360. schůzka: Jehuda Liva ben Becalel, zvaný vysoký rabín Löw

„Byl hlavou vysoké talmudické školy ješívy a vrchním rabínem celé země moravské asi 20 let. Pak přišel sem, do svaté obce pražské, kde vychoval mnoho žáků a založil poradní dům učenců, veliké a proslulé učiliště, které se nazývá Klaus a v něm šířil učení 11 let a potom ještě 4 roky. Nechť Bůh prodlouží jeho dny a roky a naše oči nechť uzří krále v jeho kráse a nechť soudí národy podle práva,“ napsal o svém rabínovi pražský vědec a kronikář David Gans, jinak také nazývaný Husa.

Sám rabín Jehuda ben Becalel zvaný Löw svou osobu v knihách, které napsal, naprosto opomíjí. Historikové mohou vycházet jenom z několika málo pramenů. Například z nápisu na jeho náhrobním kameni na Starém židovském hřbitově, ale ani z něj se toho moc o jeho životních osudech nedozvíme. Třeba kdy a kde se narodil, protože jedni tvrdí, že se tak stalo v roce 1512, další, že ne, že platí rok 1513, a ještě tu máme třetí možnost, že to bylo v roce 1520. Podle jedné se verze přišel na svět ve Wormsu v německém Porýní, podle druhé v polské Poznani. Každopádně oné noci, kdy mělo dítě přijít na svět (a měla to být noc pesachová, tedy nedlouho před křesťanskými Velikonocemi) se odehrála událost, která mohla nejen jeho život zásadně poznamenat. My tento příběh známe z podání spisovatele Eduarda Petišky:

„Když se snesla pesachová noc, zasedly všechny židovské rodiny ke stolu, aby oslavily podle prastarého zvyku vysvobození z egyptského zajetí. Na slavnostně prostřeném stole mělo všechno svoje místo a účel. Byly tu hořké byliny jako památka na trpký život v Egyptě, strouhané jablko, připomínající hlínu, ze které Židé vyráběli pro Egypťany cihly, červené víno připomínalo faraonovu krutost, když potrestán malomocenstvím se koupal v krvi židovských dětí, aby se uzdravil. Slaná voda stála na stole jako památka vln Rudého moře, které se před prchajícími Židy rozestoupily, ale nad egyptskými pronásledovateli se zavřely. Tak jako tenkrát, když v chvatu opouštěli Židé Egypt a nezbyl čas upéci kvašený chléb, jedli i nyní o pesachové hostině chléb nekvašený.

„Okna v židovském městě zářila, na prostřených stolech hořely slavnostní svíce a stěnami domů pronikal do ulic zpěv žalmů. I v rodině rabína Becalela oslavovali pesach. Uprostřed sváteční, slavné chvíle navštívily rodičku bolesti a čeleď Becalelova domu vyběhla ven pro bábu, která rodičkám pomáhala v těžké chvíli. V tu dobu, když čeleď běžela po ulici, plížil se tudy podezřelý muž s pytlem. Jakmile zahlédl proti sobě běžící lidi, vzal nohy na ramena, jako by měl špatné svědomí. Noční hlídka, obcházející městem, se domnívala, že muž někde něco ukradl a že ho čeleď pronásleduje. Zastoupili mu cestu, jali ho a rozvázali mu pytel. Ukázalo se, že v pytli nesl mrtvého člověka. Muž, který pytel nesl, se bránil, že není vrah a označil ty, kdo mrtvého měli na svědomí. On prý měl mrtvého jenom odnést do židovského města, aby ze smrti křesťana byli viněni Židé. Panovala tehdy mezi prostým lidem pověra, že k přípravě pesachových chlebů potřebují Židé křesťanskou krev. Mrtvý křesťan v židovském městě o svátku pesach by byl způsobil nebezpečné pobouření. Proto se Židé radovali, když hlídka muže s pytlem odvedla do vězení.“

„Mezitím se Becalelově ženě narodil chlapec a všichni měli pochopitelnou radost. Nejenom z toho, že přišlo na svět dítě, ale také za jakých podmínek. Všichni věřili, že chlapcův příchod přinesl pronásledovanému národu mír a klid. Nad kolébkou svého syna pak promluvil šťastný otec, zbožný a vysoce ctěný rabín Becalel ben Chajjim, potomek rava Hai Gaona, v mužské linii pocházející z rodu krále Davida:... Narodil se, aby nám přinesl útěchu, aby nás posílil a utěšil. Při jeho zrození se rozsvítila šťastná hvězda. Pomůže nám tam, kde se jiným bude zdát pomoc nemožná. Jeho jméno buď Juda, neboť stojí psáno - Juda je mladý lev... A tak začali říkat novorozenci Juda, syn Becalelův.“

Podle dalších zpráv se měl rabínův syn odebrat do Prahy. Ve skutečnosti se sem dostal zřejmě až jako šedesátiletý, ale na rozdíl od suché dějepravy je legenda daleko životaschopnější. Ale byl-li v Praze jako mladík, tak ta pražská zastávka nebyla věru dlouhá. „Ve Wormsu bylo tehdy jistě dost příležitostí osvojit si rabínské učení,“ vysvětluje svoji hypotézu historik Václav Vladivoj Tomek. „Bylo však zvykem, aby židovští chlapci, poslušni slov otců, odcházeli do daleké ciziny, aby žízeň po vědění ukojili u slavných učitelů a mistrů. Sotva Jehuda vyrostl v mládence, odebral se do Prahy.“

Tak tedy jsme spolu s Jehudou neboli Judou v Praze na krátké zastávce. Proč krátké? „V Praze tehdy žil bohatý a zbožný reb Samuel ben Jakob, zvaný Šmelke nebo také Reich, což znamená Bohatý – představený židovské obce. „Když se rozhodl zasnoubit svou mnoha ctnostmi obdařenou dceru Perl, padla jeho volba na Löwa. Tak byl podle tehdejších mravů sotva patnáctiletý Jehuda zasnouben s Perl. Na přání reba Reicha odešel Löw brzy do Polska, do slavné rabínské školy v Lublinu, kterou vedl rabín Šelomo Luria, tehdy hlava celé diaspory, nejjasnější hvězda zářící na nebi židovské učenosti.“ Jako skoro u všeho, co se týká Jehudova života, i u místa polského působiště tu máme ještě jednu možnost, totiž že neodešel do Lublina, ale do Přemyšlu.

Ale zpátky ke Šmelkemu Bohatému. On byl nejenom tchánem našeho milého Jehudy, ale i jakýmsi sponzorem, dá-li se to tak říct. Jenomže se to pokazilo. Šmelke přišel nešťastnými obchody o své jmění a nebyl s to, aby „zapravil slíbené věno a výbavu.“ Napsal Löwovi dopis, ve kterému sděloval, že není schopen vyplatit dceři věno a že tedy Löwa zprošťuje zásnubního slibu. „Odpouštím ti a dovoluji ti vstoupit ve svazek manželský s jinou ženou.“ Jehuda Löw měl na tchánův dopis odpovědět těmito slovy: „Věřím v Boží pomoc a budu čekat, dokud Vám nepomůže zajistit věno a vypravit svatbu.“ Že by ale na věno resignoval, to vůbec nepřipadlo v úvahu. „Nadto budu pokládat zasnoubení za zrušené teprve tehdy, až dceru vyvdáte.“ Majetkové poměry reba Šmelkeho se bohužel nevylepšily, proto si jeho dcera Perl zařídila krám se solí, chlebem a dalšími potravinami, aby rodičům ve finanční nouzi vypomohla.

A tak uběhlo deset let. Löw zůstal své snoubence věrný, neoženil se a věnoval se výhradně studiu. I vypráví se příhoda, kterak přišla Šmelkeho rodina opět k majetku. „Jednoho dne táhly Prahou vojenské oddíly. S nimi jel vysoký důstojník na koni. Když projížděl kolem Perlina krámku, nabodl kordem velký bochník chleba, který byl vystaven venku. Perl se lekla a vykřikla. Rychle se však vzpamatovala a požádala důstojníka, aby jí nebral chléb bez placení, neboť musí ze svého ubohého krámku živit staré rodiče. Jezdec sňal z koně sedlo, hodil je do krámku a řekl: Mám hlad, ale nemám peníze, abych zaplatil chléb, vezmi si tedy místo nich sedlo.“

Jak nesmírně byla Perl překvapená, když vzala sedlo do rukou a objevila v něm veliké množství zlatých dukátů. Rychle běžela domů a plačíc rodičům vyprávěla o pokladu, který získala tak podivuhodným způsobem. Tu viděl reb Šmelke, že důstojník nebyl nikdo jiný než prorok Eliáš. A že se o štěstí, které jim znovu zasvitlo, zasloužil jeho zeť. Ihned sdělil Löwovi, že mu nebe pomohlo zázrakem, a vyzval ho, aby bez meškání přijel do Prahy a slavil svatbu. Löw přijel do Prahy a oženil se se zbožnou Perl. Netrvalo dlouho a byl povolán na místo rabína do Poznaně.

Není nám sice jasné, jakou dedukcí reb Šmelke klasifikoval dukáty v sedle jako dílo proroka Eliáše, a taky nechápu, jakou zásluhu měl na tom všem náš Jehuda Liva, syn Becalelův, ale budiž. Kdo nám ale vysvětlí, proč nezůstal v Praze? Je to složitá historie. Najít takové rabínské místo nebylo jednoduché. Tuto situaci v Becalelově rodině dobře znali, protože kromě Jehudy i další tři bratři byli rabíny. Když se rozhodovalo o místě vrchního rabína, byl odmítnut. Navzdory své proslulosti a stále vzrůstající učenosti se příliš netěšil všeobecným sympatiím ze strany pražského židovstva. Svou roli tu sehrály vážné incidenty a spory uvnitř ghetta, a hlavně k tomu přispěly vysoké morální nároky rabbiho Löwa, jakož i jeho reformní snahy narušující zaběhlé normy poklidného židovské obce. Takže šel raději z Prahy pryč. Vrátil se do Poznaně, a když tam pobyl nějaký čas, namířil si to do Mikulova. Do toho na hranicích s Rakouskem? Chvilku se tu zdržel. Nepatrnou chvilku, z hlediska věčnosti. Dvacet let.

„V letech 1553 až 1573 byl Jehuda Liva ben Becalel zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově na Moravě.“ O Jehudově dvacetiletém působení v Mikulově na Moravě víme leda to, že tam vskutku působil a v jaké funkci. „Po ukončení studií se ve svých třiceti dvou letech Jehuda s osmadvacetiletou Perl oženil a měli spolu jednoho syna Šarifa a šest dcer – Leu, Fogele, Gitale, Ráchel, Tille a Reale. Do Prahy přišel v roce 1573, tedy ve svých šedesáti letech. Založil zde vysokou talmudickou školu Ješívu při Klausové synagóze a byl současně jejím rektorem. Svůj pobyt v Praze několikrát na pár let přerušil. Poprvé od roku 1584, podruhé Prahu opustil v roce 1592 a tehdy se stal školním rektorem v Poznani a zemským rabínem říše Velkopolské.“

Z Prahy musel ze stejných důvodů, jako předtím. Neměl sympatie. Tedy neměl jich dostatek, aby získal místo vrchního rabína. Když se do Prahy vrátil naposledy, tak už jí zůstal věrný až do konce svého života. Jenomže vrchním pražským rabínem se stal až na sklonku svého života, v roce 1597. Pokud dobře počítáme, mohl mít 77 až 85 let.
Pražská obec si jej vážila a uctívala jej. Byl pokládán za člověka vysoce moudrého a spravedlivého. Jeho současníci mu říkali Maharal mi Prag, což znamená Náš učitel pražský. Bydleli v ghettu neboli pražském Židovském městě v Pinkasově ulici (což je dnes ulice Široká) v domě číslo 36. Nad dveře svého domu dal vytesat lva s hroznem vína na znamení svého původu. Měl ještě jednu přezdívku: „Höhe rabbi. Vysoký rabín.“ Jakože byl velkou osobností. Skutečně vypovídala o velikosti jeho srdce a ducha, ale i o tom, že měl být vysoké postavy.

Napsal celkem patnáct až sedmnáct tiskem vydaných knih, všechny filosoficko-náboženského charakteru. Z toho tři kázání a pamětní řeči. Čili poměrně slušně rozsáhlé dílo. Navzdory tomu, že začal publikovat v šedesáti, ne-li až ve svých sedmdesáti letech. Bývalá ředitelka Státního židovského muzea doktorka Hana Volavková o rabínu Löwovi jako spisovateli napsala: „Ve svých spisech se jeví jako neobyčejně logický myslitel, znalec filosofie. Jako soudce a rozhodčí zastával názor, že zákon vyžaduje nestranné uplatnění, i když se soudce kloní na stranu obžalovaného. Chce zákon striktně uplatňovat, ale má pochopení i pro viníky. Útočí svými formulacemi spíš na city čtenářů než na jejich rozum. Je výtečným vypravěčem a používá s úspěchem kontrastů. Rád staví proti sobě učenost spekulativní, jejímž cílem je poznání, a proti ní moudrost, ústící v dobrý čin.“

K tomu dobrému činu neměl Jehuda Liva ben Becalel nikdy daleko. I když to někdy chtělo chvilku přemýšlet. To rabínovi problémy nedělalo. Což dokázal i v kritické chvíli. Do Prahy tehdy přicházelo hodně židovských přistěhovalců z Ruska a z Balkánu, přicházeli i obyčejní kolonisté z německých měst, v neposlední řadě slavní talmudisté. Židovskému obyvatelstvu hrozilo zase jednou vypovídání z města – proto se rabín vypravil na Hrad, aby se objednal k císařské audienci. Jenže proniknout k hlavě státu bylo prakticky vyloučeno, nešlo to ani přes komorníky a tajemníky, a tak si rabín Löw musel najít originální cestu. „Císař Rudolf II. jezdíval v některých dnech z malostranského břehu na staroměstskou stranu po Kamenném mostě. Rabín Löw znal ty dny. O nejbližším z nich se vmísil do houfu zvědavců, kteří na místě postávali a čekají na podívanou. A někteří tu stáli už o hodinu dřív, jen aby nezmeškali. Jak se kočár blížil, letěla o tom zpráva od úst k ústům a lidé císaře zdravili a tlačili se, aby lépe viděli. Hluku a zmatku využil rabín Löw. Protáhl se mezi diváky a zastoupil kočáru cestu. Z cesty, z cesty! volali lidé okolo rabína, ten ale stál uprostřed mostu jako kámen vsazený do dlažby. Kočár se rychle přibližoval, ale rabín se ani nehnul. Z cesty, uhni! Někteří diváci zvedali kamení a kusy ztvrdlého bláta a házeli je po Löwovi, aby ho zahnali, ale kamení i bláto se ve vzduchu proměňovalo a k rabínovým nohám dopadaly květiny. Císař zaslechl neobvyklý křik a vyhlédl z kočáru. Vtom se koně prudce zastavili, jako by před nimi vyrostla zeď. Zarazili se těsně před rabínem Löwem. Rabín sňal z hlavy čepici, hluboce se uklonil a žádal císaře o slyšení. Ten překvapen, čeho byl svědkem, milostivě přislíbil, že rabína přijme. Ať vyčká sedm dní a sedmého dne nechť se nevzdaluje z domu.“

Ta pověst má ještě pokračování, ale není to pověst. Protože ke schůzce pražského rabína Löwa a císaře Rudolfa II. skutečně došlo. Stalo se tak 23. února roku 1592 v císařově paláci na Hradčanech, a jedinou zprávu nám o tom zanechal rabínův žák, matematik a astronom David Gans ve své kronice. Podle něj „hovořili rabbi a císař mezi čtyřma očima jako přítel s přítelem.“ Přítomen byl ovšem i Löwův zeť, „načež císař vyjádřil nakonec přání, aby byl obsah rozhovoru zachován v tajnosti.“ Což je naše smůla, protože tím pádem o jejich jednání nic nevíme. To bychom však ani nebyli v našem království, kdyby přece jenom něco neprosáklo. V tomto případě se však vědělo, a to přímo z první ruky – z rukopisu, který zanechal zeť rabína Löwa, Jicchak Katz-Kohen:

„Dnes v neděli, 10. adaru 5332 po stvoření světa (podle našeho počítání je to 23. 2. 1592) byl dán knížetem Bertierem rozkaz císařův, že můj tchán rabbi Löw má se dostaviti na Hrad. Na tento rozkaz se tam vydal, provázen svým bratrem rabbim Sinaiem a mnou. Kníže Bertier uvedl tchána do jiné místnosti, kde ho posadil na čestné místo, zatímco on sám usedl naproti. Kníže s ním hovořil o tajemných věcech, mluvil však tak nahlas, že jsme mohli všechno slyšet. Bylo to proto, aby císaře, který stál za záclonou, mohl slyšet celou rozmluvu. Záclona se pak náhle rozhrnula a císař vystoupil a položil mému tchánovi několik otázek vztahujících se k rozhovoru. Ještě se tě na něco zeptám. Jestli dobře odpovíš, vezmu vás Židy do ochrany. Řekni mi: jsou Židé vinni ukřižováním Krista, nebo nejsou?“ Těžká otázka. A v té době i nebezpečná, ale rabín se nedal. „Císařská Výsosti, dovolte mi, abych odpověděl podobenstvím. Jeden mocný král měl syna a ten syn měl spoustu nepřátel. Princovi nepřátelé pomluvili prince u krále, že prý ho chce svrhnout z trůnu. Král si dal syna předvolat, ale syn, ačkoli byl nevinný, nepromluvil ani slova. Proto byl postaven před soud. Princ ani nemusel mluvit, bylo dost svědků z řad nepřátel. Soudci proto prince odsoudili ke ztrátě hrdla. Teprve když katovi pacholci vedli prince na popraviště, obrátil se princ k místu, kde sedal při popravách král, a prosil, aby od něho odvrátil utrpení a smrt. Ale král mlčel a princ byl popraven. Kdo byl víc vinen: soudci nebo král?“ „Rozumím ti. A spolehni se na mou pomoc.“ V rukopisné zprávě ještě rabínův zeť dodává:

„Dnes 11. adaru oznámil kníže, že císař měl rozmluvu s mým tchánem, který našel v očích císaře zvláštní přízeň. Nechť se neskonale dobrotivé srdce císaře a jeho rádce k lidu Izraele jen k dobrému obrací, a nechť je císaři ještě mnoho let štěstí a požehnání darování.“ Když se rabín vrátil domů, měl údajně říct: „Přivezl jsem císařův slib, že se Židům nesmí činit žádné příkoří. Kdokoli z křesťanů by měl něco proti některému Židovi, předstoupí se svou obžalobou před řádný soud. Pro vinu jednoho Žida nesmí být trestána celá židovská obec. Ode dneška půjde s obžalovaným Židem k soudu i rabín a zástupce Židů.“ Tato slova mezi Židy vyvolala radost. Zdálo se, že pro ně nastává věk klidu a spravedlnosti. Vzhlíželi k vysokému rabínovi s vděčnou úctou a velebili ho slovy Starého zákona: „Pohleďte, člověka čistého srdce miluje Hospodin a muži příjemných rtů je přítelem král.“