455. schůzka: Lesnae excidium

13. listopad 2020

Naše výprava se nachází právě v době, znamenající pro Jana Amose Komenského uzlový okamžik. Proto také nazval svůj spisek, tehdy vytištěný, slovy „Lesnae excidium“, což znamená po česku „Zkáza Lešna“.

27. dubna roku 1656 položilo se kolem Lešna táborem deseti tisíc partyzánů. Začali město obléhat. Místodržitel ve městě (jmenoval se von Schichtling) prohlásil veřejně: Obyvatelé se nemají čeho bát, hradby jsou pevné, švédská posádka spolu s domácími obránci město uhájí! Setrvám s Lešenskými do posledního muže!

A skutečně to vypadalo, že se štěstí přiklání na stranu obležených. Partyzánské oddíly se najednou začaly stahovat do nedalekých lesů, jako by nepřítel uznal, že by si o lešenské opevnění zbytečně vylámal zuby. Velitel Schichtling sice radil k opatrnosti, své vojáky do žádné akce neposlal, zato se na ni vydali ozbrojení měšťané. Vyrazili z bran a vpadli ustupujícím do zad. Vyřítili se s nadšenou jistotou – a vrátila se jich sotva polovička. Byla to jasná léčka. Téhož večera navštívil velitel Schichtling Komenského, a jestli by se prý raději nerozhodl odejít z Lešna. Možná je to poslední příležitost. Všichni vědí, že se přátelil se Švédy... že napsal oslavnou řeč na jejich krále... a vůbec – nestačí, že je nekatolickým knězem?

Překotný útěk z Lešna

Komenský si před těmito argumenty zacpával uši. Tu noc Schichtling, velitel města Lešna zmizel. Se všemi svými zavazadly a s ozbrojeným doprovodem. Jakmile se zpráva rozlétla městem, vyvolala všeobecné zděšení, dočítáme se v knize Miloše Václava Kratochvíla o Janu Amosu Komenském. Kdejaký kůň či vozík, tažný či jízdní kůň byli naloženi zavazadly, truhlicemi, vaky a pytli. Nastal překotný útěk z Lešna, především bohatých měšťanů. Každý z nich se snažil získat aspoň jednoho, ne-li více švédských rejtarů jako ochranu na cestu.

Co si takto ze švédské posádky nerozebrali prchající, ztratilo se v davu mezi vozy jednotlivě i po skupinách, a najednou bylo město bez švédských vojáků. Než slunce vystoupilo do nadhlavníku, bylo již napůl prázdné. V domech, kde nyní zněly kroky osamocenou ozvěnou, zůstali jenom nemocní, staří, kněží, několik málo rodin, které se domnívaly, že stejně nemají co ztratit, a pak rodinní příslušníci několika desítek mužů, kteří neopustili strážní službu na hradbách. Také většina příslušníků bratrské jednoty zůstala, tak jako zůstal její biskup. Již od rána, když začaly vyjíždět z bran vozy s prvními lešenskými, snažil se Komenský uprchlíky od jejich záměrů odradit. Přemlouval, varoval, dokazoval, jak svým jednáním škodí celku obce, která takto zeslabená nebude se moci dlouho bránit ani pod ochranou městských hradeb. Dále jim stavěl před oči, jak budou ve své osamocenosti na útěku vydání sterým nebezpečím – na otevřené cestě, v lesních houštinách, v močálech... Vše marno!

V sobotu 29. dubna vyšli partyzáni ze svých lesů a ze svých ležení, v stěsnaných proudech prošli branami a po malých skupinách se rozešli ulicemi a v ulicích po domech. A poté – bez vysvětlení, mlčky a sveřepě a s vášní vylamovali vrata domů a dveře příbytků, závory komor a zámky truhel, pracovali jako v nějakém přísně uloženém úkolu zkázy, pracovali sekerami, meči, prsty, tisknoucími hrdla, vlamovali se, loupili, drancovali, znásilňovali, zabíjeli. Krvácející mrtvoly značkovaly místa, kde byl život zastižen smrtí. Došlo i na hesenského lantbrabího, bratrance švédského krále, který byl nedávno zabit partyzány – jeho mrtvola byla stržena z katafalku, obrána o poslední šperk a cár rozervaného oděvu a přivázána za nohu k ocasu koně a ten ji vláčel ulicemi blátem a po kamení. Když se manželka lešenského purkmistra rozeběhla orodovat za záchranu města, nikdo už ji nikdy živou nespatřil. A mrtvou? Jak rozeznat mrtvolu od mrtvoly, když jsou zbaveny hlav, šatů, s uťatýma rukama, na kterých byly dřív prsteny?

Boj o holý život

Ještě včera mohl mít Komenský vůz a dva koně. Dnes zachraňoval holé životy, a to, co unesou lidské ruce. Co vzít s sebou? To, co bude nejnutnější pro nejbližší dny: teplé šatstvo pro moci strávené pod širou oblohou, několik přikrývek navíc proti vlhku. A jeho spisy... Jeho knihovna... Čtyřiašedesátiletý muž rychle vykopal motykou díru v podlaze komory. Do kusu plátna zabalil svazky papírů i jednotlivé listy, to, co mu náhoda podstrčí pod ruku, pak to narychlo zaháže hlínou, prkna položí na zem bez přibíjení zatíží je aspoň truhlicí, na zahlazení stop není čas.

r_2100x1400_dvojka.png

Tentýž večer se Komenský zastaví tři míle od Lešna v řídkém háječku. Ten skryje malý houfek rodiny, shluklé kolem muže. Ještě naposled se ohlédnou. Tam v dálce hoří Lešno. Je to celistvé hnízdo plamenů, ze kterého co chvíli vystřelují hvězdice jisker, jak je na pozadí nočního nebe vypalují ojedinělé zdroje, zvláště vyschlých hořlavin z krovů stodol a z vojenských skladišť. Lešno hoří a hoří. Město, kde Komenský prožil celkem 28 let svého života.

„Synu! Žiješ-li a žijí-li Tvoji, nechť způsobí Bůh, abyste se dožili lepších časů! My sice žijeme, co nás bylo zachráněno z lešenské zkázy, ale životem zcela ubohým a těkavým. Všichni jsme tam přišli o všechno a zachránili jsme jen holý život. Avšak já jsem utrpěl ze všech ztrátu největší, totiž nejenom statků, ale i svých rukopisů.“ Tato slova píše asi tři týdny po lešenské katastrofě Komenský svému skorosynovi Petru Figulovi. Dopis je napsaný kdesi ve Slezsku, a jeho pisatel vypočítává se sebetrýznivou přesností, oč všechno přišel během pár hodin jediného dne:

„Na statcích jsou ztráty tyto: Pět set jáchymovských tolarů, půjčených našemu spoluměšťanovi, jehož dům mi byl zapsán zástavou, ale nyní vyhořel. Zničen byl můj vlastní dům, který jsem (jak víš) před několika lety koupil za čtyři sta jáchymovských a na nějž jsem vynaložil přes sto tolarů na opravu. Městu jsem půjčil na usilovné prosby před rokem pět set jáchymovských. Ale města už není. Velká byla hromada rozličných materií v hodnotě přes dvě stě tolarů. Kniha nedávno mým nákladem vytištěná O protivenstvích církve české stála mne 300 tolarů. Tisíc výtisků Manuálníku biblí české, dovedeného až k Ezechielovi, stálo mne přes 200 tolarů. Moje knihovna vzácně vybraná, kterou bych ani za 500 tolarů nekoupil. Šaty, peřiny a ostatní domácí nábytek v ceně asi tří set tolarů. Tvé výborné hodiny, tvé truhly a všechno, co jsi zanechal? Strávil oheň. Jenom malé postesknutí ohledně strázní a nepohodlí: Nyní musíme na slámě (pokud ji vůbec lze dostat) staří i mladí v nočním klidu otlačovat svá těla, ale hned nato se vrací k tomu, co ztratil a co bylo nenahraditelné: Teprve 17. tohoto měsíce v noci byly vyhrabány z lešenského spáleniště a ke mně přineseny mé rukopisy, které byly pohřbeny v jámě. Leč běda, významné jejich části chybějí. Přineseno mi bylo jenom: za prvé česky psané Divadlo veškerenstva věcí, dílo mé mladosti; za druhé Retuňk proti Antikristu; za třetí Dílo o poradě a některé věci vševědné. Chybí však Sbírka pansofická čili Poklad vševědného materiálu a definic, dále Úvaha o založení pansofie, psaná formou dialogu, všechny pansofické věci, které jsem vypracovával minulé zimy a probíral v přednáškách se svými žáky, vše připravené do tisku, též Metafyzika a vše, co do ní náleželo, Poklad jazyka českého a latinského ? dílo třiceti let. Rozmanité traktáty teologické, počtem na 39, mé náboženské úvahy a nástiny kázání z doby přes 40 roků. Běda, při takovém zmatku a pobíhání nebyly dosti dobře uschovány, anebo jsouce tu i onde rozházeny, zahynuly. Svým dětem a vám dědicům, kterým jsem se chystal zůstavit zvláště rukopisy, nezanechám již nic kromě holé schránky své smrtelnosti, abyste ji uložili do země, společné matky všech.“

Třídenní požár, založený současně na dvanácti místech, dokonal dílo zkázy. Komenský velice riskoval, že včas neodjel s ostatními, ale nakonec se přece jeho rodině s hrstkou bratří podařilo uniknout. Museli všichni bloudit močálovitými lesy, až se dostali ve Slezsku do statku Václava Budovce v dnešním Walszowě. Teprve v polovině května se odvážil služebník pana Budovce do Lešna, kde v noci vykopal ze spáleniště zbytky ohořelých písemností a jedinou neporušenou knihu: rukopis proroctví Světlo v temnotách. Výsledek víc než čtyřicetileté práce, Poklad jazyka českého, však podlehl ohni. „Strašný vír, smršť nenadálé bouře zpustošily město to kvetoucí natolik, že z něho nezůstává nic než mimo suť.“

Co teď? Kam se podít? Postižení nezůstali sami. Lehnický kníže nabízel útočiště v městě Břehu, sedmihradská kněžna zvala Komenského, aby se vrátil do Blatného Potoka, a nejen on, ale celá lešenská bratrská obec. Známého učence by chtěla mít ve své zemi matka braniborského kurfiřta, další pozvánka přišla z Vratislavě. Komenského neopustili ani příznivci u evropských dvorů, v první řadě Švédové. A ozval se i zvláštní vyslanec doživotního lorda protektora Olivera Cromwella. Pán Anglie byl ho rád přivítal na britských ostrovech, navrhuje přesídlit českobratrské uprchlíky do Irska, kde Angličané potřebovali spolehlivé a pracovité kolonisty.

Pro co se rozhodl Komenský? V první chvíli to bylo Braniborsko, vydal se do Krosna (tedy na území dnešního Polska). Nějaký čas strávil ve Frankfurtu nad Odrou, kde ho profesoři zdejší proslulé školy přemlouvali, aby tu zůstal natrvalo. Mihl se v přístavním Štětínu, odkud píše, že by rád navštívil Nizozemí a případně i Anglii s cílem vydat tam svá díla. Rozhodnutí přinesl dopis, ve kterém bylo Komenskému tlumočena důrazná pozvánka od mladého de Geera. Kam? Do Amsterdamu. (Protože mladý pan Laurens působil nikoli ve Švédsku, ale ve své staré vlasti, v Nizozemí, budeme ho vyslovovat po domácku, totiž „de chér“.) Jeho nabídce se nedalo odolat. Komenský si ve svém deníku poznamenal: „Mně po tak velkých bouřích více k sobě vábilo klidné Holandsko.“ Všech ostatní nabídek využil Jan Amos ve prospěch ostatních členů jednoty, kterým se podařilo najít porůznu v mnoha zemích Evropy nová útočiště.

„Tentokrát se Komenský nepřijížděl k de Geerovi jako k prosebníkovi, teď se sám cítil prosebníkem. Tím radostněji byl překvapen přijetím, se kterým se v Amsterdamu setkal, a to nejen ze strany de Geerovy, ale oficiální, od městské rady. Mladý de Geer ho ubytoval na jedné z nejlepších ulic, na Prinsengrachtu, v domě U diamantové růže, a městská rada mu nabídla čestnou – ovšemže honorovanou – profesuru na amsterdamské akademii. Byla to skvělá nabídka, která plně obrážela úctu ke Komenskému jako pedagogu, ale Jan Amos ji odmítl - obával se pracovních, a tím i časových závazků, které i z této čestné profesury vyplanuly. De Geer ovšem navrhl ihned náhradní řešení: zaručil mu vyplácení osmi set holandských zlatých z městské pokladny jako dotaci, která by umožnila Komenského pokračovat v jeho díle – aby mohl jako dosud pokračovat ve výchově a vyučování mládeže, jakož i dokončit a zdokonalit své započaté pansofie a jiné knihy.“

Klenote měst, Amsterdame, ozdobo Nizozemí, chloubo Evropy

Komenského čekalo v Amsterdamu čtrnáct let života. Nebyl to největší díl jeho exilu – ten prožil jak víme v polském Lešně. Každopádně to byla jeho léta nejlepší – alespoň co se týká vědecké a literární činnosti. Z celkového počtu sta třiceti pěti všech Komenského knih jich napsal a vydal v Amsterdamu nejméně dvaašedesát, tedy téměř polovinu. Co pro něho Amsterdam znamenal, to vyjádřil nejvýmluvněji on sám ve svém věnování Veškerých spisů didaktických: „Nejvýtečnějšímu městu Amsterdamu, nejslavnějšímu tržišti světa a jeho nejmoudřejšímu senátu.“ A hned pár stránek za tím oslovuje svůj nový domov slovy: "Klenote měst, Amsterdame, ozdobo Nizozemí, chloubo Evropy."

Do Amsterdamu, který měl už tehdy 150 000 obyvatel, nechal Jan Amos přivézt z Frankfurtu svou ženu a celou rodinu. Velkorysý patron de Geer zařídil Komenského rodině bydlení v domku U bílého beránka na Egelantiergrachtu. (V překladu zní název toho grachtu velmi poeticky: Kanál šípkové růže.) Dům byl nový, ale z dnešního hlediska malý – těžko si představíme, jak se v tom domku stěsnal Komenský s celou svou rodinu, s pomocníky, knihovnou a snad i tiskárnou. Podporovali ho i jiní sponzoři než jenom de Geer. Pro Komenského bylo typické, že nikdy neodlišoval přesně, co dostával pro sebe a co pro jednotu. De Geerové Komenského nejednou vybízeli, aby dbal na dobré vyúčtování. Kdoví, jak by dnes vypadalo jeho daňové přiznání... Navzdory své nesporné genialitě by je asi nezvládl...

„Nyní se pouštím do toho, abych sebral střepy svých rozbitých nádob a nějak je zase slepil.“ To, co „slepil“, byla Opera didactica magna. Neboli Veškeré spisy didaktické. Žádné střepy z rozbitých nádob, ale promyšlený a logicky spjatý celek, přinášející obsáhlý systém poznatků, názorů a myšlenek, nesmírně pokročilý, svou dobu daleko předbíhající výklad o smyslu a poslání výchovy a výuky. Dílo, které nemělo ve světě obdoby. „Posláním naší Didaktiky od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve školách neměl místo křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce, ale tím více aby tam bylo klidu, potěšení a spolehlivého prospěchu, v křesťanstvu aby pak ubylo temnot, zmatku a rozporů a přibylo světla, řádu, míru a poklidu.“

Tři a půl století poté, co byla napsána tato slova, jsme jim a jejich autorovi stále dost dlužni.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související