454. schůzka: Zjinud jinam přecházeti los jest něčí až do smrti

Komenský opouští domovinu

S Janem Amosem Komenským jsme se ocitli v Uhrách nedaleko slovenských hranic, v Blatném neboli Šarišské Potoku. Přijel tam na pozvání sedmihradského knížete Zikmunda Rákócziho, aby reformoval školu. Ale nejenom. On tam svého hostitele i oženil.

Za nevěstu sedmihradského knížete byla vyhlédnuta princezna Jindřiška Marie, dcera českého zimního krále Fridricha Falckého. Je samozřejmé, že Jan Amos byl do dojednávání tohoto falcko-sedmihradského manželství zapojen. Ten svazek měl značný politický význam. Komenský v něm viděl začátek vysněné protihabsburské fronty, nad jiné nadějnější.

O city dvou budoucích manželů ani tak nešlo. Sňatek byl na úrovni politické smlouvy. Jan Amos v něm ovšem viděl šanci, že Zikmund vstoupí do řad předních evropských panovníků, aby osvobodil svůj lid od nevědomosti, stejně jako uherskou zemi od Turků, a posléze zbaví i sousední království a země od jha Antikristova (rozumějme: od Habsburka). „Nechť přijme kníže tato slova jako radostné poselství ve chvíli, kdy Kristus rovněž radostně požehná jeho sňatku.“ Tohle všechno Komenský knížeti sepsal a ten si to přečetl s neskrývaným zájmem, a s tímtéž zájmem (ne-li ještě větším) nahlédl do dalšího Komenského spisku, ve kterém autor ohlašuje, že „právě on, Zikmund Rákóczi, byl vyvolen, aby zničil babylón zmatků a nesprávností jak ve světě mezi vládami, tak v církvi i ve škole. Za tím účelem by měl kníže, posílen světlem Pansofie neboli Vševědy, založit sdružení osvícených mužů, Collegium lucis, aby tyto myšlenky šířilo a prosazovalo především v zemích, které živoří v temnotách tyranie.“

Knížecí svatba, na níž se měli sejít zástupci četných zemí, měla být tou nejlepší příležitostí k jednání. Ta svatba se opravdu uskutečnila. Byla slavná, a okázalá. Podle očekávání se jí z diplomatických a politických důvodů účastnili delegáti mnoha států, zatímco jiní se jí z těchže důvodů raději vyhnuli. Mezi těmi, kteří přijeli, Komenský působil jako ochotný diplomat, a co navíc: Jan Amos jako českobratrský biskup knížete a princeznu sezdával.

Jan Amos Komenský (uživatel Hedning)

„V červnu dorazilo poselstvo z Berlína s toužebně očekávanou nevěstou a hned 28. toho měsíce v Blatném Potoku Komenský posvětil manželský svazek mezi Zikmundem Rákóczim a princeznou Jindřiškou Marií Falckou. Bratrský biskup byl k tomuto nadmíru čestnému úkolu vybrán pro přátelství s knížetem a v neposlední řadě pro své překladatelské schopnosti (nevěsta neuměla latinsky a ženich zase německy). Kromě toho jeho české vyznání, confessio bohemica se těšilo v protestantské Evropě velké vážnosti a bylo svým smířlivým charakterem přijatelné pro kalvinisty, luterány i další evangelické směry. Zikmundova mezinárodní prestiž sňatkem s chudobnou, ale velice urozenou princeznou prudce stoupla. Stal se švagrem falckého kurfiřta a příbuzným dalšího kurfiřta v Braniborsku, spřízněn byl nyní i s anglickými Stuartovci, a prostřednictvím své ženy, dcery svrženého českého krále, získal též (alespoň v očích českého exilu) určitý nárok na svatováclavskou korunu.“

Celá ta svatebně-politická událost připadala Komenskému bezpochyby jako blýskání na lepší časy. Opravdu to tak bral. Tím spíš, že jeho spolužák Mikuláš Drabík neustává v produkci stále nových a nových proroctví a vizí a chrlí předpovědi o pomoci Turků, Tatarů, kozáků, kteří se chystají užuž ze všech stran udeřit na toho habsburského Antikrista. Komenský mu věřil. Chtěl mu věřit, protože všechny ty věštby odpovídaly jeho vlastním nadějím a přáním. Zikmundova a Jindřiščina svatba však byla jenom zablýsknutím bez bouře. Novomanželka píše záhy po svatbě svému bratrovi, že její manžel je tak dokonalý, že mu může vytknout pouze jediné, a to že ji příliš miluje. Což bylo skvělé – na to, že se ti dva brali, aniž se kdy předtím viděli.

Ona Jindřiška Marie byla velmi půvabná a kníže se do ní, zdá se, opravdu zamiloval. V čem byl tedy zádrhel? Ta krásná a šťastná Jindřiška Marie začala hořet vedle plamenů lásky i žárem horeček. Lékaři z té choroby byli bezradní, zřejmě tu propuklo něco staršího, co si nikdo neuvědomil, že by to mohlo být nebezpečné. Bylo to nebezpečné. Bylo to osudové. Přesně tři měsíce po svatbě umírá mladá žena na plicní neduh. Komenský setrvává do poslední chvíle u jejího lože. „Jako by se nad Sárospatakem nebe zahalilo smutečním závojem,“ dočítáme se v knize Miloše Václava Kratochvíle o Komenském.

Tíha bolesti a smutku leží na knížecím dvorem. Mladý vdovec se může jen s největším vypětím soustředit na to, aby vyslechl zprávy o věcech, které ho ještě nedávno dokázaly vášnivě zaujmout. Pak přichází rána za ranou: v zemi se začátkem roku 1652 začne šířit epidemie neštovic. Postihne i Komenského rodinu, a sotva se Jan Amos uzdraví, zasáhne nákaza i knížecí dvůr. Mladý kníže Zikmund Rákóczi umírá. V den Komenského šedesátých narozenin 28. března je pohřben. Nedlouho potom dojde Komenského nové Drabíkovo poselství, v němž prorok předpovídá knížeti Zikmundovi, že již záhy dosáhne uherské koruny. Což se Drabíkovi opravdu povedlo. Jeho proroctví měla stejnou vypovídací hodnotu jako prakticky všechny věštby. Mizivou. Blížící se nule.

Busta Jana Amose Komenského v Blatném Potoce (uživatel Honya)

Zabýval se Jan Amos něčím trvalejším? Zabýval. Vypracoval v Blatném Potoku pro zdejší školu reformu. Zdůraznil, že je to dílna lidskosti, ve které má být člověk doveden k takovému chápání světa, kde všichni mají poznat všechno. K tomu je potřeba probudit smysly, rozum a víru, aby jimi získaná moudrost působila ku blahu lidstva. Pomáhají k tomu dva nástroje: lidská řeč a lidská ruka. Žák má být veden od smyslového nazírání přes rozumové chápání k osvícení, k prozření, které se pak projeví příslušnými činy.

A jak měla jeho škola konkrétně vypadat? V tom měl naprosto jasno. Sedm tříd... Každá z nich má svoje odstupňované vymezení látky... Průběžně ji propojuje názorná vyučovací metoda... Využívá se přitom obrazů vyvěšovaných ve třídě a také aktivní spolupráce žáků ve vyučování, například školními divadelními hrami.

„Měl jsem jistou zkušenost, že není účinnějšího prostředku k vypuzení duševní malátnosti a ke vzbuzení čilosti. Nato se ale odpovídalo, že je vhodné tyto hříčky, totiž provozování komedií na školách, ponechat jezuitům, já že jsem byl povolán k vážným věcem. Odpovídal jsem na to, že ty hříčky vedou k vážným cílům – jezuiti jsou tu vpravdě syny světa, důmyslnými ve svých věcech, my pak syny světla, ve svých věcech však neprozíravými. Oni lákají k sobě příjemnostmi své metody nadané hlavy celého světa a činí je cvičením schopnými pro úkoly životní, zatímco my jsme ustrnuli. A ještě jsem dodal, že kdybychom v Polsku neměli jsme tento druh cvičení, všecko by vázlo, ale jím dosahujeme, že nejen naši neposílají své syny k jezuitům, nýbrž že od nich někteří přicházejí k nám.“

Škola hrou

V uherském Blatném Potoku sestavil jakousi sbírku žákovských divadelních her s návodem, jak jich ve vyučování využívat. Je to Schola ludus. Ano, Škola hrou. Její základní zásadou byl Komenského názor, že žák se mnohem snáz naučí latině prostřednictvím frází, které jsou skloubeny v řetěz otázek a zároveň provázeny konáním, dějem v dramatické podobě. Divadlo jako forma učení? Komenskému to fungovalo skvěle. „Naši herci hráli svou úlohu tak obratně, že jsme se na ně dívali celí užaslí,“ poznamenal si Jan Amos s oprávněnou pýchou ve svém životopise. „Neboť ti, kteří dříve stěží mohli snést oči dospělého a nedokázali pronést nic bez koktání, počínali si tu se slušnou volností. Po skončení hry se páni scholárové poradili a oslovili mě slovy: Vyznáváme, Komenie, že jsme až dosud nepoznali, co tajů obsahuje tvoje kniha Dveře jazyků a co užitku přináší mládeži. Nyní však jsme očitými svědky. Zapřísaháme tě, neodcházej od nás, leč až celé Dveře uvedeš do takového příjemné hry.“

„Pověst o první hře na základě spisu Ianua linguarum rozhlásila se brzo široko daleko a přicházely dopisy od těch, kteří měli syny ve škole s žádostí, aby byli včas upozorněni na hry následující, aby se mohli dostavit.“ Z Komenského se stal dramatik, který v krátké době připravil osm textů, do kterých dostal prakticky celou učební látku Dveří jazyků. Zatímco na universitních jevištích sloužili studenti divadelní podívané, Komenskému šlo o to, aby si žák díky hře osvojil slovní zásobu ze všech oblastí poznání a ze všech oborů lidské činnosti. Muselo jít samozřejmě o pojmy potřebné a o větná spojení jednoduchá a v praxi běžná. „Aby později nebylo důvodů k nářku: Potřebné neznáme, poněvadž jsme se učili nepotřebnému!“

Opera didactica - mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterodamu roku 1657.

Mezi námi: nejde o žádné poklady světové dramatické literatury... a jejich autora nelze považovat za kolegu rovnocenného Shakespearovi. Lze se obávat, že žádná dramaturgie žádného divadla po nich lačně nesáhne. Nebo snad ano? Ani ne. Na straně druhé však tyto didaktické hry mají tu schopnost, že dokážou rychle a spolehlivě vybudovat slovní zásobu a ovládnout nepostradatelnou latinu. „Jste připraveni vyložit smysl své práce?“ Ano, takto nevzrušivě, leč promyšleně začíná Komenského dramatické dílko o zemědělství, ve kterém oráč a mlatec (v rukou přitom drží svoje nářadí, aby bylo každému jasné, co jsou zač), jakož i účetní (pochopitelně s listem papíru a kalamářem) – tak ti všichni vysvětlují, co je jejich pracovní náplní.

„Proč ne? Já zpracovávám pole kvůli chlebu.“ Nic složitého, že. V tom dialogu se ale jinak nudné latinské věty učí docela onačejším způsobem, a hlavně – lezou do hlavy mnohem ochotněji. „Co to znamená – zpracovávat pole?“ „Připravit je k setbě, potom osít, a nakonec sklidit úrodu.“ „A jak připravuješ pole?“ Dodnes na to páni učitelé na základní škole – tedy spíše paní učitelky – nejdou jinak. Ať už v češtině nebo v některém cizím jazyku. Komenský si tu metodu měl nechat patentovat. „Jestliže dostanu půdu nezoranou, zarostlou hložím, nejdříve vymýtím všechen porost touto motykou. Jestliže dostanu pole zorané, ale vyčerpané neustálými sklizněmi, nejdříve je pohnojím.“ „A jak provádíš orbu?“ „Zde můj hoch pohání bodcem voly zapřažené do pluhu, já pak jednou rukou tlačím rádlo do půdy, druhou odhrnuji z něho hlínu touto otkou. Když dojdeme na konec brázdy, otočím pluh, a to činím tolikrát, až je celé pole zoráno. Za nějaký čas přeoráme pole znova, popřípadě i potřetí, je-li třeba. Je-li půda močálovitá, uděláme odvodňovací žlaby, abych vlhkost odvedli.“

Tuhle zemědělskou výrobu hráli na školním jevišti žáci v plynné latině. Kdoví, zda by to se svou slovní zásobu svedli dnešní studenti v češtině. SMSky nám jazykovou kulturu nezvedají a nezvedají. „A co děláte potom?“ „Rozhazujeme zrno po oraništi, které pak zavláčíme. Semeno vzklíčí a naroste do stébla a klasu.“ „A když zrno uzraje, co děláte potom? Odpověz ty, který jsi ozbrojen kosou!“ „Když obilí zežloutne a ztěžkne plným zrnem, pokosíme je kosami nebo požneme srpy. Pokosené svážíme do snopů povřísly a po patnácti ostavíme do mandelů. Hospodář naloží snopy na vůz a sveze je do stodoly nebo kolny, což je střecha na čtyřech sloupech.“ „A co děláte těmito dřevěnými obušky? Zda je používáte na vytloukání zrní?“ „Správně. To jsou cepy, kterými mlátíme obilí a pak dáváme zrní na síta a vystavujeme je větru, abychom oddělili Plevy. Když je zrní konečně čisté, odnášíme je na sýpku nebo je ukládáme do sklepení nebo jam, když je obava z nepřítele.“ Ani ten nejlepší režisér by z tohoto kusu neudělal třeskuté, napínavé drama. O to však ani nešlo. Pomocí hry studenti zvládli slovní zásobu pro praktickou veškerou rostlinnou výrobu. „A ty, co máš papír a kalamář, jaký je tvůj úkol, co jsi zač?“ To je prosím účetní. „Zapisuji váhy. Přidali mě k těmhle – aby méně kradli.“

Jan Amos však psal i jiné scénky. Nešlo v nich o řemeslnou výrobu, domov, polní práce a starost o dobytek, ale i o hodnoty mnohem subtilnější. Napsal do nich postavu lakomce, studenty a profesory. I tenhle text je naučný. Ale nejenom.

„Jak je obtížné to stěhování,“ stěžuje si Lakomec, opásaný řetězem, v levé ruce nese pět holí, pravou rukou táhne po zemi truhlici, převázanou provazy, ke které je přivázaná další prázdná; u pasu má zavěšené různé měšce a pytlíky. Udýchán a vyčerpán stane uprostřed jeviště, kde klesne na truhlu, stírá si pot z čela, zatímco ho pozorují profesoři a studenti, shromáždění v pozadí jeviště. „Jak je to namáhavé, když má člověk přenést svůj majetek z malého bytu do většího... Mohl jsem sice použít cizí pomoci, ale netroufám si nikomu důvěřovat, tak jsou lidé v dnešní době nakaženi zlodějstvím. (Nejenom v době Komenského, že.) Mimoto si dají za každou práci nehorázně zaplatit, zvláště když na člověku poznají, že má nějaký ten majeteček. Na kolik grošů by přišlo tohle stěhováníčko!“ „Hlad po majetku plodí lakotu,“ poučuje profesor, „nevyléčitelnou to nemoc.“ „Hej, dobrý muži, proč ses tak podivně vystrojil? Co chceš? Přicházíš mě oloupit?“ „Vždyť jsem sám a beze zbraně, čeho se tedy bojíš?“ „Tebe. Abys mi něco neukradl.“ „Neboj se. Učil jsem si jiným věcem než zlodějně. Chtěl bych se u tebe něčemu poučit.“ „Copak jsem nějaký doktor? Řekni, co chceš.“ „A čím jsou tyto měšce tak nabity, zatímco váčky vedle jsou prázdné?“ „Nevyzvídej, do čeho ti nic není.“ „A proč máš tolik klacků? „To nejsou klacky, to jsou hole.“ „Ale nač?“ „Nevíš, že jsou užitečné pro poutníka? Aby se o hůl opíral, odháněl psy.“ „A k tomu by ti nestačila jedna?“ „A co kdybych ji ztratil a neměl pak žádnou?“ „Co máš v té truhlici? Mohl bych se podívat?“ „Je tak bezpečně zavřená, že se do ní nedostaneš.“ „A proč má tolik zámků?“ „Proti lupičům.“ „Běda, co ti dalo práce tohle vše sehnat, vléci s sebou, hlídat, co ti působí starosti! Můžeš vůbec v klidu usnout, najíst se, odpočinout si?“ „Jen se směj. Blažení, kdo něco mají.“ „A kdo tě svázal tímto těžkým řetězem? Kdo na tebe vložil tato pouta?“ „Říkáš řetěz? Pouta? Zaslepenče, což v nich nevidíš zlaté dary Štěstěny? Jsou to blaženství, která jsou ti nedostupná.“ „Ó, nebohá oběť!“ Profesorovy nervy to už nevydržely a do dialogu se nutně musí vmísit svým komentářem. „Ať má sebevíc, nic mu nestačí, v nadbytku se bojí nouze, ve dne v noci se chvěje o svůj majetek, z kterého nic nemá ani on, ani kdokoli jiný!“ „Vy si nechte svoji moudrost. Já si nechám své peníze!“ „I přicházeli vždy ve větším počtu z dálky osmnácti až dvaceti mil, že konečně žádná posluchárna nepostačovala pojmout zástup, takže bylo třeba hrát na školním dvoře pod širým nebem.“

Mědirytinový portrét z knihy Lux e tenebris z r. 1665 obsahjící Drabíkova proroctví a vize

Po takovém úspěchu bych očekával, že Komenský v Uhrách zůstane... Jenomže ono ho tu nic už nedrželo, zato bylo plno věcí, které ho volaly do Lešna, zpátky do Polska. „Komenský je pro nás osobou patřící obecnosti, jeho nepřítomnost nelze déle snášet,“ to na jeho adresu psali z Lešna do Uher. A kromě bylo zapotřebí připravit do tisku věci, které napsal v Sárospataku. A ještě jeden důvod: politická situace v Evropě se dala do pohybu.

„Návrat do Lešna byl návrat do starostí. Cestou jsem dostal další přítěž na duši - jedna z mých dcer byla mezitím po smrti. A doma jsem upadl v nové nesnáze, protože pastýř stáda českého odešel na věčnost a já byl znovu vybízen k pastýřské péči o tuto církev. Odpověděl, že zamýšlím do Holandska, abych dokončil dílo dávno započaté. Tu však na mne ještě víc naléhali, že mimořádná práce je mimořádná, z vlastní vůle podstoupená, kdežto povolání církevní jest božské, tu prý jsem víc vázán.“

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Komenskému nazpívali, že si přece může přibrat pomocníka, který bude obstarávat návštěvy nemocných, křty, pohřby a jiné menší úkoly... jen ať tu Komenský zůstane, že si ponechá jenom vrchní dohled. Tak tedy souhlasil, pokud mu budou pomáhat s jeho vševědnými pokusy. Několik studentů bohosloví opisovalo načisto hotové texty. Jak už však řečeno, doposud poněkud stojaté vody se v Evropě opět rozvlnily. Na švédském trůně došlo k personálním změnám, ukrajinští kozáci se spojili s ruským carem a zaútočili na Polsko, což využívá Švédsko a obsazuje polské pobřeží Baltu.

Komenský píše spisek Štěstí národa. Věnuje ho novému sedmihradskému knížeti. Byl to v podstatě návrh ideálního vládního programu pro uherský stát. Nejvážnější nedostatky se dají odstranit s úspěchem společnou prací mnohem lépe než násilím. Tak je například třeba zvýšit populaci podporami mladých manželství (ano, Komenský to věděl už tenkrát), výnos půdy lze zlepšit agrotechnickými postupy, obecné zdraví zlepšenou hygienou, „takže v budoucnu bude každý dům, každá vesnice, každé město a vůbec všecka země jediným mraveništěm, kde každý, malý i velký, muž či žena, urozený i neurozený, bude po celý den zaměstnán různou počestnou činností.“

Čím víc se zatahovala mračna na evropském nebi, tím intenzivněji se Komenský vrhá na práci tak dlouho opuštěnou. Je tu pořád ještě a především Pansofie, Vševěda, kterou chce dokončit. Se svými spolupracovníky reviduje jednou týdně, co mezitím napsal, škrtá, doplňuje, vybrušuje. A ještě přidává další úkol: sestavuje jakýsi slovník vševědných definic, a šťastně dokončuje největší ze svých dosavadních prací, Slovník české řeči. Ano, toho si cení vysoko, velmi vysoko, tak že bude schopný, být vzorem a příkladem, který by mohli napodobit i jiné jiných jazyků. Koncem dubna roku 1656. Lešno vyhořelo. Zůstala v něm většina Komenského rukopisů.