Žili kdysi v Praze Parléřové, stavitelé Svatovítského chrámu. Tvořily zde v časech baroka sochařské či stavitelské rody Braunů, Brokoffů, Dientzenhoferů, Platzerů.

Nástup nového ředitele pražské malířské Akademie, Němce Christiana Rubena, znamenal na rodinu Mánesů potupu. Dvacetiletý Josef ji ...

Byl vysoké, suché postavy, hlavu měl poněkud malou, hluboko vpadlé oči, velký orlí nos, díky němuž se podobal Schillerovi, a sporé světlé vlasy.

Setkáváme s malířem, který patří k těm nejčeštějším. I když měl s češtinou celoživotní problémy. 

Během svých nepřetržitých potulek českou historií občas vyrazíme nějakou tu míli za hranice zemí Koruny české, pochopitelně nikoli sami, nýbrž v doprovodu starších.

„Jaký to byl muž! I dnes musíme říci: není mu rovného mezi námi kdo, jako on, byl sobě tak plně vědom povinností vlasteneckých a kdo je plnil s takovou láskou jako on!“

Pohlédněme do tváře Miroslavu Tyršovi. Jakmile tak učiníme věcně, bez přízdob, vyvstane před námi osobnost významná, zdaleka však ne srozumitelná.

Vydejme se opakovaně za další osobností, kterou jsme už na své pouti dějinami potkali. 

Před námi, milí poutníci, je další etapa dálkového pochodu českou historií. Vlastně ne… dnes nepomašírujeme. Dnes se svezeme. 

Málokterý básník má takové štěstí, že jeho verše (tedy aspoň některé) znají všichni. Třeba i celý národ – od malých dětí až po letité staříky.