363. schůzka: Krvavý masopust na krumlovském zámku

Isabela Klára Evženie Španělská

Budeme se tentokrát věnovat tragickému osudu nejstaršího syna císaře a krále Rudolfa II., který nesl jméno velice vznešené, leč k němu samému se opravdu nehodící: Julius Caesar d'Austria.

Císař Rudolf byl člověk mnoha tváří, váhavý, když bylo třeba jednat, ochablý, když bylo třeba být energický, nestálý, když se od něho očekávalo jasné rozhodnutí. Ale vždycky se vyznačoval vynikající inteligencí, neobyčejným smyslem pro umění, jímž vytvořil z Prahy první uměleckou metropoli v Evropě. Všem těmto kladným vlastnostem stála však v cestě jeho paličatost, jeho neuvěřitelná prchlivost, ve které mlátil slepě kolem sebe a jako zběsilý házel předměty, které měl zrovna po ruce. Když se pak uklidnil, byl v hloubi duše zdrcen a v takové depresi, že už měl jen jediné přání – odejít ze života.

Pokud je nám známo, tak se o sebevraždu pokusil. V návalu zlosti jednou rozbil ve své komnatě na Pražském hradě okenní tabulku. Když před sebou viděl ležet hromadu střepů, sklonil se, zvedl velikou střepinu a pokoušel se proříznout si krkavici. V posledním okamžiku mu násilím sluha tu střepinu vyrval z rukou. Jeho rodiče se velmi brzy domluvili, že svého nejstaršího synka Rudolfa provdají, pochopitelně za nikoho cizího, za nikoho zvenku, nýbrž ale za dívku z rodiny, tedy z rodu habsburského. Ta dohoda byla uzavřena dokonce v době, kdy se budoucí nevěsta ještě nenarodila.

Giuseppe Arcimboldi: Maxmilián II. Habsburský s rodinou

Na svět přišla se jménem Isabela Klára Evženie, a ve svých dvou letech se vskutku dočkala, že byla prohlášena oficiálně za Rudolfovu nastávající. Jenže jak už víme, Rudolf si pro ni do Madridu nikdy nepřijel. Poslové z Prahy sice vzkazovali, že císař a král po ní náramně touží, že už se nemůže dočkat, až ji pojme za choť, ba i přípravy k svatbě že už koná, ale teď že se mu to momentálně nehodí, že snad někdy v dohledné době. Což trvalo celých 29 let, a to je doba, kterou vydrží jen málokterá čekatelka stavu manželského. Isabelu Kláru Evženii, sedící stále v Madridu, pravda trochu udivovalo, že si ženich dává načas, aby si ji odvezl do Prahy, tím spíše, že k ní doléhala jedna podivnější a znepokojivější informace za druhou.

Ty zvěsti byly o tom, že její snoubenec má prý překrásnou milenku, jež ho zcela okouzlila a zaujala. Její jméno: Kateřina Stradová, dcera Rudolfova dvorního antikváře Jakuba Strady. Šířila se fáma, že Kateřina učarovala císaři tak, že se už nedokázal rozhodnout k stavovsky přiměřeného sňatku. Strýček a král v jedné osobě Filip se synovce a svého královského kolegu Rudolfa pokoušel seč mohl přesvědčit, že už by bylo načase, aby se oženil, ale Rudolf měl po ruce nejrůznější výmluvy. „Ubohá Isabela Klára Evženie by byla pravděpodobně zůstala starou pannou, kdyby se v ní neshlédli hned dva Rudolfovi bratři: Arnošt a Albrecht.“ Tatínek byl tomu velice nakloněn, jenom aby už ta jeho holka byla pod čepcem. S náhradníkem za Rudolfa to vypadalo na Arnošta. Koneckonců žil na španělském dvoře několik let. Jenomže milého arcivévodu zkosila ve věku pouhých dvaačtyřiceti let nemilosrdná smrt a na jeho místo postoupil mladší bratr Albrecht. Podařilo se a oba mladí novomanželé odjeli do Nizozemí, do kteréžto země byli dosazeni jako místodržitelé. Manželská smlouvá pamatovala na všechno: kdyby zůstali bezdětní, mělo holandské území opět připadnou Španělsku. Nakonec se tak skutečně stalo.

Rudolf se ze štěstí bratříčkova a sestřeniččina neradoval ani trošku. Ženit se sice stejně nechtěl, ale ta svatba ho naplnila trudnomyslností, do níž ostatně stále častěji upadal, a útěchu nacházel jen v náruči Kateřiny Stradové. Musela to být vskutku mimořádná žena. Neobyčejná. Byla zřejmě velmi krásná, ale nejen to – podle všeho měla i značné vzdělání, jelikož vyrostla v kultivovaném prostředí své rodiny obklopena uměleckými předměty a antickými památkami. Dovedla zřejmě využívat všechny rejstříky vášně, když dokázala po dlouhá léta smyslného Rudolfa fascinovat. Propadl jí duší i tělem, a i když se potěšil s jinou ženou, nakonec se vždycky ke Kateřině vrátil. A Kateřina mu dávala na základě společných potěšení jedno dítě za druhým. Celkem to bylo šest synů a dcer. Možná i osm, ale to není potvrzeno.

„Všechny své nemanželské děti uznal císař za řádné levobočky a obdařil je - v habsburském rodě pro tyto případy zavedeným – přídomkem d'Austria. O jejich životě a osudech je toho známo jenom velmi málo. Výjimkou je prvorozený syn, který ke svému predikátu dostal jméno Julius Caesar.“

Joseph Heintz starší: Portrét Rudolfa II. (1592)

Narodil se roku 1585 (nebo 1586) v Praze a většina historiků zabývajících se osobností a životem Rudolfa II. píše o radosti, s níž novopečený otec svého levobočka přijal. Tatínek měl v té době Kristova léta, mamince bylo osmnáct. Když se vybíralo jméno, jaké jiné mohlo být lepším příslibem velké budoucnosti pro císařova synka než jméno zakladatele římského císařství, Gaia Iulia Caesara? „Rudolf při úvahách o synově budoucnosti nejednou vzpomněl na svého španělského příbuzného Juana d'Austria, který jako levoboček Karla V. prošel oslnivou vojenskou kariérou a získal slávu v celém křesťanském světě, když jeho loďstvo v bitvě u Lepanta roku 1571 porazilo na hlavu tureckou flotilu. Rudolf II. měl se synem velké plány. V relacích cizích vyslanců u pražského císařského dvora se občas objevovaly zprávy, že císař se svým prvorozeným levobočkem počítá pro politickou dráhu, říkalo se, že se Julius má stát sedmihradským knížetem,“ zjišťujeme v publikaci tří historiků, docenta Jaroslava Čechury, docenta Milana Hlavičky a doktora Jiřího Mikulce Děti a levobočci českých králů.

Jenomže Julius byl potomkem nemanželským a jako takový nemohl ani pomýšlet na to, že by někdy usedl na habsburský trůn. Císař Rudolf uvažoval nanejvýš, že by Juliovi Caesarovi svěřil nástupnictví v Království českém, ale mezi námi: příliš reálné to nebylo. Rudolf se spoléhal na to, že když on sám nebude mít legitimní děti, je tu pořád jeho pět bratrů, a to by v tom byl čert, aby některý z nich neměl potomka, čímž by pokračování rodu bylo zaručeno, takže se vlastně nemusí starat. Jestli v tom byl čert nebo ne, nemůžeme soudit, ale je fakt, že všech jeho pět bratrů zemřelo kupodivu bez potomků (to znamená jak Arnošt, tak Matyáš, Maxmilián, Albrecht i Václav). Nejenom že synové Maxmiliána II. po sobě nezanechali potomstvo, i mnohé známé české šlechtické rody v té době marně čekaly na dorost. Nedařilo se. Ono to vypadalo, jako by staré rody byly odsouzeny na vymření. Někteří to sváděli na černý pepř. Ano, na koření jménem černý pepř. Tehdy byl považován za znak bohatství a přepychu, kdo si to mohl dovolit, pepřil pokrmy tak, až se černaly, no a mezi lidem se začalo říkat, že právě pepř tu neplodnost způsobuje.

Rudolf ale potomky měl, četné, i když nelegitimní. Jeho děti vyrůstaly v Praze a císař sám pro ně s největší pečlivostí vyhledával učitele a vychovatele. Brzy však s velikou lítostí zjistil, že některé z těch dětí projevují prazvláštní charakterové rysy, hlavně Julius, jeho nejstarší. Ukázalo se, že má poněkud sadistické sklony. Přesněji – radost z nejrůznějšího trýznění a zvrhlostí. Otec přivítal nabídku poslat ho do Španělska nebo do Francie, nakonec však synek nejel tam ani tam, leč – do Gamingu. Gaming byl něco jako lepší vězení. Internace. Oficiálně kartuziánský klášter. Poslal ho tam proto, že se Julius vydával na noční výpravy za nevěstkami, protože obtěžoval počestné dívky, protože nemírně pil a ohrožoval lidi se zbraní v ruce, protože v záchvatu vzteku zabil svého služebníka a několik dalších poranil.

„Proto Rudolf II. nařídil synovu internaci v rakouském Gamingu, kde měl mladík vést střídmý a nábožný život podle přesně stanoveného programu. Neměl dostávat žádné víno, neboť opilství bylo považováno za hlavní příčinu jeho násilnických sklonů, takže dostával pouze pivo a vodu se skořicí. Měl také dodržovat střídmost v jídle (měl nárok na pouhých dvanáct chodů za den!). Byly mu odepřeny zbraně, omezeny peněžní příjmy a zakázán styk se světem.“

Český Krumlov na dobovém vyobrazení

No a co, pomohl Gaming, pomohl? Už čtvrt roku po odjezdu do Gamingu je Julius v Českém Krumlově, na zámku, který císař několik let předtím koupil od Petra Voka z Rožmberka. Tentokrát žádná internace, všechna omezení Juliovy osobní svobody padla a císařův syn se rychle vrátil k dřívějšímu zhýralému způsobu života. Svými výstřednostmi a násilnostmi začal děsit celý Krumlov. Opět se topil v alkoholu a dopřával si obžerství a dosud poklidné město zažívalo jeho četné násilnické výstřelky. „S čeládkou ledasjakous noční toulky městem pořádal, nezřízeně pil, k násilí nikdy daleko neměl a žádná dívka si před ním jista být nemohla.“ Vrhal se na mladá děvčata na ulicích, dobýval se za nimi do měšťanských domů. Zavdával spoustu látky ke klepům a pohoršlivým povídačkám o císařské rodině po celých Čechách. Jenom povídačkám? Nakonec ne. Nakonec krumlovští konšelé sebrali veškerou odvahu a písemně si postěžovali císaři na nevybíravé chování dona Julia, kterému jinak neřekli jinak než mladý prostopášník. Dokonce upozornili na to, že rozhořčení lidé by se mohli na mladém pánovi dopustit násilí: „Kdyby se Jeho Milosti od někoho jaká příhoda mimo naději stala, že bychom my ani obec tím vinni býti nemohli.“

Leč: k nápravě nedošlo. Nelze dokonce vyloučit, že tuto stížnost císařovi rádci zadrželi, takže se k Rudolfovi vůbec nedostala, i když museli tušit, že příčiny zla jsou mnohem hlubší, než se mohlo zdát krumlovským měšťanům. Nikdo nevyslovil podezření, že Julius je duševně nemocný, i když bylo stáje jasnější, že to s jeho duševním zdravím není v pořádku. Nikdo se takového soudu neodvážil. Ani císař – ten měl dost starostí sám se sebou, se svými psychickými problémy, které měly za následek polovičatá rozhodnutí a nedůsledné činy. Takže si don Julius Caesar d'Austria dělal, co chtěl. To nemohlo dobře dopadnout. To taky dobře nedopadlo.

„Oblíbenou společností a milenkou Julia Caesara byla Markéta Pichlerová, zvaná Mušle, dcera lazebníka z krumlovského Latránu. Bylo jí něco kolem šestnácti let a z úředních záznamů víme, že její vlastní matka ji v roce 1607 donu Juliovi k zalíbení fedrovala a dodala. Raně středověké lázně rozhodně nebyly nějakým útočištěm cudných panen a za mravopočestnost lazebnic a jejich dcer vy nikdo ruku do ohně nedal. Stará jistě cítila peníze a snad i trochu vůně majestátu za mladíkem tak vznešeného původu a je možné, že opravdu chtěla pro dceru jenom to nejlepší. V tom se však krutě zmýlila, protože císařský levoboček se nevyhýbal násilí ani vůči této dívce.“

Lazebnický most v Českém Krumlově

Byla to scéna jako z filmového horroru a byla na pokračování. Don Julius ji jednou - zřejmě bez jakékoli zjevné příčiny - strašně zbil, pobodal a posekal, a pravděpodobně v domnění, že je mrtvá, ji vyhodil z okna. „Jsouc všecka zkatována a zpíchána, že celého oudu na těle jejím nebylo,“ píše rožmberský kronikář Václav Březan, „tak zrasovanou ji z okna vyhodil jako umrlou na skálu. Nepřišla však hodina její, aby se zabila, neboť upadla na smetí a svezla se po něm dolů.“ Po tomto hrůzném zážitku nechtěla už dívka ani její rodiče mít s Juliem nic společného. Zraněná se léčila v domě svého otce, jenomže císařský levoboček se o ní dověděl a opět zatoužil po její společnosti. Ve středu před masopustní nadělí roku 1608 vyrazil na obvyklý tah městem, vnikl do několika domů, obtěžoval městské dcerky, ale žádná mu nebyla po vůli. V tuto chvíli rozlícený a velice neuspokojený Julius vyvinul silný nátlak na rodiče své milenky, aby mu ji opět vrátili. Což oni samozřejmě odmítli učinit. Odmítli, jenomže Julius nechal lazebníka Šimona Pichlera zavřít do vězení a na krumlovské radnici žádal jeho hlavu, pokud mu dívku nevydá, a poté nutil i její matku, aby mu Mušli vydala.

Zámek Český Krumlov - místo, odkud byla svržena Markéta Pichlerová, společnice dona Juliuse Ceasara

Takže co? Takže mu ji dala. „18. februarii, v pondělí masopustní, Julius, ten ukrutný tyran a černokutírek, poboční syn císařský, na zámku Krumlově ďábelský, hrozný, nešlechetný masopust držel se svou souložnicí, dcerou lazebníkovou.“ Toho dne vyvedli z vězení jejího otce, a přivedli ho před mladého pána, kterému pak musel slíbit, že už svou dceru před ním nikdy nebude skrývat. Celé to masopustní pondělí don Julius náruživě oslavoval a hodně pil. V noci se ho zmocnila agresivita a dostal se do konfliktu s jakýmsi sluhou nebo možná to byl strážný, který mu přinesl světlo. Z jakého důvodu, to není jasné, ale Julius na něj zaútočil dýkou. Dvakrát mu probodl ruku, zranil ho i na hrudníku a kdyby tento muž na útočníka nezvrhl stůl, neodrazil rapírem jeho další rány a poté rychle neutekl, tak by přišel o život. Celý ten zápas mladíka rozběsnil, zřejmě při něm odhodil poslední zábrany a jeho rozum se úplně zatemnil. Svou pozornost obrátil na dívku. Přikázal ji obléci si nějaký župan a ulehnout na lože. Pak se na ni vrhl s kordem a neobyčejně brutálním způsobem ji zavraždil. Krumlovský hejtman Jan Nigrin celou tu tragickou záležitost vyšetřoval a podal úředníkům královské komory v Praze následující zprávu: „Don Julius v tom loži hrozně nekřesťansky, mnohými ranami bodnými a sečnými jak na hlavě, tak i po celém životě ji zdělav, ze světa ji zprovodil, uši uřezal, oko jedno vyťal, zuby s dásněmi dolními do úst vrazil, lebku hlavy rozvrátil, až hned mozek z hlavy její s kusem kordu jeho v hlavě její v témž loži zůstal; ruce tak hrozně posekal, že rána vedle rány jakoby naschvál nožem řezána byla, a spatřily se kusy masa jak na těle, tak na loži jeho zůstaly a po smrti její ještě se viděti mohly.“

Rudolfův syn, Don Julio Caesar, vraždí svoji milenku Markétu Pichlerovou. Detail z obrazu Adolfa Liebschera.

Musela to být nepředstavitelná řezničina...Tři hodiny vrah zohavoval tělo své oběti. Ve své zprávě pokračuje kronikář Václav Březan: „Tak zrasovaný do čtvrtého dne chodil a neumýval se. Pro to ukrutenství netoliko lidé, ale i psi jeho se štítili a při něm zůstati nechtěli. Jakož pak po tom skutku žádného člověka při sobě nestrpěl; jen kuchtíci, přinesše jídlo a pití, před pokoj mu postavili a odešli.“ Ještě po stu letech byly údajně v jedné z místností českokrumlovského zámku patrné na zdi krvavé skvrny. Otřesný čin. Pro psychiatra je to téměř klasický případ takzvaného iniciálního deliktu schizofrenika. Ve své době Juliovo okolí značně šokoval, i když šlo o dobu, která byla vůči utrpení, násilí a krvavým scénám doprovázejícím smrt možná otrlejší, než je doba naše, a to je co říct. „O takovém skutku mezi lidmi zvláště zde nikdá slejcháno nebylo.“ Následujícího dne choromyslný vrah změnil svoje chování. Odebral se k mrtvole, a „v rány její prsty strkaje k ní klekl, skutku toho nevím jak želel, a dav ji do prostěradla zašíti, do dvou truhel, jsa přítomen, zabedniti.“ Markéta Pichlerová zvaná Mušle byla pochována v klášteře krumlovských minoritů.

Po takové hrůze byl zřejmě don Julius coby nebezpečný pachatel někam odklizen a izolován... Nebyl. Uběhlo několik týdnů, než se o tom císař dozvěděl. Teprve měsíc po vraždě dorazila na Krumlov císařská komise, a ta rozhodla, ze Julius bude uvězněn v jedné ze zámeckých komnat. Do té doby byl Julius na svobodě. Bez omezení. Nemyl se, nespal v posteli, ničil zařízení pokojů, rozbíjel nádobí, mísy a talíře vyhazoval z okna, trhal ručníky a ubrousky. Jídlo mu sloužící nechávali u dveří. Komise určila, že Julius bude nadále internován v uzavřeném pokoji s prevétem a zamřížovanými okny. Rovněž místo dveří byly silné mříže a za nimi v předpokoji sídlili hlídači, kteří mu měli dnem i nocí posluhovat, pozorovat ho a uchránit ho před sebou samým. To asi nebyla nejpříjemnější služba... Bezpochyby ne.

Vltava v Českém Krumlově

Juliovy nálady se rychle měnily, jasné chvilky střídaly stavy zuřivosti a vzteku. Nemocný svým strážným nadával, házel po nich nádobím, ve kterém dostával jídlo, trhal svůj oděv i ložní prádlo, demoloval zařízení pokoje. Vylézal na okno, prostrkoval nohy skrz mříže, polonahý tam seděl a pokřikoval na lidi. Strážní popisovali, jak si často strkal do nosu prsty a drápal se v něm tak, až mu tekla krev; on se pak díval na své zakrvácené ruce a radostně skákal a pohvizdoval si. Nemyl se, nakonec chodil nahý... spal na jakési špinavé a pokálené matraci... ve dvou mísách uchovával hnijící a seschlé zbytky potravin, které nechtěl za žádnou cenu vydat. To by snad už stačilo... Určitě by to stačilo, jenže on ještě nebyl konec. Zhruba po půlroce věznění zemřel hejtman Nigrin. Péče o nemocného tím pádem polevila. Protože klíče k jeho pokoji byly zapečetěny v pozůstalosti hejtmana, která čekala na inventarizaci, nikdo k němu několik týdnů nemohl vkročit. Byrokracie není opravdu vynález moderní doby...

Don Julius mezitím úplně zdemoloval zařízení místnosti, roztrhl peřinu, a vším peřím, nádobím a jinými věcmi „zcela zacpal prevét, od čehož v pokoji těžký smrad pocházel. Rozbil také sklo v oknech, takže o studených podzimních nocích již nebylo možno jeho komnatu z místnosti vartýřů dostatečně vytopit.“ Když nastoupil nový hejtman Turnovský, situace se změnila. Dospělo se k přesvědčení, že nestačí Julia držet v internaci, že je nutno pokusit se o léčbu. Za tím účelem byli do Krumlově posláni Juliův hofmistr Jiří Cákl, který pomáhal císařskému lékárníkovi doktoru Mignoniovi v kurýrování. To se skládalo především z bylinných koupelí, přičemž vůbec nebylo jednoduché jenom přemluvit Julia ke koupeli. Choromyslný se bál v kádi posadit, a přímo problémem bylo stříhání jeho neuvěřitelně přerostlých nehtů. Obrovský povyk spustil, když mu mělo být pouštěno žilou. „Juliovo onemocnění, které dnešní psychiatři klasifikují jako zcela jasnou schizofrenii, přesahovalo možnosti medicíny 17. století,“ konstatují historici Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka a Jiří Mikulec.

„Léčba se nezdařila, po krátkém zlepšení, vyvolaném snad tím, že se po dlouhé době začal opět někdo Juliem více zabývat, následovat návrat k původnímu stavu. Nemocný začal navíc silně nenávidět oba své léčitele, a zdá se, že nejvíc nabyl důvěry k hejtmanu Turnovskému. Ten se ho snažil uklidňovat, vyhýbal se jakýmkoli tématům, která by ho mohla nějak rozrušit a o vlastním působení Cákla s Mignoniem neměl právě lichotivé mínění.“

Už se blíží konec. Po zhruba roce internace se k duševnímu onemocnění přidala choroba tělesná. Císařský levoboček trpěl rozsáhlými otoky v dolní části těla. Jakékoli léčení však odmítal. Poté jeho potíže náhle a samy zmizely a tělesný stav byl velmi dobrý - na rozdíl od stavu duševního, ten se neměnil. Počátkem léta roku 1609. však musel hejtman Turnovský usednout k listu papíru a napsat do Prahy, že „nebeská dobrota mimo všecku lidskou naději Jeho Milost dona Julia prostředkem časné smrti této chvíle čtvrt před devátou hodinou z tohoto světa pojíti ráčila.“ Což se stalo 25. června 1609. Don Juliovi Caesarovi d'Austria bylo zhruba čtyřiadvacet let. Rožmberský kronikář Březan jeho smrt okomentoval slovy: „Julius, ten pankhart, levobočník a tyran na Krumlově, vězněn jsa na zámku, byv na záchodě dlouho, padna, duši pustil. Rarášek ho udávil. Strážní nežli se klíčů u hejtmana dovolali, tak byl bez sebe. Okolo krku praví se, že byl zčernalý a pustila se mu z nosu po smrti krev.“ Podle názorů dnešních lékařů nešlo o raráška neboli ďábla, nýbrž o absces v hrdle, který spontánně perforoval a Julius zřejmě zemřel na zánět plic.