352. schůzka: Předposlední z rodu Růže

Kronikář Václav Březan s pečlivostí sobě vlastní začlenil do svého spisu i epigram jistého Abraháma Böcka, přičemž nám nejde ani tak o autora, jako spíš o mnohé naděje v onom distichu obsažené:

Když Kateřina a Žofie zemřely,
zato je šťastný den, který Annu vám dal.
Marie Anna vám přinese důstojnost věrnou svou láskou,
s Marií Annou vám dnes manželství spojuje Bůh!
Stále ať láska vám vzkvétá, též věrnost, potomstvo četné!
Rakousy s bavorskou zemí, Bádensko s Růží se spoj!

Nojo, rádo by se to spojovalo, což o to. leč nejde jen o to spojit, leč aby ze spojení také něco jaksi pošlo. A ono nepošlo. Ani jedno nemluvně. Ani holčička. Pomineme-li ten zcela nevhodný přívlastek, tak – nic. Zkrátka ani ve svém třetím manželství nebyl Vilém obdařen potomkem, a tak při předčasném úmrtí své třetí choti za pět let poté už ani zoufalství nepropadal. To, co mu zbylo, byla jenom tichá resignace. „Dominus dedit, Dominus abstulit.“ Čili česky: „Pán dal, Pán vzal.“ Ta zbožná slova, která si zapsal Vilém z Rožmberka do svého kalendáře bezprostředně po smutné události, prozrazovala, že se s osudem smířil.

Takže – konec? Tedy všem nadějím? Ne, ještě ne. To bolestné vědomí bezdětnosti nabádalo rožmberského vladaře, aby hledal novou manželku. Po čtvrté. Opět se rozvinula sňatková diplomacie na úrovni knížecích a panských rodů. Aktivně se zapojil zejména Ferdinand Tyrolský. Tedy ne že dělal osobně Kecala, na to měl svoje lidi. Kupříkladu pana Vchynského neboli Kinského. Ten rychlostí vskutku obdivuhodnou sděloval Vilémovi radostně, že vhodnou nevěstu už našli: „Vaše Milost toho času religí, jakož i rodu a krásy a poctivého dobrého chování jí rovnou ve všem křesťanstvu těžce najíti byste ráčili!“ Jakože nic lepšího by nikdo neobjevil, ani kdyby se na hlavu postavil. Jak se jmenoval onen dívčí zázrak? Jeho jméno zůstalo žel ukryto, a neznáme my ho tudíž ani my.

On se ale vdavekchtivý ženich mezitím tentokrát obrátil do řad českých šlechtičen a tam sobě vyvolil sobě dceru svého staršího vrstevníka, pana Vratislava z Pernštejna. Budoucímu ženichovi bylo dvaapadesát. Mladý to stále ještě člověk, a nevěstě? Dvacet. Inu, nebyla z nejmladších. Většina družek vyvolené byla už vskutku v patnácti provdána. Nebo aspoň zasnoubena. Polyxena z Lobkovic zatím stále ještě na ženicha čekala. Ne že by nebyla hezká. Byla půvabná. Ne že by nebyla z dobrého rodu. Rod Pernštejnů patřil v království k těm nejúctyhodnějším. Ne že by sama tak dlouho vybírala, až přebrala. Vybírání nebylo na ní. Na její rozhodnutí se nikdo neptal. V čem tedy byl hlavní problém? Ve statistice. Polyxena z Pernštejna byla katolička, a měla tu smůlu, že žila v Království českém, kde se zhruba 90% obyvatel hlásilo k protestantům. Věru – těžko si pak vybírat partnera téže víry.

Už jsme si ale říkali: pro Polyxenu neplatil žádný výběr. Ostatně – nevěsta ho ani moc neznala, toho svého nastávajícího. Od zásnub k sňatku ho viděla jenom málo, byl pořád zaneprázdněn. Na druhé straně byl sympatický tím, že si nehrál na zamilovaného snoubence a že si zachovával každým coulem důstojnost. Možná věřil, že mu Polyxenino mládí vrátí mužnou sílu.Třeba mu učarovala její krása. A taky se možná dal strhnout nadějí na dědice, které se už dávno všichni hlasitě posmívali. Ženich byl koneckonců „již sešlého věku.“ „Hluboká víra překoná i překážky sešlého věku, zvláště nyní, když pán dostane plodistvou manželku. Z vůle Boží stát se může, že dá plod Červená Růže.“

Všechno bylo zkrátka nasměrováno k tomu, aby byl vladaři rožmberského panství povit nějaký ten dědic. Ale jinak, jinak jakékoli sny o romantických láskách byly dávno ty tam. Naopak, začalo se počítat. Začalo se počítat ve zlatě, v stříbře, v počtu poddaných i v dlužních úpisech. „Za hojné účasti pozvaných svatebních hostí i náhodně se seběhnuvších cizinců požehnal pražský arcibiskup 11. ledna roku 1587. v chrámu svatého Víta sňatku nejvyššího purkrabího Českého království Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna. Prahou šel jeden hlas, že jde o nejpozoruhodnější svatbu roku, a kdo něco v království znamenal, pospíchal, aby při té slávě nechyběl. Dvaapadesátiletý ženich se ženil už počtvrté a zlé jazyky s velkou dávkou jízlivosti tvrdily, že si marně slibuje od mladé ženy dědice, kterého se od předchozích manželek nedočkal, kdežto nevěstu, která ve dvaceti letech už překročila optimální věk na vdávání, všichni přátelé a příbuzní ujišťovali, že v Čechách nemohla najít vhodnější partii, než byl bohatý a vlivný Rožmberk.“

Senzaci způsobilo už ohlášení zásnub, protože šlo zjevně o sňatek společensky a politicky prestižní. Chystalo se spojení dvou starobylých českých rodů, jimž náležela mezi českou aristokracií nejpřednější místa, a to spojení mělo být tak okázale katolické, jak si je zástupci katolických kruhů v zemi i za jejími hranicemi mohli přát. Přesvědčivost této velkolepé demonstrace katolických zájmů nakonec potlačila všechny nejapné narážky na věkový rozdíl mezi ženichem a nevěstou nebo na utajované hospodářské starosti obou rodin, vystupujících zjevně nad své poměry. Zlomyslných komentářů se zdrželi představitelé protestantské opozice i Rožmberkovi osobní nepřátelé, každý si však povšiml, že se mezi svatebními hosty neobjevil ženichův bratr Petr Vok, jenž se hlásil k jednotě bratrské a nechtěl při této katolické slávě asistovat.

Jak nás zasvěceně zpravuje rudolfínská monografie historika Josefa Janáčka, musela to být velká sláva. Po obřadu se shromáždilo několik set svatebních hostí k hostině v novém rožmberském paláci v Jiřské ulici na Pražském hradě. Ještě před léty bylo na jeho místě spáleniště, ale v průběhu času novostavba rychle rostla. Měla z čeho, protože jenom na hrubou stavbu vynaložil Rožmberk skoro 28 000 míšeňských kop. Což bylo dost. Na venkově by se za to dal pořídit celý zámek. Další tisíce však plynuly v dalších letech na dokončení stavby, na její výzdobu a vnitřní vybavení a taky na okrasnou zahradu. Úpravy vlastně v roce svatby neskončily a Vilém z Rožmberka v nich pokračoval až do své smrti. Chtěl mít impozantní pražské rodové sídlo, které by mu mohl závidět i sám panovník. Všechno tu hýřilo přepychem a smyslem pro požitkářství, příznačným pro nejbohatší z bohatých. Vše s vytříbeným vkusem.

„Vilém z Rožmberka se neváhal pochlubit u příležitosti své svatby všemi přednostmi paláce svým hostům. Na ničem se ostatně nešetřilo jako na svatbě samotné. Po tři dny se stoly prohýbaly pod mísami se vzácnými pokrmy a džbány drahého vína.“ Zpravodaj Fuggerů poslal o tomto opulentní hodování do světa obšírnou zprávu, i my jsme si z ní již trochu vyhládle citovali; stačí jen letmo vzpomenout na všecky ty srnců a divočáky, voly, zajíce, kapry a štiky, sudy bílého piva a vědra rýnského vína. ne, raději už dost!... a tím nám zachoval svědectví o tom, jak nákladně dovedli hodovat čeští páni. Vilém z Rožmberka však v duchu rodinné tradice nezapomněl ani na chudé v Praze a na svých panstvích a dal jim rozdávat bochníky chleba, hrnce kaše i sudy piva, aby si připomenuli slavný den své vrchnosti.

„Ještě dříve než se stačila společnost rozjařit, přišel sám císař Rudolf. Upjatý, vážný a mlčenlivý. Usadil se mezi ženicha a nevěstu a prohodil s nimi několik slov. Vybraných pochoutek na stříbrných mísách se sotva dotkl, skleněná benátská číše ho zaujala více než lahodný mok. Společnosti se stranil v posledních letech čím dám tím nápadněji, a ačkoli Rožmberk pevně doufal, že mu císař tuto poctu neodepře, přece jen ho Rudolfův příchod příjemně překvapil. Z úcty k panovníkovi, který špatně snášel hluk, zábava utichala. Hosté spolu mluvili polohlasně a letmými pohledy sledovali císaře. Vedle krásné nevěsty, která v tichém rozčilení skoro zkameněla, vypadal rozhodně lépe než její vlastní manžel.“

Rudolf poseděl v rožmberském domě jen tak dlouho, kolik kázal dobrý mrav. A co svatební dar... či dary? Dar odevzdali později komorníci. A když se císař konečně odebral, mohla u všech stolů vypuknout zábava v plném proudu. Pivo a víno teklo proudem, mnozí hosté rychle ztráceli míru v jídle, pití a v bujných řečech. Jakého druhu? Už jsme to nříkali – pivo pšeničné, víno rýnské, jídlo – aha, ty řeči. Inu, byly posměvačné. Od začátku tahleta svatba ponoukala k šprýmům. Manželství starého muže s mladou dívkou, tak to poskytuje přímo nevyčerpatelnou zásobu zlomyslných žertů, jízlivých poznámek a škodolibých příběhů stejně jako manželství starých žen... zralých s mladými muži. „Starému muži mladá žena – smrt hotová.“ Řekl Mikuláš Dačický z Heslova.

Takže když skončila svatba, když skončil první den svatby, neboť jich bylo skoro celý týden... když tedy skončil první svatební den, odešel ženich do svých pokojů a nevěstu doprovodil její fraucimor do pernštejnského paláce. Zpátky k mamince, zatím se nic neměnilo. Akorát rožmberští písaři začali rychle počítat stolní stříbro a vzácné nádobí a shánět se po rozbitých sklenicích, zničených ubrusech a ztracených lžících. A začal nám druhý den svatební.

„Hosté se začali scházet už dlouho před oběhem a na mnoha z nich bylo vidět, že si ani nestačili pořádně odpočinout. Přicházeli nové hosté a gratulanti. Nejvyššímu purkrabímu Království českého museli blahopřát zástupci Pražanů a ostatních měst, nejrůznější úředníci, deputace z jeho panství, představitelé pražské university, zástupci korporací a kdo ví, kdo ještě. Jedni přicházeli s dary, druzí s nadějí na odměnu. Čekat na sebe nenechali ani poetové, pro něž byla svatba jedinečnou příležitostí, aby uctili v Rožmberkovi nad jiné štědrého mecenáše. S oslavnými básněmi, písněmi a distichy v jazyce českém a latinském se přihlásili uznávaní básnici, i veršotepci zcela nahodilí a pokrytě počítající s odměnou.“

Spěšně připravené tisky ještě páchly tiskařskou černí, ale v rukou hostů šly z ruky do ruky. Některé z nich byly vyzdobeny erby novomanželů, všechny bez výjimky se však vyznačovaly nápadnou prostoduchostí. Ostatně na této svatbě bylo těžko hledat povznášející motiv, který by se dal rozvést, aniž by se básník někoho dotkl. „Pan vladař počtvrté se ženil,“ oznamuje nám skutečnost nám již důvěrně známou rožmberský kronikář Václav Březan, „a císaře Rudolfa za hosta měl; chudé lidi krmiti dal, manželek dostal od B.“ Tím myslel, že všechny začínaly na B. Na to nepřišel sám pan Březan, to měl od jiného veršotepce, Nikodéma Frischlina.

A co když teprve řeknu, že manželky toho pána
všechny – jak divná věc – příjmení mají od Bé.
Nejprve žila s ním paní, jež vzešla z mocného rodu
brunšvických vévodů přec, vznešená to byla krev.
Druhá se zrodila v knížecím domě, kde Branibor leží,
otcem pak třetí se stal bádenský vévoda sám.
Po čtvrté s ním nyní vstoupí co nevěsta v svatební lože
z Bernštejnů vznešená dívka, Vratislavova dceř.

Kvůli tomu, aby mu pasovala čtveřice pouze na B, totiž Brunšvicko, Brandenbursko, Bádensko a Bernštejnsko, tak si posledně jmenovaný rod pozměnil z Pernštejnů na Bernštejny. Nevěsta však se však na rozdíl od přesvědčení poetovy do svatebního lože neodebrala. Ano, už jsme slyšeli, namířila si to zpátky domů. Druhý svatební den proběhl rovněž v dobré pohodě. Pro pobavení hostů zpívali císařství kantoři, v hodovních sálech se objevily šprýmovné maškary a došlo také na tanec. Tančil i ženich s nevěstou do kola se dali i všichni vzácní hosté, ať už měli chuť nebo jenom aby neurazili novomanžele. Teprve třetího dne po ranní mši měla Polyxena opustit matčin dům a stát se paní v domě manželově. Odmalička jí vštěpovali, že v modlitbě najde spásu v těžkých okamžicích života a že modlitbou má děkovat také za okamžiky radostné.

Vilémova láska k mladičké manželce přinesla záhy své plody. Přinesla je ve výzdobě letohrádku Kratochvíle, který dostával svou kouzelnou renesanční podobu. Bohužel - žádné potomstvo. Ale na druhé straně zase takový Vlašský krb Společenského sálu na Kratochvíli doznal okrášlené rožmberskými a pernštejnskými štukovými erby, přičemž hlavním námětem se stala alegorie Ctností, Naděje a Víry, kterýmžto symbolům Vilém tolik věřil. Na početí dětí už zřejmě tolik času nezbylo...

„To již byl pan Vilém z Rožmberka churav. Lékaři si nevěděli s jeho nemocí rady a nenamítali nic proti radám přátel, kteří Vilémovi navrhovali pouť k Panně Marii loretánské. Do Itálie však vladař nejel; jednak se bál té dlouhé cesty, jednak zápasil se svědomím, kterému připomínalo domácí starosti. A ty nebyly rozhodně malé. Krach obrovitého rožmberského majetku hrozil už několik let, a Vilém, který až doposud nebezpečí velkoryse přehlížel, si pod tíhou nemoci přestával věřit. Jeho nejčastějšími hosty byli v těch týdnech alchymisté. Většina z nich vzbuzovala nedůvěru, ale nikdo z rožmberského služebnictva se je neodvážil vystrnadit ze dveří, i když zaváněli široko daleko podvodem. Rožmberský vladař v jejich přítomnosti pookřál a důvěřoval jim víc než lékařům a kněžím. Žádný jejich nápad se mu nezdál dost pošetilý, aby ho vytrhl ze snů o spáse rožmberského jmění a vrátil zpět do skutečnosti. Jen zlato, které by vyrostlo ze zlaťáků zasázených do země jako semena, mohlo zachránit Rožmberky před bankrotem.“

S ekonomickou situací tohoto rodu to bylo tak zlé. Přičinila se i o krásná novomanželka Polyxena. Od chvíle, kdy se provdala za starého vladaře, rozhazovala manželovy peníze s lehkostí, na jakou její předchůdkyně ani nepomyslely. Dá se říct, že oč méně ji manžel mohl uspokojit svým... pohasínajícím temperamentem, o to víc se soustřeďovala k ostatním příjemným stránkám života. Což znamená, že milovala tanec a maškarní zábavy, ráda k sobě poutala pozornost vznešené společnosti a navíc se dovedla skvěle oblékat a zdobit. A na Viléma se jenom hrnuly účty...Za zlato, za diamanty, za náhrdelníky a jiné šperky, za vzácné látky a kožešiny, za práce krejčovských a kloboučnických mistrů, za vybavení fraucimoru. Zkrátka paní Polyxena dokázala pouštět svému manželovi žilou... Jako hotový felčar.

Nezapomínala ani na své zchudlé příbuzenstvo a rožmberskou pokladnici jim otevírala dokořán. Tak kupříkladu víc než čtyři roky po svatbě vystavil Vilém Polyxenině matce a bratrovi kvitanci o zaplacení sjednaného věna, což znamenalo ve skutečnosti jeho shovívavé prominutí. Zanedlouho nato převzal na svoje bedra dluh svého švagra Jana z Pernštejna ve výši skoro patnácti tisíc kop, čímž to ještě neskončilo, protože bratru paní vladařky se podařilo vyloudit ještě dalších 10 000 kop. Což asi nebylo málo. Což bylo mnohem víc, než celé Polyxenino věno. Ze stařecké štědrosti padesátníka Viléma dokázali těžit tiskaři, jezuité, šarlatáni i podvodní služebníci.

„Ale mezi dvořany byli i lidé, kteří si podrželi smysl pro záchranu rožmberského dominia a spokojovali svou budoucnost s příštím vladařem Petrem Vokem - čelné místo mezi nimi zaujímal rytíř Jáchym Metych z Čečova, který Vilémovi sloužil čtyřicet let. Z řadového pážete se vypracoval až na hofmistra a právem věřil, že se po Vilémově odchodu nejlépe uplatní po boku Petra Voka. Metych zblízka viděl, že Viléma trápí vyhlídky rožmberského domu a vytrvale se ho snažil usmířit s bratrem. Nejprve však bylo nutno překonat několik let trvající úplné odcizení. Petr Vok tedy poslal Vilémovi list na usmířenou a Vilém, sklíčený chorobou, mu vlídně odpověděl. Za návštěvy sestry Evy z Rožmberka, provdané v Itálii, v Čechách se tři poslední členové rodu znovu sešli. Radostné setkání na českokrumlovském zámku zmírnilo vzájemný ostych onou bratří, a tak se poté vídali častěji. Hofmistr Metych podával Petru Vokovi zprávy o Vilémově zdravotním stavu a zval ho k návštěvám ve chvílích povážlivého zhoršení. Petr Vok dbal na to, aby ve starším sourozenci jakýmkoli neopatrným krokem neprobudil potlačený hněv. Tím dosáhl obnovení bratrské vzájemnosti a příznivého řešení dědických záležitostí.“

To jsme se dozvěděli z knihy historika doktora Jaroslava Pánka. Ani Polyxena nezahálela. Povolala k nemocnému choti úředníky Desk zemských a Vilém před nimi učinil závažné prohlášení. Postoupil Polyxeně své domy a zahrady na vltavském břehu pod Pražským hradem, a co bylo mnohem důležitější, převedl na ni výnosné roudnické panství. Za pět let společného života to bylo pro pětadvacetiletou manželku odměnu přímo královská. Poslední měsíce trávil vladař v Rožmberském paláci na Pražském hradě. Toužil se vrátit do svého oblíbeného sídla v Českém Krumlově, ale zaživa mu to dopřáno nebylo. Tělo vysílené četnými nemocemi a neduhy a častým přepínáním sil mu s konečnou platností vypovědělo službu. Před očima svých dvořanů pozvolna umíral „na vodnatelnost a souchotiny, totižto porušení a zvředovatilost plic.“

Pokoušel se zmírnit bolest hudbou a nakonec i vínem, jemuž se jinak po celý život vyhýbal. Sekretář Martin Šurer, jehož k sobě v noci na 27. srpna povolal, si poznamenal do kalendáře: „Zahrál jsem svému pánovi na instrument.“ Který ze slavné rožmberské sbírky to byl, to nevíme, musíme se spokojit jenom s tím, že se tak naposledy ozvala vladařova láska k hudbě a možná i vzpomínky na rané setkání s Itálií. Od té doby uplynulo čtyřicet let a jeho pouť se uzavírala. „31. augusti roku 1592, jinak v pondělí po čtrnácté neděli po svaté Trojici, o polednách a téhož času jako předešlého dne mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou napiv se znovu vína, život svůj v Pánu Bohu dokonal. Tu padl platný sloup Království českého, ano i vší Svaté říše, jakož hned proměny hrozné a dav lidí následovaly.“ Tato osudová předzvěst je zapsána v Kalendáři historickém mistra Daniela Adama z Veleslavína:

Zlověstná kometa svítila žlutavě sinavou září
nesouc zkázu a zmar pro lva i zhýralý Řím.
Třikrát tři, třikráte čtyři a třikrát pět přidáš-li k tomu,
poznáš, kdy skoná se svět, jiný zas nastane věk.

Nevím, jak to Daniel Adam počítal, ale nový věk vskutku nastal, a netrvalo to ani tak dlouho. Co se přiblížilo nebezpečně přímo na dohled, to byl konec největšího českého rodu po meči, neboť v něm nebylo legitimních mužských potomků.