777. schůzka: Poslední pražská korunovace

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svatováclavská koruna na vyobrazení od Josefa Scheiwla z roku 1857

Tentokrát se hodláme zabývat človíčkem, jemuž posadili na hlavu královskou uherskou, císařskou rakouskou a ještě četné jiné koruny, mezi nimi i tu svatováclavskou českou. Dotyčný nositel našich korunovačních klenotů byl sice postavou drobný, ale přesto mu ta koruna byla malá. Jmenoval se Ferdinand I. (nebo také král uherský a český toho jména Pátý).

Na základě teze, že i méně zdatný a výkonný, avšak legitimní panovník, je pořád víc než hazardérské experimenty s trůnem a jeho obsazením, odkroutil si nový císař Ferdinand I. čtrnáct roků poklidného a pouze formálního panování. Řídil se přitom nám už známou osobní vladařskou doktrínou: „Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!“

Kupodivu za tohoto stavu věcí se nic osudového nestalo. Ferdinand (bylo mu už dvaačtyřicet, když nastoupil na trůn) panoval naštěstí v letech ničím nerušeného klidu, kdy si Rakouské císařství luxus nezpůsobilého císaře mohlo dovolit. Z ciziny sice přišla občas nervózní depeše, vyslanci a členové diplomatických sborů pobaveně referovali domů, jakýpak lapsus a podařený kousek rakouský císař zase vyvedl, ale jinak si Evropa časem zvykla. S patřičnou režií, nácvikem a nápovědou Ferdinand postupně zvládl audience, státní návštěvy i slavnostní ceremoniály, a pokud snad začal selhávat, byl s omluvným poukázáním na chorobu okamžitě stažen ze scény.

Nejoblíbenější Habsburk

Fikce o Ferdinandově vladaření byla coby velká hra pro dospělé přijata jak mocnými, tak obyčejnými lidmi. Podařilo se ji hrát až do revoluce roku 1848. Každý zdvořile a s pochopením dodržoval přijatá pravidla. A co bylo nejpozoruhodnější: snad žádný Habsburk nebyl na trůně tak oblíben jako neškodný blázen Ferda. Hrabě Kolovrat, rakouský ministr vnitra, situaci s Ferdinandem vysvětloval takto: „Náš císař je něco jako dalajláma v Tibetu. Symbol legitimní vlády.“ Zatímco panovník oblékal slavnostní uniformy, salutoval při parádemarších a podepisoval výnosy (jejichž smyslu nerozuměl buďto příliš nebo vůbec ne), výkonnou moc obstarávala státní konference. Její složení je nám už dobře známo: Arcivévoda Ludvík, státní kancléř Metternich a ministr vnitra hrabě Kolovrat. Protože vedli veřejné záležitosti od deseti k pěti, vznikla brzy tato průpovídka: „Naše říše má třicetičlennou vládu. Tři geronty a nulu.“

Leopold Kupelwieser: Ferdinand I. Dobrotivý na dobovém obraze

Ve skutečnosti začal do státní konference docházet brzy (ale zcela zbytečně) i arcivévoda Karel. V průběhu let si čím dál větší vliv „šedé eminence“ vydobyla jeho manželka arcivévodkyně Žofie. Státní konference byla ve skutečnosti nevýkonný, pomalý, vzájemnými konflikty vyčerpávající se orgán, který habsburskou říši nakonec přivedl až na práh revoluce. Formální předseda konference arcivévoda Ludvík byl budižkničemu a lenoch, kterého státní záležitosti naprosto nezajímaly. Ludvík se řídil zásadou: „Nechat ležet je nejlepší vyřízení!“ (Někdy se mi zdá, jako by některé naše úřady na tuto c. k. tradici navázaly.) V této praxi se arcivévoda dost podobal zemřelému císaři Františkovi, který dělával totéž – nikoli však z lenosti, nýbrž z nerozhodnosti.

Zkušený diplomat kníže Metternich (i když se už i na něm začínaly projevovat příznaky stáří) byl na rozdíl od Ludvíka státní velmi schopný, právě tak jako o pět let mladší kariérní úředník hrabě Kolovrat. Jejich aktivity však přicházely často vniveč, ba navzájem se vyrušily proto, že ti dva se prostě nemohli ani cítit. Dělali si naschvály: kam jeden vešel, druhý odtamtud odešel. My už jsme si o nich řekli, co se o nich povídalo, ale můžeme si to pro pořádek připomenout ještě jednou: „Metternich a Kolovrat se podobají císařské orlici. Jedna hlava hledí doprava, druhá doleva.“

Přes to přese všecko však patřila Ferdinandova éra biedermeierovské selanky k nejklidnějším v dějinách habsburské říše (tedy: když si odmyslíme revoluční výbuch na samém konci Ferdinandova panování). Byl to čas straussovských valčíků, Sacherových dortů, výstavby prvních továren, začátků paroplavby, průkopnického budování železnic. Mimochodem – do rozvoje železničních tratí příznačným a groteskním způsobem zasáhl i císař Ferdinand. Když za ním přišli odborníci, aby mu problematiku nového typu dopravy vysvětlili, prohlásil: „Nač potřebujeme budovat železnice, vždyť denně vidím, jak fiakry po Vídni jezdí prázdné?“ Časem se mu však nový vynález zalíbil a při výstavbě Jižní dráhy císaře Ferdinanda si už diktoval: „Železnice bez tunelu není žádná železnice. Chci tunel!“ A tak Ferdovi opravdu jeden postavili, první a nejstarší v Rakousku, mezi Gumpoldskirchenem a Pfaffstättenem.

Ferdinand Dobrotivý byl vůbec posledním panovníkem v našich dějinách, který absolvoval tradiční rituál české královské korunovace, do detailu kdysi propracovaný císařem a králem Karlem Čtvrtým. Abychom nepropásli téma modernímu člověku už hodně vzdálené (ostatně: v Toulkách máme takovou příležitost naposled), dopřejme si reportážní popis oné velké podívané, byť půjde o pohled zbavený mnoha drobnokresebných detailů.

Poslední korunovace

Korunovační jízda císařského páru se pro Moravany i Čechy stala jedinou okázalou celonárodní slavnostní, v níž obyvatelstvo nad očekávání jednotně projevovalo loajalitu habsburskému domu. Návštěva se protáhla na pět týdnů, od 16. srpna až do 22. září 1836. Pozastavil–li se snad někdo nad tím, že na první místě jsme uvedli Moravany a teprve pak Čechy, není to dáno místem, v němž Toulky českou minulostí vznikají, nýbrž proto, že z Vídně se Ferdinand rozjel nejprve na Moravu. Koneckonců – byl přece i markrabětem moravským. Ze všech měst této země koruny české se však zastavil jen v Brně. Pak už si to namířil do Čech – přes Litomyšl, Vysoké Mýto a Holice do Hradce Králové, a odtud přes Hořice, Jičín a Mladou Boleslav do Brandýsa nad Labem, kam pražské nobilita v čele s gubernátorem Karlem Chotkem vyjela vzácný hostům vstříc. V Brně se hosté zdrželi čtyři dny, a v Hradci Králové také, protože si císař přál navštívit i Kladruby, Jaroměř a pevnost Josefov. Všude po trase plály vítací vatry, přičemž z Hradce byl prý v noci vidět dokonce oheň zapálený až na Sněžce.

Josef Scheiwl: Hrabě Karel Chotek

V Praze čekal císaře náročný program: korunovace na českého krále. Ale nejenom ona. Také jeho ženu čekala korunka české královny, dále to byla přísaha věrnosti stavů, slavnostní instalace arcivévodkyně Terezy za abatyši ústavu šlechtičen na Hradčanech, udělení léna olomouckému knížeti arcibiskupovi, Ferdinandu Chotkovi. Jenom samotná korunovace a přísaha věrnosti stavů, to byly čtyřhodinové obřady. Slavný vjezd korunovačního průvodu do České metropole připadl na 1. září 1836. Průvod kolem čtyř tisíc vozů provázely oddíly kyrysníků, městských gard, postilionů, trubačů, suita českých stavů v červených uniformách. Kapely rozestavěné na řadě míst hrály Haydnovu rakouskou hymnu Zachovej nám Hospodine, burácely salvy z děl a moždířů. O den později se konalo nekonečné představování společenských elit. V sobotu 3. září pak Vladislavský sál zažil slavnost zvanou holdování. Ve starodávném rituálu stavové králi složili přísahu věrnosti, zatímco Ferdinand na oplátku přislíbil zachovávat platné zákony státu „nikterak neumenšovat, to spíše rozmnožovat jeho území.“

Velkolepost obřadu nepříznivě poznamenaly zprávy o tom, že se v Praze objevila cholera a že právě zemřel olomoucký arcibiskup Ferdinand Chotek, který měl koncelebrovat korunovační Velkou mši. Povinný smutek navíc z rituálu vyřadil jeho bratra, gubernátora Karla Chotka, nejvyššího představitele české zemské vlády. Rozruch se ale podařilo zvládnout. Chotkovy role se ujal hrabě Kolovrat, takže korunovace proběhla naprosto důstojně. Už v sedm hodin ráno se nejvyšší purkrabí se svým doprovodem vydal do korunního archivu a přinesl insignie: korunu a meč svatého Václava, žezlo a říšské jablko. Meč byl odnesen do císařových komnat. Za hlaholu všech pražských zvonů byl Ferdinand v uniformě polního maršálka dne 7. září 1836 po deváté hodině ranní proveden nekonečnými špalíry z Pražského hradu do Svatováclavské kaple v katedrále svatého Víta. Tam svlékl uniformu a byl oděn do korunovačních rouch. Vzal si štólu, pás, korunovační plášť a všechny řádové řetězy. Nato ho dva biskupové doprovodili k presbytáři, kde stál císařský trůn. Poklekl a pomodlil se. Císařovna a její dvůr mezitím zaujaly místa v oratoři. Ozvaly se modlitby v latině, následovaly litanie ke všem svatým. Pak byly na oltář položeny korunovační insignie a zároveň s nimi pozlacené a postříbřené bochníky chleba a stejně nazdobené soudky vína. U hlavního oltáři se na pěti vestavěných tribunách tísnili snad všichni, kdo v českém státě něco znamenali. Slavnost začala rituálním dialogem vysokých církevních hodnostářů, kteří stvrdili, že Habsburk "je hoden a užitečen" české koruny. Následovala takzvaná Velká mše, celebrovaná pražským arcibiskupem Ondřejem Ankvicem a ústící ve své první části do majestátního Alleluja.

Jak probíhala samotná korunovace? Pomalu. Všichni si dávali na všem záležet. Byla to doba, kdy se nikam nespěchalo. Všechno mělo svůj čas. U hlavního oltáře pronesl Ferdinand církevní přísahu (nemusel ji umět nazpaměť, četl ji z pontifikálu, ležícího na klíně arcibiskupově), načež hrabě Kolovrat (ten klečel vedle Ferdinanda) předříkal světskou přísahu stavům a zemi. Pak byla řada na důležitých úkonech, které s korunovací souvisely. Mazalo se. Posvátným olejem. Což byl olej olivový s balzámem a éterickými oleji. Jeho řecký název zní chrisma. Tím olejem potřel arcibiskup Ferdinandovo pravé rámě od kotníku až k lokti ( tedy předloktí), a vzápětí i plece. A když byl císař pomazán, tak byl opásán svatováclavským mečem, který on sám osobně vyňal z pochvy a obřadně jej předal nejvyššímu maršálkovi. Nato arcibiskup požehnal královský prsten a navlékl jej králi na prsteník pravé ruky. Za obdobných žehnajících úkonů mu vložil do ruky nejprve žezlo, poté do levačky říšské jablko. Společně s hrabětem Kolovratem rukou společnou a nerozdílnou pak na hlavu Ferdinandovu posadili svatováclavskou korunu. Což nebylo ani zdaleka tak jednoduché, protože koruna byla pro hydrocefalické rozměry lebky jinak drobného Ferdinanda malá.

Ferdinand na trůně

Obřad vyvrcholil takzvaným nastolením. Neposadili ho na stůl, nýbrž na stolec. Tedy na trůn uprostřed kněžiště. Kolovrat pak lámanou češtinou (ač český šlechtic a nejvyšší zástupce české vlády, česky moc neuměl) vyzval přítomné: „Pojďme a našemu korunovanému králi a pánu dědičnému učinit přiznání učiňme!“ Všichni přítomní předstoupili a hluboce se poklonili. A do nastalého hlaholu trub a bubnů a všech pražských zvonů (a také za hřmění hradebních děl) vtrhlo do chrámu mnohohlasé Vivat, zatímco varhany (provázeny zpěvem) hrály Te Deum. Čeští stavové jeden po druhém přistupovali k právě nastolenému vladaři, aby mu přiložením dvou prstů k žezlu vyjádřili podřízenost a věrnost. Někteří zvlášť zasloužilí muži byli pasováni na rytíře svatého Václava. Nový král udeřil třikrát vyznamenané muže zlehka do pravého ramene Václavovým mečem. S korunou na hlavě (ale musel dávat dobrý pozor, aby mu z ní nespadla) vykonal Ferdinand ještě takzvané obětování: na oltář odevzdal dva chleby, dva soudky vína a zlatou minci (údajně třicet dukátů těžkou). Načež přijal svátost oltářní, z respektu k českým reformačním tradicím dokonce pod obojí způsobou. (Aby si však – jako katolík – nezadal, víno v kalichu nebylo svěcené.) Po závěrečném čtení průvod vycházel z katedrály. Ferdinand opustil kostel sám a jako poslední.

Logo

Mezitím byla na Hradčanech připravena opulentní hostina. Při vstupu do Vladislavského sálu král odložil korunovační insignie, umyl si ruce a zaujal místo u slavnostní tabule. Arcibiskup pronesl modlitbu před jídlem. Během hostiny bylo vysloveno množství přípitků, které králi přály zdraví a dlouhý život. Po moučníku Ferdinand oznámil, že si přeje odejít, a tím bylo hodování ukončeno. Vložil si na hlavu korunu a opustil sál. Ostatní insignie za ním nesli na polštářích z červeného sametu. Stále ozdoben korunou se ještě objevil na velkém hradčanském balkoně, kde byl srdečně pozdravem tisícihlavým zástupem shromážděných lidí. O tři dny později byla v obdobném, ale o něco málo skromnějším duchu konána korunovace královny Marie Anny. Během svého pražského pobytu se královský pár zúčastnil mnoha plesů, divadelních představení, výletů a ohňostrojů. Náročný program, ale Ferdinand ho kupodivu zvládl. Bylo oddáno čtyřiadvacet párů snoubenců v lidových krajích ze čtyřiadvaceti českých krajů. (Pražanům bylo dovoleno připravit hned čtyři takové svatby.) Král daroval každé dvojici 200 zlatých, diváci dostali zdarma pivo. To všechno něco stálo. Korunovační účet činil 358 000 zlatých.

Snad nikdy předtím – ani potom – se v Praze neobjevilo tolik Habsburků najednou jako o Ferdinandově korunovaci. (Abychom byli zcela přesní, tak tedy Habsburků a Lotrinků, neboť takzvaní čistokrevní Habsburci nám vymřeli už před víc než jedním stoletím.) Kromě císařských manželů přijely do Prahy desítky arcivévodů a arcivévodkyň z několika generačních kolen v čele s Františkem Karlem a jeho ženou Žofií. Do české metropole zavítal i vojevůdce Karel, arcivévodové Ludvík, Jan, Albrecht a mnozí další. Ohňostroje, vojenské parády, iluminace, vyjížďky, plesy, návštěvy divadel, muzea, učených ústavů a průmyslových výstav, takové byly zábavy pro dvorní smetánku. Veselice za hradbami Prahy u karlínské Invalidovny byla koncipována jako velké propagandistické setkání českého krále s lidem. Veselice proběhla dobře, Ferdinand se však omluvil. Únavou ochořel. (Spíš se bál fám o postupující choleře.) Na slavnosti se jedlo a pilo zdarma, přičemž ohromné kusy vepřových kýt a hus se (prý) házely mezi zástupy. Pivo se podávalo ve džbánkách zdobených českým lvem a půjčené džbánky i talíře si nadšené obecenstvo nechávalo na památku. Tak velkolepě se lid český radoval z posledního korunovaného krále. Aťsi byl slabomyslný. Tedy: ten král.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související