358. schůzka: Nechť je tvůj dům pro každého otevřen

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy židovství

Tuto schůzku uvádíme titulkem, vypůjčeným od učence Josefa ben Jóchanana z Jeruzaléma, a ten na něj přišel už někdy ve 2. století před naším letopočtem: „Nechť je tvůj dům pro každého otevřen.“ My jsme použili pouze první část Josefovy věty; pro pořádek ji však dopovězme celou: „A nechť se v něm chudí cítí opravdu jako doma.“

„Město Prága vystavěno jest z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu, přicházejí sem z města králova Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, Židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi.“ Tyto věty jsme věru za našeho putování českými dějinami už zaslechli. Ale to bylo dost dávno. Někdy před tisícovkou let. Autor byl cizinec, o Ibrahimu ibn Jakubovi se tvrdilo, že to byl Arab. Čistě mezi námi: on to nejspíš nebyl Arab. Říkalo se mu tak proto, že v učebnicích dějepisu se v několika právě uplynulých desetiletích lépe vyjímal „arabský obchodník“ než „židovský kupec“. Čistě mezi námi: On to možná ani nebyl kupec. Není vyloučeno, že měl profesi lékařskou. Kromě toho působil i jako diplomat. Byl totiž účastníkem diplomatického poselství, které k císaři Otovi Prvnímu vyslal kordóbský kálíf Al-Hakam II. a jeho židovský ministr Chasdaj ibn Šaprut. Člen delegace, Ibrahim ibn Jakub, řečený Al-Israili dorazil se svými kolegy do střední Evropy někdy v letech 965 až 966. Svoje dojmy, zkušenosti a poznatky si nenechal pro sebe, a sepsal zprávu, kterou arabští zeměpisci v 11. století čile citovali. V té zprávě se pan Jakub zmiňuje o Židech ve městě Praze.

Židé v Praze

Z popisu situace nelze vyčíst, jestli tady byli už usedlí, nebo jestli šlo jenom o průchozí obchodníky. Každopádně brzy po té návštěvě byli Židé v Praze usazeni natrvalo. „Ale písemně je přítomnost Židů na našem území doložena už začátkem 9. století,“ dozvídáme se od historika Tomáše Pěkného v jeho Historii Židů v Čechách a na Moravě. „Židovská tradice, což jsou kroniky a sbírky pověstí, stejně jako starší židovští historici uvádějí mnohem ranější data pro židovské osídlení Čech a Moravy. Moderní historikové mají s těmito daty problémy, neodmítají však výslovně poněkud kuriózní domněnku o židovském původu takzvaného franského kupce Sama, který stál v polovině 7. století 35 let v čele svazu blíže neurčených západoslovanských kmenů. Hypotéza o Samově židovském původu však nemá oporu v pramenech. Z těch se dá pouze vyčíst, že přál více mravům orientálním než domácím. Tato domněnka je založena na hebrejském původu jeho jména a na jeho mnohoženství. Nepřímo ji podporuje skutečnost, že dvorními dodavateli franských dynastií Merovejců a Karlovců byli právě Židé, kteří prostředkovali výměnu zboží s evropským vnitrozemím.“

Když pomineme poněkud senzační hypotézu, že šéfem prvního státu na našem území mohl být Žid. tak jaké jsou další důkazy o židovských obyvatelích Čech a Moravy? Kupci se usazovali všude, kde byla nějaká společenská a obchodní střediska. Najdeme je při knížecích údělech v Brně, Olomouci, ve Znojmě, taky ve středním Polabí, a hlavně v pražské kotlině. „Za časů středověku býval Žid asi jediným obchodníkem mezi vzdělaným jihem a nevzdělaným severem. Těšili se u nás za nejstarší doby historicky známé podle všeho větší vážnosti, nežli v kterémkoli pozdějším čase,“ říká jiný historik, totiž Václav Vladivoj Tomek. Židé se významně podíleli na vzniku a rozvoji českého mincovnictví, obchodovali se surovinami,ale i hotovými výrobky, mohli si svobodně zvolit, kde budou bydlet, mohli provozovat řemesla, získávat půdu, domy a podobně. Někteří působili u dvora jako finanční poradci, lékaři a někdy dokonce jako vysocí dvorští úředníci. Žádné ústrky, útlak, diskriminace. Až do doby první křížové výpravy bylo právní postavení Židů v českých zemích velmi příznivé. To se ale v dalších letech a stoletích změnilo. K horšímu, samozřejmě.

Tehdy do Čech vtrhlo vojsko z Polan,
polský vpád však statečně byl zdolán,
Soběslav se svými rojnicemi
vyplenil tak nepřátelskou zemi.
Svatý Vojtěch tehdy Soběslavu
najít dá svou zkrvácenou hlavu
a ten v paměť na div takový
překrásně hrad Pražský obnoví.

Všechny tyto informace z doby, kdy vládl kníže Soběslav I. (to máme 12. století) si dozajista pamatujeme, že. Ke zprávě o česko-polské válce však přilepil kronikář řečený Dalimil takovou docela nenápadnou poznámku:

Tedy též křesťanské děti Židé
zabijí a najevo to vyjde,
za což kníže rozkaz vydá
zahubit každého Žida
a pražský lid bez prodlení
všechny jejich domy plení,
jejich školu zboří potom
a v ní uzří poblíž vrat
obrovského hada spát.
Židé mlčeli však. Snad
nevěděli ani o tom.

Dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou roku 1099 na vyobrazení ve středověkém rukopise, kolem roku 1474

Takové a podobné příkazy vydávali knížata i menší páni poměrně často. Obyvatelstvo je většinou vítalo s pochopením, což se dělo zejména během křížových výprav, jejichž cílem bylo vysvobodit ve Svaté zemi Boží hrob z rukou mohamedánů. Už při první křížové výpravě docházelo k masakrům téměř ve všech židovských obcích, kudy křižáci táhli, neboť se mezi nimi rozmohl názor, že je zbytečné táhnout do Svaté země, když „vrazi Ježíšovi“ jsou zde po ruce. Časté byly sliby jednotlivců, že nepotáhnou dál, dokud nezabijí alespoň jednoho Žida. Počet Židů, zavražděných především v Německu, byl nesmírný. Císař Jindřich nařídil přísné vyšetřování, ale ve skutečnosti pátral především po tom, kam se poděl židovský majetek.

Katastrofální následky křížových výprav

Už od kronikáře Kosmy víme, že křížové výpravy měly katastrofální následky. Za první výpravy roku 1096 došlo v Praze k velkému pogromu, při kterém úplně zanikla židovská osada při vyšehradské cestě. Celou tu tragédii zaznamenal kronikář Kosmas, který se svým protižidovským smýšlením zrovna moc netajil. A ještě k tomu připojil v klasických verších argumenty knížete Břetislava, který to měl všechno na svědomí – byly to argumenty, proč je nutno Židům jejich majetek zkonfiskovat: „Doneslo se, že jakýsi počet Židů uprchl a že někteří tajně stěhují své bohatství dílem do Polska, dílem do Panonie,“ citujeme kronikáře Kosmu. „Kníže velmi se proto rozhněvav poslal svého komorníka s několika bojovníky, aby je od hlavy k patě obrali. Ten přišed povolal k sobě starší Židů a tak se jal mluviti k nim: Zplozený z kurvích synů, ty národe izraelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho, proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma!"

Cokoli ve chvíli této jest mé, jest úplně moje. Z Jeruzaléma žádné jste s sebou nevzali jmění. Třicet za jeden peníz vás čítaje, Vespasianus císař ze země vyhnal a takto jste rozseti v světě. Bez groše přišli jste k nám, bez groše jděte, kam chcete!

„Tak pravil komorník jménem knížete, a oni hned vpadnuvše do domů vybíjeli je a hledali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího. Nenechali jim nic leč zrní obilné, co by stačilo na živobytí. Ó, co peněz toto dne bylo pobráno bídným Židům, tolik bohatství nebylo ani ze zapálené Tróje sneseno na břehu eubojském!“

Vladislav I. Lokýtek

Za poslední léta panování Vladislava I. kdy Židé znovu získali velké bohatství, dosáhl značné moci jistý pokřtěný Žid jménem Jakub. Formálně byl křesťanem, ale prý dal tajně v synagóze pobořit křesťanský oltář a znesvětil při tom i tam umístěné svaté ostatky. Za svůj čin byl z rozkazu panovníka uvržen do vězení a jeho majetek zabaven. Na jeho vykoupení byla uložena všem Židům pokuta tří tisíc liber stříbra a sta liber zlata. Navíc král přikázal, že napříště nesmí už žádný křesťan sloužit v židovských službách. Situace se opakovala na vlády krále Václava I. To bylo roku 1252, kdy křižáci se zbraní v ruce nutili Židy ke křtu a podle zásady „křest nebo smrt“ zabíjeli ty, kteří křest odmítli. Ale už brzy nato Přemysl Otakar II. vydal židovskou statutu. Podle ní útok proti Židům a židovskému majetku měl být nadále chápán jako útok proti královské komoře. „V případě, když zabije křesťan Žida, má být vrah potrestán smrtí; kdyby křesťan zranil Žida ranou suchou, dá králi 4 hřivny zlata a Židu 4 hřivny stříbra, a nemá-li jich, ztratí ruku.“ Podobně se měl trestat i útok na židovský hřbitov a židovskou školu. „Kdo by prostopášně hodil na školu židovskou, má platit pokuty dvě hřivny soudci židovskému. Kdo by odvedl dítě židovské, má trpěti trest jako zloděj.“ Proti rozšířené pověře, že Židé používají křesťanské krve, stanovila statuta následující zásadu: „Žalování na Židy, že se myjí v krvi křesťanské, nebo že ji požívají, má se dopustiti jenom tehdá, když žalobník křesťanský má k důkazu tři křesťany a tři Židy. Nedokáže-li to křesťan, ať trpí tím, co Žida čekalo, tedy smrtí.“

Přemysl Otakar II.

Zdá se, že Přemysl Otakar II. byl panovníkem tolerantním a spravedlivým. I František Palacký to o něm tvrdil, řka, že byl „králem vlídným a svobodomyslným.“ Přesnější je, že byl synem své doby. „Oni i jeho nástupci na českém trůně začasté dávali Židům znáti, že jsou osobně nesvobodni, bez domovského práva a že jsou na vyhnání,“ to tvrdil Zikmund Winter, zatímco český rabín a rovněž historik Richard Feder soudil, že „Přemysl Otakar II. byl skutečným ochráncem Židů, třebaže tak nečinil z lásky k nim, nýbrž z touhy, aby v jeho říši panovalo právo a spravedlnost a aby nebylo nikomu ukřivděno. Nesporné jest, že nikdo z jeho předchůdců a nikdo z jeho nástupců nevykonal pro Židy tolik jako on.“

Židé byli panovníkovi jaksepatří vděčni. Platili mu daně, podporovali ho v jeho bojích, například s Uhry, působili ve státních finančních úřadech. To platilo i za krále Václava II., ale lucemburští panovníci na českém trůně už tak velkorysí nebyli. Kronikáři zaznamenali, jak Jan Lucemburský vyplenil v roce 1336 pražské ghetto. „Dal ve škole kopati a šťastně nalezl tisíce hřiven drahých kovů. Hned nato dal pochytat v Praze a celém svém království všechny Židy, a že je pustí, když se ovšem vyplatí velkými sumami peněz. Z toho zjímání se král obohatil nemalým množstvím peněz.“

Nesloužilo věru ke cti českému králi takto si vylepšovat bilanci státního rozpočtu. Jan nebyl žádnou výjimkou. Oni to dělali i jiní, jeden jako druhý. Vymáhali výkupné a někdy i zajaté Židy mučili, aby se dostali k jejich penězům. Například Jan Bezzemek, anglický král; Richard Lví srdce, jeho kolega na tomtéž postu; Jindřich III., rovněž Anglie; a taky Rudolf I., římský král, rodem Habsburk; a ještě například Filip Sličný, Albrecht III., Leopold III. – ti všichni a mnozí další si takto pomáhali k penězům. Židé, pro které nástup Lucemburků na český trůn znamenal konec zmatků a začátek naděje, přivítali svého krále přímo manifestačně. Stalo se tak ve městě, kde patřila židovská obec u nás k nejpočetnějším. V Brně. Máme o tom svědectví od zbraslavského kronikáře Petra Žitavského: „Židé v průvodu vyšli dále od města Brna a první se potkali s přicházejícím králem. A když jsem spatřil neobvyklý průvod židovský nesoucí s uctivostí Desatero zabalené do kmentu a vítající krále hebrejským zpěvem, rozplývala se duše má, neboť jsem na vlastní oči viděl, a tehdy jsem si vzpomněl na silné utlačování, kteří zakoušeli v Čechách tito Židé.“

Karel IV., ten jednal s židovským obyvatelstvem na území svého státu velkoryse. I on však podlehl nátlaku církve, když přikázal Židům nosit na veřejnosti potupný vysoký klobouk. Na druhé straně jim však dovolil stěhovat se do nově založeného Nového Města. V jedné listině, dochované z prvních let vlády Karla IV. vysvítá, že jedním z nejbohatších pražských Židů byl Lazar, syn Mannův. Panovník si od něj často půjčoval peníze. Zřejmě to byla spolehlivá záložna. Král nebyl nevděčný – za odměnu ho osvobodil na dva roky od mnoha poplatků – dal mu jakési daňové prázdniny, a když se měl ženit, dostali všichni hosté a pozvaní, kteří se chtěli svatby zúčastnit, zvláštní povolení, které jim zaručovalo bezpečnost cesty a možnost zůstat 15 dní i déle ve městě. Je zvláštní důvod, proč si Lazarovo jméno připomínáme. Byl to právě jeho dům, který po jeho smrti daroval Karel IV. mistrům Pražského vysokého učení jako sídlo první vysokoškolské koleje, neboli University Karlovy.

Karel IV.

„Poslední léta vlády Jana Lucemburského a první roky panování jeho syna Karla IV. byly vyplněny velkými pogromy,“ dozvídáme se v knize historika Tomáše Pěkného. „Vlna násilností, která zachvátila Švábsko, Franky a Alsasko, zasáhla i české země, především Moravu. Bezprostředním impulsem a záminkou k pronásledování a posléze i k fyzické likvidaci židovských menšin byl černý mor, tedy asijský dýmějový mor zanesený do Evropy lodním importem. Ten se od jara 1348 šířil z Francie do Porýní a dále na východ. Strach před smrtí přicházející tak neočekávaně a v takovém rozsahu vyvolal obvinění Židů, že ve spolku s musulmany otravují studny a že jsou tedy vlastními původci moru. Tisíce Židů ve Francii, Švýcarsku, Německu a Rakousku byly upáleny, utopeny či pobity a jejich majetek rozkraden. V Německu bylo vyhlazeno 60 velkých a 150 menších židovských obcí.“ Karel IV. si s pogromy na Židy poradil. Tak, jak to uměl. Chytře.

To znamená, že dával některým městům svůj pardon předem. On si prostě vybral dopředu zálohu na pogrom. „Ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, ve kterých byla půjčená částka zajištěna na židovském obyvatelstvu.“ Židé mohli ručit za panovníkovy dluhy, protože mu patřili. Byli jeho majetkem. Říkalo se, že jsou „servi camerae“, tedy služebníky či přímo otroky královské komory, o jejichž osudu rozhoduje panovník, který na ně uplatňuje majetnické právo. No a k takovému umoření dluhu, tak k tomu mohlo dojít kupříkladu „při nejbližším příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených Židů nebo i převzít domy o těch, kteří budou během pogromu ubiti.“

Václav IV. na fiktivním portrétu z doby baroka

Karlův syn a nástupce Václav IV. „byl nenáviděn u duchovenstva, lidu, u šlechty, měšťanů i sedláků a v oblibě toliko u Židů,“ tvrdí František Palacký, a jeho kolega, historik František Michálek Bartoš dodává: „Římany opustil a byl jimi opuštěn, duchovní pronásledoval, Němcům byl nepřítelem, Čechům řezníkem, kacířům ochráncem, Židům byl králem.“ Ale ve skutečnosti to tak jednoznačné nebylo. Dokázal postupovat vůči Židům bez servítků stejně jako jeho předchůdci. Například v roce 1385 bylo 38 říšských měst zbaveno veškeré odpovědnosti za své finanční závazky vůči Židům. Prostě se jejich dluhy škrtly. A když to nestačilo, tak byli všichni bohatí Židé v Čechách i na Moravě internováni a král na zatčených vymáhal výkupné. Anebo byly prostě a jednoduše zrušeny všechny židovské dlužní úpisy starší deseti let a basta. Do židovských dějin českých zemí se však doba Václava IV. zapsala především 18. dubnem 1389, kdy pražské ghetto zažilo největší pogrom ve svých dějinách. Jak k tomu došlo? Existuje dost informací a údajů, ze kterých se dá vyloupnout objektivní jadérko. Takže psal se 18. duben 1389... a co se stalo?

„Blížily se Velikonoce a král Václav zůstal na sněmu říšském v Němcích,“ píše historik Václav Vladivoj Tomek. „Tu se za jeho nepřítomnosti v Praze stala příhoda strašlivá z podnětu náboženského. Poněvadž tehdejší bydliště Židů pražských na Starém Městě skoro na všech stranách byla křesťanskými domy obklopena a jich se bezprostředně dotýkala, nemohlo jináč býti, nežli že kněží z okolních far, zejména od svatého Valentina a od svatého Kříže Většího musili někdy se svátostí k nemocným jíti okolo samých domů židovských. Tu se stávalo, že jim Židé činili na cestě všelijaké obtíže. Tak se přihodilo také jednoho dne odpoledne právě v týden před Velikonoci, že když šel kněz okolo s tělem Božím, Židé sběhli se a pokřikovali naň, rouhali se Kristu, pravíce Kamenujme toho, jenž se vydával za syna Božího! a jali se házeti kamením na kněze, až mu svátost vyrazili z rukou.“

Což je jedna možná verze. Ono jich je víc. Kněz, který šel s obvyklým početným doprovodem k umírajícímu, se prostě dostal do sporu se Židy. Došlo k šarvátce, při níž bylo znesvěceno „tělo Kristovo“. A nejpravděpodobnější varianta? Je ta nejjednodušší. „Uličkou ghetta procházel právě kněz se svátostí oltářní k zaopatření umírajícího,“ dozvídáme se od historika doktora Josefa Janáčka. Začátek incidentu je popisován stejně. „Několik kamenů hozených náhodně jdoucími Židy zasáhlo kněze a snad i svátost oltářní. Není však vyloučeno, že incident způsobily židovské děti, jež po sobě házely pískem a kamínky a jen náhodou zalétlo bláto na kněze a snad i na svátost. Kněz to považoval za úmyslnou pohanu a urážku svátostného Krista, v rozčilení běžel na Staroměstské náměstí, kde voláním vzbudil srocení lidu. Městští drábové zasáhli, odvlekli na radnici několik zadržených Židů a zavřeli je do šatlavy s tím, že budou postaveni před rychtáře.“ Za normálních okolností by tím byla celá příhoda vyřízena a nijakou zvláštní pozornost by nevzbudila. Za normálních okolností ano. Jenomže toto nebyly normální okolnosti. Slavil se největší svátek křesťanstva, Velikonoce, připomínající ukřižování a slavné zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O Velkém pátku kázali kněží v pražských kostelích o zločinu, kterého se dopustili Židé na Mesiáši. Nejradikálnější byl jistý kazatel Ješek Čtyřhraný, který povzbuzoval dav k pomstě Kristovy urážky. „Raději až všichni Židé zemřou, než aby křesťané zhynuli!“ A jiní kněží při nedělním kázání zase prohlašovali: „Jestli nepomstíte pohanění, které se stalo našemu Pánu Ježíši, budete muset všichni snášeti hanbu a potupu dřív, než jeden rok pomine!“

Byla první hodina večerní, dav rostl a mnozí se vyzbrojili tím, co bylo po ruce – holemi, palicemi, vidlemi, motykami, sekyrami, noži. „A tak došlo k pogromu, při kterém byly židovské domy nejdříve vydrancovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav upaloval Židy v hořících domech, zabíjel je na ulicích a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů. Násilné smrti neunikli ani ti, kdo hledali azyl ve Staronové synagóze. Krev na jejích zdech ještě po staletí vydávala svědectví o masové vraždě. Při pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla byla pak na ulicích hromadně spálena. Zachránili se ti, kdo byli mimo Prahu, a skupina hezkých dětí, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými rodinami.“

Pražský židovský básník, rabín a lékař, člen rabínského soudu, učenec Avigdor Kara zažil krvavý pogrom v roce 1389 jako malý chlapec. Jeho náhrobek na Starém židovském hřbitově je v Praze nejstarším zachovaným. Avigdort Kara napsal o pogromu elegii, která se dodnes předčítá ve Staronové synagóze každoročně o Jom Kippur, Dni smíření.

Mnoho bylo ubitých, nelze jich vyjmenovat,
mládenců i panen, starců i nemluvňat.
Tobě, Pane všech duší, netřeba jich připomínat,
ty budeš všechny soudit, všechno budeš zkoumat.
Pobořili i hřbitov, místo věčné volnosti,
kde mých slavných předků odpočívají kosti.
Tyto mé poklady odkryli,
náhrobky rozbili zlostí k pokoření mé hrdosti.
Jak dlouho ještě, ó Pane, což není již dosti?!