456. schůzka: Každý krok na dobré cestě je lepší než vůbec nevykročit

16. listopad 2020

Jan Amos Komenský v Amsterdamu. Píše tady a odesílá každý týden průměrně na třicet dopisů. A nejsou to věru žádné textovky, odpalované z mobilů, nýbrž poctivé a obsáhlé a skvělou češtinou a ještě několika dalšími jazyky skvěle napsané literární práce.

Velikou pozornost věnoval Komenský všelikým proroctvím. Například těm od Mikuláše Drabíka (spolužáka), a taky od Kryštofa Kottera, a ovšem od Polky Kristiny Poniatowské. Nikoli rozumovou úvahou, to ne, ale citem si dovedl představit, jakou posilou mohou být (tedy pokud byla optimistická, samozřejmě) pro všechny, kdo už ztratili veškerou naději, a zvláště pro ty, u nichž cit převládá nad rozumem.

r_2100x1400_dvojka.png

Jak odejmout od hladových úst chléb naděje?

Kristinu Poniatowskou (což byla dcera jednoho z polských bratří) poznal jako šestnáctiletou dívku. To bylo v roce 1627. Tehdy se Komenský chystal do exilu. Kristinu čas od času postihovaly záchvaty, při kterých měla sluchové i zrakové halucinace. Tehdy se jim tak neříkalo. Říkalo se jim – vidění. Komenský je jako takové bral a po jistém váhání jim začal věřit. Když našel útočiště v Lešnu, ubytoval dívku ve svém domě a do nejmenšího detailu zaznamenal všech jejích dvaaosmdesát vidění, které jeho chráněnka líčila dramaticky svému okolí. O čem byla ta vidění? Vyznívala většinou optimisticky: předpovídala návrat Fridricha Falckého na český trůn (což se nikdy nestalo), na druhé straně zdůrazňovala významnou roli Albrechta z Valdštejna (tomu Bůh skrze její ústa údajně vzkazoval, aby změnil svoje politické zaměření). To vše (tedy věštecké schopnosti) jí trvalo tak dlouho, než se provdala za Daniela Strejce zvaného Vetterus (prvního Čecha, který se ocitl na Islandě, už jsme se o něm zmínili). Byl o 18 let starší než ona. Po sňatku všechna vidění naprosto ustala. (Ano, manželský život většinou jakákoli vidění bezpečně utlumí.) Dá se říct, že jako matka pěti dětí už neměla na nějaké vizionářské záchvaty čas ani sílu ani chuť.

Poněkud jiného druhu byly Komenského kontakty s Kryštofem Kotterem, dozvídáme se z publikace Historie českých spiknutí, kterou sepsala čtveřice renomovaných českých historiků, profesor Jaroslav Čechura, docent Milan Hlavačka a doktorky Jana Čechurová a Marie Koldinská. Tento jirchář ze slezské Šprotavy předpovídal obdobné události jako Kristina Poniatowská. Mluvil o tom, že Fridrich Falcký získá nazpět českou korunu, a také že se exulanti navrátí zpátky do vlasti. O zlepšení jejich pozice mluvil už na začátku 20. let, a když do průběhu válečných událostí na protestantské straně výrazně zasáhl dánský král, zvýšila tato skutečnost v jistých kruzích Kotterovu věrohodnost. Komenský jeho věštby samostatně vydal a vypravil se do Haagu, kde pobýval Fridrich Falcký, aby mu objemný svazek osobně předal. Zda si sesazený král knihu přečetl, to není známo. Jisté však je, že si Kotterovo proroctví alespoň nechal Komenským převyprávět.

Jan Amos Komenský: Orbis sensualium pictus

On to neměl Jan Amos zrovna jednoduché, s těmi proroky, vyskytujícími se neodbytně v jeho blízkosti... A ještě horší to měl s jejich odpůrci. Často, přečasto je musel urputně hájit před nedůvěřivým okolím. O Kryštofu Kotterovi i jeho vlastní krajané prohlašovali, že to je marnotratník, který prohýřil své jmění. Proroka z něj údajně učinila až zoufalá existenční situace. Věštění jako způsob obživy, častěji jako cesta ke svévolné manipulaci s jinými lidmi. Tím vinili skeptici zejména třetí osobu z okruhu Komenského vizionářů. A tou byl Mikuláš Drabík.

Toto jméno se životopisem Komenského nejednou mihlo. Řekli jsme si, že ho Komenský znal dlouho – byl to jeho spolužák na českobratrské škole ve Strážnici. Neměl lepší pověst než jeho kolega věštec Kotter, jeho pověst – a to i mezi souvěrci – byla velmi špatná. Ne že by nedosti věřil, to snad i dosti, stal se dokonce duchovním jednoty (po roce 1624 zvolil dobrovolnou emigraci; odešel do Lednice na dnešním Slovensku), ale rozhodně nežil vzorným, natož pak asketickým životem příkladného evangelíka. (Což bychom mu ani nezazlívali – takových bylo, je a dozajista bude... Lecjaký zatvrzelý hříšník je jinak docela kvalitní člověk.)

Bratrští kněží mu vyčítali slabost pro alkohol (to mu jistě na renomé nepřidalo, ale ani ctihodná profese duchovního před lákavostí skleničky bezpečně neuchrání). Oni mu bratří však měli za zlé i způsob obživy. Byl podle nich nemravný. Přivydělával si jako obchodník se suknem, plátnem a vínem. Jeho excesy ostatně musely být ještě horší a natolik výjimečné, že vedly k tvrdému postihu: synoda českobratrské církve milého Drabíka z kněžského úřadu prostě sundala. Až poté u sebe svérázný exulant objevil věštecké schopnosti. Předtím ne. Ani ťuk. Jeho předpovědi sice odrážely vztah k Bohu a niterné prožívání víry, ale v první řadě se týkaly politického dění. Čili ono se z něj stalo něco jako – politolog... Ano, mnohdy jeho výroky zněly až podivuhodně prostomyslně.

V červnu roku 1655. tento vizionář-samouk například prohlásil: „Čechové a Pražané procitnou ze svého omámení a bez velkého krveprolití se prostě vzdají a budou svědky toho, že se hanebná rakouská nadvláda zhroutí.“ A ono nic. Suspendovaný kněz však vyslovoval i pozoruhodnější závěry. Významným spojencem českých emigrantů v jejich spravedlivém zápase s habsburskou hydrou se měli stát Turci. Neznělo to trošku – šíleně? Znělo. Že by se čeští emigranti spojili s dědičnými nepřáteli všeho křesťanstva za účelem rozdrcení Habsburků vojenskou silou – to bylo natolik silné kafe (zřejmě to bylo kafe turek), že se nad tím pozastavili i Drabíkovi jinak oddaní posluchači.

A co by se jako stalo s osmanskou vírou? Pochopitelně by museli být nejprve obráceni na víru křesťanskou, nejlépe v podání evangelickém. S tímhletím skvělým nápadem přišel už před časem kolega prognostik Kotter, ale Drabík jej dovedl k dokonalosti: vymyslel jednoduchý způsob, jak tohoto bohulibého záměru docílit. Ono by stačilo přeložit bibli do turečtiny a rozšířit ji na území osmanského impéria, aby si ji každý zaslepený vyznavač islámu mohl přečíst a na vlastní oči se přesvědčit, jak nicotný je ve srovnání s ní korán. Což je ovšem nesmysl na první pohled. Drabík předpokládal okamžitou a hromadnou konverzi všech prohlédnuvších Turků ke křesťanství a nikdo mu to nevymluvil.

Další běh událostí byl podle jeho slov zřejmý: Osmané se tak nějak sbratří s evangelíky a v dojemné shodě společně vyvrátí z kořenů nenáviděnou habsburskou dynastii. A tomu všemu Komenský věřil... Věřil... Zaujalo ho to. Kupříkladu překlad bible do turečtiny vůbec nepokládal za špatný nápad. Velmi ho podporoval. Proto taky neváhal soubor Drabíkových proroctví vydat, ale je fakt, že je nezapomněl roztřídit a v doprovodném textu rozlišoval ta, která se splnila, od těch nesplněných. Nakonec byl Komenský jedním z mála, kdo držel nad svým spolužákem Drabíkem ochrannou ruku.

„Averzi vůči tomu věštci zvyšoval jeho rozháraný osobní život, v němž se agresivní hašteřivost střídala s plačtivou lítostí a opilecká arogance se zbožným pokáním. Na Drabíka si Komenskému stěžoval kdekdo. Je až nepochopitelné, jak amsterdamský učenec tomuto polovzdělanci podléhal. Nedělal si přitom o jeho osobních kvalitách žádné iluze. Přesto mu věřil, že se ústy tohoto prostého hříšníka může zjevit tajemství Boží, které naznačí cesty k záchraně ohroženého lidstva. Drabíkovo věštecké zanícení působilo velmi autenticky. Kromě ohnivé výřečnosti přesvědčoval bratrský vizionář okolí o své jasnozřivosti i tím, že se některé jeho předpovědi, často se týkající smrti některých osob, opravdu splnily.“

Drabíkův věhlas se šíří po Evropě

Jistého Švýcara Redigera zaujaly jeho vize natolik, že se rozhodl usilovat o jejich uskutečnění všemi silami. Vyzbrojen svazkem proroctví Světlo v temnotách (ten podle Drabíkových vizí sepsal Komenský) vydal se do ležení velkovezíra na jižním Slovensku. Osmanský hodnostář byl vzdělaný a přijal milého Švýcara velmi vlídně, což platilo jenom do té doby, než host začal plamenně vyzývat turecké vojáky, aby přijali křesťanství a stanuli po boku utiskovaných evangelíků. To neudělal dobře. Tak rychle jako tehdy ještě v životě neutíkal.

K Drabíkovi se řada lidí vyjadřovala skepticky. Věštce dokázala taková nedůvěra vydráždit skoro až k nepříčetnosti. Vášnivá nenávist ke všem, kteří si dovolili zapochybovat o jeho věrohodnosti, ho často přiměla k přímým výhrůžkám odpůrcům. Drabík je ani trochu nešetřil. S chutí jim předpovídal krušné útrapy a začasté i smrt. A ono se někdy stalo, že protivník opravdu skonal, a autorita samozvaného proroka byla tak zpětně posílena.

A jak dopadl sám Mikuláš Drabík? To už byl jeho spolužák Jan Amos Komenský rok po smrti, když bylo v Uhrách poraženo protihabsburské povstání místních magnátů. S tou porážkou se svezli i tamní nekatolíci. Drabík taky. Prorok, jehož předpovědi dráždily právem všechny stoupence prohabsburské politiky, skončil ve vězení a brzy byl jeho osud zpečetěn. Byl mu doručen zákaz provozování věštecké živnosti...Kdyby jenom to. Skončil ve vězení. Tam se nechal jistým jezuitou přesvědčit, aby přestoupil ke katolictví, čímž popřel všechno, co celý život hlásal. Ten nemocný třiaosmdesátiletý stařec se upínal nanejvýš k naději, že vyvázne ze žaláře.

Jenomže mu to nebylo nic platné. Nepustili ho. Ještě hůř. V červenci roku 1671 ho čekal nesmírně drastický konec, inscenovaný jako pravé barokní divadlo hrůzy. „Odsouzenci byla nejprve useknuta pravá ruka, protože právě tou psal svoje nehorázné lži Poté ho kat sťal a vyřízl mu jazyk a ten jazyk pak přibil na šibenici, protože právě prostřednictvím jazyka vyslovoval Drabík svá zlořečená svědectví a hanobil habsburský rod. Po popraveném vizionáři nesmělo zůstat nic, vůbec nic – rozsudek stanovil, aby bylo po exekuci demonstrativně spáleno nejenom jeho tělo, ale společně s ním i sebrané vydání všech proroctví Světlo v temnotách.“

Jeho postava je zvláštní, nerozšifrovatelná. Byl to podvodník a alkoholik, nebo fanatik, který svým předpovědím prostě upřímně věřil? Těžko říct. Ale snad můžeme přijmout obdivuhodně střízlivou odpověď na tuto otázku. Nabídl ji člověk, který ho znal nejlíp, jeho příznivec Jan Amos Komenský: „Uvědomil jsem si, že je člověkem a ne andělem; ale člověkem, který se více bojí Boha než dbá na lidi. Že vůči Bohu je pokorný, vůči lidem dost opovážlivý, že mluví a chová se příliš nevázaně, a že má k lidem málo ohledů. Jedním slovem, že je to takový hříšník, jako jsme my všichni, ale že není pokrytcem jako většina lidí. Že je ohnivým řečníkem, jehož nemůžeš poslouchat, abys nebyl dojat, ale po ostatních stránkách že je to člověk zcela průměrný.“

Při všech svých odbočkách a odskocích k nejrůznějším aktuálním i neaktuálním problémům a více či méně úspěšným vizím nezapomíná Jan Amos, nač zapomenout ani nemohl – na dílo, které bude do posledního okamžiku svého života považovat za hlavní cíl svého snažení. A tím byla Porada o nápravě věcí lidských. Ten záměr byl gigantický a chtěl nadlidskou práci. Komenský si při ní uvědomoval, že si stanovil úkol, který je nad jeho síly, který je nad možnosti jednoho člověka vůbec. Toto poznání ho naprosto neodradilo: prostě si řekl, že udělá maximum, co bude v jeho silách, a co sám nebude s to dokončit, musí zachytit aspoň v náčrtech, natolik dostačujících, aby mohli následovníci a pokračovatelé vyplnit tyto obrysy náplní přesně odpovídající Komenského pojetí.

První dva díly měl už hotové. Jmenovaly se Panegersia neboli Všeobecné probuzení; a ten druhý nazval Panaugia, Všeobecné osvícení. Po nich měl následovat třetí svazek Pansophia, tedy Vševěda, čtvrtý díl měl nést název Pampaedia, Vševýchova. Ještě nejsme u konce. Zbývají nám Panglottia (Všemluva, ve které byl zpracován návrh na společný jazyk učenců), další se jmenoval Panorthosia, tedy Všenáprava, a závěrečný nesl název Pannuthesia – Všenapomínání. K tomu všemu měl být připojen obsáhlý, nedokončený pansofický slovník, ale ten nebyl nikdy dokončen.

„Všichni musejí být probuzeni z netečnosti, protože všichni se musejí účastnit budování dobrého života v míru. Nyní má už lidstvo prostředky, aby obeznámilo všechen svět se vším, co je potřebné – nejpotřebnější je zlepšit věci lidské – tím jsou míněny rozum, vůle a schopnost jednat. Když bude těchto nástrojů člověk dobře užívat, budou sloužit svému pravému účelu: filosofie uskuteční vyrovnání mezi lidskou myslí a světem, politika napomůže obecnému míru, a náboženství umožní smíření lidského svědomí s Bohem.“

Samozřejmě, že dosavadní skutečnost byla – zatím – naprosto jiná: v politice dochází k zásadnímu rozporu mezi přirozenou potřebou lidské svobody a mezi nutností ji omezovat s ohledem na potřeby celku nebo ostatních jedinců. Podle Komenského je zavrženíhodné, když vládcové řeší tyto rozpory násilím, tyranií, když sami zápasí o vládu i o ovládnutí cizích zemí. „Ve válkách se stávají lidé horší než zvířata a příčiny, pro které bojují, bývají toho nehodné a bezcenné. (Jsou tyto myšlenky opravdu tak silně aktuální... nebo se mi to jenom zdá?) Také ve filosofii lidé nejsou lidé vedeni k poznání, nýbrž jsou zaváděni k vymyšleným hodnotám a nesprávným soudům. V náboženství vládne nesnášenlivost nebo na druhé straně netečnost, místo aby byli věřící vedeni k prokazování víry – skutkem!“

Aby bylo lidstvo osvíceno, k tomu má posloužit tré „božích luceren“. První, to je sama příroda, což není nic jiného než boží dílo, které nalézáme zhmotněné ve světě. Druhá je lidská mysl, kterou Komenský považuje za boží obraz. Třetí lucernou je Bible. Aby si lidé snáz porozuměli, vrací se Komenský k myšlence univerzální, společné řeči, která by pomohla šířit společnou kulturu. V tomto svém plánu myslel jak na evropské národy, s nimiž se setkal a které znal, ale i na národy asijské, africké a americké a třeba i na severské Finy a Laponce.

Jeho jméno zná každý, kdo si říká vzdělanec, ba je povědomé i tomu, kdo nějakému vzdělávání věru moc nedal. Leč ten i onen jen zřídka a dobrovolně sáhne po některém ze sto třiceti pěti Komenského spisů. Je to škoda, protože – a to musí napadnout každého, kdo do nich jen letmo nahlédne – myšlenky v nich obsažené jsou nesrovnatelně modernější než většina projevů většiny politiků.

„Jsme-li všichni spoluobčany jediného světa, co nám brání spojit se v jeden státní celek pod týmiž zákony? Zábrana byla tehdy, dokud lidé žili rozptýleni na venkově, zbaveni vzájemných styků, dokud každý se staral o sebe a hovořil svým nářečím. Změna nastala, když vznikla městečka, města, společnost. Obce se sdružovaly v království, menší království ve větší. Co tedy brání doufat, že všichni se staneme jednou společností dobře uspořádanou a vskutku správně spojenou týmiž vědami, zákony a náboženstvím?“ Jen málo vět vyslovených v roce vstupu Komenského vlasti do unie evropských států je tak současných jako ty, které byly napsány kdesi v amsterdamském útočišti v druhé polovině 17. století. Přidejme ještě jednu na závěr. Bude se nám hodit na cestu, která nás čeká. „Každý krok na dobré cestě je lepší než vůbec nevykročit.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.