447. schůzka: Vyhnanství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lešno, Jan Amos Komenský
0:00
/
0:00

Od roku 1628 vyměnil Komenský život psance, doma pronásledovaného, za život exulanta. Nemusel se napříště skrývat, ale musel si budovat novou životní existenci.

Polské Lešno pro něj nebylo nové. Ostatně od poloviny 16. století bylo takřka kusem české země a vedle slezského Břehu, slovenské Skalice a Púchova bylo jedním z útulků vyhnané jednoty. V řadách své církve svým druhým sňatkem s Dorotkou Cyrillovou získal, protože jeho tchán byl i v Lešně předním hodnostářem jednoty. Komenský se sice musel věnovat dočasně učitelství, ale nebylo mu to na škodu. Ostatně, brzy se stal písařem, tj. tajemníkem jednoty bratrské, a s lešenským, ale i polským prostředím se sžil natolik, že Polsko považoval za svou druhou vlast. I jeho osobní prostředí se zklidnilo – se svou druhou ženou Dorotkou žil celkem čtyřiadvacet let a měl s ní syna Daniela a tři dcery: Alžbětu, Zuzana a Dorotu Kristinu.

Komenský se pustil v Lešně do práce. Už ho netrápí takové otázky, jako když se schovával u Brandýsa na Klopotech. Žádné myšlenky o marnosti světa a pochybnosti o smyslu života? Žádné. Teď se soustřeďuje na výchovu a způsob výuky. Je z něho pedagog každým coulem. Píše se mu lehce. Mnohé mu teď připadá samozřejmé, i pořadí důležitosti, o čem psát a jak psát a pro který stupeň chápavosti. Je mu jasné, že bude třeba začít od začátku, od dětí, a to ještě dřív, než začnou chodit do školy. Nejpřednější stráž lidského pokolení v kolíbce jest. Protože na začátku záleží všecko, k dobrému i zlému: kam jak kdo jíti chce, tam pak jde; za hlavou tělo, za ojí vůz. A nejsnáze je začíti na počátku, jindy je těžko.

Komenský v Lešně

Výchova v předškolním věku se dá provádět jedině v rodině. Zvlášť matka má příležitost a povinnost zasvěcovat své dítě do nejjednoduššího, ale zároveň nejdůležitějšího chápání světa. Jméno pro tuhletu výchovu se nabízí skoro samo: škola mateřská. Ani Komenský je nemusel hledat dlouho? tedy jméno pro své nové dílo: Informatorium školy mateřské, tj. pořádná a zřetelná zpráva, kterak rodičové pobožní i sami i skrze chůvy, pěstouny a jiné pomocníky nejdražší svůj klenot, dítky své milé, v prvním jejich a počátečním věku rozumně a počestně vésti a cvičiti mají.

Rembrandtův obraz Starý muž, zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského

K čemu Komenský naváděl rodiče, to je dnes samozřejmé a skoro banální, jenomže on to vyslovil poprvé. Měl obrovské nadání pro psychologii. Aniž tento termín kdy použil. Když se dítě připravuje pro pozdější zeměpisné chápání, tak jeho matka nebo otec začne s tím, že se v něm snaží vzbudit představu prostoru, vzdálenosti, změny místa, pohybu. Musí se vycházet z toho, co dítě už zná: otázkami je třeba ho přimět k tomu, aby si uvědomovalo místnosti svého domova, aby je dovedlo popsat, říct, z které světnice se kam jde. Mělo by si také všimnout cesty, kudy jde na procházku. Ve třetím roce věku přibude jim zeměpis, totiž aby se nejen ve světnici, ale i v síni, kuchyni, v komoře, na dvoře, v maštali, v zahradě, summou v domě i okolo domu vyznalo. Ve čtvrtém roce se již s cestou na rynk v sousedovům, k strýci, dědovi a bábě et cetera mohou seznámit. Jednoduché, že? Když už to někdo vymyslí, tak je to jednoduché. Zvlášť když to funguje.

Matka může a má vštípit dítěti základní mravní zásady. Ne slovním poučováním, ale přidržováním dítěte u lehčí práce, svým vlastním příkladem, který dítě napodobuje. Šťastněji nemohou býti štěpováni stromové, než když za mladistva štěpováni jsou.

O čase minulém na rozdíl od přítomnosti, o časové vzdálenosti je třeba vzbudit představu otázkami jako: Kdes byl včera? Předevčírem? U dědečky, u báby? A co ti dali? Matka může a má vštípit dítěti základní mravní zásady. Ne slovním poučováním, ale přidržováním dítěte u lehčí práce, svým vlastním příkladem, který dítě napodobuje. Šťastněji nemohou býti štěpováni stromové, než když za mladistva štěpováni jsou.

Zabýval se současně školou mateřskou i tou skutečnou. Přístup ke vzdělání závisel na znalosti latiny. Bez ní byla brána zavřena. Brána jazyků. Ianua linguarum reserata. Brána jazyků otevřená. Dveře jazyků otevřené. Poněvadž jsem viděl, že celý jazyk latinský spolu se souhrnným poznáním všech věcí dá se uzavříti v malou knížku, učinil jsem pokus o to – s tou jedinou snahou, aby jestliže se nad námi smiluje Bůh a vrátí nás vlasti, byly po ruce pomůcky, jimiž by se daly rychleji zhojit škody utrpěné na školách a mládeži. Komenskému šlo o to, aby se žáci „urychleně“ naučili latinsky. Ale totéž se mohlo týkat jakékoli výuky cizího jazyka.

Brána jazyků otevřená

Učebnice – především ty z latiny – podávaly suchopárný souhrn gramatických pravidel, která se musel žák naučit nazpaměť stejně jako spoustě vět římských autorů, rovněž zpaměti odříkávaných, a množství slov a pojmů, často úplně zbytečných, protože mimo školu pak už nikdy nepoužívaných a nepoužitelných. Komenského na tom dráždilo, že se učilo kvůli výuce samé. On na tom šel odjinud. Shromáždil do své knížky, která se opírala o mateřský jazyk, na 8000 nejužívanějších latinských slov z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Ta slůvka však nepředkládal k trpnému memorování. On je spojil v tisícovku vět. Tím se stalo, že jednotlivé pojmy byly zapamatovatelnější a srozumitelnější, a kromě toho každá věta poskytovala poznání určitého jednání nebo dění nebo vůbec některého úseku života.

Všecko spojil s živým člověkem. Pro Komenského to všechno byla samozřejmost. Měl to dobře odzkoušené na svých žáčcích. Nevymýšlel si od stolu, ale jakýkoli nápad si předtím důkladně otestoval. Jakmile Dveře jazyků vyšly v Lešně tiskem a dostaly se mezi čtenáře, začalo se to rojit překlady. V témže roce bylo vydáno anglické vydání, hned nato následovala němčina, nizozemština, francouzština, švédština, polština. Komenský se rázem octil ve středu pozornosti učenců i učitelů. Dveřmi se mu otevřely dveře do světa. Dá se říct, že tohleto dílo, to byl jakýsi bestseller. Z celé Evropy dostával dopisy, ve kterých mu učení mužové z rozličných zemí blahopřáli k novému vynálezu.

Mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterdamu roku 1657 (uživatel Premek.bar)

Slovo „vynález“ je opravdu na místě. O nic jiného než o vynález opravdu nešlo. Radost z dařící se práce, v níž nové úkoly daleko přerůstaly splněné, vědomí užitečnosti této činnosti, co víc může člověka povzbuzovat v plném rozkvětu jeho tvůrčích sil? Další ostruhou byla víra ve šťastný obrat, který se zdála slibovat již nejbližší budoucnost. České naděje doma a především za hranicemi se upnuly na „lva ze severu“, švédského krále Gustava II. Adolfa, který se právě postavil do čela fronty proti Habsburkům. Jeho vojska kráčela do vítězství v vítězství, a spojenci Švédů, protestantští Sasové, vtrhli současně přes české hranice. jejich postup pokračoval neuvěřitelně úspěšně, na konci roku 1631. vstoupili do Prahy a spolu s nimi i četní čeští exulanti, kteří se přihlásili do obraně pod saské prapory.

Splnění nejhoroucnějšího snu se zdálo najednou na dosah ruky. Stačí už jen ji vztáhnout...
Komenský odsunul veškerou ostatní práci stranou. Píše rychle Pozoun milostivého léta. Zvěstoval v něm „zarmouceným potěchu, lkajícím radost, zajatým vykoupení, rozptýleným shromáždění.“ Jenomže Švédové se o český národ nezajímali, táhli daleko mimo české území, a Sasové nemínili obětovat Čechům svou armádu, když proti nim vytáhl císařský generalissimus Valdštejn s nově naverbovaným vojskem. Dali se na kvapný ústup a s nimi všichni čeští bývalí... nyní už vlastně opět současní exulanti. I na Jan Amose dopadl stín saské porážky. Ve stejné době ho však zaujal zlověstný zvuk. Rozezvučely se zvony všech lešenských kostelů. Ve městě byl mor.

„Kdo onemocněl v Lešně morem nebo byl z něho jenom podezřelý, přestal být prostě člověkem: okamžitě byl vykázán nebo vyhnán z bytu, aniž mu směl být poskytnut přístřešek. Podoben nejnebezpečnějšímu zločinci, který hrozí smrtí každému, komu by se přiblížil, byl štván ulicemi, popoháněn kameny i střelbou. Kde padl, tam i zemřel, a jeho mrtvola byla z veřejných prostranství odtažena, až když si na to hrobníci a pohodní udělali čas, pokud se o to dříve nepostarala prasata a potulní psi. Na léčení nikdo nepomyslel, jedinou obranou byly modlitby a zaříkání.“

Titulní strana prvního vydání knihy Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce, která vyšla pravděpodobně v saské Pirně roku 1631 (uživatel Premek.bar)

Naproti tomu v českých zemích měli už s epidemiemi nejednu zkušenost. Městské úřady tam vyvodily důsledky a dospěly k systému preventivních hygienických i léčebných opatření. Komenský se obrátil na městskou správou s bezpodmínečným požadavkem: nemocné je třeba léčit! Péče měla být svěřena lékařům a ranhojičům, kteří pomocí svých dryáků, omývání octem, otevírání morových boulí a dohledem, aby tyto rány zůstaly otevřené, vskutku mohli v mnoha případech nemocné zachránit. Větrání světnic, jejich vykuřování sírou a smolou, čistota nemocného a jeho prostředí měly léčení podpořit. Bylo zapotřebí, aby nemocní byli odděleni od zdravých, a pokud nebyly žádné morové špitály, museli být izolováni doma a celý dům – viditelně označený a hlídaný dozorcem – musel být uzavřen vnějším stykům.

Lešenští radní museli takovou promyšlenou obranu proti moru ocenit... Ovšemže. Komenský byl osočen jako úmyslný šiřitel nákazy. Do té doby, než se ukázalo, že mezi Čechy v Lešně je počet morových případů daleko menší než u ostatního obyvatelstva. Komenský dokonce sepsal Zprávu kratičkou o morovém nakažení, kterou bratrská tiskárna za jediný den vytiskla a rozšířila mezi lidi. Tentokrát morovou ránu Komenského rodina přežila. S klidným srdcem mohl Jan Amos přijmout pozvání do ostrovní říše, do Londýna.

„Všecko počalo fičeti a voda pod námi střihati a stříkati. Dívám se, jak to s námi prudce jde. Když jsem vyšel ven dívati se, závrať mě pojímala; vlezl-li jsem do lodi na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi na mysl jíti počalo, není-li to přece těžká opovážlivost tak vzteklým živlům, vodě a větru život svůj svěřiti a tak zúmyslně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nejsem dál než na dva prsty; tak totiž tlusté prkno to mezi mnou a strašlivou propastí.“ Zdá se, že Komenský měl trochu nahnáno, když ho při plavbě do Anglie chytila na moři – bylo to moře Baltské – bouřka. Nebylo mu asi moc dobře. A bylo mu ještě hůř. Krutý záchvat mořské nemoci a hned nato beznaděj byly vystřídány skutečným orkánem:

„Rozmáhalo se to vání tak násilně, že s námi hlubinami bylo tak zmítáno, až hrůza k srdci šla. neb moře vlnami takovými odevšad se válelo, že jsme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednak vzhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi vzhůru střelilo, že jsme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli; z toho zase sestupovali jsme jako do propasti. Tu se zdálo, že na nás proti nám jdoucí neb poboční vlna přikvačí a hned na místě potopí; ten náš prkenný koráb sem tam odrážen a pod jedné vlny k druhé podáván byl, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předkem kolmo vzhůru, jednak dolů strměl. Tou vodou vždycky na nás a do povětří stříkáno, ale my ani státi, ani ležeti nemohouce, z boku na bok jsme přemítáni, jednak na nohy, jednak na hlavu stavěni. Z čeho závrať a všehovšudy zvracení pocházelo. To když dnem a nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti muselo. Vtom bouře zesílí a proti nám vichr se strašlivý strhne. Tu se teprve moře vlnami až k nebi bouřiti začne, tu nás sobě vlny jako míče podávají, tu se hlubiny otevírají a nás jednak shltnutím hrozí, jednak tak námi hází, až praštělo všecko, jako by se na statisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já mrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Tomu násilí již odolati nemohouce a na skály neb mělčiny vehnání se bojíce, křídla aneb plachty strhávali a háky jakési železné veliké na provazcích přetlustých vyhazovali - tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíce. Ale nadarmo. Někteří po provazech lezoucí prudkostí větru jako housenky zházeni a do moře vmetáni; stejným násilím se kotvy utrhaly a v hlubinách utonuly. A tu teprve loď naše s námi již beze vší obrany, jak tříska v proudu řeky zmítati se počala.“

Trvalo to dva týdny, co byla loď – bez křídel (neboli bez plachet) a bez kormidla hnána mořskými proudy. Její plavba skončila tam, kde začala v gdaňském přístavu. Po takové zkušenosti už Komenský na žádnou palubu nevstoupil... No... když vystoupil na pevnou zem, tak se skutečně zapřísahal, že nikdy, ale za pár dnů svoji přísahu zkorigoval. „I svěřil jsem se znovu moři a jeho vládci, aby mne buď zanesl, kam by chtěl, anebo mne ponořil ke dnu, kdyby mu tak bylo libo. Tak se stalo, že jsem v několika dnech dosáhl přístavu tohoto ostrova a z dobrotivosti boží setkal jsem se ve zdraví se svými přáteli.“

Pansofie. Česky: vševěda. Poněkud rozsáhlý vědní obor. Vševědní. Komenského ta myšlenka fascinovala. Ze všech moudrých knih bude třeba vypreparovat užitečné, pro život podstatné poznatky. Tedy vytvořit něco, co v té době v takové podobě neexistovalo – naučnou encyklopedii. Skvělá myšlenka. Jenže těžko uskutečnitelná. To je pravda. V době bez počítačů... Což o to, počítače mohly nahradit skvělé mozky, jako byl ten Komenského, ale... Jak v té encyklopedii harmonicky sloužit a uchovat v rovnováze poznatky rozumu s poznatky víry? Jak smířit vědu s Bohem? Kdyby se to podařilo, kdyby se takové pravé poznání prostřednictvím školského systému povedlo vpravit do myslí v šech lidí, osvícený svět by se dříve nebo později spojil, ustaly by náboženské spory, a co hlavního: skončilo by snad to věčné a nesmyslné krveprolévání...

Kvůli této myšlence pozvali Komenského do Anglie. Pozvali to na tuto jeho první velkou zahraniční cestu proto, aby dopracoval svůj vševědný projekt. Do Londýna připlul s trochou trémy, žaludek ho po druhé plavbě už nezlobil, ale hlavně plný očekávání. Nezklamal se, tedy aspoň zpočátku ne. Zaskočilo ho uvítání přímo královské. Netušil, jaké vážnosti se tu jeho jméno těší. Oblékli ho do taláru anglických duchovních. Asi mu to v tom černém slušelo... Ten talár nebyl černý. Byl bílý. Ale slušelo mu to. Bezpochyby. Komenský byl však daleko víc potěšen tím, že se o jeho vševědě konala přednáška na půdě Dolní sněmovny. Anglie, to je to pravé místo pro Chrám moudrosti. Chrám moudrosti? Tak se jeho projekt, který přivážel do Londýna, jmenoval.

Mr. Komensky se stane hlavou šestičlenného... ne, dvanáctičlenného vědeckého týmu!... Štáb spolupracovníků bude podle jeho pokynů připravovat excerpta z vědecké literatury... bude mu vytvořen prostor, aby své vševědné encyklopedii vtiskl definitivní tvář... jeho roční plat bude činit 100... ne, 120 liber šterlinků... právě se jedná o uvolnění koleje v Chelsea, kde by měl mít vševědný ústav sídlo. Skvělé. Vynikající. Rodina? Ale jistě. Postaráme se o ni. Rodina ale nechtěla. Manželka nechtěla. Ať pochopí, že se neznáma bojí. Neumí anglicky. Sotva si ale manželé Komenští vyměnili dopisy, vypukla v Anglii revoluce. Politické spory mezi Dolní sněmovnou a králem Karlem I. přerostly v občanskou válku. Snahy Angličanů kolonizovat Irsko vedly současně k těžkém krveprolití v Ulsteru. Lidské konflikty mají strašnou dějinnou setrvačnost. Ulster neboli severní Irsko je dodnes jedním ze synonym pro neklid a vzdor. Sen, který byl už na dosah ruky, se rozplynul. V bojující zemi nebylo pro nějaké badatelství místo. Po devítiměsíčním pobytu Komenský nasedl na loď. Odjížděl hluboce rozčarován.

„Ctěný bratře v Kristu! Poněvadž si přejete, abych k Vám přišel, přijdu, uposlechna v této věci spíše vůle vaší než své. Domníval jsem se, že je třeba si pospíšit, poněvadž se mi již oškliví dát se zmítat vírem rad tak rozmanitých: toužím po klidu. Přece však bude třeba si pospíšit jen tak, aby se samým spěchem nezapomnělo na něco důležitého. Zde v Lešně se konečně začali někteří probouzet, domnívajíce se, že se musí přičinit, aby mne buď u sebe zdrželi, nebo aspoň nepustili tak snadno. Já jsem se však rozhodl, že svého záměru nezměním a nedám přednost nějakým slibům před Vaší přízní. Mám sice pozvání i do Francie, ale dám přednost cestě do Švédska.“

Pozvání do Stockholmu poslal Komenskému pan de Geer. De Geer. Nová postava v Komenského životě. A bude se v něm vyskytovat ještě vícekrát, on a posléze i jeho syn. Louisi de Geerovi se říkalo „král kupců“ a také „almužník Evropy“. Byl to jeden z nejbohatších evropských obchodníků, bankéřů, těžařů a zbrojařů. O šest let starší než Komenský. Podílel se na dodávkách zbraní pro povstalé české stavy v době před Bílou horou. Vyzbrojil jeden pěší pluk, což neučinil z pohnutek idealistických – vydělal na tom svých 40 procent. Nebylo to nic proti tomu, když dal dohromady dodávku čtyř set děl pro nizozemskou artilerii, anebo když vyzbrojil švédskou armádu krále Gustava Adolfa. Svoje podnikání rozvinul i ve Švédsku, kde uzavřel výhodné smlouvy, na těžbu ložisek železa a mědi.

Louis de Geer pozval Jana Amose Komenského do Amsterodamu (obraz Davida Becka)

Vedle dolů a hutí rostla sídliště dělníků z celé Evropy. De Geer pro ně stavěl obchody, špitály, dokonce i školy, z vlastních manufaktur jim dodával látky na oděvy a používal průkopnicky systém, ve kterém z mezd, vyplácených dělníkům, co nejvíc peněz zase dostal zpátky. „De Geer svými penězi samozřejmě nemrhal na pochybné podniky a nepodporoval jednotlivce, kteří neměli víc než proslulost. Byl však rozhodnut zjevně podpořit moravského exulanta Komenského, protože měl pro to dobré důvody. Mezi jeho dělníky byli stoupenci různých protestantských vyznání, a on měl zájem na tom, aby mezi nimi byla shoda a klid. Byl pro sjednocení protestantů, samozřejmě pod vedením Nizozemska a Švédska. Komenského byl ochoten podporovat proto, že podpora školství modla být dobrou investicí. De Geer byl právě povýšen do šlechtického stavu a dobré školy na jeho panstvích mu mohly dodat prestiž kulturního člověka, mecenáše, patrona, a mohly být eventuálně vzorem pro celé Švédsko. Komenský mu s tímto politickým programem měl pomoci.“

Když Jan Amos vstoupil poprvé na švédskou půdu, byl de Geer právě v přístavu Nörköpingu. Dohlížel na nakládání svých děl a pušek.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová