362. schůzka: Zlatá Praha

Pražský hrad a Malá Strana roku 1607

Ze dřeva byla Praha, když práh jí poprvé kladla kněžna Libuše, chtíc, město by vzrůstalo výš. Z mramoru potom stála, když v plném nádhery lesku vztyčila nad nebes báň staveb a věží svých hrot. Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co jsi se trvale v ní usídlil Rudolfe, Ty!

No. Klenot české literatury tohleto zrovna není, tohleto, nicméně královéhradecký měšťan Petr Capella z Elbinku si těmito verši získal věčnou slávu. Přihodilo se mu to, jelikož jako první přiřkl Praze přívlastek „zlatá“. Císař pán z toho radost ale neměl, neboť ta básnička nebyla pro něho. Poeta v ní panovníka oslovuje – Rudolfe, Ty!, ale hlavně oslavuje nikoli Rudolfa, leč svatbu lékaře Jana Koita z Bílé Hory, kterýžto si bral za ženu Ludmilu, dceru našeho starého známého doktora Tadeáše Hájka z Hájku. Neopomněl přitom s patřičnou dávkou pochlebenství spojit velký vzestup Prahy s trvalou přítomností císaře Rudolfa II.

Tak jednoznačně devótně neznělo žádné jiné známé svědectví o Praze kolem roku 1600, i když jinak si překotný růst významu tohoto města uvědomovali téměř všichni současníci. Kupříkladu takový Hipolyt Guarinoni. Ten byl propuštěn císařem z dvorských služeb v jedné z temných chvil panovníkových roku. Dostal padáka, na hodinu. Znelíbil se. Pod dojmem své náhlé nezaměstnanosti si vybral Prahu jako výstražný příklad zpustlosti lidského pokolení.

Portrét Rudolfa II. z roku 1609. Autor Aegidius Sadeler.

Úplně jiný náhled měl na hlavní město protestantský farář u svatého Michala v Novém Městě pražském Bartoloměj Martinides. Ten patřil totiž k jeho věrným obdivovatelům. Roku 1615 vydal tiskem svého průvodce po Praze: „Popis nejvznešenějšího a nejozdobněji upraveného královského města Prahy.“ Rovněž Tycho Brahe, dánský hvězdář, naši metropoli vychvaloval pro její krásu a příhodnost jejího klimatu. A naopak - vzdělaný anglický cestovatel Fynes Moryson ve svém spise nemilosrdně odhaloval vážné nedostatky v pestré měšťanské zástavbě, v zanedbávané čistotě veřejných prostranství, jakož i v pohostinství. „Praha se vlastně skládá ze tří měst, z nichž každé je ohrazeno, přesto však nevyniká pevností. Pokud by puch ulic nezahnal Turky nebo pokud by se jim nepostavili v poli, lze v opevnění skládat jen pramalou naději. Ulice jsou špinavé, je tu několik malých náměstí, některá stavení jsou z cihel, povětšině však ze dřeva a u hlíny; postavena jsou s malým půvabem a umem, stěny jsou sroubovány z celých stromů, tak jak je svezli z lesa, přičemž zbytky kůry lze leckde spatřit z obou stran.

Tycho Brahe

Vltava přes zimu zamrzá tak, že unese i dvoukolové káry, pročež z ní vyřezávají velké kostky ledu a ukládají je do sklepů pro císaře a prince, a ti si led dávají v létě do vína, což mu podle mě ani na lahodnosti ani na prospěšnosti zdraví nepřidá, neb teplota podnebí a síla českého vína nevyžaduje takového chlazení. V hospodách žádají za krmi asi tak šest českých grošů, leč obvykle jídlo nepřipravují za předem stanovenou cenu, jako to činí v Němcích, nýbrž co si kdo objedná, to mu udělají, a sluha, jenž všechny věci nakupuje mimo dům, předloží potom oučet. Já velice příhodně jídával u jednoho měšťana za půldruhého tolaru týdně. Měl jsem tu také naložené oustřice; když se k tomu náhodou namanul jeden český mladík, požádal kupce, aby mu jich dal plnou misku, jež obnášela dobrých dvacet oustřic. Ježto mu zachutnaly, objednal dalších pět talířů, jeden za druhým, což mu pak kupec napočítal na pět tolarů. Ta drahota mu jistě byla stejně málo outěšlivá, jako ho předtím utěšila chuť oustřic.“

Sextant Tycha Braha

Česká a zároveň císařská metropole se však mohla pochlubit i jednou zvláštní atrakcí. Byla to roztodivná zvířata a ptáci – v našem hlavním městě taková hezká a velice dlouhá tradice. V iluminovaném Vyšehradském kodexu krále Vratislava II. z roku 1085 je u písmene D vmalována miniatura knížete Václava. Patron naší země je zobrazen na skládací stoličce, jejíž zkřížené nohy jsou nahoře zakončeny lvími hlavami a dole tlapami. Lev skutečně patřil k nejstarším symbolům českých králů a byl chován na panovnických dvorech mnohem dříve, než nám to přisuzuje nepříliš originální pověst o rytíři Bruncvíkovi z poloviny 13. století. Krátce po vzniku této pověsti, v roce 1280., koupila královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi Druhém od benátského dodavatele Michala Buldy párek lvů, a nejenom že se nikdo nepodivoval nad exotičností těchto šelem na Pražském hradě, ale nikomu to nestálo ani za pouhé zaznamenání, takže dnes o tom víme jen díky královnině liknavosti s placením. Pak nemáme být národem dlužníků, když ani první dámy neplatily jak měly. Ale zůstaňme u toho lva.

Básník a kronikář Vavřinec z Březové sestavil pro krále Václava IV. nejstarší český snář. V něm uvádí, že pokud by se snad panovníkovi zdálo o nějakém tom lvu, tak že poté dosáhne velikého a nečekaného úspěchu. Pokud můžeme posuzovat Václavovu vládu, muselo se mu o lvech zdát dost řídce. Ovšem nejenom lvi pobývali na Pražském hradě. Běžně tu byli chováni i tygři, leopardi, orli a medvědi. Lvy krále Václava IV. opatroval lvář Matěj. Víme o něm kvůli zmínce, že když panovník v roce 1382 přesídlil z Hradu do Králova Dvora na Starém Městě, tak se s ním přestěhovali i lvi a jejich ošetřovatel. Dalším důvodem pro zprávy o královských šelmách už bylo jenom nějaké neštěstí.

Pražský hrad v roce 1607. Dobová rytina.

V kronice Mikuláše Dačického z Heslova najdeme ke dni 24. března roku 1477 tento stručný záznam: „V pondělí před Matkou Boží zvěstováním lev udávil dítě v Praze; bylo v červené sukni; a chtíce ho zase vylúditi, táhli samici za hrdlo, i udávili ji.“ Podobně neradostnou informaci jsme se dočetli v korespondenci Jiřího Schweinitze z Koblence arciknížeti Ferdinandovi – to se psal rok 1548. Schweinitz pro arciknížete vyjednávat dlouho s jedním gdaňským obchodníkem o zakoupení lvice, a když ji konečně získal, musel místodržícímu vladaři v Praze sdělit, že lvice cestou ve slezské Lehnici náhle zcepeněla. „Císaři náležejí dvě zdí obehnané obory,“ dozvídáme se opět od všímavého Angličana Morysona. „Jedna z nich sluje Stella,“ což je po česku Hvězda, nachází se v místech, které co nevidět vstoupí do našich dějin, totiž na Bílé hoře, „protože stromy tu zasázeli do hvězdicových outvarů a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven, s šesti cípy do tvary hvězdy.“ Bylo to dílo Ferdinanda, později zvaného Tyrolský. „Zde chová císař dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého, celého kosmatého a s chlupy na hubě jako lev. Dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev a zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti. Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a sedí na zadku koní jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena.“

Mikuláš Dačický z Heslova. Rodová kronika Dačických.

Ale abychom nezamluvili erbovní zvířata českého pana krále. Právě pro lvy byl vybudován nad západním koncem Jeleního příkopu u Prašného mostu Lví dvůr. Ona to byla jakási miniaturní zoologická zahrada s dravou zvěří, jejíž kotce s malými výběhy byly obehnány po jedné straně vysokou zdí s vyhlídkovým ochozem v patře, kam se vstupovalo po točitých schodech. Silný muž, který byl pověřen ošetřováním šelem, se jmenoval Ludmila Nebeská. Nebyl to totiž silný muž, ale silná žena. Po ní nastoupila její dcera Otýlie. Zásobování Lvího dvora bylo svěřeno Židům ze staroměstského ghetta. Podle císařského nařízení odváděli denně na pro každou šelmu dvě libry hovězího nebo telecího, tedy asi kilogram čerstvého masa. Za Rudolfa II. se Lví dvůr podstatně rozšířil – zděné i dřevěné kotce se táhly podél severního svahu Jeleního příkopu až ke Královskému letohrádku.

Císař toužil po nových a nových exemplářích. Kdo si ho chtěl naklonit, tak mu nějakou tu vzácnou šelmu přivezl darem. Když na Pražský hrad dorazilo kupříkladu poselstvo ruského cara Fjodora I., přivezlo kromě dalších darů tři leopardy. „Ani tomuto reprezentačnímu zvěřinci se nevyhýbalo neštěstí,“ zjišťujeme v knize Jiřího Horáka. „15. ledna 1583 zde leopard zle potrhal jakéhosi muže a ještě hůře neznámou ženu, která těžkému zranění podlehla. Nejeden šrám utržil i lvář.“ Po poslední tragické události se začala o šelmy ve Lvím dvoře starat proslulá Laurenciana Pylmannová. Pečovat o lvy bylo velice výnosné, plat byl mnohem vyšší než některé úřady a služby z dvora, zastávané šlechtici. Paní Laurencianě patřil ve Vlašské ulici pěkný dům, který byl osvobozen od veškerých daní a poplatků a navíc ještě dostávala každý rok nové šaty. Lvářka požívala mimořádné přízně všemocného Rudolfova komorníka Langa, byla častým hostem jeho velkolepých hostin, na oplátku ho zásobovala dvorními klepy a novinkami. Největšího lva Mohameda si ochočila tak, že za ní běhal poslušně jako pes, dokonce na něm jezdila po dvoře zvěřince a nechávala ho proskakovat obručí.

„Turecký vyslanec, kterému ukazoval císař Rudolf II. Lví dvůr, poznamenal, že když u nich předvádějí šelmy sultánovi, přední velmoži žádají, aby s nimi mohli zápasit. Císař to považoval za výzvu a obrátil se na své dvořany. Z družiny vystoupil mladý rytíř z rodu Hanibalců a chtěl se utkat se druhým největším lvem. Císař souhlasil a rytíř, ozbrojený jenom lehkým oštěpem, vstoupil do výběhu. Tam se na něho lev vztekle obořil, rytíř obratně uskočil a vší silou mu vrazil oštěp do hrudi, takže lev byl na místě mrtev. Když potom skolené zvíře otevřeli, viděli, že mu oštěp probodl přesně srdce. Císař odměnil odvážného Hanibalce zlatým řetězem a vždy jej pak před ostatními šlechtici vyznamenával zvláštní přízní.“

Sláva pražského Lvího dvora byla ale jenom dočasná. Po Rudolfově smrti rychle pohasla - s novým císařem se zvěřinec přestěhoval do Vídně. Poslední dva tygry od pruského panovníka tam měl ještě císař Leopold I. a po nich obýval věhlasný Lví dvůr už jenom párek opelichaných medvědů. „V době jeho největšího rozkvětu Rudolfův astronom a také hvězdopravec Tycho Brahe císaři předpověděl, že život největšího lva Mohameda, je osudově spojený s životem samotného vladaře.“ A opravdu byl. Astrologické proroctví se kupodivu naplnilo. Když stařičký lev Mohamed 19. ledna roku 1612 sešlostí věkem pošel, přežil ho šedesátiletý císař Rudolf II. – pouze o jediný den.

„Stejně jako Řím a jiné metropole, i Praha stojí na pahorcích, jež jí propůjčují osobitý charakter, hloubku a vznešenou atmosféru. V podzemí města jsou skryty labyrinty a bludiště chodeb, kanálů a prostor. O mnoha z nich kolují jen legendy a valná většina není veřejně přístupná. Spleť chodeb pod Staroměstským náměstím, bájné štoly pod Vyšehradem a významnými pražskými kostely, tajné podzemní stezky, které měly umožnit bezpečný únik - to vše je součástí mýtu a skutečnosti metropole nad Vltavou, jsou to skryté dějiny města. Za času habsburského fénixe císaře Rudolfa II. vznikla jedna z nejpozoruhodnějších podzemních staveb v dějinách raného novověku – takzvaná Rudolfova štola.“

Za dalším unikátem rudolfinské Prahy jsme se vydali na stránkách knihy Jiří Kuchaře Praha esoterická. Ta myšlenka vznikla už v prvních letech jeho vlády. A byla to myšlenka, která dokládají náramnou odvahu tehdejších stavebníků. Bylo rozhodnuto vybudovat v královské oboře umělé jezero, a vodu do něj prostě přivést z Vltavy. Tunelem pod Letnou. Úkolem byl pověřen vrchní hormistr Lazar Ercker a vůbec tím prý nebyl potěšen. Bylo to neslýchané a v tehdejší Evropě něco takového nemělo obdobu, nebyla tu ani možnost někde se přiučit. K té práci přizvali nejzkušenější horníky ze stříbrných dolů v Kutné Hoře. Museli vyrubat štolu pod více než kilometr dlouhým masivem, v geologicky neznámém prostředí a navíc omezenými dobovým nástroji. Trvalo jim to deset let. Svou roli hrály přívaly vody z podzemních pramenů, nerozpojitelná skála a hned nato nesoudržná hornina, neobvyklá ražba z pěti štol a primitivní náčiní. Vodní tunel vedl od Novomlýnského jezu - už na Vltavě dnes neexistuje, rozkládal se poblíž dnešního Letenského tunelu. Délka Rudolfova tunelu? 1098 metrů. Tedy přes kilometr. A jeho profil? Vejčitého tvaru. Výška od dvou do čtyř metrů, šířka dosahovala místy půldruhého metru. To vše v hloubce pětačtyřiceti metrů pod Letenskými sady. Dodneška se zachoval původní plánek. Je uložen v pražském Technickém muzeu a už jeho vzhled je kuriózní. On je to totiž pergamenový svitek dlouhý dva a půl metru, který se navíjí na dřevěnou rukojeť. Zachycuje štolu v podélném řezu od řeky až po Královskou oboru. Poznámky jsou psány španělsky, a kromě bokorysu vidíme i postavičky horníků s dobovým náčiním, porosty v Královské oboře, a dokonce i vinnou révu na břehu Vltavy, stejně jako panovníkův erb a český znak. Něco mezi uměleckou prací a inženýrskou dokumentací...

Znak a podpis Rudolfa II.

Horníci dílo hloubili z obou konců současně a další pracovní čety postupovaly proti nim v ose trasy poté, co se podařilo vyhloubit pět vertikálních šachet. Trefily se. Je to dodnes malá technická senzace. Razicí skupiny se setkaly přesně v ose zamýšlené štoly, žádná neuhnula, i když přesné geodetické zaměření podzemního díla se tehdejším možnostem měřicí techniky vymykalo. „K úplnému proražení štoly došlo 17. července 1593. Rudolf byl nadšen – unikátním dílem se chlubil před návštěvami a za jeho panování také štola plně sloužila svému záměru. Po císařově smrti však začal její význam zvolna upadat. Ještě začátkem 18. století se podzemím dalo projíždět na loďce a v roce 1711 byl po celé její délce vybudován dřevěný chodník. Štola plně fungovala ještě počátkem 19. století, ovšem potom byla víc než 150 let prakticky nepřístupná, navštěvována sporadicky pouze dobrodruhy a ojedinělými výpravami speleologů.“

V létě roku 1997 bylo v rámci rudolfinské výstavy zpřístupněno 350 metrů štoly ze strany jejích severního vyústění ve Stromovce. Jižní portál na levém břehu Vltavy s charakteristickým žlutým domkem u řeky zůstane zřejmě ještě na dlouhou dobu pro veřejnost uzavřen.

Bartholomäus Spranger: Alegorie vlády císaře Rudolfa II.

„Už před Rudolfem Habsburkové sbírali,“ říká historik doktor Josef Janáček, a míní tím, že sbírali nejenom jednu historickou zemi za druhou, nýbrž že obohacovali svoje skutečné sbírky. „Nová historie sbírek začal jejich rozdělením po smrti císaře Maxmiliána II. Jeho nejstarší syn Rudolf se postaral, aby mu připadl největší díl a také aby Maxmiliánův antikvář Jakub Strada přešel do jeho služeb. Není dost jasné, zda se tehdy dělilo všechno, co rodina vlastnila, nebo zda si členové rozdělili pouze soubor 748 klenotů různé ceny. Ve smlouvě se mluví pouze o dvou památných předmětech – o achátové míse, a o domnělý roh bájného jednorožce. O dělení ostatních předmětů, mezi nimi i obrazů, byly vysloveny nejrůznější dohady, přesto se však zdá, že v tomto okamžiku se stal Rudolfův osobní podíl základem kunstkmomory, která se začala rozrůstat v obrovskou sbírku.“

Kunstkomora... Doslova „umělecká komora“. Ve skutečnosti by jedna komora na tu spoustu nejroztodivnějších předmětů nesmírné nestačila. Císař měl zálibu v astronomii, fyzice a mechanice, i když se nedá říci, že by se v těchto oborech vyznal. Horlivě shromažďoval nejrůznější typy hodin, přesných měřicích přístrojů, glóbů, astrolábů, sextantů, ale také stolních fontánek, jedna studnice stříbrná neboli stolní vodotrysk měl údajně hodnotu přes milion zlatých! Dál sbíral hudební hrací strojky a další mechanické hračky, které do Prahy dodávali specializovaní výrobci především z Německa. Do sbírek se dostalo pochopitelně i perpetuum mobile. Svým způsobem byly součástí jeho sbírky i exempláře v jeho zvěřinci, jak jsme si už řekli, jenomže on sbíral i rostliny: nechával značným nákladem udržovat skleníky, fíkovnu a oranžérii. Do sbírek se dostaly usušené mořské rostliny a mušle, mořští hadi, kančí zuby, vzorky rybí a krokodýlí kůže, rohy buvolů, kuriózní paroží domácí zvěře, pštrosí vejce, nejrůznější peří, perlorodky, želví štíty a rohy nosorožců.

Mezi sbírky Rudolfa II. patřil také Codex Gigas

Hodně věcí byly vědomé podvrhy, ale zase na druhé straně taková sbírka minerálů měla značnou hodnotu. Zvlášť pro císaře. On totiž věřil v jejich léčivou moc. Mnohé z nich však byly skutečnými klenoty. Právem přebývaly v takzvaní šackomoře neboli pokladnici. „K Rudolfově kunstkomoře patřila i rozsáhlá knihovna. Obsahovala mnoho středověkých rukopisů, většinou iluminovaných, kupříkladu Stříbrný kodex z 5. století. Byly však mezi nimi i knihy tištěné – například Vasariho spis o italských umělcích, a také zeměpisná publikace o cestě Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa. Početně byly zastoupeny spisy alchymické a astrologické.“

Tím Rudolfův inventář ještě nekončil... Byly tu ještě zbraně. Hodně zbraní. Od střelných až po chladné zbraně jako píky, halapartny, kordy, rapíry, stilety, dýky, šavle, tesáky, oštěpy; za vrchol kolekce byl považován soubor tureckých a perských šavlí, pík, palašů, čabrak a postrojů pro koně. A jedna kuriozitka vedle druhé – nůž vyoperovaný ze žaludku jakéhosi muže, mumie, importovaná zřejmě z Egypta, soubor prehistorických popelnic, vykopaných někde ve Slezsku, sádrové odlitky zvířat, modelky a figurky z vosku, holenní kost obra, baziliška, ryby podobné lidem, mandragory, růžence, památky z cest do Svaté země.

Hans von Aachen: Žertující pár se zrcadlem. Jeden z obrazů původní rudolfinské sbírky.
Většina těchto věcí skončila v depozitářích a objevila se zase až při inventarizaci. Sbírky narůstaly rychlým tempem především zásluhou samotného císaře, který mezitím sbírání úplně propadl a v zápalu sběratelské vášně ztrácel rozvahu i poslední zbytky kázně. „Císařské sbírky obsahovaly po Rudolfově smrti přes 3000 obrazů, mezi nimi díla Dürerova, Coreggiova, Michelangelova, Raffaelova, Tizianova, Leonardova, Bassanova, Veroneseho.“

Prakticky nikdo nikdy celou sbírku neviděl. Rudolf své poklady před světem tajil. Po jeho smrti byly rozkradeny, rozebrány, rozděleny, nejprve mezi příbuzenstvem, nejdůkladněji však Švédy na konci třicetileté války. Zachovaly se soupisy sbírkových předmětů, ty však skutečnost nahradit nemohou. Tato Rudolfova „encyklopedie viditelného světa“ byla také součástí zlaté Prahy...