361. schůzka: Golem

Staronová synagoga od západu

Tato báseň vyšla před téměř dvěma sty léty v Knize pověstí a legend židovského dávnověku, ale v ústní podobě to byl mnohem starší příběh. Jehuda ben Becalel neboli Jehuda syn Becalelův, nazývaný „vysoký rabín Löw“, pražský zemský rabín, který byl předtím zemským rabínem na Moravě a také v Polsku, řečený Maharal mi Prag, což znamená Náš učitel pražský, byl mužem několika profesí. Především však byl „maharalem“, tedy učitelem.

Dle pověsti otců žil
kdysi v Praze velký rabbi.
jako divotvorce spíše známý
velký rabbi Löw nazývaný.
Nejen že on v Božím slovu
zběhlý byl jak nikdo jiný,
také ve svaté vědě
byl znalý a mocný v lidské síle,
a jeho zraku bylo známo
vše, co se dělo ať vysoko, hluboko,
daleko i blízko.

Jeho učebnice se většinou nezachovaly – shořely při požáru pražského ghetta roku 1689, pouze víme, že pod jeho dohledem byla sestavena hebrejská gramatika pro děti a ještě jiné texty. V mnohém se podobá svému současníkovi, Janu Amosu Komenského. Ti dva byli současníci – když rabbi Löw zemřel, bylo Komenskému 17 let. Dá se přepokládat, že budoucí „učitel národů“ rabína znal. Osobně tedy určitě ne, ale jistě o něm slyšel. „Rabbiho věhlas tehdy už daleko přesáhl hranice ghetta,“ píše historik Tomáš Pěkný ve své Historii Židů v Čechách a na Moravě. „Jeho vliv přetrvával i na Moravě. Biskup Komenský se navíc údajně zajímal o osud Židů, studoval jejich dějiny a na Moravě prý okusil ...uklidňující atmosféru synagog... Je tedy pravděpodobné, že Löwovy názory mu nebyly neznámy.“

Tedy hlavně názory pedagogické. Náramně se podobaly názorům Komenského. Učitel má podle nich při výkladu postupovat od známého k neznámému, od jednoduššího k složitějšímu. Vyučování má být názorné, je třeba užívat příkladů, ale i pohádek, příběhů spojených s tím, co děti už znají. Děti nemají učební látku memorovat, musejí pochopit její obsah a souvislosti. Látka má být roztříděna a předkládána podle věku dítěte. Ve třídě nemá převládat strach, ale atmosféry hry. Oba zdůrazňovali důležitost otázek, rabbi je nazýval „přestupními stanicemi k poznání“, a také potřebu odměny. Všeobecná shoda mezi nimi ale nepanovala, rabbi Löw byl zásadně proti soutěživosti. „Soutěživost svádí k pokušení radovat se z toho, že jsi lepší!“ Studovat se podle něj má z lásky k moudrosti.

Vysoký rabín Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filosofií, geometrií. To byly hlavní obory. Mezi vedlejší kupříkladu patřily. ale to už stačí. Je toho dost. Na jeden, byť velmi dlouhý lidský život až moc. O rabínovi jako vědci se neví skoro nic. Prakticky jenom pár historiků je informovaných. To, co o vysokém rabbim Löwovi přetrvává v mysli většiny křesťanů i Židů, co se objevuje v židovské i v české literatuře, v židovských i českých dějinách, to ale vůbec nevychází ze skutečnosti jeho života a výsledků jeho práce, nýbrž - z legend. Jako pavučinkou je jeho postava opředena mnoha pověstmi, nejznámější z nich je ovšem ta, která dává rabbiho do spojitosti s homunkulem Golemem.

Socha rabína Löwa na pražském Mariánském náměstí od Ladislava Šalouna vznikla v roce 1910 (Foto uživatel Buchhändler).

Vypráví se, že kdysi vstoupili čtyři židovští učenci do rajské zahrady, kam bývá přístup obyčejným smrtelníkům zakázán. První z nich poznal rajská tajemství a zemřel uprostřed nich. Druhý poznal rajská tajemství a zešílel. Třetí z učenců odpadl od víry svých otců, neboť mu chyběly síly, aby pochopil. Jen čtvrtý z mudrců, učený rabín Akiba prošel rajskou zahradou a nic se mu nestalo. Jen on se vrátil k lidem. Také o vysokém rabínu Löwovi se říkalo, že prošel rajskou zahradou jako učený Akiba a vrátil se k lidem bohatší o poznaná tajemství. Proto mu v těžkých časech Židé důvěřovali jako svému zachránci.
„Rebe, každou noc nám může někdo potají přinést do ghetta mrtvého člověka a obvinit nás z vraždy. Ještě stále se najde dost lidí, kteří věří pověstem, že potřebujeme ke svým obřadům křesťanskou krev.“ „Mám stejné starosti jako vy, ale nebojte se – slibuji vám brzy pomoc.“

Jak dobře víme z našich i cizích dějin, toto nebezpečí Židům skutečně hrozilo a bylo příčinou mnoha pogromů. „Rabín se dlouho do noci modlil, aby ho ve spánku navštívil sen a ve snu dobrá rada. Sen k němu opravdu přišel. Zjevil se mu nápis: vytvoř z hlíny golema – postavu podobnou člověku. Golem vám bude pomáhat proti nepřátelům.“

Vůbec mnohé činil tento zvláštní muž co nikdo jiný nemohl vykonat... ano, vracíme se ke Knize židovských pověstí a legend a k rabínu Löwovi. Ale co největšího on udělal, co ho tak velmi proslulým učinilo, bylo to, že on stvořil v lidské podobě sochu z hlíny, která se jeho službám podrobila. Slovo, jak se božská bytost jmenovala, to napsal na pergamen a vložil tento přímo v mozek soše pod její čelo. Tak jak tam bylo vloženo to svaté jméno, bylo s to učinit ho lidským tvorem, jemuž chyběla řeč, byl zcela oddán svému tvůrci, dokud vždy nepřišel šábes. Když se blížila hodina šábesu, vyjmul mu slovo z úst a dal tak v mžiku syna země zemi opět zpět. Bůh tomu chtěl, že o šábesu každý tvor je volný a svobodný, i samému Golemovi, jak byl zván, tomuto kolosu bylo dopřáno, aby podle jeho vůle mohl činit volně vše dle své chuti.

Rabi Löw tvoří Golema. Ilustrace Mikoláše Alše.

Jak byl Golem naprogramován? Tedy, když byl spuštěn šém ha m'forášem? Rabbi Löw ho zakázal používat jako domácího sluhu, jenomže jeho žena ho neuposlechla, a párkrát, když měla obzvlášť hodně práce, tak to zkusila. Golem pokaždé napáchal víc škody než užitku. Například rabínova žena ho poslala, aby nanosil vodu do kádě. Golem vzal vědra a nosil a nosil, až byla káď po okraj plná. Měl však rozkaz nosit vodu a tak ve své práci pokračoval. Voda už tekla po zemi, vytékala na ulici, ale Golema ani nenapadlo, že by mohl přestat. Lidi museli zaběhnout k rabínovi. Ten pochopil, co se stalo, zavolal na Golema, že už to stačí, a ten poslušně odložil vědra. Jednou se ale sám rabbi pokusil využít jeho služby. Před novoročními svátky ho poslal pro ryby. Protože v celé Praze nebyly k sehnání, dostal Golem příkaz, aby je šel nalovit přímo do Vltavy. Když se dlouho nevracel, poslal rabbi sluhu, aby mu vyřídil, ať toho lovu už nechá a vrátí se domů třeba bez ryb. Golem, který měl skoro plný pytel ryb, když uslyšel vzkaz, že se má vrátit domů třeba bez ryb, všechny zase pustil do Vltavy.
Jako programátor by rabbi asi neuspěl...

„Vysoký rabín Löw měl ve zvyku dát každé odpoledne Golemovi jakýsi program, denní plán, protože když byl šábes, tak s ním mluvil jen v nejnaléhavějším případě. Podle pravidel mu rabbi přikazoval, aby o šábesu nedělal nic jiného, než stál na stráži a dělal hlídače. Jednou mu ale zapomněl rabbi Löw dát denní plán a Golem zůstal bez zaměstnání. Sotva se den naklonil a lidé se připravovali k přivítání šábesu, Golem jako pominutý vyběhl do Židovského města a chtěl všechno rozbořit. Nečinnost z něho udělala splašeného zuřivce. Nastala velká panika a lidé utíkali do Staronové synagogy, kde se rabbi Löw modlil. Šábes začínal, protože žalm a píseň ke dni sobotnímu už byly odzpívány – co teď? Rabín si představil, jaké následky by mohlo mít nechat nezkroceného Golema pobíhat. Uklidnit ho by však znamenalo znesvětit šábes. Zde ale hrozilo nebezpečí lidským životům, proto porušil pravidla, vyšel ven, a aniž by Golema viděl, vykřikl do okolí: Goleme, zůstaň stát! A tu lidé uviděli, jak Golem na místě, kde se zrovna v tu chvíli nacházel, zůstal stát jako solný sloup; v ten okamžik všecku svou divokost překonal. Od toho pátku se už nestalo, aby rabbi Löw zapomněl dát Golemovi příkaz.“

Socha Golem v Poznani. Autor David Černý.

Jak skončil Golem? Rabbi Löw ho nařídil uklidit. Splnil svůj úkol a už ho nebylo zapotřebí. Kromě toho mohl být v nepovolaných rukou nebezpečný. Hliněnou sochu, jaká byla před oživením, přikryli starými modlitebními plášti a knihami na půdě Staronové synagogy.

Takto nám to pověst praví, že v synagoze v Praze, kde jsou svaté zbytky všeho druhu, je ve skladišti uschována a ještě dnes k vidění Golema hliněná postava. Od té doby také prý v Praze přišlo ve zvyk, že se vždy zpívá dvakrát píseň, kterou začíná šábes.

Golema hledali několikrát. Úplně první byl v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Nechat si přistavit žebřík, vylezl na půdu, chvilku se modlil, ale za pár minut byl zpátky. Když se vrátil, třásl se po celém těle. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl, jenom slavnostně prohlásil, ať se nikdo neopováží rušit klid Golemův a vydal přísný zákaz vstupu. Další badatel byl v roce 1920 „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch. Jeho proslulá reportáž vyšla v Prager Tagblattu 12. září 1920: „Základna synagogy je tak hluboko pod úrovní ulice, že ani tady nahoře není člověk poměrně nijak vysoko. Kameny klenby tady nejsou omítnuty, ale drží pohromadě kostrbatě a hrubě; jako bys stál v hornaté krajině, před tebou a vedle tebe ploché vrchy a údolí. Leží tu zpráchnivělá kláda, zkoušíš nohou, je-li pevná, a konečně se odhodláš potácet se, přidržovat se trámů, přičemž si zašpiníš ruce a na obličej nachytáš plno pavučin. Přes celou šířku je železná podpěra; žebřík, upevněný železnou svorou, vede devět metrů do výše, na hřeben střechy; leží tu pohozená stará komínová roura a cihly; vedle mrtvý pták; mimo to valouny; na trámoví bují houby groteskních tvarů. Na jedné kládě visí netopýr hlavou dolů. Dosud jsem ještě nikdy neviděl viset netopýra. Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je staletý štěrk. Je-li tam pohřben hliněný výtvor velkého rabbiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží. Pohřebiště by bylo tedy voleno dobře. Věru prostor jako stvořený pro Golemovo stvoření a pohřbení za měsíčního světla. Pravý prostor pro mystiky a alchymisty. Netopýr jako by se houpal. Říká se, když se netopýři probudí, zapletou se prý lidem do vlasů. Je tu nevolno. Ještě jeden pohled. Golema tu není.“

Rabín Ezechiel Landau

A nebylo ho tu ani v březnu roku 1984, kdy se skupina pátračů pokusila místo jednak nafilmovat, jednak prozkoumat radarem. Výsledek: film se podařil. A průzkum: nic se nenašlo.
„Vysoký rabín Löw žil mnoho let, mnoho za svého života poznal a mnoho ze svého poznání a vědění odkázal svým žákům a uložil je do knih, které napsal. Ale i ve stopě moudrého rabína kráčela Smrt a čekala na svou příležitost. Léta ubíhala a zdálo se, že Smrt nemůže rabína dostihnout. Slavné město Prahu však navštívil mor a ulice změnily vzhled. Proti moru nebylo léku. Mřeli ti, kdo se chvěli doma strachy odloučeni od ostatních, mřeli ti, kdo družně popíjeli a vířili v tanci. Umírali staří i mladí a nejhůře řádil mor v Židovském městě. Zármutek nad morovou ranou nedával vysokému rabínovi spát. Vycházel za noci z domu, bloudil uličkami Židovského města. Při své noční pouti došel rabín Löw až ke hřbitovu, kde byl i v noční době ruch – za svitu pochodní se tu hloubily nové hroby. V té smutné záři spatřil rabín postavu, která stála ve vratech hřbitova, od hlavy k patě zahalená. I v šeru rozeznal blýskající horečnaté oči zapadlé v důlcích a vyhublou tvář, kde jenom kůže pokrývala kost. Díval se do očí Smrti. Stála ve vratech a držela v kostlivých prstech list. Na listu byla napsána jména těch, kdo mají nazítří opustit své rodiny, aby se k nim už nikdy nevrátili. Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal a ukryl pod pláštěm. Můžeš si myslit, že jsi vyhrál, a přece na tebe nezapomenu. Vysoký rabín Löw odešel domů a přečetl si jména těch, kteří měli zemřít. Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání. Našel i své jméno. Zamyšleně natáhl ruku s listem nad svíčku. Seznam shořel. Popel rozemnul rabín mezi prsty. Té noci morová rána ustala a zkáza ustoupila z města.
Rabín Löw věděl, že mu Smrt neodpustí. Pozorně hlídal každý její krok. Smrt na sebe brala různé podoby, kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších místech. Ale rabín Löw ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou cestu. Roky plynuly a on stále nad Smrtí vítězil. Jednou seděl se svými milými. Bylo mu devadesát a sedm let a jeho vlasy a vousy byly bílé jako sníh uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního slunce. Tu přistoupila ke starému rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže. Rabín Löw vzal růži a dlouze k ní přivoněl. Přivoněl k růži, hlava mu klesla a brada se mu opřela o hruď. Vydechl. Růže mu vyklouzla z ruky. V růži se skrývala Smrt a s vůní si našla cestu k jeho srdci. Lstí přemohla Jehudu, syna Becalelova, zvaného vysoký rabín Löw.“

Náhrobní kámen rabína Löwa na Starém židovském hřbitově v Praze

Rabín Löw byl odňat světu živých a jeho dům s hroznem a lvem osiřel. Čekal ho jiný příbytek. Jeho náhrobek na Starém židovském hřbitově připomíná malý dům se štíty a střechou. Zde odpočívá rabín Löw se svou věrnou manželkou Perl. Nápis oznamuje těm, kteří rozumějí onomu podivnému písmu, že: Ve čtvrtek 18. v měsíci Elul rabbi Jehuda, syn Becalela Löw, mocný mezi vysokými i nízkými se svolením i bez něj vnikal do každé rajské zahrady a prošel nerušeně byl moudřejší než každý jiný, který přijímá a vykládá vědu nic nenechal bez povšimnutí malé i velké sbíral a spojoval bez konce spisoval díla a výsledky jeho činnosti byly větší než patnáct děl spanilá to šňůra perel na jeho tváři sjednotil v záhybu svého šatu písemné učení a předávání jeho v každé vědě a poznávání byla jeho ruka podzdvižena dětem ve své době nabídl chléb vznešených v odpovědích na všechny otázky vítězný a přesný v oznamování nových poznatků ze všech šesti řad traktátů Talmudu a z komentářů k němu ukazuje se jeho moc ve zmínce se vzácným důvtipem
pro ty, kteří dávají přednost poznání Boha a lidí rozzářil oči Hebrejců nehledě k tomu, že jeho moudrost byla mocná mezi mocnými učil dle svého úsudku horlivé a opatrné
přemýšlením a zkoumáním dával mnohá nařízení k ochraně biblických a rabínských ustanovení i slova moudrosti jak stanové kolíky a tak řídil postavení města pro příští pokolení.