Celý život obětovala ideálům svého muže. Osudové ženy: Lída Clementisová

Lída Clementisová se narodila v červenci roku 1910 v Praze jako Ludmila Pátková. Pocházela z dobře situované rodiny. „Otci Janu Pátkovi bylo krátce po Lídině narození nabídnuto místo ředitele Hypoteční banky v Bratislavě, kam se celá rodina přestěhovala. Lída tam studovala reálné gymnázium a také obchodní akademii,“ říká historik Luboš Kokeš.

Nakonec se ale rozhodla věnovat zpěvu a hře na klavír. Po absolvování Hudební a dramatické akademie v Bratislavě získala angažmá ve Slovenském národním divadle. Nejdříve jako sboristka, pak jako sólistka opery.

Osudový muž

Už během studií byla velkou obdivovatelkou Vladimíra Clementise. Navštěvovala jeho přednášky a pravidelně četla levicový časopis DAV, který spoluzakládal. Osobně se seznámili v roce 1932. Lídě tehdy bylo 22 let, jemu třicet.

„Byl jedním z průkopníků socialistických a posléze komunistických idejí mladé generace na Slovensku. Už od studií kolem sebe sdružoval vrstevníky s podobnými názory. Pomyslná jiskra mezi ním a Lídou ale přeskočila bez ohledu na jejich politické přesvědčení,“ domnívá se historik.

Vzali se záhy v březnu roku 1933. Poklidný manželský život se ale po pár letech proměnil v napínavé dobrodružství.

Na pokraji sil

„Vlado Clementis byl nejprve vyloučen z KSČ za svoji předchozí kritiku sovětské zahraniční politiky známou jako pakt Ribbentrop–Molotov. Jako komunista navíc odmítl vstoupit do britské nebo československé zahraniční armády a byl společně s dalšími asi 500 muži internován v táborech v Anglii,“ vysvětluje Kokeš.

Osudovou ženou byla pro svého manžela, po celou dobu mu byla věrná, byla mu oporou, láskou a v nejtěžších chvílích mu dodávala sílu a víru.
historik Luboš Kokeš o Lídě Clementisové

Lída uprchla z Hitlerem okupovaného Československa za manželem přes Francii až do Velké Británie. „Londýn, kde trávila první měsíce sama, byl neustále bombardován německou Luftwaffe. Právě odloučení od manžela a těžké podmínky, kterým byla vystavena, ji zcela nervově vyčerpaly,“ vypráví historik.

Bylo to jedno z nejtěžších období jejího života. Nad vodou ji držela pouze korespondence s Vladimírem Clementisem, byť byla dlouho pouze jednostranná.

Ze dna na vrchol

Portrét Vladimíra Clementise z doby, kdy vystřídal v úřadě ministra zahraničí Jana Masaryka|foto:ČTK, Nationaal Archief, ©

Situace se obrátila s koncem války, kdy se manželé společně vrátili do vlasti. Lídě tehdy bylo 35 let, Vladimírovi 43. Pro něj to znamenalo vstupenku do vrcholné funkce na ministerstvu zahraničních věcí, pro ni účast při oficiálních recepcích, jednáních či zahraničních cestách.

„Role Vladimíra Clementise převážila roli oficiálního ministra. Jako státní tajemník vybudoval poválečný resort a na jeho chod měl daleko větší vliv než často nepřítomný ministr Jan Masaryk,“ míní historik. Ostatně právě toho taky po únoru 1948 ve funkci nahradil.

Z ministerstva do vězení

„V té době probíhala poúnorová očista státního aparátu, nicméně Vlado Clementis se snažil úřad udržet v chodu, takže na některých postech ponechával i lidi, kteří se jeho spolustraníkům nelíbili,“ vysvětluje Kokeš.

„Navíc nebyl jenom aparátčíkem papouškujícím nařízení ÚV KSČ. Měl i své vlastní názory. Dál prohluboval orientaci země na východní blok, ale neočekával naprosté podřízení se Sovětskému svazu.”

To byl také jeden z důvodů, proč byl z postu ministra zahraničí odvolán a v lednu 1951 zatčen. Lída byla uvězněna měsíc po něm.

Manželka jako rukojmí

„Ve vězení ji nutili k výpovědím proti manželovi. Týkalo se to zejména jeho válečných i poválečných kontaktů. Státní bezpečnost využívala rodinné příslušníky, ať už to byly manželky nebo děti, jako rukojmí, aby donutili člověka vypovídat, popřípadě ho psychicky zlomili neustálými výhrůžkami,“ popisuje historik.

Clementis přitom neměl nejmenší tušení, že je jeho manželka ve vězení. A to až do poslední chvíle 2. prosince 1952. Lídu nalíčili a elegantně oblékli, aby na ní nebyly útrapy vězení patrné, a umožnili jí poslední setkání s manželem. Druhý den časně zrána byl Clementis popraven oběšením.

„Dlouho byl veřejnosti prezentován jako agent imperialismu, jako trockisticko-sionistický škůdce a bylo nemožné mu udělit nižší trest,“ vysvětluje Kokeš.

Dvanáct let jsem pracovala v knihovně jako samostatný odborný bibliograf, neměla jsem být lidem moc na očích. Ale tam mi bylo dobře. Chtěli však na mně – tedy ředitel knihovny, abych se přejmenovala. Samozřejmě jsem odmítla.
Lída Clementisová (z rozhovoru pro časopis Student, 1968)

Věrná až do smrti

Lída po manželově smrti žila jeho památkou. „Po roce 1956 se neúnavně snažila o jeho rehabilitaci, což se jí nakonec v roce 1963 podařilo. Dočkala se morální očisty svého manžela, což pro ni bylo nejdůležitější. Žádné peníze ale nedokážou vyplatit lidský život,“ uzavírá historik.

Lída Clementisová zemřela v 77 letech v lednu 1988 v Praze.