776. schůzka: Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Císař a král Ferdinand I. na majestátním portrétu z roku 1847

Habsburský trůn byl přísně dědičný. O tom, komu připadne, nerozhodovaly schopnosti, nýbrž dynastická posloupnost, daná nástupnickým řádem. Otec předával žezlo pokud možno prvorozenému synovi, ať už se povedl nebo ne. Od časů Karla VI., který syna neměl, se zásada takzvané primogenitury vztahovala i na dědice ženského pohlaví. Poprvé a naposled získala habsburský trůn žena.

Vedlo to k válkám, s nimiž si Marie Terezie poradila jen za cenu územních ztrát a mimořádného vzepětí panovnické vůle. Až na tuto výjimku byli habsburskými králi či císaři vždycky jen muži. Nástupnický řád sice zabraňoval, aby se ambiciózní členové rodiny pustili do sebe, jenomže neumožňoval vybrat toho nejschopnějšího panovníka. (Na něco podobného nemáme žádný patent ani v dnešní době, ovšem… co naděláme, demokracie je stejně nejlepší ze všech špatných možností.) Pokud se (semtam) objevila na trůně skutečná osobnost (jako v případě Marie Terezie nebo Josefa II.), šlo víceméně o šťastnou náhodu, nikoli o racionální volbu. Los prvorozenství častěji vyzdvihoval na trůn vladaře spíše podprůměrné a průměrné než výjimečné.

V rozporu s naléhavými potřebami doby patřil do plejády nepříliš schopných habsburských panovníků i císař František I. V jeho případě se dalo považovat za zázrak, když říše nejenom přežila dramatické čtvrtstoletí evropských válek, ale vyšla z nich dokonce územně a mocensky posílena. Právě František zplodil (vedle dalších nevydařených potomků) dědice natolik handicapovaného, že pak jako otec měl až na práh své smrti pochyby, jestli je myslitelné, aby jeho sice milovaný, leč méněcenný Ferdinand stál v čele rozlehlé mnohonárodnostní říše. Tradice a nástupnický řád posléze zvítězily nad požadavky rozumu, takže Ferdinand se císařem stal. Pravda… jenom formálně. Seděl na trůnu a podepisoval, co mu jiní předložili. Dějiny jsou plné paradoxů: éra postiženého dobráka na trůně patřila (kupodivu!) k časům míru, klidu a dokonce i relativného dostatku.

Podobizna Františka I. od uměleckého rytce Josefa Axmanna

Dobrotivý císař

Oficiální publicistika mu dala přezdívku Dobrotivý. I když měl od dětství potíže s navazováním kontaktů, byl vždycky vůči druhým dobrácký a vstřícný. K lidem choval pocity úcty a soucitu. Výchovný příkaz pomáhat bližním bral doslova. Na procházkách ho museli hlídat, aby ochotně nerozdal vše, co měl při sobě. Nadšení ve Ferdinandovi vzbuzovalo, když mu Vídeňané prokazovali pocty. A oni (jakmile si na zvláštní manýry arcivévodovy zvykli) k němu vskutku nalezli upřímný vztah. Dobromyslnost a soucit Vídeňanů pak přežily v prostořekém úsloví „der gute Nandl ist ein Trottel,“ tedy něco jako „ten dobráček Ferdáček“ – a zbytek jistě netřeba překládat. „Jeho handicapy byly ovšem natolik výrazné, že smysluplně vládnout nemohl. Ostatně na trůnu vypadal, jako když Kašpárkovi nasadí korunu.“ S tím trůnem jsme svoje vyprávění tak trochu předběhli. Ještě je nutno na něj našeho Ferdáčka posadit.

V myšlenkách i v důvěrných rozhovorech s knížetem Metternichem řešil císař nástupnickou rovnici několik let. A nenacházel žádnou rozumnou alternativu. Přirozený následník trůnu zůstával přese všechny pokroky podivínskou figurkou a pro řízení složitého státního stroje se absolutně nehodil. Se svými často dětinskými reakcemi, neschopností soustředit se a vnímat složitější souvislosti (právě tak jak svým zjevem Hanswursta) by byl pouhou směšnou karikaturou vladaře. (Pro ty, kteří by se rádi orientovali nejenom v dějinách státních a národních, leč i divadelních, podotýkáme, že Hanswurst neboli Honza Buřt byl na jevištích postavou lidového šprýmaře, nezbytnou pro německé lidové veselohry. Ve Vídni se změnil v Kasperle, u nás v Kašpárka.)

Takže – Hanswurst na trůně. A nabízela se nějaká lepší volba? Byl tu mladší bratr císařův, arcivévoda Ludvík, jenomže to byla politická i lidská nula. (I když... kolik politických i lidských nul se u nás dostalo nahoru…) Ludvíkovi se ale ošklivila jakákoli práce. Míře jeho píle odpovídaly i státnické schopnosti. A mladší bratr Ferdinandův, arcivévoda František Karel? Takovému řešení se říká „z deště pod okap.“ Vtipné kaše arcivévoda příliš nepojedl. Na habsburském dvoře se zkrátka pohybovalo mnoho vyvolených, leč žádný povolaný. Dva schopní muži by se tu sice našli - válečník arcivévoda Karel, a také liberální Jan, tedy další císařovi mladší sourozenci. Nabízel se kompromis: jednoho z arcivévodů jmenovat regentem. Vládl by Ferdinandovým jménem. Tuto nadějnou eventualitu zmařil nakonec zřejmě sám kancléř Metternich.

Ferdinand I. Dobrotivý, portrét z roku 1840 od Francesca Hayeze

Věděl, že právě tyto své bratry nemá císaře zrovna v lásce. František odedávna žárlil na jejich přednosti. Karlovi záviděl bohatství, popularitu a schopnosti, Jan byl pro něho svým pokrokářstvím zakukleným revolucionářem. Pro rafinovaného kancléře bylo maličkostí starému pánovi myšlenku regentství rozmluvit, totiž přesněji: upravit ji a podstrčit pod nos znovu. Co by Jeho Excelence říkala regentství kolektivnímu? Jakési radě, v níž by hlavní slovo i postavení měl člověk, kterému císař nejvíce důvěřuje? (No, schválně: kohopak mohl mít Metternich asi tak na mysli?…) Ruka byla pomalu v rukávě. Ta představa vlády právoplatného, byť diskvalifikovaného dědice prostřednictvím kabinetní rady se Františkovi zalíbila. A ještě víc se zamlouvala jeho našeptávači Metternichovi. Starý kancléř, přesvědčený, že bude žít věčně, chtěl mít věčně i svůj vliv. To se mu už čtvrt století dařilo.

Nějak kolem roku 1830 bylo v otázce nástupnictví jasno. Jasno bylo, ale… ona ta Kašpárkova… tedy Ferdinandova kandidatura nemusela projít… To měla prokázat zkouška ohněm. Nejprve ho vypravili na korunovační slavnosti do Petrohradu. To bylo v září roku 1826. Svým zjevem a vystupováním tam způsobil všeobecné zděšení, ale celá carská rodina si pak oddechla úlevou, že přijíždí pouze jako reprezentant vídeňského dvora, a nikoli jako budoucí příbuzný. Což hrozilo. Nedávno zemřelý báťuška car Alexandr I. uvažoval před lety docela vážně o tom, že zpečetí rusko–rakouské spojenectví proti Napoleonovi sňatkem. Aniž znal pravý stav věcí, chtěl provdat svou sestru velkokněžnu Annu právě za rakouského korunního prince (tenkrát asi osmnáctiletého). Byl to nápad o to pikantnější, že nedlouho předtím o ruku Anny usiloval sám Napoleon, a Petrohrad to tehdy stroze odbyl. Do táček kolem Ferdinanda zasáhl tenkrát Metternich a carův nápad vymluvil s poukazem na fakt, že Ferdinand je na ženění ještě příliš mladý. Rakouský císař František bral rusko–rakouské námluvy taky vážně. I jemu však ten nešťastný nápad rozmluvil Metternich poukazem, že si Rakousko nemůže dovolit potupit Francii svatbou s Ruskou, kterou odmítli dát Bonapartovi. Takhle tenkrát vypadala zahraniční politika.

Ještě důležitější než výprava do Petrohradu byl výlet do Prešpurku (dnes se toto město jmenuje Bratislava). Ferdinand se tam vydal s velkou suitou. Čekala ho tady 28. září roku 1830 okázalá korunovace. Korunovace ba „mladšího uherského krále.“ Tím starším uherským králem zůstával jeho tatínek. Dopadlo to přes všechny obavy z ostudy dobře. Ferdinand pomalu a slavnostně přeškobrtal svoji krátkou korunovační řeč a zkoprnělí uherští grófové začali volat „Eljén!“ Eljén je maďarsky sláva. I Ferdinand hovořil v maďarštině. Ano, jejich nový král, velkohlavý Ferda, byl po Marii Terezii jediným a zároveň posledním habsburským panovníkem, který k nim dokázal promluvit v jejich mateřštině. „Monarchie, která má přetrvat staletí,“ pronesl brzy nato kterýsi z habsburských arcivévodů památná slova: „Monarchie, která má přetrvat staletí, musí být uspořádaná tak, aby ji udržel i slabší vládce, když se někdy objeví.“ On ten slabší vládce už byl na obzoru. Ferdinandovi táhlo pomalu, ale jistě na čtyřicítku, a pořád zůstával starým mládencem, ba dokonce i panicem.

Ruský car Alexandr I. - portrét neznámého autora

Čas na ženění

Jednou z podivnůstek Ferdinandovy osobnosti (právě tak jako terčem peprných vtipů) byl jeho infantilní vztah k ženám. V každé viděl trochu maminku. Nyní, když už byl uherským králem (byť mladším), začalo se u dvora považovat za aktuální, ba za nezbytné, následníka trůnu konečně oženit. Jenže s kým? Na rytíře zrovna nevypadal, mužností nějak neoplýval. (Před časem - to mu bylo třicet- se diskrétně zkoumalo, zda je vůbec schopen uzavřít sňatek. Rodinný lékař doktor Stifft tenkrát bez obalu napsal ve svém dobrozdání: „Pokud není korunní princ přímo impotentní, je utvářen tak, že by pro něj manželství mohlo být smrtelné.“) Všechny zasvěcené to tehdy vylekalo a honem oženili aspoň mladšího Františka Karla – s bavorskou princeznou Žofií.

Když po mnoha potížích s graviditou konečně porodila (v srpnu 1830) malého Františka Josefa (budoucího Františka Josefa I.), tak začalo být staromládenectví Ferdinandovo neúnosné. Kompletní rodina Františka Karla hrozila zkřížit nástupnický projekt císařův (hlavně Metternichův). Oběma nemohly uniknout plány ambiciózní Žofie. V zákulisí míchala kartami tak, aby bylo zřejmé, že ona nabízí lepší vladařskou alternativu už tím, že její malý syn představuje dynastickou perspektivu i plynulé pokračování vlády, zatímco Ferdinand, Ferdinand je jen kůl v plotě. (Kůl v plotě… to už jsme někde slyšeli…)

Starý císař František pochopil. Jestli rychle neožení syna on, dědic sám se na to nikdy nezmůže. Za mistrné dohazovačské asistence Metternichovy vybral Ferdinandovi nevěstu, která měla dvě přednosti. Pro ženicha nepochybně zvláštního ražení byla takřka dokonalým řešením, a přitom mu ji nikdo nemohl závidět. Všechno se pro jistotu odehrálo na dálku, partneři se nikdy předtím neviděli, takže když se pak konečně spatřili, oba po svém prožili šok. Princezna Marie Anna Karolina Pia Savojská však určitě větší. Oportunista tělem i duší dr. Stifft vydal na císařovo vyžádání novou referenci. Oproti původnímu tvrzení vylučujícímu sňatek, „jest uherský mladší král a arcivévoda rakouský Ferdinand prohlášen za tělesně i duševně způsobilého nejen stát se císařem, ale ani manželství naprosto nic nestojí v cestě.“ Také Metternich si ohřál svou kašičku. Savojská princezna (dcera piemontského a sardinského krále) bude prý na vídeňském dvoře vřele uvítána, neboť sňatek přinese sblížení se strategicky významným sousedem v severní Itálii. Rakouská provincie Lombardsko–Benátsko opravdu s Piemontem hraničila, ale nové příbuzenství habsbursko–savojské stejně vojenským konfliktům dlouhodobě nezabránilo.

Logo

Nevěsta Marie Anna (další jména už budeme raději vynechávat) se svou vnější nepřitažlivostí k Ferdinandovi dobře hodila. Měla věčně našpulená ústa, vzácně nehezké vyčnívající zuby, špičatou bradu a na šlechtičnu mimořádně špatný vkus co se týče oblékání. Oč méně se jí dvořilo nápadníků, o to byla ctnostnější. Se svými zkušenostmi z klášterní výchovy byl tento klenot církevní zbožnosti takřka dokonale vybaven pro milosrdné a charitativní partnerství, které na princeznu čekalo. Nemohla ovšem tušit, že bude svého chotě ošetřovat pětatřicet let. Svatba se konala v Turíně (na dálku, jak jsme si už řekli). Pak se nevěsta vydala na cestu do Vídně. Ženich jí vyjel naproti. Když ho zahlédla, jak se šouravě blížil, když jí potom zpola srozumitelnou italskou hatmatilkou sděloval, jak je šťasten, byla prý v takovém šoku, že se mrtvolně třásla po celém těle. „Ať mi Bůh odpustí!“ měl přitom údajně prohlásit její tchán František.

A věru bylo co odpouštět. Manželský stav jako by Ferdinanda stresoval – v několika následujících letech ho pronásledoval jeden epileptický záchvat za druhým, někdy se dostavil v rozmezí týdnů či měsíců, jindy dokonce mnohokrát během jediného dne. Když lékařští odborníci po letech analyzovali projevy Ferdinandovy nemoci, konstatovali, že nápor choroby mohla vyprovokovat i docela obyčejná lampa. Závěsná svítilna. Byla buď na petrolej, nebo se do ní vkládaly svíčky. Svým blikavým světlem, jak prokázaly pokusy ve 20. století, lze u epileptických jedinců vyvolat záchvat. Právě tato okolnost mohla být v příčinné souvislosti s tím, že Ferdinand míval opakované záchvaty zpravidla v zimním období, nejčastěji na přelomu roku, kdy byly jeho oči za zimních večerů po řadu hodin vystaveny mihotavému světlu.

Tak třeba v roce 1832 (čili nedlouho po svatbě) přestál Ferdinand v čase Vánoc nekonečný řetězec malých i velkých útoků padoucnice. Byl už v takovém stavu, že mu kněz udělil poslední pomazání. Na Štědrý den prožil dvaadvacet těžkých záchvatů. Lékaři už resignovali, protože ani pouštění žilou, ani přikládání pijavic nezabíralo. Úleva se dostavila až na Boží hod, kdy vyčerpaný pacient na celé tři následující dny usnul. Sotva si dovedeme představit, co asi musela vytrpět mladá Marie Anna, která Ferdinand ošetřovala. Zdá se, že manželství následníka trůnu zpočátku stresovalo, protože minimálně pět šest roků po sňatku se epileptické stavy (ať už drobné několikavteřinové příhody, nebo naopak dramatické obrazy velkého záchvatu) dostavovaly oproti předchozímu období nápadně často. Všechna čest, Marie Anna o svého muže pečovala přímo vzorně. Bez nářků se starala o jeho krize, o jeho žaludek, o vyměšování i zábaly. A tak už tomu bylo trvale. Na skutečný manželský život, natož na potomky, nebylo za takových okolností ani pomyšlení. Přitom Marie Anna po dětech toužila, nakonec ale byla ráda, že má jen jedno. Vlastního manžela.

Leopold Kupelwieser: Ferdinand I. Dobrotivý na dobovém obraze

Císař František přišel o všechny zuby, zkostnatěl a zestaral. Byl si své situace vědom. V roce 1829 přiměl prvorozeného syna, aby začal pravidelně docházet na zasedání státní rady. Ferdinand poslechl, ale s pusou pootevřenou do trychtýře při jednání zarytě mlčel. Nejprve to vypadalo, že si o mocných starcích důstojně myslí svoje. Brzy však pravda vyšla najevo. Nemyslel si nic. Nerozuměl. Souvislosti byly na jeho hlavu příliš složité. Nicméně zanedlouho se ujme panování, ale on si podstatu vladaření stejně zjednodušil po svém. Prohlásil něco, co se pak stalo okřídlenou průpovídkou: „Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!“

„Ferdinand si oblíbil lázeňské středisko Baden u Vídně. Toto město s biedermeierovskou atmosférou bylo zejména v létě snad nejpříjemnějším a nejveselejším místem monarchie. Zároveň s dvorem se do zdejších letních sídel stěhovali příslušníci vysoké šlechty. Veškerý kulturní život monarchie se tehdy v letních měsících odehrával v Badenu. Vyhlášení umělci tvořili ve zdech tohoto města svá díla trvalých hodnot, společenský život byl vyplněn divadelními představeními, redutami, koncerty a jinými událostmi. Nikdo nečekal a netušil, že by i na toto místo mohl vrhnout stín zločin a na celé hodiny ochromit pohodu, která tu panovala. A přece se to stalo.“ Takto navozuje situaci onoho srpnového dne v roce 1832 rakouský lékař a spisovatel literatury faktu dr. Gerd Holler.

Atentát

„9. srpna dopoledne se následník trůnu vyšel se svým pobočníkem na procházku. Kráčeli směrem k Helenině údolí. V této ulici měl svůj dům bádenský lékař Rollert, jehož syn se stal očitým svědkem atentátu. Asi deset kroků šel za Ferdinandem a pobočníkem malý podsaditý muž v tmavém upjatém kabátě, s vysokým černým kloboukem na hlavě. Náhle vytáhl neznámý z kapsy kabátu pistoli, vystřelil na korunního prince a zasáhl ho do ramene. Kulka však uvízla ve vatované ramenní vycpávce a způsobila Ferdinandovi jen silný krevní výron. Opodál pracující zahradnický pomocník Tauscher přeskočil plot, vrhl se na atentátníka a srazil ho k zemi. Na místo přispěchal ještě kopáč z blízké vinice, ale atentátník vytáhl ještě jednu pistoli a pokusil se spáchat sebevraždu, způsobil si však jen povrchové zranění. Stále se však nevzdával. Vytáhl třetí pistoli, namířil na zahradníka, ale rána naštěstí nevyšla. Pak vytáhl z holínky krátkou dýku a snažil se Tauschera probodnout. Teprve s pomocí dalšího sluhy, který přiběhl, se trojici mužů podařilo atentátníka zdolat a spoutat mu šátkem ruce. Zatímco pobočník, generál Salis, třesoucí se na celém těle, stál v silničním příkopu. Ferdinand vzrušeně poskakoval kolem atentátníka a neustále vykřikoval: Držte ho! Svažte ho! Doveďte ho na radnici! Pak se korunní princ rozeběhl zpátky do města a ohlásil událost otci.“

Atentát spáchal pětačtyřicetiletý kapitán Reindl, statečný voják, který bojoval na všech možných frontách, ale pro svůj alkoholismus byl poslán do penze. Reindl byl neustále zadlužený a žádal proto korunního prince o 900 zlatých. Ferdinand mu nechal vyplatit jen stovku, což bylo důvodem kapitánova útoku. Několik útoků na členy vládnoucího rodu se atentátníkům v našich dějinách povedlo, tenhle naštěstí ne. Kapitán Reindl byl uvězněn, obžalován z atentátu na uherského krále a odsouzen k smrti. Ferdinand otce zapřísahal, aby mu udělil milost, a absolutní trest byl skutečně změněn na doživotní vězení v pevnosti a v řetězech.

3. března roku 1835 Ferdinandův otec, rakouský císař František zemřel na následky zánětu pohrudnice, zápalu plic a zřejmě i vydatného pouštění žilou. Dva týdny předtím dovršil šedesát sedm let. Na trůn usedl, když mu byla dvacet čtyři léta a délkou svého panování – 43 léta – se řadí v našich dějinách k rekordmanům. Krátce po otcově smrti vydal jeho syn, nový císař Ferdinand I. svůj první manifest, v němž ohlásil všechny své tituly: „My, Ferdinand První, z Boží vůle císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladiměřský a illyrský; arcivévoda rakouský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský, horno– a dolnoslezský; velkokníže sedmihradský; markrabě moravský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský“ – a tak dále, a tak dál. Ke všem svým titulům si mohl připočíst i „krále českého.“ Jenom se na něj musí nechat v Praze korunovat. A to bude velká sláva. Vůbec poslední korunovace v našich dějinách.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová