529. schůzka: První žena na trůně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marie Terezie

Právě jsme se pustili po pětisté dvacáté deváté do toulání českou historií, a vy jste nás zrovna přistihli, jak se zabýváme jednou milou osůbkou, teprve dospívající dívkou, jak vidno z několika portrétů, opravdu půvabnou, před jednou z úhlavních křižovatek, na níž se posléze ocitla nejenom ona, ale i celý náš národ.

Dědička trůnu Marie Terezie, kolem které probíhal rej námluv, žila až doposud ve stínu svého otce a jeho velkých plánů. Spolu s císařskou rodinou střídala zimní pobyt v Hofburku ve Vídni a letní v letohrádku Nová Favorita ve vídeňském předměstí Wiedenu. Hofburk měl tenkrát daleko k reprezentativnímu vzhledu Versailles. Plány velkých úprav se uskutečňovaly jenom pomalu. Nedostávalo se peněz. Hrad byl situován uprostřed Vídně a byl to shluk budov z různých historických epoch – nejstarší pamatovaly ještě Přemysla Otakara II. a jeho rakouské výboje. Vnitřní vybavení bylo chudé, pokojíky malé a stísněné. Vliv církve připomínala ustavičná přítomnost kněží, zvláště jezuitů, a nespočetné křížky a sošky svatých, rozmístěné po chodbách a místnostech hradu. Počet hodin, které Karel VI. často i s rodinou strávil na modlitbách, se s jeho přibývajícím věkem ještě zvyšoval. Francouzský vyslanec poznamenal ve své zprávě, že jen kapucín s nejpevnějším zdravím může při tomto způsobu života obstát.

Ženich Marie Terezie se jmenoval František Štěpán a byl o devět let starší než nevěsta. Copak o něm víme? Zdrojem našich informací je deník císaře Karla VI. Panovník si o něm poznamenal ( mimochodem – s několika pravopisnými chybami): „Lotrinský princ je pohledný, dobře rostlý a mluví způsobně německy.“ A na jiném místě stručná poznámka: „Vévoda opět tu, mluveno s ním málo, kvůli Uhrám.“ Šperk deníkové literatury to právě není.

Trochu obsažnější je diskrétní referát, zaslaný pruským vyslancem ve Vídni jeho králi do Berlína: „František Štěpán je spíše zavalitý, ale nikoli přespříliš. Jinak je dobře rostlý, i když držení těla je poněkud nedbalé. Jeho chování je naprosto nenucené, což ho odlišuje do císaře Karla VI. Je nepřítelem jakékoli etikety a jeho osoby vůbec nevyzařuje vážnost úřadu, který zastává. Nestrpí, aby mu dámy líbaly ruku, nenávidí španělský způsob odívání a vyhýbá se mu, kde jen může. Jeho charakter je velice ušlechtilý a nikdy jsem neslyšel, že by byl kdy hrubý či rozzlobený. V drobných třenicích s Marií Terezií je vždy tím, kdo ustoupí.“

František I. Štěpán

To už ti dva byli zasnoubeni, ale ruka v rukávě ještě zdaleka nebyla. Když se František Štěpán musel vzdálit z Vídně, aby ve své vlasti převzal vládu za právě zemřelého otce (Marii Terezii bylo právě dvanáct let), využil jeho nepřítomnosti k rozmanitým intrikám stařec v roli šedé eminence, princ Savojský. Ten starý brach vemlouval jak mohl císaři nápad provdat Rézi za pruského následníka. Leč neuspěl. A tak tedy vytáhl z rukávu další eso - saského prince. Ve svém "tanečním pořádku" měl i bavorského následníka Maxmiliána, v té sobě sotva dvanáctiletého, a dost možná, že by přivítal i ze Španělska nabízenou ruku duševně méněcenného dona Carlose, jenom aby odvrátil ten neziskový a defenzivní plán s lotrinským pánem z Nemanic. Mezi námi: císaře už skoro nahlodávaly pochybnosti, zvlášť poté, co se zkomplikovala situace s jediným územním dědictvím lotrinského vévody (na to už jsme taky narazili: Francie vytáhla ultimátum, že bude souhlasit s pragmatickou sankcí, jenom když se František vzdá svého Lotrinska).

Jak císař Karel VI., tak jeho nastávající zeť se ocitli před těžkým dilematem. Na dobytí obsazeného Lotrinska další válkou nebylo v dané konstelaci sil. Oba postižení proto na uhájení državy resignovali. Vévoda František Štěpán se vzápětí dočkal odškodnění. Nejprve se měl stát místodržícím v rakouském Nizozemí, brzy nato však obdržel analogický úřad v Uhrách a nakrátko se tedy ocitl v blízkosti své vyvolené, v Prešpurku. A když pak roku 1737 vymřel rod Medicejů v Toskánsku, odebral se do severoitalské Florencie, kterou pro sebe ( a tím i pro Habsburky) získal v průběhu handlířských licitací jako více než kavalírské odškodné za utrpěné ztráty.

A byla svatba. Konala se ve Vídni a psal se únor 1736. Devatenáctiletou princeznu Marii Terezii, ztepilou a ohnivou modrookou blondýnku, si František Lotrinský vzal v osmadvaceti letech. Ta svatba byla z lásky, opravdu za ní stál cit, a ne rozum nebo dynastická vůle panovníka, protože oba partneři se do sebe upřímně zamilovali. Dvanáct roků poté, co se prvně spatřili, a poté, co na sebe po léta v odloučení trpělivě čekali, se spojili 12. října roku 1736. svatbou vskutku velkolepou. Pokud snad pro ženicha byla nevěsta na prvním místě jedinečně výhodnou partií, pak pro Marii Terezii se vévoda František (a to přes všechny oplzlé vtipy a invektivy, kterými je dodnes zamořena memoárová i historická literatura) stal velkou a celoživotní láskou.

Rézinka milovala svého prince od dětství, když v něm viděla hrdinu z pohádky, a nepřestala v něm vidět hrdinu ani ve zralém věku, ba ani jako vdova, ačkoli selhával jako voják, jako státník, jako politik, a časem i jako věrný manžel. Když vymřel (jak už jsme si říkali) rod Medicejů a uvolnilo se vévodské křeslo v Toskánsku, mohl se odebral novomanželský pár do svého nového, poněkud vnuceného léna. Z té doby se dochoval denní rozvrh Marie Terezie, jak si jej sama zapsala a také jej svědomitě dodržovala podle pokynů svého nejbližšího rádce, portugalského hraběte Sylvy-Tarouccy: „Ve všední dny vstát v půl šesté (to není omyl nebo špatně přečtená číslovka: fakt, o půl šesté!). Obléknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četby, od devíti do dvanácti audience ministrů, ve dvanáct hodin děti, ženy a ostatní, v jednu hodinu oběd, do tří hodin zábava nebo odpočinek, ve tři hodiny čtení modliteb za zemřelé, od čtyř do šesti hodin úřadování, psaní nebo audience, v šest hodin růženec, potom do devíti hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od pěti do deseti večer audience.“ Takhle pěkně měla princezna a budoucí královna a císařovna nalinkovaný život. Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem, ten denní režim dodržovala svědomitě celý svůj život. I když... jaksi se v tom denním pořádku vytratilo soukromí. Tedy: ono existovalo, ale nemluvilo se o něm. Důvodně se však dá předpokládat, že Marie Terezie a František Štěpán si manželského štěstí užívali dosyta.

Císař František I. Štěpán s chotí Marií Terezií

Ovšem než se Marie Terezie s Františkem Štěpánem vzali, tak museli císaři Karlovi podepsat revers, že se vzdávají Lotrinska. No to ani nemuseli, o Lotrinsko už dávno přišli. Tak copak ještě? Slíbili (mimo jiné), že si nebudou dělat nároky na habsburský trůn, jestliže se císaři přece jenom narodí mužský dědic, syn. On byl Karel optimista každým coulem. Oba tak učinili bez váhání a teprve pak mohli být oba přivedeni k oltáři. Karlovi se už samozřejmě žádný potomek nenarodil, o to víc Vídeň i celý dvůr očekávaly, že kritickou situaci dynastie zachrání novomanželé, jejichž atraktivnost a obapolná láska vzbuzovala mezi lidmi až sentimentální dojetí. A opravdu, lotrinská vřelá krev jako by okysličila vysílený genofond Habsburků a začaly se rodit děti. Řečeno jazykem dnešního politiků, oba vysílali do světa jasné signály, že habsburský rod stojící už dlouho před vymřením bude zachráněn.

Přesně za rok a půl po svatbě se těm dvěma narodila první dcera - Marie Alžběta. V následujícím roce přišla na svět taky Marie, ale druhým jménem Anna - rovněž třetí dcera nesla jako své první jméno Marie, zatímco druhým byla Karolina. Maminka, tatínek a dědeček musel mít radost. Zejména císařský dědeček vnímal tu úrodu dětí s pochopením, ovšem daleko víc přece jen toužil po vnukovi než po vnučkách. Mezi námi: když během tří let přišly na svět tři holčičky, avšak žádný princ, "krásný Francouz" tím poněkud ztratil kredit. Z Lotrinska chudého přiženěnce vyhnali Bourboni (pravila fáma), nedávno toho packala vyhnali na jihu Turci, a brzy ho vyžene z ložnice i princezna Rézi. Habsburská kolébka potřebuje přece syna! Ti dva se přece snažili, seč jim mladé síly stačily... Věru dělali, co mohli. Když se císař dozvěděl, že s mladým párem dokonce spadla těžká barokní postel, napsal svému zeti s jemnou výčitkou: "Jen moderato, pane, nepřehánějte!" A co František na to? Poslechl ho. Tím pádem se však tchán tolik vyhlíženého mužského dědice trůnu už nedočkal. Princ se narodil 13. března roku 1471. Dostal jméno Josef a byl to budoucí císař Josef II. "20. října roku 1740. poslední Habsburk zemřel. Bylo mu pětapadesát let a jako příčina smrti bylo uváděno srdeční selhání, prý po nachlazení za lovu. Anebo snad na otravu houbami, jak uvádějí jiné prameny. Není to úplně jasné."

V té době získala Marie Terezie (po čtyřech dětech) vzhled, který současníci zdvořile popisují jako majestátní. Jakpak vypadá taková majestátní žena? No... mírně přibrala na váze, a pohybovala se důstojně a zpříma. Nicméně pořád dovedla velmi temperamentně vybuchnout a překvapit neočekávanou reakcí. Vypadala zdravě, měla čistou, hladkou pleť, jasné, bílé zuby a svítící blond vlasy, a zdravá také skutečně byla. Lehkost, s jakou přečkávala své četné porody, se stala přímo příslovečnou - Vídeňáci si o tom dokonce vyprávěli anekdoty. Měla neobyčejnou zásobu fyzické energie a to ve spojení se silnou vůlí, pracovitostí a jasným, "zdravým" rozumem. Pozoruhodná byla její pevnost až tvrdohlavost, když odmítala i v těch nejobtížnějších situacích uzavírat dohody, kterými by ztrácela část svého územního dědictví. Její katolicismus byl smířlivější a umírněnější než u jejích otce, ale ve věcech morálky a povinností křesťana byla pevná.

Dcera Marie Terezie Marie Karolina

To jí ovšem nebránilo tom, že by nepožadovala podřízení církve a řadů vlastním zájmům a neváhala zdanit církevní majetek a neomezovat světskou moc církevní hierarchie. Na rozdíl od svého otce, který neprůhledností svého chladného výrazu vzbuzoval strach a který naslouchal více pochlebníkům než politickým realistům, Marie Terezie se chovala přirozeně, bezprostředně žensky a mateřsky, aniž přitom ztrácela na svém majestátu. Dvůr i vídeňské měšťanstvo oceňovaly, že si vždy našla čas na příjímání proseb, žádostí a stížností - písemné prosební listy přijímal denně o desáté její komorník nebo hejtman stráže. Projevovala zájem o své rádce a jejich rodiny, požadovala však od nich otevřené vyjádření stanovisek. Nešetřila svou přízní ani vůči těm, kteří vyslovili názory zcela protikladné jejím vlastním. Když vypukly války, psala podrobné instrukce svým generálům, ale taky nezapomínala zalichotit jejich ješitnosti, a dokonce připojovala osobní pozdravení pro jejich manželky.

Státnička a politička na svém místě. Alespoň na začátku její vlády to platilo. Pro ten začátek je charakteristická událost, kterou rozšířil po Evropě sám velký Voltaire, a my jsme se o ní dočetli v knize Osud trůnu habsburského autorů Jana Galandauera a Miroslav Honzíka.
Voltaire líčí ve svých Stručných dějinách útěk Marie Terezie do Uher. V roce 1741., v nejkritičtějším roce monarchie, odjela z Vídně do Prešpurku, aby požádala uherské stavy o pomoc proti pruské invazi. Čím více se zdála zkáza nevyhnutelná, tím více odvahy Marie Terezie projevila. Opustila Vídeň a vrhla se do náručí Maďarům, s nimiž její otec a předkové tak tvrdě zacházeli. Na sněmu, který shromáždil všechny čtyři stavy v Prešpurku, objevila se nesouc v náručí syna sotva odrostlého kolébce. Pronesla latinskou řeč asi v tomto smyslu: "Opuštěna svými přáteli, pronásledována svými nepřáteli, vystavena útokům svých nejbližších, nemám žádné jiné zdroje než vaši loajalitu, vaši odvahu a svou pevnost. Odevzdávám do vašich rukou svou dceru a syna vašeho krále, kteří spoléhají na vás, že jim zajistíte bezpečnost." Všichni přítomní šlechtici a jejich přátelé vytasili meče a volali: "Moriamur pro rege nostro! Zemřeme pro svého krále!" Dávali své královně vždy titul krále a žádná panovnice si tento titul nezasluhovala více. Propukli v slzy, když přísahali, že ji budou hájit. Jen ona zachovala klid, avšak když se se svými dvorními dámami vzdálila, popustila svému pláči, a slzy, které jen její síla zdržovala, jí hojně tekly po lících. Byla tehdy zrovna těhotná a krátce poté napsala své tchyni, vévodkyni lotrinské: "Nevím ani, zda mi zůstane alespoň vesnička, kde bych mohla porodit své dítě..."

Lze předpokládat, že si tu historku Voltaire poněkud beletristicky přibarvil... Je však fakt, že Marie Terezie najednou musela unést všechen ten náklad. Musela převzít ze dne na den veškeré povinnosti zemřelého otce, musela začít rozhodovat o obrovité mnohonárodnostní říši; říši, která byla vážně zanedbaná, vyčerpaná ustavičnými válkami. V Evropě její otec prosadil pragmatickou sankci - skoro všichni vládci ji formálně uznali, jenomže sotva Karel zemřel, jako by na závazky z toho plynoucí rychle zapomněli. Měl pravdu slavný vojevůdce Evžen Savojský, když svého císaře varoval: "Víc než slavnostní papíry by monarchie potřebovala silnou armádu a plnou pokladnu." Obávám, že ani dnes není tato myšlenka mrtva. Gentlemanství nebylo nikdy předností evropské diplomacie. To platí dodnes. Co však polovina Evropy předvedla třiadvacetileté bezbranné dívce, když byla osudem poněkud náhle a předčasně povolána na trůn, to byla jedna z velkých ostud evropské historie. Okolní státy se na říši Marie Terezie vrhly jako smečka hyen větřících snadnou kořist.

"Marie Terezie se jako žena nemohla ucházet o císařskou korunu, kandidaturu jejího manžela Františka Štěpána pak provázelo bezpočet nejrůznějších těžkostí. To jen povzbuzovalo pruského krále, aby si svůj kurfiřtský hlas nechal dobře zaplatit, a Francie využila sporných nároků bavorského kurfiřta. Bylo za těchto okolností vůbec moudré a státnicky prozíravé o udržené císařské koruny usilovat? Posuzujeme-li tuto pouze pomocí chladného rozumu, s velkým odstupem a z úhlu, která nezasvěcenci unáhleně nazývají soudem dějin (ačkoli není ničím jiným než soudem historiků), musíme jistě odpovědět záporně. Ano, bylo by moudřejší od takového dobrodružství upustit. Jakkoli byla totiž rakouská monarchie křehká a územně nejednotná, tvořila přece jen velkolepý celek, sestávající z dědičných habsburských zemí, včetně zemí Koruny české, dále rakouského Nizozemí, severní Itálie, Milánska a Parmy i opětovně dobytých Uher. Byla tehdy skutečnou evropskou velmocí. Mohla jí snad císařská koruna přidat na významu či dodat ještě více lesku?"

Martin van Meytens: Marie Terezie v rodinném kruhu

Zemí tedy Marie Terezie po svém mrtvém otci Karlovi VI. zdědila dost. Ale byl tu ještě jiný druh dědictví... Kupříkladu přestárlí politikové. Taky dědictví. Potom rada. Tedy jakási vláda. Shromáždění neschopných gerontů. A vojenské velení. Jakpak to vypadalo? Mizerná generalita. Zdecimovaná armáda, po porážkách v nedávné válce s Turky takřka rozložená. Čím dál tím líp. Byla bez peněz, Marie Terezie. A vlastně i bez spojenců. Ve stejné době začali na západě slepovat protihabsburskou koalici včerejší ručitelé pragmatické sankce. Což znamená Bavorsko, Sasko a Francie, ta hlavně, odvěký nepřítel. Nezapomněli jsme na Prusko? Jak bychom mohli... Právě odtud, ze severu, zazněly medově znějící, ve skutečné výhrůžné námluvy. Vzkazoval je Fridrich II. A copak bylo obsahem depeší, chvátajících z Berlína před Čechy a Moravu do Vídně? Že by Fridrich byl ochoten poskytnout Marii Terezii ochranu. To bychom od Bedřicha nečekali. A spojencem, oddaným, že je. No tohleto! A to jen tak altruisticky, nezištně, mírnikstýrniks? Žádné mírnykstýrnyks. Pod podmínkou. Jakou? Že mu vydá Slezsko. Marie Terezie rázem toho pruského vyděrače odmítla.

"V listopadu 1740. roku byla poprvé korunována. Zatím na arcivévodkyni rakouskou. Oficiálně se tak ujala otcova dědictví - měsíc po jeho smrti. O další měsíc později, to se psal prosinec 1740, vtrhl Fridrich II. s třicetitisícovou armádou do Slezska, do jedné ze zemí Koruny české. Jeho jednotky patřily díky pruskému drilu k nejlépe vycvičeným v Evropě. Za polorozbořenými pevnostmi a pevnůstkami hájila Slezsko (ještě jednou si to připomeňme: naše Slezsko, neboť to byla jedna ze zemí Koruny české) habsburská armáda v počtu tisíce pěti set, slovy jednoho tisíce pěti set mužů."

1500 chlapů proti třiceti tisícům. V prosinci překročili Prusové hranice a už začátkem ledna bylo celé Slezsko s výjimkou několika obklíčených pevností v jejich moci. Zatímco pruské pluky mašírovaly Slezskem, pruský vyslanec ve Vídni znovu ujišťoval královnu, že jeho král vkročil do Slezska jenom proto, aby hájil své nároky před očekávaným útokem nepřátel Rakouska a že je stále ochoten zaplatit za Slezsko náhradu dva miliony tolarů a postavit celé vojsko na ochranu celistvosti habsburské monarchie. To zdánlivě gentlemanské odstupné, ty peníze, které jí osmadvacetiletý pruský švihácký panovník nabízel, měly z agrese učinit obchod. Fridrich byl jakoby vstřícný, jenomže ta vstřícnost, to byla, lest, která se nesrovnávala se skutky. "Neoznámené vpády na cizí území sem tam podnikali pouze Turci. Evropská válečná praxe je odmítala. Nakolik byla pruská anexe Slezska vnímána jako věrolomnost, o tom svědčí, že ji přívlastkem ´do nebe volající´ odsoudil i sám turecký velvyslanec ve Vídni. Mohla Marie Terezie se záludným protivníkem o něčem korektně jednat? Pokud tak přece jen brzy učinila, pak z nezbytnosti, v nouzi nejvyšší, protože vzápětí už nešlo pouze o Slezsko, ale o všechno."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová