jiným nádobím přikrývati a díl ji dali do země zakopati. A tak všecka střelba v ukrytosti nabita a naládována stála. Když přišel smluvený čas, Turci velmi ozdobně a okrášleně do Sisaku se vypravili, a když se k němu přibližovali, bylo kázáno velikou bránu jim otevřít. Ihned po třech spořádáni, všichni páni znamenitější napřed sem jeli, velmi zmužile a hrdinsky sobě počínali, nic nevědouce, jaké zlé jich čeká, ale brzo zvěděli. Když do pěti se Turků dovnitř vjelo, tu bez prodlení byla mříž železem okovaná špičatá, v bráně visící spuštěna, a vtom všecka střelba menší i větší k zapálení kázána, která je vysoko do povětří s koňmi i se vším vynášela, divně zmítala, rozházela a roztrhala, některé co příšery prach opálil a usmrtil, takže nevěděli, kam se poděli. A kteří vně zůstali, ti sobě děkovali a nežádali takového postoupení užíti, dali se v utíkání. Tak se stala veliká škoda a posměch nepříteli Turků.“

Turci

Tím začal řetězec dílčích bitev o pevnosti. Psal se rok 1594 a Turci s podporou asi čtyřiceti tisíc Tatarů vpadli do Uher a soustředili své síly na dobytí Rábu. Jak v tureckém, tak v habsburském hlavním stanu se tato pevnost považovala za neuralgický bod uherského válčiště. Chránila přístup ke Komárnu a Prešpurku. V operacích kolem Rábu se poprvé „vyznamenal“ bratr císaře Rudolfa Matyáš. Žádné Matyášovo rozhodnutí totiž nebylo na výši situace. Couval před Turky, nechal se zatlačit za Dunaj na Žitný ostrov, tam ho nepřátelská jízda překvapivě zaskočila, a 9. září toho roku 1594. byla jeho armáda rozprášena. Debakl. Naprostý

„Velením pevnosti pověřil Matyáš hraběte Ferdinanda z Hardegga, kterého považoval za jednoho ze svých nejzkušenějších důstojníků, a sám si ponechal i nadále velení nad hlavní částí sboru, s níž se uchýlil do opevněné tábora na Malém Žitném ostrově. Jak se záhy ukázalo, bylo to rozhodnutí ještě nešťastnější než jmenování Hardegga velitelem Rábu, protože od okamžiku, kdy se Turci ujali iniciativy, se Matyášovo válečnické sebevědomí rychle vytráceno a s ním mizely i poslední známky jeho vojenských schopností. Zatímco pevnost Ráb odolávala úspěšně tureckým útokům, Matyáš nedokázal udržet své vojsko v patřičné kázni a nepokusil se ani o jedinou operaci, která by obleženým ulehčila. Nakonec se císařští nechali překvapit v noci nenadálým tureckým útokem, kterým měl katastrofální následky. Turci rozehnali Matyášovu jízdu, on sám se jen stěží zachránil, a zmocnili se jeho dělostřelectva a celého trénu se zásobami potravin a munice. Do rukou jim padly dokonce i písemnosti Matyášovy kanceláře. Panický útěk jízdy strhl k ústupu i zbytek sboru. Ráb sice nebyl ještě ztracen, ale octl se v neprodyšném tureckém obklíčení a naděje na jeho záchranu rychle mizely.“

Jak rychle? Jako sníh na slunci. Do tří dnů jeho posádka kapitulovala. Jednoznačnou vinu nesl Matyáš, to snad bylo jasné. Matyáš byl příslušníkem císařské rodiny. Za tu katastrofu musel zaplatit někdo jiný. Kdo? Velitel pevnostních jednotek z Rábu Ferdinand z Hardeggu. Dostal důtku? Dostal. Tu nejvyšší. „Ztráta Rábu se císaře Rudolfa citelně dotkla,“ zjišťujeme u historka dr. Josefa Janáčka , „a tak, když se všichni začali domáhat potrestání viníků, zatvrdil se císař proti Ferdinandovi z Hardegga. Ten byl postaven před polní soud společně s italským pevnostním inženýrem Perlinim, odpovědným v Rábu za opevňovací práce, a oba byli odsouzeni za zrádné odevzdání pevnosti nepřítele – k smrti. Milosti od císaře se nedočkali a tak byli vzápětí ve Vídni veřejně popraveni. Arciknížeti Matyášovi nikdo vinu nepřičítal, ačkoli bylo evidentní, že svou neschopností zavinil zhroucení celé habsburské fronty kolem Rábu, a někteří zpravodajové se ve svých depeších vyjadřovali o jeho nezpůsobilosti velmi otevřeně.“ Copak nikomu nedošlo, jaké dřevo bylo postaveno v čelo habsburské armády?

Nejvyšší politická místa byla nucena uznat velitelskou neschopnost Matyášovu a také Maxmiliánovu, ovšem pouze diskrétně. V tomto případě v čele armády. To je jedno, v jakém čele, hlavně že byl odvolán. Vojevůdce-amatéry nebylo možno jen tak s okamžitou platnosti odvolat. Zájmy. Vyšší zájmy. Již tehdy. Celá ta choulostivá věc se zařídila citlivě, tak, že se po bocích Rudolfových bratříčků objevili skuteční profesionální vojáci v hodnosti polních maršálů. Matyáš dostal k ruce vynikajícího válečníka Karla z Mansfeldu, a ještě další schopné důstojníky, například generály Tillyho. Zabralo to.

Jen co se Mansfeld ujal velení, výsledky se dostavily. V létě 1595 převzala císařská strana na uherské frontě iniciativu a Mansfeld oblehl Ostřihom. „Počet vojáků vzrostl na 60 000 mužů, upevnila se jejich disciplína a obležením Ostřihomi dal Mansfeld najevo, že chce převzít v turecké válce iniciativu. Nedaleko se mu podařilo porazit početný turecký sbor, táhnoucí obleženým na pomoc a získal ohromnou kořist. Nejcennější předměty byly poslány císaři do Prahy, stejně jako z dobyté Ostřihomi o několik týdnů později. Jeho autorita se ještě víc upevnila, avšak vzápětí nato Mansfeld v polním ležení zemřel, pravděpodobně na tyfus, a celá jeho vojenská koncepce se vzápětí rozpadla. Když se nadto nedostávalo peněz ani na žold pro vojsko, nižší velitelé si nevěděli rady ani s těmito obtížemi, ani s dalším vedením války. Tehdy se znovu objevil u armády arcikníže Matyáš. Jak se dalo čekat, nic dobrého nedokázal. Tažení, započaté tak slibně, se po obsazení Ostřihomi a Visegrádu rozplynulo do ztracena.“

Maxmilián II. Habsburský

Ještě tu byl ale druhý Rudolfův bratr – Maxmilián... Co jeho velitelské schopnosti? No, projevoval poněkud víc odvahy než Matyáš, válečné úspěchy však nesklízel. To je smůla. Další Habsburk a další problém... Císař Rudolf i jemu přidělil vojenského experta. Jako jeho zástupce jmenoval generála Adolfa ze Schwarzeberka. Za jeho působení dosáhli císařští několika úspěchů, kupříkladu dobyli pevnosti Vácov, Hatvan a ještě další místa. Slibný počin, jenomže na podzim 1596 se s Turky utkali v nešťastné bitvě, v největší, jaká byla za té třináctileté vojny turecké svedena, u Keresztése. Habsburským spojencem tady byl Zikmund Bathory, sedmihradský vévoda, kterého mezitím získali Rudolfovi diplomaté na svou stranu. Jednotky ze Sedmihradska však Maxmiliánovi nepomohly. Arcivévoda ztratil u Keresztése celý trén, a císařská armáda čítající 50 000 mužů byla povážlivě zdecimována. Oni na to byli habsburští vojáci v poslední době pomalu už zvyklí. To vše se odehrálo v době, kdy už osmanské říši vládl nový sultán Mehmed III., muž, jehož dostatečně charakterizuje fakt, že se trůnu zmocnil povražděním devatenácti svých bratrů.

„Arcikníže Maxmilián, který se stále zdržoval v poli u vojska, měl nejlepší úmysl znovu se zmocnit pevnosti Rábu a odčinit tak ponižující porážku, kterou utrpěl jeho bratr Matyáš. Brzy se však přesvědčil, že rábská pevnost je téměř nedobytná. Ztráty jeho vojska v bojích s obleženými byly poměrně vysoké – z českých šlechticů zahynuli při obléhání pevnosti Jan z Pernštejna a Jan Vchynský ze Vchynic; ke všemu začaly ve vojsku zle řádit epidemické nemoci. Když se k Rábu blížil turecký sbor, táhnoucí obleženým na pomoc, nepostavil se mu arcikníže Maxmilián na odpor, ale nařídil ústup do Komárna. Naděje na dobytí pevnosti pravidelným obléháním byla velmi malá a tak vznikl v zimě konkrétní plán na dobytí Rábu překvapujícím útokem.“

Překvapení pro nepřipravené Turky

„Spolu s generálem Schwarzenberkem, jehož výchozí základnou byla pevnost Komárno, podnikl útok na Ráb Mikuláš Pálffy a zúčastnilo se ho asi 5000 císařských žoldnéřů. Útok se uskutečnil 29. března časně ráno a dokonale překvapil nepřipravenou tureckou posádku pevnosti. Po tříhodinovém krutém boji se císařští Rábu zmocnili a do celého křesťanského světa se rozletěla zpráva o velkém vítězství, jehož bylo dosaženo nočně skrze nástroj nový, řečený petarda, od železa připravený a prachem ručničným naplněným, a tak u jedné brány té pevnosti tajně položený a zapálený, čímž brána rozvržena a průchod do pevnosti křesťanům učiněn mimo naději Turků na pevnost se bezpečících.“

Musela to být hotová senzace, tohleto vítězství... Po celé Evropě. Čím potupnější jí připadala ztráta Rábu, tím hlučněji oslavovala jeho dobytí. Na Pražském hradě se střílelo na oslavu vítězství z děl a ve všech pražských kostelích byly slouženy slavné mše. Vítězní velitelé dostali skvělé odměny, Schwarzenberk byl povýšen do stavu říšských hrabat, nezapomnělo se ani na Pálffyho. Na paměť toho slavného vítězství byly pořizovány při cestách nápisy i jednoduché památníky, kterým se říkalo rábské kříže? Dokonce i císař Rudolf pookřál. Ačkoli se do té doby okázale vzdával jakýchkoli vojenských ambicí, teď dokonce pózoval před svými portrétisty v kyrysu jako hrdinný vítěz nad Turky. Jinak se nic nezměnilo. Nedošlo ani k zásadnímu obratu v poměru sil, nezměnil se ani ráz války, ve které se bojovalo především o pevnosti. Válka se nezastavila, na obou stranách přibývalo mrtvých a raněných a všude zbídačovala obyvatelstvo bez rozdílu víry a jazyka. Čím dám tím víc bylo jasné, že nakonec bude úspěšnější ta z mocností, která bude mít víc trpělivostí a sil.