„Brandl byl umělcem, který uslyšel pod těžkým příkrovem doby hlas života. Ve svém díle dával promlouvat touze po lidské svobodě a vnitřní nezávislosti.“

Ten člověk měl osud věru neutěšený. Nejenom proto, že zemřel ani ne sedmačtyřicetiletý. On jako by si se svým životem nějak nevěděl rady. Ale malíř byl nad jiné.

Pozvali jsme vás do začátku 18. století, kdy na trůn (i ten český) usedl poslední Habsburk. Že se vám to nějak nezdá?

Název této schůzky se skládá ze dvou cizích slov, která – jsou-li užívána každé zvlášť - zná důvěrně i naše, 21. století.

Mor si v 17. století vyžádal více obětí než třicetiletá válka se vší svou krutostí, pleněním a vražděním obyvatelstva měst a vesnic.

„Co ušetřily válečné bouře a požáry po tolik věků, cizozemec do Čech přistěhovalý posléze zkazil, a za tu zkázu dal si hojně platit.“

Někdy ani ta nejpoctivější snaha nestačí, není-li básník políben Múzou. A o tohoto autora žádná poetická múza nezavadila.

Někdy v horké srpnové noci... nebo možná v příjemně chladivém ránu... ono se to ovšem mohlo stát klidně třeba i v pravé poledne.

Právě jsme se pustili po pětisté dvacáté deváté do toulání českou historií, a vy jste nás zrovna přistihli, jak se zabýváme jednou milou osůbkou, teprve dospívající...

Sotva se mladičká Marie Terezie koncem roku 1740. chopila žezla po právě zemřelém otci, její dědické nároky byly tím nejvážnějším způsobem zpochybněny.