775. schůzka: Korunní princ Ferdáček

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ferdinand I. Dobrotivý

Právě jste nás zastihli, jak se vracíme do soukromých komnat korunního prince Ferdinanda Karla Leopolda Josefa Františka Crescentia, jenž vstoupil do učebnic dějepisu pod prvním z oněch jmen, k čemuž se přidává přízvisko Dobrotivý, zatímco pozdější historikové o něm nikoli spravedlivě psali jako o imbecilovi či přímo kreténovi.

Dokonce jeho švagrová, arcivévodkyně Žofie (matka pozdějšího císaře Františka Josefa I.) říkala, že Ferdinand je „coby reprezentant koruny idiot.“ A lid vídeňský ho dokonce přezdil na „der arme Trottel Nandel.“ Po česku: „Chudáček blbeček Ferdáček.“ Všechny tyto charakteristiky spíše odsuzovaly, než chápaly. Ono je vždycky snazší odsoudit, než pochopit.

Epilepsie čili padoucnice (ve starých matrikách bývá uváděna také – jako příčina dětské úmrtnosti – pod názvem psotník či božec, německy Frais), to tedy to je onemocnění, které je pro lékařskou vědu dodnes v mnohém záhadou. Příčinami i projevy, jejichž kulisa bývá občas nepříjemně dramatická, jde o celou skupinu nervových chorob. V minulých dobách se padoucnice považovala za svatou nemoc (morbus sacer): její útoky se dostavovaly jako živel či nadpřirozený úkaz, a navíc se zdálo, že nemocí Bůh jakoby vyznamenával své vyvolené – vždyť za epileptiky byly považovány takové osobnosti jako Pavel z Tarsu, Johanka z Arku a další světci. Záhadou vždy byla (a dodnes vlastně zůstává) také tajemná souvislost mezi postižením epilepsií a vynikajícími duševními výkony nemocných jedinců – tedy alespoň řady z nich. Lidé dávno postřehli, že geniální mozky jsou vůči tomuto onemocnění – neznámo proč – náchylnější. Epileptiky byli řecký filosof Sókratés z Athén, vojevůdci a státníci Alexandr Makedonský, Gaius Iulius Caesar či Napoleon Bonaparte, ruský car Petr Veliký, skladatelé Georg Friedrich Händel, Ludwig van Beethoven nebo Hector Berlioz, mezi spisovateli mezi ně patřili Gustave Flaubert, Guy de Maupassant, Charles Dickens, Fjodor Dostojevskij. Epilepsií trpěl houslový virtuos Niccolo Paganini, vědci Isaac Newton a vynálezce dynamitu Alfred Nobel a mnozí další výjimeční jedinci.

Beznadějný případ

Také mezi Habsburky byla řada epileptiků. Tvrzení, že Ferdinand je nemožný hlupák, však bylo do značné míry zkresleno nepochopením nebo intrikami. Posuzovali ho mnohdy lidé, kteří ho vídali jen zřídka nebo se s ním setkali jen letmo. Na druhé straně jistě platí, že vinou padoucnice a výchovy (postavené až do deseti let jeho věku postavení na hlavu) byl retardovaný, intelektuálně i povahově nevyrovnaný. Zdá se, že se na něm nejhůře podepsal osobní lékař císaře Františka a vídeňský protomedicus (neboli nejvyšší lékař) dr. Andreas Stifft. Měl totiž pověst lékaře „s pochybnou věrohodností, který si nestydatým zneužíváním své pozice pokoušel opatřit výhody.“ (Tohle si už tenkrát o něm mysleli jeho kolegové.) Na veřejnost proniklo, že Ferdinand je „beznadějný případ,“ že si u něj vychovatelé podávají dveře a žádný z nich nedokáže zaznamenat výchovný úspěch. Žádný z nich však nebral ohled na zvláštnosti dítěte. Učitelé před sebou neměli normálního kluka, ale opožděného, epileptickými záchvaty sužovaného „žáka speciální školy.“

Jak mohl přijímat nové poznatky, když mu byla učební látka podávána bez ladu a skladu a naprosto nesystematicky? Jeho situace se obrátila až před desátým rokem věku, kdy na místo jeho vychovatele (zvaného „ajo“) nastoupil Franz Maria von Steffaneo–Carnea. Svobodný pán Steffaneo–Carnea , který se předtím osvědčil jako císařský úředník v balkánských provinciích, pečoval o Ferdinanda (zajisté ne sám) mezi desátým a patnáctým rokem jeho života. Zřejmě byl vůbec prvním člověkem, jenž se v otázkách výchovy nešťastného prince odvážil postavit lékařských kapacitám u dvora. Na vlastní odpovědnost začal s arcivévodou zacházet jako s dítětem víceméně normálním a možná mu tím zachránil život. O epilepsii a jejím léčení samozřejmě nevěděl nic (což bylo fakticky téměř tolik, kolik toho znali lékaři). Intuitivně však usoudil, že chlapec je bolestně pozadu především proto, že ho nikdo nemotivuje, nepovzbuzuje, plánovitě nevede a dokonce ani systematicky neučí.

Zásadu o nezbytnosti naprostého klidu nahradil Carnea požadavkem aktivity a pravidelného režimu. Samozřejmě při zajištění dostatečného spánku a rozumné výživy. Toto intuitivní opatření bylo velmi důležité, protože – jak dnes víme – epileptické záchvaty může vyvolat i nedostatek spánku a únava. Carnea vypracoval pro arcivévodu denní řád, ve kterém se učební hodiny vyváženě střídaly s volným časem a hlavně se stupňovanou mírou pohybu, až dosud vlastně zakázaného. Rostoucí fyzická zátěž, které začal Ferdinanda krok za krokem podrobovat, sice okolí děsila, chlapci ale viditelně prospívala. Protože následník trůnu do té doby nikdy sám nevyšel do schodů, zbudovali mu na pokoji cvičné schodiště. Carnea vymyslel také speciální cviky na posílení paží.

Zdali mu to všechno prošlo? Správný postřeh. Carnea byl doslova zasypán pomluvami a denunciacemi. Počet těch, kteří nám závidí, bývá mírou našeho úspěchu. Carnea svůj výchovný program neopustil. Po celý první rok učil svého skoro desetiletého svěřence chodit do schodů a se schodů. Dva roky cvičení bylo třeba k tomu, aby se arcivévoda naučil uchopovat předměty, nosit je a zacházet s nimi, a také otvírat a zavírat dveře pokojů. Každodenní procházky nabíraly na svižnosti a byly čím dál delší. Brzy začal arcivévoda běhat, hrát si s péřovým míčkem, časem přešel k výuce šermu, k prvním lekcím tance, k jízdě na koni, dokonce i k namáhavému veslování. Carnea nechal svého svěřence, aby zahradničil s vlastnoručně vyrobenými nástroji, tak aby to odpovídalo jeho síle a vzrůstu.

Souběžně probíhala výuka psaní, čtení, matematiky, dějepisu, zeměpisu a dalších předmětů. Také jazykům se učil, nejprve němčině a latině. Ukázalo se, že inteligence (i přes některá „hluchá místa“) je z velké části zachována a že zejména pro řeči má arcivévoda i značnou kapacitu paměti, takže časem přibral ještě italštinu, francouzštinu a posléze rovněž maďarštinu. Za svého pozdějšího mnohaletého pobytu v Praze zvládl Ferdinand i mnohé fráze v češtině. To, co dokázal svobodný pán Carnea se svým svěřencem, to se muselo podobat malému zázraku. Časem se (přes všechny potíže) vyjevilo, že mozek není ani zdaleka tak poškozen, jak mohl naznačovat arcivévodův vnější zjev i některé výstřední rysy chování.

Zůstávalo sice nad slunce jasné, že z Ferdinanda žádný génius nebude, na druhé straně však vůbec neodpovídalo pravdě, co se u dvora po léta šeptalo, že císařův prvorozený syn je nevychovatelný kretén. „Laxenburg, 12. srpna 1803. Milá maminko! Jsem v naprostém pořádku, stále myslím na Vás a na tatínka a živě pociťují Vaši nepřítomnost. Naděje, že Vás brzy uvidím, je mi nekonečně drahá. Líbám Vám ruce a zůstávám v nejněžnější úctě, milá maminko. Váš poslušný syn Ferdinand.“ Takových dopisů je zachována řada. Od desátého roku Ferdinandova věku je nápadný docela obratný způsob vyjadřování, který v žádném případě nepřipomíná duševně zaostalé dítě. „Laxenburg, 19. srpna 1803. Píšu latinsky, abych podal důkaz své píle v tomto jazyce. Minulou neděli jsem velmi litoval, že byly zmařeny mé naděje na cestu do Badenu. Je mi naprosto dobře a nic si nepřeji víc, než Vás a maminku zase brzy spatřit.“ Pozoruhodný je Ferdinandův rukopis. Měl sice potíže s jemnou motorikou ruky, ale nakonec psal docela úhledně. Rozhodně čitelněji než jeho otec, jehož rukopis byl přímo otřesný. Ferdinand byl cvičen nejenom ve vojenské teorii, ale i praxi. Tady však vyvstával problém, protože budoucímu polnímu maršálovi při každém výstřelu selhávaly nervy. Když si vyděšený arcivévoda konečně zvykl na třesk lovecké pušky, odvážil se přiblížit i k větším kalibrům. Nakonec vypálil vlastnoručně z laxenburských děl.

Logo

Rodinná tragédie

Roku 1807 se ale dostavila katastrofa. To bylo Ferdinandovi čtrnáct let. Začátkem tohoto roku onemocněla tuberkulózou jeho matka. Ocitla se ve stavu o to vážnějším, že byla zároveň těhotná (po třinácté). Starý dvorní mefistofeles dr. Stifft nasadil obvyklou léčbu. Pustil císařovně žilou. Učinil to několikrát, čímž u ní vyvolal předčasný porod. Narozené dítě stačili sotva pokřtít, žilo jenom několik dní, pak je následovala na věčnost i matka. Císařovna zemřela v pětatřiceti letech.

Její muž ji velmi miloval; byl tak otřesen, že se ani nezúčastnil pohřbu a ujel z Vídně. Tato tragická událost znamenala i konec kariéry Steffanea–Carney. Nikoli pana doktora Stiffta, ten u dvora zůstal, naopak se zasloužil o to, aby Carnea dostal výpověď. Jak to bylo možné? Za Carneou a jeho výchovou stála císařovna Marie Terezie. Dokud tady byla, zadržovala všechny útoky na jeho osobu, naopak mu vyjadřovala jednoznačnou podporu. Takže teď, když zemřela, zůstal úspěšný vychovatel vůči přesile intrikánů sám. Císař se ho nezastal, věnoval se plně svému smutku. A protože Carnea neměl možnost se s ním osobně setkat, postěžoval si na křivdu v dopise, v němž Františkovi připomněl, že strávil ve službě pět roků od rána do večera, bez jediného dne volna. Žádal rozpačitě o trochu uznání.

Císař odpověděl, ať sám Carnea vyjádří, jaká suma by ho uspokojila. Tak konkrétní odpověď považoval Carnea nejspíš za příliš opovážlivou, proto v další listu naznačil, že by přivítal udělení císařského řádu, velkokříže svatého Štěpána. Císař mu jej však neudělil, neboť on se dopustil namísto opovážlivosti v císařových očích neslýchané drzosti. Aniž si to František uvědomil, že právě Carnea to byl, kdo převedl jeho handicapovaného syna přes úzký můstek od tupé bezmyšlenkovitosti k základnímu sebevědomí, od lhostejnosti a vegetativního přežívání k aktivitě, odpověděl na vychovatelovu prosbu s bohorovností, která víc než jeho státnické počiny či válečné střetnutí staví pod drobnohled prázdnotu Františkova majestátu. Carneovi dal vzkázat, že o císařský řád je neslušné takovouto formou usilovat a přísným pokáráním se jednou provždy s nejlepším vychovatelem a učitelem svého dědice vyrovnal. Vzhledem k tomu, co ten muž dokázal, to byl z císařovy strany projev černého nevděku… Mocní tohoto světa tohleto dělávají. A nikoli zřídka. Zahořklý Carnea opustil dvůr, na tři západy se zamkl ve své knihovně se šestnácti tisíci svazky a nikdy už nechtěl nic slyšet o vděčnosti rakouského císařského domu. Ani se mu nedivíme.

Ferdinand I. Dobrotivý

Arcivévoda, který se blížil k patnáctému roku svého života, se posledních pět rozvíjel zdárně. Předčasnou smrtí své matky a nespravedlivým vyhozením Steffanea–Carney jako by však opět ztratil půdu pod nohama. Na delší čas bylo veta po systematické výchově i přesně dodržovaném režimu. Doktor Stifft (zase ten povedený pan doktor, copak už od něj nemůže být pokoj) přesvědčen, že co se dálo předtím, představovalo poloviční atentát na císařova dědice (lidská blbost je opravdu nesmrtelná) naordinoval Ferdinandovi opět „hojivý klid“ (čili devastující nudu). Pod patronací nových provizorních vychovatelů byl doposud bohatý program nahrazen chatrnou improvizací. Intenzita studia vážně poklesla, takže velká část znalostí a dovedností, k nimž se mladík propracoval, přišla vniveč. Labilní Habsburk se opět nebezpečným tempem začal vracet do stavu beznadějné nesvéprávnosti.

Tak tomu bylo asi rok, dokud se na vídeňském dvoře neobjevila nová, už třetí Františkova manželka, dobrá a obětavá Marie Ludvika (nebo také Marie Luisa) Modenská – po matce z rodu d‘Este. V době svatby byla o 19 let mladší než její ženich, byla subtilní a poznamenaná souchotinami. Kdoví, zda si uvědomovala, jaké břemeno bere na sebe sňatkem s tím dvojnásobným vdovcem. Že byl František o generaci starší, to nehrálo v tehdejších dynastických svazcích žádnou roli. Horší bylo, že si v Ludvice opět (tak jako v předchozím manželství) vybral sestřenici. Jejím otcem byl arcivévoda Ferdinand, jeden ze synů Marie Terezie a tím pádem i Františkův strýc. Přímo nadlidský úkol však čekal na Ludviku v roli macechy. Nebrala si totiž jenom zamilovaného ženicha, ale zároveň i osm jeho dětí, z nichž nejméně tři byly vážně defektní a jedno akutně nemocné. Zatímco nevěstě bylo jedenadvacet, nejstarší dceři Františkově Marii Luise bylo sedmnáct, arcivévodovi Ferdinandovi necelých patnáct, nejmladší, choromyslné Marianně čtyři.

Původně se Ludvika měla stát jeptiškou, ostatně značnou část svého dosavadního života strávila v klášteře, ale i když byla pozdvižena do role císařovny, vyšlo to nastejno, protože i ona žila milosrdenstvím. Tato půvabná, kultivovaná, mimořádně sečtělá žena, jejíž jemnocit i konverzační schopnost vynikaly zejména ve chvílích, kdy stála po boku svého nepříliš oduševnělého manžela, vnukla vlastnímu životu smysl jako obětavá pěstounka cizích potomků. Snu o vlastních dětech se musela kvůli postupující tuberkulóze vzdát. Ludvika byla nábožná, domácká, dobrotivá, možná trochu puntičkářská. Lze tak soudit z toho, že si vedla záznamy nejen o každé přečtené knize, ale i o každé koupené housce. Vzorně se starala jak o malou, psychicky postiženou Mariannu, tak zejména o Ferdinanda, kterého dokázala přivést do věku plnoletosti v překvapivě dobré kondici. Jeho macechou se stala v době, kdy znovu strádal, propadal náladám a „launám“. (Tedy že trpěl poruchami koncentrace, nesoustředěností, roztěkaností.)

Nový učitel

Nepříliš schopné Ferdinandovy učitele po nějakém čase nahradila baronem Josefem Erbergem, se kterým pro arcivévodu vypracovala nabitý pracovní program. Výchova intelektuální v něm byla přibližně z poloviny vyvážena tělesnou přípravou. A tak byly vedle studia několika jazyků, řady všeobecně vzdělávacích předmětů a hudby obnoveny i časté hodiny tělocviku, střelby z pušky i pistole, šermu kordem, tance, jezdectví. V každém případě byl Ferdinand celý den zaměstnán. Vstával v pět hodin ráno a po toaletě a lehké snídani už v šest hodin ráno začínalo vyučování. Erberg byl (musel být) vůči svému svěřenci náročný i přísný, tím spíš, že arcivévoda v takřka dvouletém mezidobí povolených opratí zpohodlněl. Pubertální mladík teď často vypovídal poslušnost a rád se přitom odvolával na otce, který prý vyslovil názor, že by mu mělo stačit maximálně osm hodin studia denně. Semtam do Ferdinandovy výchovy neblaze zasáhla drobná či větší epileptická příhoda – někdy se dostavila v rozmezí měsíců, jindy dnů, ba i hodin.

Nicméně přes všechny problémy a konflikty se mohl Erberg císařskému páru pochlubit: „Arcivévoda se naučil za patnáct měsíců vše to, k čemu jeho vrstevníci potřebují pět až šest let. A co se nyní naučil, to umí velmi dobře.“ Ať už pan generální guvernant ve své optimistické zprávě přeháněl nebo ne, v každém případě jeho svědectví ukazuje, že vlohy Ferdinandovy nebyly malé. Baron Erberg pečoval o následníka trůnu šest let, až do vídeňského kongresu v roce 1814. Bylo po Carneovi druhým z mužů, kteří následníka trůnu, kdysi nebohou a choulostivou hromádku neštěstí, postavili na nohy a vybavili do smysluplného života. Tak jako bez Carneova, tak ani bez Erbergova vlivu by dynastie habsbursko–lotrinská nemohla na následnictví Ferdinandovo nikdy ani pomyslet. V posledních dvou… třech letech Erbergova angažmá (a bylo to čím dál očividnější) se začaly v jeho chování projevovat zprvu drobné, pak výraznější úchylky. Jeho písmo se krok za krokem zhoršovalo, až k úplné nečitelnosti. (To by ještě nemuselo nic znamenat. Kolik je známo lidí, kteří mají příšerný rukopis!…) Jenže on každou chvíli překvapil okolí nepřiměřeným chováním nebo reakcí. Možná se projevily skryté dispozice… anebo guvernantova psychika tu neunesla zátěž, a třeba i vliv ne zcela normálního svěřence.

Logo

Jednoho večera dne roku 1818 se v Hofburku konal velký dvorní ples, jehož se zúčastnili i arcivévodové se svými dvořany. Byl přítomen i Ferdinand s Erbergem. Císařovna, kterou Erberg velmi uctíval, šla vedle ruského cara, a guvernantovi se náhle zdálo, že kráčí po boku Satana, že je zavěšena do Antikrista. Když procházela kolem Erberga, zhroutil se v mdlobách. Několik dní poté, v noci ze soboty 15. na neděli 16. června 1815 (po návštěvě divadelního představení) Erberg náhle pocítil, že je ohrožován mimozemskými mocnostmi. Vyskočil z lůžka, sáhl po šavli, zapálil svíčky, vtrhl do pokoje korunního prince, nařídil mu, aby si okamžitě oblékl uniformu a také se chopil šavle. Erberg a arcivévoda pak stáli uprostřed pokoje s tasenými zbraněmi a upřeně hleděli na dveře, jimiž mělo přijít ohrožení. Čekali, až k nim vtrhne říše Satanova. Když se nic nedělo, Ferdinand si šel zase lehnout.

Po této události byl Erberg z císařských služeb propuštěn, protože – jak prohlásila císařovna – „princovo vzdělání je ukončeno“. Erberg se ocitl na vídeňské psychiatrii a jako schizofrenik skončil ve známé „věži bláznů.“ Nedlouho po této epizodě se dvaadvacetiletý Ferdinand poprvé oficiálně objevil na veřejnosti. Uprosil totiž otce, aby se mohl zúčastnit "posledního honu na korsickou bestii." Napoleon tehdy uprchl z ostrova Elby. Na sto dní se zmocnil Paříže i francouzské armády. Než se ale František rozmyslel, bylo po všem. Napoleon utrpěl u Waterloo definitivní porážku. Nakonec – tím líp. Aspoň mohl Ferdinand rukovat bez rizika. Třebaže se ještě nedávno pří výstřelu z pušky celý roztřásl, dostal okamžitě hodnost brigádního generála. Když už byl tři neděle mír, dorazil „na frontu.“ Spolu s otcem pak vítězně projížděl Paříží. Ačkoli byl stav Ferdinandův dávno veřejným tajemstvím, teď se věci potvrdily, a řeči o tom, že korunní princ je na tom hůř, než se říkalo, už neutichly.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související