Svého snu se nikdy nevzdala. Egypťana Sinuheta přeložila ve vězení, odsouzená za špionáž. Osudové ženy: Marta Hellmuthová

Osobnost Marty Hellmuthové si s jednou z nejčtenějších knih u nás spojuje málokdo. Přesto by se dalo říct, že to byla ona, kdo Mika Waltariho a další finské autory pro Čechy objevil.

Narodila se 6. března 1917 v Kutné Hoře. Určující osobou v jejím životě byla její maminka. „Na svou dobu to byla velmi vzdělaná žena, profesorka matematiky, fyziky a francouzštiny. A jazykově nadaná byla od dětství i Marta,“ přibližuje literární historička Petra Loučová.

Vedle latiny a francouzštiny ovládala Marta také němčinu, angličtinu a ruštinu. „V době, kdy vyrůstala na Slovensku, si osvojila i maďarštinu, která jí byla jako ugrofinský jazyk později k užitku. Později také navštěvovala kurzy arabštiny.“

Pobyt v Egyptě

Klíčové pro ni bylo setkání s jejím budoucím mužem Vladimírem Hellmuthem, kterého po válce následovala na diplomatickou misi do Egypta. „Přestože tam nebyla oficiálně zaměstnaná, pomáhala s chodem velvyslanectví. Intenzivně se také věnovala uspořádání korespondence Jaroslava Vrchlického a poprvé se zde setkala s románem Mika Waltariho Egypťan Sinuhet.“

Diplomatická dráha ale brzy skončila. Na vině byla nejenom změna poměrů, ale také přátelství jejího muže s Vladimírem Clementisem, který byl komunistickým režimem zatčen. Manželé se proto museli vrátit do Prahy.

Čtěte také

Celý život obětovala ideálům svého muže. Osudové ženy: Lída Clementisová

Marta se začala intenzivně zabývat překladem. Od Mika Waltariho získala svolení přeložit román z francouzštiny. Avšak při porovnání s originálem zjistila, že je mnoho vynecháno. A tak se rozhodla naučit se finsky, aby mohla dílo přeložit z originálu.

„Knihu nabídla nakladatelství Naše vojsko, které mělo velice kvalitně obsazenou beletristickou redakci. K vydání ale už nedošlo,“ líčí historička.

Obviněna ze špionáže

V srpnu 1957 byli oba manželé zatčeni. „Dopisovali si totiž s emigrantem Jiřím Brotanem, manželem sestry Marty Hellmuthové. Komunistický režim však této soukromé korespondence zneužil a vyhodnotil ji jako vyzvědačství.“

Výše trestu byla stanovena na deset let pro Vladimíra, pro Martu na sedm let za pomoc k trestnému činu. Nepomohlo ani odvolání a Marta musela nastoupit do ženské věznice v Pardubicích, kde pracovala jako šička.

„Přesto jí osud rozepsané knihy ležel na srdci. A tak požádala náčelníka věznice, aby mohla za mřížemi v překládání pokračovat. A bylo jí vyhověno. Přestože jí provázely zdravotní problémy, pomohlo jí to přežít krutou pardubickou věznici.“

Z vězení se Marta dostala v roce 1960 díky amnestii. Trestem pokračujícím ale byla 10letá podmínka. „Hellmuthovi také přišli v rámci trestu o majetek a byt. A tak řadu let pobývali u rodičů Marty.“ Ale ani osud knihy nebyl jednoduchý. Kvůli reorganizaci nakladatelství nebylo nakonec možné knihu v daném termínu vydat.

„Zjistila jsem, že také Mika Waltari má trému. Zapaloval nám cigaretu, a nejen ruka, jež se již dávno při psaní chvěla, ale i hlas se z počátku chvěl, než jsme to oba vyrovnali,“ popisovala Marta Hellmuthová osobní setkání|foto: spicetree687, Pixabay, Licence Pixabay, ©

Český Egypťan Sinuhet

Svého snu se ale nikdy nevzdala a udržovala čilou komunikaci s autorem. Nakonec román vyšel v roce 1965, dvacet let poté, co ho Waltari napsal. „Oba manželé začali v této době publikovat v novinách, usilovně pracovali na ediční přípravě korespondence Zdenky Braunerové, podepsali petici Dva tisíce slov a dosáhli konečně vlastní rehabilitace,“ vypráví historička.

Na počátku normalizace ale byly veškeré rehabilitace zrušeny. Přesto se Marta stále znovu pokoušela vycestovat do Finska. Podařilo se jí to až v roce 1973 a poprvé se s Waltarim osobně setkala. Překládala pak i v 80. letech. Zemřela 24. 7. 1988 ve svých 71 letech.