270. schůzka: Vítězství... nebo past?

Tak – a ještě jednou:
Čeští páni se s ním chtěli bít,
neboť ho zde chtěli porazit.
Král Matyáš chtěl vyjednávat.
Neodhodlal se k bitvě král Jiří
a dal přednost tomu,
že se s Matyášem smíří.
Pak v Uhrově na společné schůzce
podali si oba vládci ruce
a v jednom domku sami dva
rozmlouvali mezi čtyřma očima.

A my se právě teď do té polorozpadlé vypálené chalupy v Uhrově neboli Ouhrově, osadě to obce Vilémova, onoho nevlídného 27. únorového dne Léta Páně 1469. vypravíme.

Výsledky jednání nebyly nikomu známy.
Král Matyáš pak jel do Příbrami,
kam za ním přijel český král
a Matyáš se vymlouval
a k schůzce na Moravu ho zval.
Když tam oba přijedou,
tam že se o všem dohodnou.
Co nasliboval tam uherský král!
Ale zatím to všechno jenom lhal.
Nakonec Jiřího přemluvil,
aby uherské vojsko z Čech propustil,
které by jinak sotva vyšlo ve zdraví
z té neslavné válečné výpravy.

Zpočátku vypadala situace pro českého krále velice hrozivě. Byla krutá zima se spoustami sněhu, cesty byly nesjízdné. Bleskový pochod uherské armády z Moravy do Čech zapůsobil dojmem přímo omračujícím. Dokázala urazit cestu z Brna až k Čáslavi v šesti dnech. Bylo to všem za cenu toho, že se voje prvního sledu odtrhly od svých zásobovacích oddílů. Co čekalo na Uhry před tou Čáslaví? Obrovitá vozová hradba a za ní asi dvanáctitisícová armáda. Situace se během pár dní obrátila o 180 stupňů. Kvůli nedostatku proviantu a hlavně píce pro mrznoucí koně nenalezl Korvín odvahu zaútočit. Rozhodl se raději pro taktický ústup. Jeho vojsko zamířilo podél Železných hor přes Žleby, Ronov a Chotěboř, a najednou bylo v pasti!

r_2100x1400_dvojka.png

„Pohyby vojsk obou nelze určiti podle času a místa; jen to jisté jest, že Jiří obklíčil Matyáše u Vilémova, neboť prý ten odtamtud nikam nemohl pro Železné hory. Zima byla ukrutná, sněhu mnoho a Jiří dal v horách, kdekoli se jen zdál jakýsi průchod, dělati záseky. O síle a poměru vojsk obou nemáme zpráv určitých a věrohodných; víme jen tolik, že Čechové předčili Uhry počtem a že jich přibývalo každou hodinou. Bylo toho dosti, aby Matyáš seznal veliké nebezpečí postavení svého uprostřed země nepřátelské bez jakékoli tam přirozené podpory; proto skrze Albrechta Kostku požádal Jiřího o pokoj. Není známo, jaké řeči vedl a jaké důvody přednášel osobní tento přítel obou králů, ale to jisté jest, že Jiřího, když nepřesvědčil, aspoň ho přemluvil, takže král ten milostivý, vida Matyáše ztraceného a moha jeho míti tu po své vůli i se všemi pány svými nepřáteli a jim odplatiti zlým za zlé, podal se ke smlouvě. Ta pak stala se ze strachu a bázně, když viděl Matyáš, že toho času veliké množství Čechů přibylo k vojsku krále Jiřího, žádostivi jsouce nepřátele své zkrotiti a jim rohy srážeti.“

Setkání Jiřího s Matyášem

Představujeme si, že by se na místě krále Jiřího ocitl jeho královský kolega Matyáš. Zdali by on měl taky nějaké zábrany, ohledy, velkorysost? Těžko. Bezohledně by té situace využil a otce své někdejší manželky by srazil bez pardonu na kolena. Český král však zase jednou prokázal velkodušnost, a to prosím v okamžiku, kdy měl vítězství na dlani, souhlasil s nabídkou na vyjednávání. V uhrovské chalupě se sešel s Matyášem, načež oba setrvali spolu v několikahodinovém rozhovoru mezi čtyřma očima. „Toho dne ráno ve vsi Ouhrově, přivítavše se spolu, vešli do jedné velmi špatné jizébky, v ty časy spálené, a tam jsou mezi sebou rokovali. Co jsou rokovali, to žádný nevěděl.“ Mikoláš Aleš tuto scénu pojednal na velikém plátně. Každý ten obraz zná. Poražený Matyáš na něm chmurně očekává ortel vítěze, velkomyslného krále Jiřího. Uherský král sedí, hlavu nachýlenou, český král nad ním stojí, majestátní, svrchovaný, a přitom velkorysý.

Alšův obraz však přesně skutečnému průběhu událostí neodpovídá. Kolem Jiříkova a Matyášova setkání je pořád ještě plno záhad. Kromě těch dvou tam žádný další svědek nebyl. Zdá se, že iniciativa vzešla od Matyáše. Netušil, že ho v zasněžených kopcích uprostřed zimy překvapí mocná, dobře ozbrojená česká armáda, která zná velmi dobře terén a způsobila už předsunutým uherským oddílům hodně škod. Proto asi král Matyáš vyslal k Jiříkovi svého zajatce, proslulého českého diplomata Albrechta Kostku z Postupic, a nabídl jednání o příměří. Možná, že už tehdy Matyáš spekuloval s mírumilovností svého někdejšího tchána, snad se už předem chystal zneužít dobré vůle Jiříkovy. Dokázat mu to ovšem nemůžeme. Jiří návrhy přijal. Vždycky dával přednost dohodě před krvavým bojem a byl vždycky realistou v odhadu možností a daného stavu věcí.

Jednání o příměří

„A tak toliko oznámilo se, že král Jiří přijal pozvání Matyášovo, aby toho dne obědvali spolu a Jiří aby byl u něho hostem. Stalo se tak v Uhelné Příbrami. Tam pak brzy za Matyášem přijel i Jiří se syny svými. Když pak podával ruce předním u Matyáše osobám, Zdeněk ze Šternberka řekl nahlas, že on nedá ruky své tomu kacíři, leda k jeho smrti. Surovost tu obracel Matyáš hned v žert a smích. Jiří dělal se, že ji neslyšel. Z toho jest se domysliti, jaká tudíž panovala při tabuli srdečnost a upřímnost, i jaké bylo mezi hodovníky veselí, ačkoli Matyáš mluvil prý nahlas, že má krále českého vše rovné potkati.“ Vskutku si poměrně lehce představíme, jaká uvolněná atmosféra v Uhelné Příbrami vládla. Jak jsme slyšeli: samá srdečnost a upřímnost.

Že se ještě vracíme. Co myslel král Matyáš, tím že „krále českého vše rovné má potkati?“ To ukázala nejbližší budoucnost. Právě tady, v Uhrově a v Uhelné Příbrami, v debatě s někdejším zetěm, se Jiří dopustil osudové chyby. Takové nádherné, velkolepé, rytířské chyby. Když se z Uhrova vrátil, tak rozkázal uvolnit průchody, aby Matyáš i s celou svou armádou mohl beze vší škody odejít. Uhři se potichu z Čech vypařili. Nepadl přitom jediný výstřel. „Matyáš zavázal se Jiřímu rukoudáním, slovem i ctí svou, že smíří ho dokonale s papežem, a to na základě kompaktát, když jen Čechové na tom základě poslušni budou stolice apoštolské a legátů jejích. Jakmile uvěřil král Jiří, že tak se stane, neměl arci oč bojovati ani čeho žádati více a vrátil se mu blahý pokoj a žádoucí smíření s celým křesťanstvem. Ale že nežádal žádné garancie ani zástavy podstatnější nežli ruku, slovo a čest člověka, od kterého již nejednou byl krutě oklamán, dá se jen nesnadně mluviti o veliké jeho opatrnosti, jakož i chytrosti, o níž obecné domnění bylo.“

Závazky kacířům nemají žádnou platnost

Když už i František Palacký pochybuje o Jiříkově opatrnosti, jakož i chytrosti. U Vilémova mohla být křížová výprava proti Čechům rozdrcena, Jiřík však triumf vědomě propásl. Můžeme se jenom domýšlet, jak to, že se český král dal oblafnout. Inu, zřejmě podlehl iluzi, že nepřítel, kterému vyjde maximálně vstříc, se bude cítit mravně zavázán. Taková iluze se ovšem zpravidla nevyplácí. Dělá nám opravdu značné problémy pochopit, jak mohl prohnanému Matyášovi uvěřit. Jakoby zapomněl na tehdy běžnou praxi. Kacířům bylo možné slíbit dočista všecko, cokoli. Závazky kacířům neměly žádnou platnost. Uherský král se zkrátka z porážky vysliboval. Zaručil se Poděbradovi rukoudáním, slovem a ctí, že napomůže dohodě s Římě a s českou opozicí. Jiřík zase na oplátku slíbil Matyášovi, že souhlasí s jeho kandidaturou na říšský trůn. Ti dva se rozešli jako nejlepší přátelé.

„Uzavřeno bylo mezitím všeobecné stání v koruně české až do velikonočního pondělí, které mělo se i prodloužiti, kdyby dotud pokoj celý sjednán nebyl; mezitím pak měli oba králové dne 24. března sjeti se do Olomouce i s radami svými, aby tam pokoj konečný uzavřen byl. Král Jiří rozpustil vojsko své již 1. března, král Matyáš a Zdeněk ze Šternberka téhož dne psali z Polné Slezanům a Lužičanům, že pokoj jest a nemá dále válčeno býti.“

r_2100x1400_dvojka.png

Psal se duben 1469 a nedaleko Olomouce se konalo nové kolo rozhovorů nejvyšších představitelů zemí koruny české a uherské, králů Jiřího a Matyáše. Nejednali ve městě, král Jiří pobýval už předtím nějakou dobu na Moravském Šternberku u Olomouce. Sem mu došlo pozvání, aby se pro větší pohodlí usadil se svou delegací na klášteře Hradišti. Ten měl v moci Matyáš. Natolik Jiří zase důvěřivý nebyl, a tak byl zvolen kompromis: pod širým nebem na poli na poloviční cestě mezi Olomoucí a Šternberkem. Dubnové povětří ovšem nebývá pro piknik v trávě zrovna nejpříhodnější... Oni si tam však postavili stany. „První schůzka, která se stala 7. dubna v poledni ve stanech na poli byla z obou stran slušná a přátelská. Králové oba mluvili spolu dlouho sami beze svědků, aniž mohl kdo věděti, jaký byl obsah řeči jejich. Podvečer, když se vrátil Matyáš do Olomouce, přivedl s sebou osoby, které měly vyjednávati s legáty papežskými. Matyáš choval se k hostům těmto velmi laskavě a ctil je tak, že strana jeho nad tím horšila se i děsila. Legáti však odepřeli se každého vyjednávání s kacíři a položili i celé město Olomouc pod interdikt, pokud oni se v něm zdržovali, takže s nepořízením a hanbou, k veliké nepřátel radosti museli odjeti zase.“

Požadavky vůči králi Jiřímu

Za to snad ale Matyáš nemohl. On totiž ten práskaný uherský král současně jednal s exponenty panské jednoty. Nikoli, jak docílit smíru s Jiříkem, ale kterak ho srazit na kolena. Což je ovšem něco zcela jiného než to, na čem se oba králové dohodli. „Takovýmto způsobem nemohlo se pokračovati v jednání dále a Matyáš donutil legáty, aby aspoň přítomni byli u konferencí, které se u něho s vyslanci českými počaly.“ Češi žádali, aby Matyáš vymohl Jiřímu papežské slyšení a přičinil se o smír mezi Římem a Prahou. Po vzrušené debatě došlo k dohodě, že Češi musejí sepsat své požadavky písemně, a on, Matyáš, jim zase pěkně dopisem odpoví. Nic z toho se nedochovalo. Pouze jedna „cedule“ podepsaná papežským legátem Vavřincem Rovarellou. Byl to jakýsi soupis požadavků vůči králi Jiřímu. V dnešním jazyce bychom použili slova „diktát“:

r_2100x1400_dvojka.png

„Tyto dole psané věci žádají se od krále českého, chce-li aspoň umříti co král a pokoj míti v zemi: Za prvé: aby on sám s domácími svými obrátil se ke svaté katolické víře a církvi všeobecné a opustil všecky články, jež svatá máti církev zavrhuje. Za druhé: aby vydal statky církevní a navrátil je k předešlému stavu. Za třetí: aby král uherský ustanovil v Praze arcibiskupa, opaty, probošty a sluhy boží, aby skrze ně vzmáhala se pocta božská a vypleno bylo kacířství. Za čtvrté: aby Jiří ve spojení s králem naším přičinil se a způsobil obrácení lidu zavedeného i bludného. Za páté: aby arcikacíře Rokycanu vydal nám do rukou. Za šesté: aby krále uherského hned přijal za syna. Za sedmé: aby král uherský podržel vše, co má. Za osmé: aby Jiří hned nyní všem svým kázal přísahati králi uherskému. Za deváté: aby pokud živ jest, byl a slul králem a požíval titulu i důchodů. Za desáté: aby císař měl pokoj. Za jedenácté: aby statky katolíků odejmuté navráceny byly.“

Kdyby král tyto podmínky přijal, tak by v Čechách mohla proběhnout v pořádku normalizace. Dokážu si představit, jak byla tato jednání složitá. Velice složitá. Už proto, že ke každému jednání je zapotřebí nejmenším dvou, kteří by jednali. Jenomže když Jiří požádal legáta Rovarellu, že by se s ním chtěl sám sejít a debatovat, tak ten odmítl, že nikam nepojede. Jak velice králi záleželo na pokojném vyřešení situace, o tom svědčí, že se zapřel a poslal 13. dubna ke Zdeňkovi ze Šternberkovi dva vyjednávače. Byli to Petr Kdúlinec z Ostroměře, a Beneš z Veitmile. Ti dva pana Zdeňka navštívili v jeho domě v Olomouci. Žádali ho, aby pomohl opět uvést království české ve svornost a vzal si k srdci obecné dobré koruny a národa českého jako dřív.

„Víte dobře,“ začal pan ze Šternberka. „já se starával o čest a obecné dobré koruny nade všecky jiné lidi a nelitoval v tom ani práce ani úsilí.“ Slovo si vzal pak Kdúlinec: „Pokud jste tak činili, milostivý pane, stálo království dobře a Vaše Milost byla považována za místokrále a za otce říše; ale když jste se odvrátili a postavili proti království, uvedli jste na ně zkázu a záhubu.“ „Kdúlinče! Já neuvedl záhuby na zemi, ale pán váš a vy. Vím, že jste obehnali hrady mé a počali jste válku a já se musel bránit násilí. Však to vše způsobil zlořečený pán váš svou křivou přísahou a spravedlivý Bůh dopustil na vás to pro něho, neboť s pomocníky svými nešlechetně připravil o život milostivého pána našeho krále Ladislava, jak známo jest celému světu.“ Ano, podle pana Zdeňka ze Šternberka způsobil Jiří z Poděbrad Ladislavovu akutní leukémii, jíž mladý král podlehl. „A pokud stačí hrdla naše, nezůstane to bohdá bez pomsty!“ „Milostivý pane, neračte tak těžce a náruživě počínati sobě proti pánu vašemu i našemu, ale račte býti raden a pomocen, aby přišlo k pokoji a k jednotě opět.“ „Má-li býti pokoj a jednota, musíte vy nejprve věřiti jako jiní křesťané a býti papeže poslušni, sice bude veta po pokoji zase! Všecky ty zápisy, sliby a přísahy, kompaktáta a co z toho více, nic nebudou naplat. Kdo mluví o pokoji s kacíři a nechává jim víry jejich, jest nešlechetný zkurvysyn!“ Ano, jazyk politiků nám občas nápadně hrubne. Pan Beneš z Veitmile, na rozdíl od Kdúlince katolík se chtěl zapojit do rozhovoru, ale pan Zdeněk ho tvrdě okřikl: „Styď se v hrdlo své, Beneši, že pomáháš sám proti své víře: vždyť jsi ty horší nežli žid nebo kacíř!“

Vzteklá nenávist nezná snášenlivost, a nesnášenlivá domýšlivost, ta chce krev.

Žid a kacíř byli tehdy u nás zřejmě synonyma zkurvysyna. Vzteklá nenávist nezná snášenlivost, a nesnášenlivá domýšlivost, ta chce krev. Pan Beneš se odvážil namítnout, on že proti víře nemluvil ani nejednal, že mluvil a jednal o dobré pána svého. „A neslyšíš-li, že o víře jest řeč?“ Beneš už raději neřekl ani slovo, takže to bylo zase na Kdúlincovi: „Pravíte, pane, že nebude pokoje v zemi, pokud my nesrovnáme se s vámi ve víře: ale nežli toho dovedete, octnete se dávno i se mnou buď v nebi nebo v pekle.“ „Kdúlinče, odvážím se za to přísahy i víry, že stačí mi jen dvě léta, budu-li mocen vší té pomoci, kterou nyní máme pohromadě, pán náš milostivý i jiní páni a města, aby všickni byli mne poslušni; a nedovedu-li toho za dvě léta, že vaší víry v celém království nikdo veřejně ani jmenovati nebude směti, pak mne třebas upalte.“

Mezitím přinesli do místnosti pití. Zdeněk, aby dal hostům najevo, že by se už měli zvednout, zvolal nahlas: „Otče nebeský, odpusť mi, že piji s kacíři těmi zlořečenými!“ Hezká tečka na konec. Žádná tečka. Nanejvýš: středník.

„Když králové rokovali spolu v poli, sešli se v Olomouci údové spolku katolického u druhého z legátů, Rudolfa z Rüdesheimu, a počali mluviti o potřebě, aby měli krále a pána zase. Našli se sice někteří, jež radili odložiti ještě péči tuto, pokud by se jednalo o valnou pomoc od knížat německých, proti tomu ale horlila zvláště města, která nechtěla býti déle bez pána, i žádala legáta, aby ta věc vzata byla v uvažování.“

Uplynulo pár dní a všichni opoziční údové se sešli opět a tentokrát si vzal okamžitě slovo pan Zdeněk ze Šternberka. „Důstojní otcové, urození páni, stateční rytíři, moudří a opatrní poslové z měst!“ Kudrlinky a komplimenty necháme stranou; přejděme s panem Zdeňkem rovnou k jádru věci: „Neodkážeme nic platného, aniž podaří se nám vyhladiti kacířství, nebudeme-li šetřiti lepšího pořádku – to pak zdá se nemožné, pokud nebudeme opatřeni hlavou společnou všickni. Přejasný král uherský jest sice ochráncem naším, ale jest se obávati, aby snad neopustil nás opět. My za to dobrodiní, že vzal nás v ochranu svou, nemůžeme vynaděkovati se, aniž mu jaké náhrady jiné podati nežli když poddáme se mu sami a prositi ho budeme, aby ráčil uvázati se v královské nad námi důstojenství, býti nám pánem milostivým a zachovati nás při právech a svobodách našich. Takové jest mé zdání a celá vůle má. Co u vás přitom za úmysl jest, dejte mi prosím věděti.“

Co na to přítomný legát Rudolf? Byl všemi deseti pro. Jakože nic prospěšnější, než s čím přišel pan Zdeněk, stejně nikdo nevymyslí, takže skoro aby se už hlasovalo. Ale ještě se nehlasovalo, ještě s troškou do mlýna přišel olomoucký biskup Tas, který plasticky vylíčil, jak veliké byly oběti, které Matyáš učinil pro svaté církve obranu a že by tedy bylo slušné a spravedlivé, aby z toho dotyčný taky něco měl. Kupříkladu České království. Například Takže už se tedy zvedaly ruce? Zvedaly. „Pro“ byl Jan z Rožmberka a ještě další korouhevní páni čeští a moravští, po nich čeští preláti a taky preláti a páni radní vratislavští, a rovněž páni svídničtí, jakož i města moravská, která panu Zdeňkovi vyslovila za ten návrh obzvláštní díky a hned zatepla žádala, aby prosím vás s kacíři už nikdy žádné příměří nebylo. Konec hlasování udělali Plzeňští a Budějovičtí. Takže – jednomyslně? Jednomyslně. 99 celých 5 desetin procenta hlasů? Tak nějak.

„Zavázali se však všickni přítomní pod klatbou nejvyšší, že zachovají v tajnosti skutek ten, a prošeni byli pan Zdeněk, papežský legát Rudolf a páni starší, aby především vyzvěděli o tom vůli Jeho Královské Milosti.“ Jako že co Matyáš na to. „Poněvadž však proskakovalo, že Matyáš nechtěl korunu českou, ale chtěl pokoj, byli volitelé jeho dlouhý čas v nemalé úzkosti.“ Kdo by nebyl. Řekněte sami – v jejich situaci...