Budeme mluvit o hanbě. O naší hanbě. A kdyby jenom o hanbě takříkajíc jednoduché či jednomocné, nýbrž o hanbě tuplované.

Bezprostřední ohrožení habsburské monarchie bylo na přelomu let 1742 a 43 dočasně zažehnáno.

Rod Kinských jest starobylého českého původu. Historicky dochované důkazy o životě jednotlivých jeho příslušníků v českých dějinách se dotýkají již počátku 13. století.

Roku 1547. dal pan Jan z Pernštejna, pán na Potštejně a na Liticích, svým žamberským poddaným povolení, aby mohli přikoupiti k dobru obce čtyři dvory v přilehlé vsi.

Psal se rok 1745 a ve střední Evropě konečně zavládl klid zbraní. Klid to byl však neúplný.

Začátkem roku 1756 se už začaly rýsovat pro budoucí válku nepřátelské koalice (ono už se totiž nějak podezřele dlouho nebojovalo, což bylo nutno napravit).

Vydali jsme se na pátrání po jednom jméně z písničky. Nebýt jí, zůstalo by to jméno ukryto hluboko v učebnicích dějin vojenství, jenže ono se dostalo do písničky.

„Dobudu ve vší tichosti Svídnici a zanechám 15 000 mužů k ochraně Krkonoš; v případě, že budou chtít nepřátelské sbory pochodovat do Lužice, může se mu tam tento odpor.“

Severovýchodně od Domašova se vypíná protáhlé návrší pokryté Velkým lesem, odkud se dá pohodlně přehlédnout celý úsek cesty mezi městečkem a Novou Véskou.

V říjnu roku 1760 se podařilo rusko-rakouským jednotkám obsadit dokonce pruské hlavní město Berlín. „Všechno je ztraceno!“ psal zoufalý král Fridrich II. svému ministrovi.