359. schůzka: Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svitek tóry s ukazovátkem

Titulek dnešní schůzky, který je vlastně jejím mottem, jsme si vypůjčili z Talmudu: „Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě.“

„O Židech se říká, že jsou národem knihy. I v nepříznivých podmínkách ghetta se vzdělávali, protože vzdělávání a studium Tóry a Talmudu patřilo k povinnostem každého Žida. Od neútlejšího věku byly děti vedeny k znalostem písma, k meditování a k dodržování přísných náboženských předpisů. I když Židé žili v ghettu v bídě, oplývali vznešeností ducha, a jejich vzdělanost a touha po vědění stačila často k vyrovnání pocitu křivdy a strachu. Při studiu životních zvyklostí Židů se zdá, že se zabývali neustálým bádáním a přemýšlením o věcech náboženských. Abstraktní myšlení je vedlo od skutečnosti k jinému, lepšímu světu.“ Tato slova jsme objevili v knize doktora Ctibora Rybára o Židovské Praze.

Středem duchovního, intelektuálního, ale i všeho ostatního života v ghettu byla synagóga, a ústřední postavou byl rabín. „Rabín není knězem, není prostředníkem mezi člověkem a bohem. Jeho povinností je mnoho; je učitelem, má určitou soudní pravomoc, je garantem rituálních záležitostí, stará se o kázání a funguje i jako rádce ve věcech rodinných. K jeho úkolům patří i výuka dětí.“ Rabín stál vždycky jako duchovní vůdce v čele obce pro svou hlubokou vzdělanost a pro znalost zákonů božích a lidských. Ne nadarmo se mluvilo o „rabínské moudrosti“; ta vyvrcholila v životě pražského ghetta v postavě zázračného rabína Löwa. Synagóga byla místem, kde se konaly nejenom náboženské úkony, ale stejně tak měla úlohu střediska, kde se všem dostávalo poučení, vzdělání i praktických pokynů do života.

„Nejstarší židovské sídliště v Praze můžeme hledat na Malé Straně, tedy v podhradí. Další židovská osada, vyšehradská, zanikla po pogromech. Tehdy se Židé začali usazovat na pravém vltavském břehu; celý pravý vltavský břeh se všemi roztroušenými osadami se začal podobat sídlišti městského typu a právě sem se začal soustřeďovat mezinárodní obchod. Skupina Židů byzantského původu se v Praze usadila na území pozdější Staré školy, v okolí dnešní Dušní ulice. O něco později přišli na území Starého Města Židé ze západu. Ti začali žít kolem dnešní Staronové synagógy a založili zde své město, později nazvané ghetto. Celému území se nejprve říkalo Inter Juedos; tedy V Židech.“

Staronová synagóga. Podivné jméno. A ještě podivnější je jeho původ. Je jednou z prvních gotických staveb u nás, a je nejstarší zachovalou židovskou modlitebnou ve střední Evropě. Jedna z legend ji označuje za vůbec druhý nejstarší chrám po Šalamounově v Jeruzalémě. Ostatně; z jeho rozvalin prý přinesli do Prahy andělé zdivo na stavbu modlitebny, „pod podmínkou, že bude vráceno po příchodu Mesiáše.“ Hebrejsky se „pod podmínkou“ řekne „al tnaj“, což se nápadně podobá německým slůvkům „alt neu“, v překladu: „Staronová“. Vznikla někdy po polovině 13. století. Když se za husitských nepokojů začali prát Češi mezi sebou. Židé se mezi ně nepletli. Drželi se spíš stranou. Roku 1420 se sice zúčastnili opevňovacích prací pod Vyšehradem, přičemž byli nuceni použít náhrobních kamenů ze svých hřbitovů, ale jinak se do ničeho nemíchali. To spíš jejich křesťanští spoluobčané jim občas zpestřovali život. Například kuriózní bylo nařízení o novém označení Židů. Vysoký klobouk už nevyhovoval, podle ouředního lejstra teď žádný Žid nesměl nosit límec, nýbrž jakýsi druh krejzlíku. A když nenosil, tak jeho šat propadl soudu.

„V roce 1497 vítali Židé slavnostní vjezd krále Vladislava Jagellonského do Prahy. V čele jeho průvodu dokonce jel na koni jakýsi židovský důstojník. Hned nato se král ujímá Židů. Není to ovšem zadarmo; musejí mu za ochranu platit ročně 500 kop stříbra.“ Zdá se, že si naši židovští spoluobčanů museli svého panovníka předcházet. Častokrát jim to ale moc platno nebylo. Kupříkladu v Plzni; tam byli Židé nuceni roku 1504 s královým souhlasem opustit „na věčné časy“ město. Hned nato byli vypovězeni z Jihlavy, o rok později došlo k tragédii v Českých Budějovicích. Město se snažilo vyhnat Židy už několik let a král je bral v ochranu až do chvíle, kdy je měšťané obvinili z rituální vraždy a torturou si na několika z nich vynutili doznání. Nato byli v Budějovicích bez slyšení u komorního soudu upáleni dvacet čtyři Židé a ostatní nečekaně z města vyhnáni. Mnozí zahynuli na útěku, majetek všech byl rozkraden. Král udělil městu majestát, kterým ho „na věčné časy“ od Židů osvobozoval.

Už předtím si vymohli takové „osvobození“ měšťané v Karlových Varech, v tradičně protižidovském Chebu, v dalších letech v Lounech, opět v Jihlavě a dalších moravských městech a také v Chomutově. Do řady měst se mohli Židé postupně zase vracet, někteří ale zůstávají raději na panstvích šlechticů. Ani se jim nedivím. Po všech těch zkušenostech s našimi milými měšťany.Židé byli pro města nepříjemnou konkurencí, zejména pro pražská města. Proč právě v Praze? Protože v Praze žilo Židů nejvíc. Hned po Praze následovala obec plzeňská, po vypovězení Židů z Plzně pak obec kolínská. Seč to jenom šlo, tak se Pražané snažili Židům pobyt v hlavním městě zakázat. „Roku 1507. si vymohlo Nové Město na králi povolení, aby v Čechách, na Moravě ani ve Slezsku Židů nebylo.“ Král souhlasil, vymínil si však jednoroční odklad. „Jeho souhlas přijali Staroměstští s velkým potěšením a usnesli se, aby ten, kdo by se za Židy veřejně či tajně přimlouval, i s nimi města byl prázden.“ Prostě že ho vychodí z města spolu se Židy. Inu, byli to statní jonáci, ti naši předkové.

Ještě než vypršela lhůta, začali se Židé stěhovat a většina se usazovala na panských statcích, kde byli ze známých důvodů vítáni. Králi ovšem unikal zisk z regálu, takže vypovězení o rok odvolal a přikázal obyvatele ghett znovu pod ochranu svých úředníků. Staroměstská obec se bouřila a teprve na přímluvu nejvyšší kancléře povolila Židům pobyt alespoň do doby, než se Vladislav dostaví do Prahy na korunovaci svého syna. Když přijel do Prahy nový král, Ludvík Jagellonský, vítalo ho slavnostně šest set Židů v čele se svým rabínem, a obdobně byl za deset let nato přivítán i Ferdinand I. Habsburský. „Židé ve skvostných oděvech s kněžími svými v čele, se zpěváky, kteří hebrejsky zpívali zvláštním způsobem svým. Nesoucí krásnou korouhev a nebesa, na něž desky zavěšeny byly s desaterem božích přikázání krásně psanými, pokoušeli se pojmout krále pod nebesa a tak jej vésti.“ Leč – nepojali ho, nedal se. Akorát potvrdil Židům jejich víru a řád dle starého zákona. Ty sliby stejně nevydržely. V roce 1541 se usnesl český sněm na vypovězení všech Židů z Prahy. Důvod: Požár.

„2. června 1541 zničil veliký požár velkou část Hradčan, téměř celou Malou Stranu a těžce zasáhl i Pražský hrad. Bezprostředně po požáru zajali Pražané několik Židů a mučením z nich vynutili doznání, že prováděli špionáž ve prospěch Turků a že najali chudé pastýře, aby požár založili. Král si byl vědom, že takto vynucená přiznání nejsou věrohodná, přesto však, aby uklidnil rozbouřené veřejné mínění, verzi o vině Židů oficiálně přijal. Příkaz k jejich vypovězení sám vydat nechtěl, pouze ho formálně navrhl sněmu a doufal, že toto shromáždění, v němž měla většinu šlechta, nebude návrh akceptovat. Situace však byla vážnější, než dokázal odhadnout, a sněm rozhodl, že Židé musejí opustit zemi do 11. listopadu.“

To byl ale velice krutý rozsudek. Však si to taky panovník uvědomil a termín opět prodloužil, jenomže křesťanským sousedům se to nedoneslo, mysleli si, že Židé neuposlechli rozhodnutí sněmu, a tak na ně hezky zčerstva udeřili. V Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Žatci, Nymburku vypukly pogromy, během nichž „sedlská chasa i měšťané udeřili na domy židovské a zloupivše Židy všecko jim pobrali a mezi sebou se rozdělili, takže mnozí toliko v košilích zůstali.“ Napětí se stupňovalo a rok poté panovník rozhodnutí o vyhoštění potvrdil. Vypovězení platilo i pro Moravu, ale tam se proti němu postavila šlechta. Zato z Čech se stěhovali postupně téměř všichni Židé. Putovali hlavně do Polska, mnozí z nich však našli azyl v malých moravských městech. „Byli obráni o všechno ještě doma, jiní pak cestou, další na hranicích.“ Aby Židovské Město nepřestalo existovat, bylo povoleno zůstat zde „dvěma kantorům, třem školníkům, čtyřem ponocným, jednomu řezníkovi a dalšímu pro přípravu košer masa, jednomu hrobníkovi, dvěma mužským a dvěma ženským osobám k opatřování nemocných.“

Jak málo stačilo k tomu, aby se život v ghettu udržel. Protože z pobytu Židů v Praze a z vydávání zvláštních povolení plynuly finanční výnosy především králi, stěžovali si konšelé Starého Města, že se Židé opět v Praze objevují, a navíc, že je nelze nikterak rozeznat od ostatního obyvatelstva. V roce 1551 proto vyšlo speciální královské nařízení o povinném označení Židů Praze i v Čechách: na svrchním šatě ve výši prsou museli Židé nosit na levé straně žlutý látkový kroužek předepsané velikosti. Kdo přistihl Žida, že byl bez kolečka, dostal polovinu toho, co měl Žid u sebe. Žid, který chodil mimo ghetto bez kukly, musel platit pokutu dvou grošů. Žlutá Davidova hvězda, přišitá pevně na kabátě, ta ještě vynalezena nebyla. I když – ona sama židovského původu vlastně ve skutečnosti nebyla.

„Roku 5319 padl hněv císaře Ferdinanda blahé paměti na všechny Židy, kteří byli ve městě Praze, takže královským slovem byli všichni Židé vypovězeni z jeho říše a v celém Českém království nezůstal ani jediný, kromě hlav dvanácti rodin zde v Praze, kterým bylo dovoleno setrvat ještě několik málo dní.“ Napsal David Gans, matematik, s jehož jménem jsme se setkali, když popisoval české působení Tychona Brahe. A znalec české historie, spisovatel a dějepisec Zikmund Winter popisoval situaci českých Židů takto: „Dle toho, jak se poměry mezi králem a stavy měnily, Židé od jedněch vyháněni a od jiných vybíjeni. Vyhánění, jež podnikaly vrchnosti panské, měšťané a král, nebylo nikdy upřímně míněno, poněvadž vrchnosti o důchod Židů pilně stály; dávaly se do pronásledování Židů buď aby z nich vydobyly většího užitku, nebo aby pozlobily stranu druhou. Někdy také povolovaly lidu, jenž ve své zlosti proti Židům vždy byl důsledný, protože houževnatě a nejčastěji lstivě shromažďovali peníze, jimiž zase trestali společnost za to, co jim sociálně upírala.“

Neminula prý dlouhá doba a „císař pocítil soucit se Židy.“ Slitoval se nad nimi „a povolal je v míru. I vrátili se do své země a ke svým statkům jako prve a žijí zde bezpečně až dodnes.“ On to však nebyl ani tak císařův soucit se Židy, jako spíš vysychající státní pokladna, která ho vedla, že svůj původní záměr přehodnotil. Nejprve povolil v Praze 30 židovských rodin, a když se k moci dostal Ferdinandův syn Maxmilián, bylo všechno úplně jinak. „Majestátem z roku 1567 Maxmilián II. stanovil, že Židé nesmějí být vyhnáni z Prahy ani z jiných českých měst. Listina potvrzovala s jistými omezeními předešlá židovská privilegia. Omezení se týkala mimo jiné následujících záležitostí: V Praze mohou zůstat Židé s ženami, dětmi i potomky, kteří zde žili do dnes vydání privilegia. Napříště se sem nesměl přistěhovat žádný Žid. Židé nesmějí v budoucnu získávat žádné nové křesťanské domy, s výjimkou těch, které již vlastní. V obchodech s křesťany se nesmějí dopouštět žádných falší a podvodů. Každý Žid starší deseti let, žijící v Praze či v jiném královském městě má zaplatit každého půl roku 24 groše, mladší 10 grošů českých.“

„Podivínská povaha Rudolfa II., milující kurióza, byla nepochybně židovským náboženstvím a židovským živlem tak trochu přitahována,“ dozvěděli jsme se z knihy historičky Milady Vilímkové o pražském Židovském Městě. „Zasahoval ve prospěch židovských obyvatel od počátku své vlády. Při potvrzení dřívějších privilegií je ujistil, že nebudou vypovídáni ani z Prahy ani ze zemí České koruny, potvrdil podřízenost pražského ghetta císařskému soudci a především legalizoval obchod českých Židů se zbožím, osvobodil Židovské Město od mýt a cel ve městech pražských, o něco později je vzal v ochranu před cechy. Koncem 16. století měli tedy Židé na své straně dvůr a také část šlechty. Pro pražské Židovské Město bylo toto období nejvýznamnější érou jeho dějin. V průběhu několik desítek let se stalo obchodní velmocí a dokonce jedním z největších židovských sídlišť v celé Evropě.“ Vzestup a moc pražského ghetta zosobňují především osudy dvou mužů. Jejich jména: Maisl a Baševi.

„Bankéř a obchodník Mordechaj ben Šemuel Maisl pocházel z rodiny připomínané v Praze přes sto let. Byl členem sboru židovských starších, později i primasem židovské obce. Hlavně jeho přičiněním se prý do Prahy začali vracet bohatí Židé. To bylo důležité, protože na nich ležela hlavní tíha daní a sociální péče a byli garanty velkého obchodu, který mohl postavit stagnující ghetto na nohy...“

Maisl se rozhodl stavět. Podílel se na budování nové radnice, na vlastní náklady postavil Vysokou synagógu, což ale nebyla jediná synagóga, o niž se zasloužil, později postavil chrám, který nesl jeho jméno a stal se údajně po příští století neokázalejší sakrální stavbou celého Židovského města. Na svém účtu měl ještě špitál pro nemocné a chudé, lázeňský dům, mikve nebo posvátnou lázeň, a tři takzvané klausy. Klaus byla budova složena z oddělených celků. V jednom z nich byla později slavná škola rabína Löwa. Maisl podporoval nemocnice, rozšířil plochu hřbitova, na své náklady nechal vydláždit celé ghetto. Obyvatele Židovského města podporoval bezúročnými půjčkami, které poskytoval řemeslníkům a chudým, velké dary od něho dostávaly i cizí židovské obce, například v Krakově, Poznani i v Jeruzalémě. Obchodoval se zlatnickými výrobky, se stříbrem, s vlnou a tuky, a samozřejmě s penězi.

„Počínal si vždy poctivě a bez přílišného lichvaření,“ což oceňoval i Rudolf II., takže se Maisl stal jeho dvorním Židem a za své služby získal mnoho výsad týkajících se osobního života i obchodu. Císař pro něj obnovil starou praxi, totiž že mohl půjčovat na dlužní úpisy a půjčky zapisovat do register nejvyššího purkrabství. A protože Rudolfovi půjčil na válku proti Turkovi, získal nebývalou výsadu: tento bezdětný bankéř mohl nakládat volně se svým jměním a odkázat ho komukoli. V tehdejší Praze se jen stěží našel bohatší člověk než byl Mordechaj Maisl. Jeho jmění se odhadovalo na půl milionu zlatých rýnských. Jenomže když zemřel, tak císař najednou na všechna privilegia, která mu udělil, zapomněl. Císař jeho obrovský majetek zabavil. Jako odúmrť. Již v té době existovaly sdělovací prostředky, a jedny z nich, pravda, zahraniční, Fugger Zeitungen, noviny, které vydávala bankéřská rodina Fuggerů v Augspurku o této aféře informovaly ve zvláštní reportáži:

„Nedávno zemřel Žid Maisl. Přesto, že odkázal císařskému Majestátu 10 000 zlatých, stejně jako špitálu, chudým křesťanům a Židům mnoho peněz na hotovosti, rozkázal Jeho císařský Majestát o následující sobotě, tedy o židovském sabatu, aniž na to byli připraveni, prostřednictvím Jana ze Šternberka, nynějšího předsedy České komory, vtrhnout do domu a všechno, co tam jest, vzíti. Vdova po zemřelém Maislovi ochotně to vydala, protože již dříve nejlepší kousky vybrala a schovala. Odebrané čítalo kromě všelijakých věcí jako stříbrného nádobí, dlužních úpisů, klenotů, šatů a mincí všeho druhu, v hotovosti asi 45 000 zlatých. Poté však, když pan předseda, proti kterému vznesli Židovka i synové dvou bratří Maislových velkou stížnost a obžalovali ho u tajné rady, nebyl spokojen s těmito penězi a věcmi, a nesporně na rozkaz Jeho Majestátu vtrhl po druhé v noční hodině do domu. Jeden ze synů bratra byl polapen, tajně odvezen a takovým způsobem mistrem popravčím dotazován, že vydal všechno svědectví jeho pacholkům.“

Jak znělo jméno druhé významné osobnosti židovské Prahy? Baševi? Celý jménem Jakub Baševi, zvaný též Jakub Šmiles. Do Prahy přišel spolu s bratrem někdy v 90. letech 16. století, ale už roku 1599 získali nejenom oni, ale i jejich rodiny a dokonce i čeleď řadu výsad, srovnatelných s privilegii Mordechaje Maisla. Například právo pohybovat se po rakouských a německých zemích bez viditelného označení, dále právo být souzeni samotným císařem. Takové výsady nemohl Baševi a jeho bratr získat nijak jinak než za řekl bych zvláštní služby císařskému domu... Jakub Baševi se stal mužem vysoké politiky, byl bankéřem tří českých králů. Matyáš mu udělil titul svého dvorního Žida a Ferdinand II. mu dokonce jako vůbec prvnímu Židovi v mocnářství udělil šlechtický predikát a erb. Baševiho šlechtický titul byl dědičný, a byly s ním spojeny nemalé milosti – bankéř získal všechna práva vysoké šlechty, zvláštní diplom mu umožňoval svobodně obchodovat, stěhovat se, kupovat domy a pozemky po celé a osvobozoval ho od většiny daní a mýt. Jako dvorní úředník směl bydlet u dvora, mohl si postavit vlastní synagógu, platit si rabína, napsat si svůj kšaft neboli závěť. Měl daleko víc sebevědomí než jeho předchůdce Maisl. Dům, který si postavil, mohl klidně konkurovat s palácem Valdštejnovým.