774. schůzka: Ťululum

Měl například talent na řeči, ovládal jich pět nebo snad šest, když ale v některé promluvil, šlo mu to natolik pomalou a koktavě, že ne každý rozuměl. Nosil v hlavě množství útržkovitých znalostí, uměl trousit svým způsobem vtipné a sarkastické poznámky, jenže nevyvinuté (či blokované) abstraktní myšlení mu nedovolovalo chápat širší souvislosti problémů. Uvažoval dětinsky a přímočaře. Když se ho například jednou zeptali, zda ho panování neunavuje, odpověděl, že vůbec ne, jenom kdyby se nemusel tak často podepisovat.

Především dva Habsburkové (abychom byli úplně přesní, tak nyní již nikoli „jenom“ Habsburkové, ale členové rodu habsbursko–lotrinského) se od ostatních odlišovali tím, jak vypadali. František II., posléze rakouský císař s číslovkou řadovou „První,“ a jeho syn Ferdinand, jako rakouský císař toho jména první, coby český král Pátý. Františkova tvář byla výrazně protáhlá. Když ji porovnáme s podobou předků, zjistíme s překvapením, že s Františkem a jeho bratry se v dynastii objevil zcela nový fyziognomický typ. Zatímco pro Habsburky předchozích pokolení byla typická menší, oválná, leckdy skoro kulatá hlava, počínaje Františkem se napříště rodili s hlavou štíhlou, dlouhou, po stranách zploštělou a korunovanou příkře stoupajícím vysokým čelem. Kdyby hlava Františkova dědice, tedy Ferdinanda, nebyla v lebeční části hydrocefalicky deformovaná, byli by si otec a syn značně podobni. Rudolf II. kdysi po své matce Marii Španělské (která byla zároveň jeho tetou) vnesl do rodiny kromě určité abnormality psychické především předkus. Ten se stal v mužské větvi rodu rysem právě charakteristickým, jakým byl od časů Leopolda I. (tedy od přelomu 16. a 17. století) zbytnělý dolní ret, slavný „habsburský pysk.“ Od pokolení Františkova měli tedy příslušníci tohoto rodu i dlouhé, úzké lebky, k tomu nápadně dlouhé nosy a krátké, úzké brady. Zřejmě zapracovaly geny, které ke genům habsbursko–lotrinským připojila císařova matka, manželka Leopolda II. Marie Louisa Španělská.

Císařské nevěry

Jako kdysi císař a král Karel IV. byl i František I. čtyřikrát ženat. U člověka nikterak osobitého a laděného spíše do moll bychom takovou překvapivou vlastnost sotva hledali, nicméně je faktem, že František zdědil po otci Leopoldovi (a možná i po dědečkovi Františku Štěpánovi) mocnou náruživost a smyslnost, kterou přísná výchova i vnitřní disciplína ovšem držely v mezích legitimních vztahů. Převážně. Nikoli bezvýhradně. Semtam se totiž v jeho erotickém curriculu vitae vyskytly kontakty nikoli v manželském loži. Ve třetím manželském svazku s Marií Ludvikou hledal občas rozptýlení mimo domov (což je ohleduplně řečeno). Řešil tak zřejmě konflikt mezi nutnou šetrností k manželčině zdraví a nároky vlastního temperamentu. Marie Ludvika o jeho avantýrách věděla a s určitým sebezapřením je tolerovala. Aspoň o tom svědčí její korespondence s manželem. Na řadě míst v ní najdeme pasáže jako: „Kdyby viděl, jak nyní vypadám, možná by ses rozhodl prodat mě na jarmarku a místo mě věnovat přízeň té… Pokusím se kvůli Tobě ztloustnout, abych zastínila její půvaby. Už jsi ji zase musel navštívit, ty darebáku?!“

Přesto i tento sňatek, provázený tichými a nenápadnými nevěrami císaře, byl v podstatě poklidný a šťastný. „Mužnost Františkova se promítla nejenom do vysokého počtu potomků (byl jich rovný tucet), ale i do spěchu, s jakým vždy hledal další partnerku. S nejvyšší netrpělivostí přečkával období smutku a spěšně se ženil, jakmile to předpisy dovolily. Rubem Františkových manželství zato bylo, že opakovaně vstupoval do geneticky riskantních spojení s příbuznými. Kromě první ženy byly všechny tři ostatní s císařem spřízněny pokrevním poutem bratrance a sestřenice. Bohudíky jen s jedinou sestřenkou měl František také děti. Ale i tak přineslo jeho druhé manželství s Marií Terezií Neapolsko–Sicilskou do habsburského domu doslova genetickou pohromu.“

Babičkou Františkovy ženy Marie Terezie byla stejnojmenná, ale slavnější Marie Terezie. Císařovna byla i babičkou Františkovou. V tomto Františkovu svazku došlo zase jednou k setkání rodových genů. Uprostřed vzrušených dob válek s Francií spolu manželé prožili šestnáct let trvající vztah „jako ve snách.“ To ale nebyl sen, to byla skutečnost. Sicilská a bourbonská krev v žilách nevěsta se nezapřela. Neustálým křepčením a oslavováním donutila tahleta Marie Terezie juniorka poněkud škrobeného císaře z rodu habsbursko–lotrinského k mimořádným partnerským výkonům, které už potom nikdy nezopakoval. Tento vždy vážný, studený František vedle své veselé ženy viditelně pookřál. Aby opětoval její spontaneitu, nechával se k všeobecnému údivu vtahovat do radovánek, které mu dříve ani potom příliš neříkaly. Dokonce prý byl ochoten i tancovat!

Děti se v tomto temperamentním svazku rodily jedno za druhým a Marie Terezie se o ně vzorně starala. Nakrátko převzala péči i o nevlastní malou Ludviku z Františkova prvního manželství, avšak děvčátko se nerozvíjelo, upadalo do epileptických záchvatů a po šestnácti měsících smutného přežívání skonalo. Strach z nemocí i hoře nad smrtí blízkých se bohužel do panovnického domu ještě mnohokrát vrátily. Jako by rozrůstající se rodinu znovu a znovu ohrožovalo nějaké osudové prokletí. Marie Terezie byla za svého manželství třináctkrát těhotná (jedno dítě se narodilo mrtvé), a dala život dvanácti potomkům. Pouze sedmi z nich se však podařilo přečkat první léta života – tři děvčátka a dva chlapci zemřeli v raném dětství, přičemž poslední a nejmladší Amálie Terezie pobyla na světě pouhých několik hodin, aby k velkému žalu císařovu vzala do hrobu i svou matku, patrně jedinou opravdovou lásku ve Františkově životě. Marie Terezie zemřela v pětatřiceti letech, podruhé ovdovělému císaři táhlo na čtyřicítku.

Narodit se v těchto časech bylo vážným rizikem jak pro matku, tak pro dítě. Zdárný porod zůstával spíš v rukou božích než lidských. Nebyly známy žádné antiseptické prostředky, takže rodičkám hrozily smrtící nákazy, zejména obávaná horečka omladnic. Bylo bezpečnější rodit doma, protože v porodnicích (což byla novota z josefinských dob) se houfně umíralo na infekce. Medicína nic nevěděla o tom, jak vyprovokovat porodní stahy (i když alkaloid z námele, kterého používá moderní porodnictví, byl známý už tehdy). Nevědělo se, jak porody urychlit, kontrolovat ani řídit, takže se vlekly celý den i déle. Teprve později se začala razit poučka: »Nad rodičkou má slunce zapadnout jen jednou.«

Děti, pokud přežily, přicházely na svět často přidušené, s mozky poškozenými nedostatkem kyslíku, zhmožděním nebo vnitřním krvácením, ať už k němu došlo v důsledku těžkého porodu nebo po záchrannému zásahu kleštěmi. Lékaři pak diagnostikovali slabomyslnost či psotník, což bylo zástupné jméno pro početnou skupinu blíže nespecifikovaných nervových chorob – do »psotníkové« kategorie spadala tehdy i příporodní encefalopatie a epilepsie. Rutinní obsluhu rodiček zabezpečovaly praxí protřelé porodní báby, jejichž asistence byla důležitější než přítomnost lékaře. Ten nemohl dělat prakticky nic. Neměl ještě ani fonendoskop, kterým by poslouchal srdeční ozvy plodu. Nesměl vyšetřit ženu zevnitř, pokud k tomu nezískal písemný souhlas manžela, a ten vydal muž jenom zřídka. Porodník zasahoval pouze kleštěmi, hákem, kranioskopem až při situacích, kdy život dítěte či matky viselo na vlásku.

Důsledkem bezmocnosti medicíny byla hrozivá novorozenecká úmrtnost. Při porodu nebo bezprostředně po něm umírala až polovina dětí. To se týkalo i rodiny císařské. Pokud polovina císařských potomků předčasně podlehla chorobám (a to přesto, že měli veškerou tehdy dosažitelnou lékařskou péči), ještě smutnější byl osud dětí živých. S výjimkou nejstarší Marie Louisy (což byla pozdější manželka Napoleona Bonaparta), a Leopoldiny (pozdější císařovny brazilské) byly tyto děti celoživotně více či méně poznamenané. Týkalo se nejenom epileptického a mírně oligofrenního následníka trůnu Ferdinanda, ale i jeho mladšího bratra Františka Karla (tedy budoucího otce císaře Františka Josefa I.), a konečně i zcela choromyslné Marie Anny. Ta zůstala neprovdána, „uklizena“ před zraky veřejnosti na jednom odlehlém zámku, kde také zemřela.

Na svět přišel Ferdinand

19. dubna 1793 kolem sedmé hodiny večerní se ve vídeňském Hofburku narodil „arcivévoda rakouský Ferdinand Karel Leopold Josef František Crescentius.“ Chlapeček byl neduživý a vyvíjel se pomalu, ale všichni věřili, že je to jenom dočasný problém a že děcko počáteční zpoždění brzy dožene (k čemuž ovšem nedošlo). K tomu dojít nemohlo. Už na první pohled velká, jako hydrocefalická hlava, disproporčně krátké, rachiticky rostlé tělíčko, pokroucené oči… to vše signalizovalo vážnější poruchu. Problémy u kojence narůstaly v batolecím věku. Ferdinand začal mluvit pozdě (a s obtížemi), v řeči zadrhával (a to i v dospělosti). Nekonečně dlouho trvalo, než se postavil a začal lézt, reakce na běžné podněty bývaly pomalé nebo neadekvátní. Lékaři nevěděli, v čem příčina arcivévodova zaostávání tkví, a tak jako diagnózu označili tenkrát všezahrnující Frais. Neboli – psotník.

Ke cti císařově budiž zdůrazněno, že František I. svého nejstaršího synka od počátku velmi miloval, nesnášel jakékoli kritické poznámky na jeho účet a dokonce ho (jako svoje jediné dítě) vozil v kočárku po schönbrunnské zahradě nebo v Hofburku, což byla v tehdejších časech pro otce činnost naprosto výjimečná až groteskní. Když se to dozvěděl starý lékař habsburské rodiny, doktor Andreas von Stifft, prý Františkovi vzkázal, aby se raději věnoval rozumnějším věcem, a upadl za to v nemilost.

Ferdinandovo tělesné i duševní zaostávání nemizelo, naopak se prohlubovalo. Ve čtyřech, pěti letech bylo zřejmé, že princ vstupní handicap nedožene, že zůstane fyzicky i duševně postižen i v dospělosti. K hlubokému zármutku rodičů prohlásili lékaři arcivévodu za beznadějný případ. Hlava chlapce dál rostla v očividné disproporci k rachitickému tělu, zejména v poměru ke krátkým a neohrabaným nohám. Velmi vratce a neobratně se pohyboval, nebyl schopen vyjadřovat se souvisle. Občas se dostavily křeče, tu očí nebo hlasivek, jindy končetin a trupu, načež lékaři v zoufalství ordinovali pouštění žilou, nebo přikládali pijavice za uši a na oholenou Ferdinandovu lebku. Podobné zákroky dítěti samozřejmě nepomáhaly. Epileptický záchvat, provázený sem tam i bezvědomím, musel odeznít sám od sebe.

Jenom málokdo si zřejmě mohl tehdy s takovým dítětem vědět rady. Pro jistotu nikdo nechtěl převzít odpovědnost za jeho výchovu. Korunu všemu nasadili „odborníci,“ když prosadili asi tu nejhorší z možných výchovných koncepcí, kterou arcivévodu na léta odsoudili do zoufalství izolace. Zejména dr. Stifft neoblomně trval na svém názoru (tehdy mezi odborníky velmi rozšířeném): „Člověk postižený psotníkem potřebuje především absolutní klid. Nesmí být zatěžován tělesně ani duševně, protože by to vedlo k přetížení mozku a k přehřátí ducha.“

Smutné dětství

A tak se arcivévodovi dostávalo sice veškeré dostupné vnější péče, zato však žádných povzbuzujících podnětů. Nic nesměl. Do schodů a ze schodů ho nosili, místo učení a tělesných cvičení ho nechávali jenom zbůhdarma lelkovat a okounět. Pohled na tohleto děcko musel být hrozně smutný. Zatímco chlapci z nejvyšších šlechtických kruhů se od šesti let tradičně ocitali ve výchově mužů a byli podrobováni náročnému vzdělávacímu programu s polovojensky přísným režimem, o devítiletého Ferdinanda pořád ještě pečovaly chůvy jako o batole. Tím, že ho uvěznili do naprostého klidu, chránili prý to dítě před novými záchvaty. Procházky proto sestávaly z několika kroků, platil přísný zákaz běhat, honit obruč, hrát si s míčem. Největším dobrodružstvím pro chlapce bylo, když si občas nepozorovaně vlezl do koše na papír a kutálel se v něm po komnatě. Jinak postával celé dny u okna a pozoroval, co se děje venku.

Jeho dětství nemělo žádný příběh, odehrávalo se v pasivitě. Protože těžce koktal, dospělí s ním hovořili jednosměrně, jak nad nemluvnětem si sami odpovídali, jen aby se chlapec nenamáhal. Ferdinandovy vyjadřovací schopnosti musely vypadat podle toho… Měl nervový tik, dělal grimasy, občas se objevily záškuby šíje, jindy se jeho oči ve vteřinovém záchvatu stočily v sloup. Aby takovými projevy nenormálnosti nevzbuzoval pozornost, aby se mu nikdo neposmíval, raději ho drželi v ústraní, bez kamarádů. Když se pak náhle ocitl ve společnosti, podle okolností se buď styděl a bál, nebo se začal producírovat. Přihlouplými kousky zpozdilého, sociálně hladovějícího děcka zkoušel připoutat pozornost dospělých. Místo zájmu (či snad nedej Bože pochvaly) si za to vysloužil leda výtky a vzápětí novou porci nudné samoty.

Byl to život – nebo spíš živoření – v bludném kruhu… Chůvy (které byly chybně instruovány) se ani moc nepokoušely rozvíjet arcivévodův intelekt. V dobré víře, že je to tak správně, omezovaly každý Ferdinandův pohyb. Dobře ho krmily (byl přece pořád tak slabý a hubený!), a poskytovaly mu jenom rutinní ošetřovatelskou péči jako vzácnému sice, ale nemyslícímu zvířátku. Jak dlouho to trvalo? Tohleto zničující nicnedělání se stalo jeho údělem až do desátého roku života. Prázdným ubíjením času a odsouzením do vznešené izolace byl chlapec fyzicky i psychicky poškozen zřejmě víc než vlivem vrozené nemoci. Hlavně duševní opoždění nabylo hrozivých rozměrů. Vídeňský dvůr se snažil pravý stav věcí tajit, ale o to divočejší zvěsti pronikaly na veřejnost. Začalo se šuškat. Začalo se šuškat po Vídni, že Ferdinand je hňup a budižkničemu a ťululum. (Šuškanda dokáže být často dost krutá.)

Když mu táhlo na desátý rok, byla to ve všech směrech pravda. A právě tehdy se u dvora objevil Franz von Steffaneo–Carnea, vůbec první muž, který se směl ujmout arcivévodovy výchovy. Při svém nástupu do funkce si zapsal a vzápětí ohlásil císaři 13 bodů, mezi nimiž nechybělo, že „arcivévoda není schopen zvednout jednou rukou sklenici, aby se napil; nedokáže oběma rukama zvednout láhev, aby si nalil vodu; neumí uzvednout jakékoli, i malé břemeno, a přenést je na jiné místo; nedovede otevřít dveře; nezvládne sejít se schodů, aniž by se přidržoval zábradlí,“ natož aby zvládl úkony složitější: „Začal teprve s první taneční lekcí, ještě nezačal s lekcemi v jezdecké škole.“ Ještě smutnější to bylo s jeho vyjadřovacími schopnostmi, Chlapcova zkřivená ústa vyrážela jenom koktavé skřeky v podobě opakovaných jednoduchých vět. Takzvaná „odborná léčba psotníku“ zastavila jeho vývoj. Zůstal kdesi na mentální úrovni tříletého batolete. Tenkrát si císař konečně uvědomil, že autoritativní názory lékařů byly po synův vývoj jenom brzdou. Napříště už jejich příkazů a varování tolik nedbal a postavil se za výchovnou koncepci nového guvernanta, který žádal, aby byl Ferdinand krok za krokem podrobován rostoucí zátěži. A hle – nový výchovný postup začal nést ovoce.