782. schůzka: Dva presidenti

20. červen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Scheiwl: Karel Chotek v roce 1869
0:00
/
0:00

Domnívá–li se snad někdo z přítomných posluchačů, že prvního presidenta jsme měli až v roce 1918, pak dlužno konstatovat, že nikoli. Mužů ověnčených tímto titulem latinského původu, jenž volně přeložen neznamená nic jiného než předseda, tedy těchto pánů jsme měli v naší historii vícero.

Kupříkladu presidenta české komory, poté presidenta českého dvorské kanceláře, kterého jsme si zpočátku navrhovali u nás doma, než se Vídni rozhodli, že se těm milým Čechům musí nějak odlehčit a o presidentovi ve městě nad Vltavou rozhodovali pak nadále ve městě ve Vídni, a to i když bylo v Praze zřízeno České gubernium a v Brně gubernium moravskoslezské.

Na Moravě jsme ovšem na presidenta neměli, tam musel stačit moravský zemský hejtman, který si říkal gubernátor. Pak i to se zdálo být vídeňským úřadům jako velký luxus, pro tu českou provincii přece musí stačit místodržitelství a místodržitelé. A tato nehezká tradice přežila až do století 20. století, v němž se sice některým mužům říkalo „pane státní presidente“ nebo „soudruhu presidente,“ ale stejně to byli takoví místodržitelé moci, která stejně patřila někomu jinému. Než však dojdeme k těm, kdož místodrželi vládu nad touto zemí, zastavme se u dvou mužů, kteří sice byli českými presidenty z milosti Jeho Veličenstva císaře ve Vídni, ale i tak se jim povedlo mnohé, kvůli čemuž by mezi všemi našimi presidenty neměli zůstat zapomenuti.

Karel Egon Fürstenberk

„Kníže Karel Egon Fürstenberk se narodil 7. května roku 1729 v Praze. Po studiích ve Štrasburku, Lipsku a Turínu sloužil dvaadvacet let v Praze jako rada pro finanční a ekonomické otázky. Oženil se Marií Josefinou Šternberkovou a působil pak jako rakouský zástupce u říšského soudu. Panovnice Marie Terezie ho po pěti letech povolala do nejvyšší státní funkce v Čechách, protože v něm viděla odborníka a osobnost, která nepodlehne sobeckým zájmům privilegovaných stavů v zemi.“ Tolik o panu Fürstenberkovi autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč.

Presidentem českého gubernia a nejvyšším purkrabím (čili jakýmsi předsedou české vlády) se stal Egon Karel ve věku dvaačtyřiceti let. Nejenom svým mladým věkem, ale i svými názory jaksi nezapadal do mustru zkostnatělého rakouského úředníka. Robotní poměry (kupříkladu), to byla dosud nedotknutelná stavovská doména, a nový president si do ní dovolil zasahovat. Kritické výhrady měl i k dosavadní fiskální politice státu. Ještě se ani pořádně neujal úřadu a už pracoval na zprávě o hospodářské situaci v zemi. Šlo mu v ní o vytvoření takových podmínek, aby se v zemi udrželo co nejvíc finančních prostředků pro investice do zemědělství a pro rozvoj průmyslu.

Čechy byly spolu s Moravou (tím kouskem Slezska, který nám ještě zbyl) největším přispívatelem do státní pokladny. Dodávali jsme do ní ročně 12 milionů zlatých. Když se vše přerozdělilo, tak se na státní provoz a nejnutnější investice vracelo jenom pět milionů, což bylo absolutně nedostačující například pro rozvoj infrastruktury. Zvlášť když další tři miliony tři sta tisíc zlatých utratila česká pozemková šlechta v zahraničí a ve Vídni, místo aby je investovala do svých hospodářství doma.

Logo

Na Moravě byla situace obdobná. Takže se dá říct, že země Koruny české žily z podstaty. A to už od začátku třicetileté války, tedy nějakého půldruhého století. „Na počátku 70. let 18. století měly Čechy na 2 a půl milionu obyvatel. Z toho privilegované stavy představovaly osmnáct set šlechticů (počítali se pouze muži), a na 6700 duchovních. Jejich početní stavy se až do roku 1848, kdy přišly o své privilegované postavení, téměř nezměnily. Jenom členové těchto dvou stavů se mohli podílet na politické moci a požívali osobní svobody. Zbývající obyvatelstvo se dělilo na závislé – to byl asi jeden milion devět set tisíc nevolníků na venkově, a na nezávislé. Ty tvořili rodinní příslušníci aristokracie, její zaměstnanci, úředníci, příslušníci svobodných povolání, učitelé, měšťané, řemeslníci, živnostníci, námezdně pracující a členové jejich rodin.“

Z toho se zdá, že takzvaných nezávislých obyvatel žilo u nás víc, tedy že jsme sice měli poddané, ale ne všichni byli taky nevolníci. Jenomže hlavně v zemědělství (které bylo stále nejvýznamnějším hospodářským odvětvím) byly velkostatky na robotní síle závislé přímo životně. Fürstenberk vypočítal, že robotní práce vynášejí vrchnostem až čtyřnásobek částky, kterou musel sedlák zaplatit na daních. Přesto však většina velkostatků žila na úvěr, protože se na nich špatně, zaostale hospodařilo. Jejich zadluženost se odhadovala na deset milionů zlatých. Že by tyto velkostatky začaly podnikat, to ne, fuj, podnikat, to bylo skoro sprosté slovo. Proč podnikat, když jim životní styl a standard zajistí robotníci?

Pan president Fürstenberk se domníval, že by kupříkladu stačilo zřídit stavovskou banku, která by levně podporovala soukromou iniciativu a vytvářela pro podnikání vhodnější finanční podmínky. Což se bohužel nepovedlo, a se stejným výsledkem se setkaly i jeho snahy, jak částečně převést roboty na peněžní formu. Také jeho návrhy na zrušení nevolnictví (aby se uvolnily pracovní síly pro rozvoj průmyslu a zemědělské reformy na velkostatcích) musely počkat až na patenty Josefa II. Rovněž jeho projekty na zlepšení silniční sítě a splavnění Vltavy a Labe se uskutečnily až za několik desetiletí.

Některé změny si však vynutila neúroda a hladomor na začátku 70. let 18. století a následující selské bouře. Povstání sedláků Fürstenberk předpovídal několik let předtím, než k nim došlo. Do svého deníku si zapsal: „Budou umírati nevinní, poněvadž přirozenost sama, to jest láska k rodině volající po chlebu a pud sebezáchovy, budou dělati zločince. Ubohý sedlák český v záležitostech robotních byl až dosud ponechán libovůli svého spoluobčana. Jak mohlo by býti toto citlivé stvoření, s nímž se tak špatně nakládá, oloupeno o život bez výčitky pro ty, kteří ho nechali v tomto nesnesitelném stavu, nebo se provinili na jeho záchraně?“

Hrabě Karel Chotek

Až po velkém selském povstání v roce 1775 došlo ke zmírnění roboty. A start hospodářského rozvoje v zemědělství i rodícím se průmyslu usnadnilo zavedení povinné školní docházky. Povinné byly i návštěvy takzvaných opakovacích škol pro učně (vyučovalo se v neděli a ve svátek dvě až tři hodiny). Zavedeny byly také industriální školy – první byla otevřena v Praze roku 1777, o 132 let později jich bylo jenom v Čechách pět set. Byly to nedělní kursy pro včelaře, sadaře, zahradníky, krejčí, tkalce a ještě další řemeslníky. Zvyšování vzdělanostní úrovně považoval Fürstenberk za jeden z nejdůležitějších úkolů. Ostatně sám podnikal a věděl, že bez zručných a vzdělaných pracovníků bude zemědělství nadále zaostávat a průmyslový rozvoj se nebude rozbíhat takovým tempem, jak by bylo zapotřebí.

Pan president jako podnikatel na Křivoklátsku (kde měl své panství) podnikal v železářství, měl tam hutě, hamry a doly na železnou rudu. Učitelé ve školách na jeho panství museli mít učitelské zkoušky, nemohli to být bývalí vojáci nebo podobné pologramotné existence. V Dobrovici na Mladoboleslavsku zřídil vzorovou školu, financoval vydávání učebnic a kontroloval, jestli jsou využívány. Dohlížel na dodržování povinné školní docházky. Zastával názor, že vzdělávání je nutné prosazovat třeba i násilím. Dočkal se ještě vydání patentu o zrušení nevolnictví a patentu tolerančního, ale brzy potom byl z funkce presidenta českého gubernia a nejvyššího purkrabího odvolán. Stáhl se do ústraní, ale u panovníka Josefa II. v nemilost neupadl. Ten ho jmenoval předsedou České, pozdější Královské české společnosti nauk. Fürstenberk se pustil do práce, ale smrt přišla dřív, než mohl své plány uskutečnit. Zemřel náhle ve věku sedmapadesáti let.

Hrabě Karel Chotek pocházel ze starého českého rodu Chotků, s kmenovým sídlem v Chotkově u Radnice na Plzeňsku. Narodil se 23. července roku 1783, a poté, co absolvoval právnickou fakultu na vídeňské universitě, jel sbírat zkušenosti do Německa, Itálie a Francie. Nějakou dobu řídil komerční záležitosti na moravském guberniu v Brně, krátce dělal hejtmana v Přerově a roku 1814 – ve svých jedenatřiceti letech – se stal guvernérem v Terstu a Přímoří. Tehdy patřila tato zaostalá provincie Rakousku, dnes se o stejné území dělí Itálie a Slovinsko

Jakmile zde Chotek nastoupil, postaral se o vybudování silniční sítě, která spojila Vídeň s budoucí rakouskou námořní základnou. Což znamenalo postavit přístav a majáky, dále prosadil paroplavební spojení Terstu s Benátkami, zasloužil se v provincii o rozvoj školství. Mimo jiné naučil Slovince a Dalmatince pěstovat brambory. Ve Vídni si tím však neudělal dobré oko. Konal sice záslužnou práci, ale dělal ji podle svého. Na mínění nadřízených úředníků ve Vídni se zrovna moc neohlížel. (To mohlo být dost nebezpečné. Ono to může být nebezpečné i dnes.) Však ho taky úředníci moc rádi neměli. Stěžovali, ale u panovníka se stížnostmi nepochodili. František byl velice konzervativní, ale kupodivu si toho iniciativního a schopného Chotka oblíbil. Jeho podpora pro něj měla až do mocnářovy smrti cenu zlata.

„Roku 1819 byl Karel Chotek jmenován guvernérem v Tyrolích,“ opět jsme se začetli do knihy Miroslava Hlaváče Tvůrci českého zázraku. „Počínal si tam stejně úspěšně jako v Terstu. Válkami postiženou provincii dal během sedmi let svého působení hospodářsky a finančně do pořádku a kulturně ji povznesl. Pak byl povolán ke dvoru do Vídně a panovník ho jmenoval předsedou studijní dvorské komise.“ Což neznamenalo sešup dolů. Předseda studijní dvorské komise, to byl ministr školství, takže: směrem nahoru. I když… ona to byla trochu taková léčka. Nastražená na Chotka. Zasloužili se o ni konzervativní vídeňští byrokrati. Očekávali, že se ten agilní a progresivní Chotek konečně znemožní. A skutečně je nezklamal, protože vypracoval plán na reformu vysokého školství a cenzury. To byla v konzervativním absolutistickém Rakousku opovážlivost, která musela i jeho ochráncem Františkem I. otřást. Návrhy svého chráněnce pojal jako mladickou nerozvážnost a odvolal ho z funkce. Vzápětí ho jmenoval presidentem českého gubernia a nejvyšším purkrabím. Třiačtyřicetiletého Chotka vítala česká společnost jako volnomyšlenkářského aristokrata, energického organizátora a národohospodáře. Skutečnost, že to je potrestaný státní úředník, který sestoupil v byrokratické hierarchii o příčku níž, nikomu nevadila.

Nový český premiér nastoupil do provincie, ve které žily asi tři miliony obyvatel, což bylo o půl milionu víc než v 70. letech 18. století, kdy byl nejvyšším úředníkem kníže Karel Egon Fürstenberk. V té době už přešly velkostatky většinou na střídavé hospodaření – v některých místech začali pěstovat řepu pro vznikající cukrovarnický průmysl. Hlavními průmyslovými odvětvími v zemi byl stále textilní průmysl a sklářství, rozvíjelo se železářství, zakládaly se první strojírenské provozy. V Čechách bylo necelých 600 kilometrů špatně upravených silnic. Po Chotkově příchodu se délka silnic zvýšila na 4 tisíce 200. Najednou jich bylo sedmkrát tolik. Tyto silnice měly pevný podklad, lemovaly je příkopy, stínila stromořadí, chránily patníky a hrazení. Mnoho brodů bylo přemostěno; v Žatci, Lokti a také v Praze dal Chotek postavit řetězové mosty. Poštmistři museli chovat koně pro přepřahání postilionů a provozovatelé dostavníků museli povinně zabezpečovat cestujícím ubytování a občerstvení v hostincích. Cesta z Prahy do Vídně se tak zkrátila z pěti dnů na třicet šest hodin.

Za hraběte Chotka se začala konečně stavět koněspřežná dráha z Lince do Českých Budějovic. „Věnoval značnou pozornost modernizaci západočeských lázní, které považoval na značný zdroj příjmů. Zachránil hrad Karlštejn před zchátráním. Tím, že vybudoval v Praze řetězový most, umožnil průmyslový rozvoj oblasti Smíchova. Dal zmodernizovat Všeobecnou nemocnici, stavěl nové školy, chudobince a další sociální zařízení, modernizoval vězenství. Praha mu vděčí na novou kanalizační a vodovodní síť, za nové pouliční osvětlení, za vydláždění ulic, za četné sady a silnice včetně serpentiny, která spojuje Klárov a Bruskou. Nahradila někdejší strmou cestu z Valdštejnových dob a dodnes nese jméno Chotkovo.“

Poslední prezident českého gubernia

V době, kdy se to ještě vůbec nenosilo – zvlášť v konzervativním Rakousku – budoval president Chotek český průmysl. Bylo mu jasné, že země potřebuje nějakou podnikatelskou organizaci. Jak ji však založit a přitom zase ve Vídni nenarazit? Šel na problém z opačného konce. Nejprve zorganizoval v Praze průmyslové výstavy, tři během čtyř let po sobě, využil přitom vlivu významných osobností, jako byl například hrabě Karel Šternberk, a jelikož výstavy měly úspěch, František I. povolil roku 1833 vytvoření Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Byla to první zájmová organizace průmyslníků a řemeslníků v našich zemích. Zatím stavovská, ale Chotek počítal, že (stejně jako ve Francii nebo v Anglii) se bude měšťanský živel stále víc podílet na hospodářském rozvoji země a tím bude vzrůstat jeho politická váha. K čemuž skutečně během deseti let došlo, jenomže to už byl hrabě Chotek odsunut do předčasného důchodu.

Nebyl to žádný blesk z čistého nebe. Proces jeho odstranění z nejvyšší státní funkce v Čechách trval několik let. Vídeňským byrokratům v čele s ministrem financí hrabětem Františkem Antonínem Kolovratem, který před Chotkem působil v Čechách ve funkci presidenta gubernia a který mu jeho popularitu a úspěchy záviděl, se totiž podařilo vytvořit proti Chotkovi na českém zemském sněmu stavovskou opozici. Ta ho obvinila ze špatného hospodaření. To byl zřejmě zástupný důvod, jako častokráte předtím, jako častokráte potom. Ve skutečnosti se mu kladlo za vinu, že nebrání demokratizaci Průmyslové jednoty, a také že podceňuje emancipační snahy slovanských národů v monarchii. A zásahy vídeňské tajné policie ve své provincii taky odmítá.

Josef Kriehuber: Portrét Karla hraběte Chotka, litografie z roku 1834

To se ovšem ale nahlas neříkalo, nahlas se mluvilo o stavbě nábřeží v Praze a o projektu sochy na počest zesnulého císaře Františka I. na vltavském břehu. Že prý to bylo moc drahé. Chotek proti stavovské kritice namítal, že nebyl sněmem zvolen, že ho do funkce jmenoval panovník, takže ho nemá sněm co kritizovat. Domáhal se podpory u svých nadřízených ve Vídni. Tam se jí ovšem nedočkal. Nakonec (poněkud neprozřetelně) pohrozil odstoupením a složením funkcí. Nikdo mu to nerozmlouval. Byl neprodleně propuštěn ze služby a současně penzionován. Pro sedmapadesátiletého Chotka to bylo velké ponížení. Neumožnili mu ani, aby odešel do diplomatických služeb, jak se to dělo v jiných často mnohem závažnějších případech naprosto neschopných úředníků.

Karel Chotek byl posledním presidentem českého gubernia a nejvyšším purkrabím. Vystřídal ho arcivévoda Štěpán s titulem „zemský šéf.“ Stáhl se do soukromí. Češi ho neopustili. Na truc ho jmenovali čestným občanem Prahy. Vážili si ho nejenom pro zásluhy o rozvoj země a města, ale hlavně proto, že se vymykal obrazu běžného byrokrata. Byl iniciativní, neohlížel se při řešení problémů, jestli je ten či onen podřízený či nadřízený, ochotně diskutoval s každým, kdo přišel s věcným návrhem. Dokonce zavedl přijímací dny pro kohokoli, kdo požádal o audienci. Proti vůli svých vídeňských nadřízených povolil založení Matice české, čímž umožnil vydávání základních děl české literatury, jako byl Jungmannův Slovník jazyka českého nebo Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. Díky jeho pochopení byly zahájeny práce na přípravách první české encyklopedie, kterou pak vydával František Ladislav Rieger.

Ostatně brzy po příchodu do Prahy se naučil česky. Měl dobrého učitele. Nějakého Františka Palackého. Chotek odmítal germanizační snahy. Chápal, že Rakousko jako mnohonárodní stát musí respektovat identitu jednotlivých národů. Do svého deníku si napsal už v roce 1829: „Českou národnost a český jazyk ovšem hledím udržeti, avšak přitom trvalou úzkou spojitost s Rakouskem a celým státním svazkem nezanedbávati. Já si nepřeju žádný separatismus, každý národ rakouské monarchie má pevně zachovati své jméno, svůj jazyk, své přednosti, a má vytvořiti celek, který před ostatními národy vyznamenati se hledí. Takové závodění může všem prospěti. Tak smýšlel jsem v Tyrolsku, tak v Terstu, maje vždy všeobecné nejlepší celé říše jako konečný účel svého poslání na zřeteli.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související