Ocitli jsme na jakémsi odpočívadle. Člověk, ocitne-li se na odpočívadle, na rozcestí, najmě historickém, měl by stanout, spočinout a odpočinout si.

Vydali jsme se výpravu do dílny otce a jeho syna. Ten rod byl pravda ještě mnohem košatější.

Scéna české historie je už docela slušně zaplněné jeviště, a hra, jež se tu provozuje, má rovněž pěkně obsazené hlediště.

„Byl to klidný, tichý muž, jenž vychován ve své dílně neznal takzvané městské způsoby umělců a vyhýbal se velkým.“

Od doby třicetileté války uplynula řada desetiletí, podařilo se zažehnat pár povstání, žádné pořádné spiknutí se dlouho nekonalo a ani v dohlednu na obzoru nebude.

„Já, Kryštof Václav hrabě z Nostic, jsem vyrazil na cestu v 56., respektive v 57. roce svého života se svou milou manželkou Marií Julianou a slečnou Alžbětou.“

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel.“

Vydejme se opět do prvních let osmnáctého století, a ze všeho nejdřív nahlédněme do jedné z mnoha pověstí, které o této osobě vznikly a které jsme minule nedokončili.

„Praha se mi prostrannější i lidnatější zdála nad Florencii. Též jsou ulice širší a okna paláců a domů krásných zde ze skla jsou.“

Jeden historik označil Leopolda I. jako „nezrozeného k moci“ a další životopisec vtělil do podtitulu svého díla věnovaného Josefovi I. epiteton „zapomenutý císař“.