446. schůzka: Nebesa bouří se otevírají

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Amos Komenský

Vítáme vás na další schůzce s jedním z největších mužů, jež jsme kdy měli. Jeho jméno sice u nás zdobí kdekterou ulici, náměstí a školu, ale sám fakt nám uniká, jaký má Jan Amos Komenský pro nás význam. On je totiž sále pro nás mnohem víc sádrová busta než živý člověk s dodnes živými myšlenkami. Je to škoda. Ne pro něj, ona na pompě netrval. Pro nás.

„Vzdělancům mého národa. Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa? Kdo ukázal způsob, jak pozorovati pohyby nebeské? Kdo naučil zpytovati prvky, vlastnosti a síly přírodních těles? Kdo otevřel divadlo okrsku zemského? Kdo dal našim poznati jemnosti geometrie? Kdo okusiti příjemnosti optiky? Kdo utkal pořad dějin? Kdo popsal původ, polohu a různé zvyky národů na světě bydlících? Kdo vyložil něco o způsobu řečnickém a kdo ukázal cestu, jak říditi myšlení? Domníváte se, že jest možno trpěti Vám dále, aby každý směl žíti pro sebe sama a nepodnikati žádných prací pro rozmnožení vážnosti vlasti? Myslíte si, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnouti řečí? Zřejmě se mýlíte. Nikde není nic tak nesnadného, co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce! Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, na nás je vina, kteří nad míru zanedbáváme jeho pěstování!“

Jan Amos se dokázal upřímně rozčilit. Janu Amosovi to žádné potíže nečinilo. Co potřeboval říct, to řekl, a věděl taky komu. Bylo mu jedno, jestli oslovuje „vzdělance svého národa“, nebo jestli mluví ke svým žáčkům ve fulnecké škole. Ani jedny, ani druhé neošidil. I když však říkal pravdu do očí, byl všeobecně oblíben, protože měl porozumění pro druhé. Respektovali ho i katoličtí sousedé. Ve volných chvílích se zabýval sadařstvím a zavedl na Fulnecku chov včel. Řízení školy se věnoval odpovědně, i když tak činil způsobem do té doby nevídaným: jeho vyučování často probíhalo pod širým nebem, v hájku nad školou, kde žáky zasvěcoval do tajů stvořeného světa a učil je číst v knize přírody.

Jan Amos Komenský

„Všem zbožným, sem a tam rozptýleným Kristovým ovečkám, zvláště těm z Fulneku, z Jerlochovic, z Kujav, ze Stachovic, ze Suchdolu a ze Životic přeji milost a boží pokoj. Mnozí v Bohu milovaní bratří a sestry, mnozí z vás si ještě vzpomenou, komu jsem vás při svém loučení poručil a odevzdal, totiž arcipastýři Kristu, jenž berlou svých úst a svého ducha pase svůj lid na zemi.“ Tato slova napsal svým věrným poté, co opustil Fulnek. Musel ho opustit, protože pro něj v něm po Bílé hoře nebylo místa. Vydržel tam až do konce roku 1621, protože na Moravu vpadlo vojsko stavovského povstalce knížete Krnovského, jenže to bylo vzápětí vyhnáno habsburskými vojáky, naverbovaným Buquoyem kdesi kolem Neapole. Proti císařským sice povstali Valaši, jenže i ti nakonec kapitulovali.

Už na konci roku 1621 vydal kardinál Ditrichštejn dekret, kterým vypovídal nekatolické duchovní ze země. Což platilo i pro Komenského. To si dobře uvědomoval. Rodinu poslal do Přerova, který byl dosud chráněný Žerotínovou neutralitou. On sám na Moravě zůstal. Skrýval se někde poblíž hradu Vikštejna a na žerotínských panství kolem Velkých Losin, také v Moravské Třebové, Zábřehu a Rudě nad Moravou, možná, že se dostal i k manželčiným příbuzným v Třebíči.

„Manželko má milá, Mandaleno, klénote můj po Pánu Bohu nejdražší! Poněvadž tebe jsem se musil vzdálit, před vzteklostí lidskou ustupuje, a Tobě tělem přítomen býti nemohu, z čehož, jak vím, zármutek a tesknost tvého srdce častí jsou hosté, aj, teď já Tobě knížečku tuto místo sebe pro potěšení posílám. Neboť kráčeje já smutnými cestami svými, uložil jsem si, abych v místečku tomto, kdež jsem stín míti mohl, sobě i Tobě k potěšení a tesknosti zmenšení něco napsal a Tobě jeden exemplář poslal. I urodil se tento krátký spisek o dokonalosti křesťanské, na čem to záleží a jak divnými cestami Pán Bůh vede, koho ráčí vésti. Měj se dobře, a Pán Bůh Tobě i nastávajícího Tvého kříže vystáti pomáhej. Dátum z místa Bohu známého, kterýž počítá utíkání naše a slzy naše v lahvici svou sbírá, a kvaltování naše do kněh svých zapisuje. Tvůj věrný manžel do smrti. J. A.“

Zatykač na J. A. Komenského

Nakolik svou ženu spiskem Přemyšlování o dokonalosti křesťanské Jan Amos vskutku potěšil, to nevíme. Možná, že ještě víc potřeboval utěšit se a sebrat sílu sám. Schovával se, kde mohl a jak to jenom šlo. Musel se schovávat, byl na něho v roce 1622 vydán zatykač. Další útěšný spis... dal mu název Nedobytedelný hrad jméno Hospodinovo, věnoval manželce pražského seniora Dorotě Cyrillové. A jeho žena Magdalena s prvorozeným synkem? Narodil se i druhý. Všichni tři zemřeli takřka současně v Přerově v době morové epidemie. Mladšího synka otec nikdy neviděl.

Ještě v zimě z 1622. na 23. rok přišel nešťastný běženec do východočeského Brandýsa nad Orlicí, kde se ukryl v hlubokém zalesněném údolí na panství Karla staršího ze Žerotína. Sem do Žerotínova rodiště se uchýlilo kromě i něj i dalších třiadvacet předních bratrských kazatelů. „Utrpení se vystupňovalo, neboť císař byl rozhodnut spasit kacířské Čechy před věčným ohněm pekelným stůj co stůj,“ nahlížíme do knihy historika docenty doktora Jana Kumpery o Janu Amosu Komenském. „Přicházely stále další deprimující zprávy o přeplněných věznicích, o mučení a o ničení kulturních hodnot. Jak asi musel být Komenský zdrcen událostmi ve Fulneku, nyní již spravovanou novou katolickou vrchností... Očistu spojenou s likvidací bratrské obce tu prováděl neblaze proslulý fanatický kapucín Bonaventura, který nechal na náměstí veřejně spálit Komenského knihovnu a část rukopisů, a to za horlivé pomoci mládeže, jíž se mladý učitel ještě před pár lety tolik věnoval. Nejcennější věci snad Komenský při odchodu z Fulneku zachránil, ale i tak jako by v plamenech fulnecké hranice mizely nejen jeho knihy s výpisky, ale symbolicky i celá tolerantní předbělohorská humanistická kultura.“

Labyrint světa a ráj srdce pro nejmilejšího pána

Žerotín jednotu bratrskou zklamal svým loajálním postojem vůči Vídni; na druhé straně se však snažil svou církev chránit tak dlouho, jak to jen šlo. Proto svému patronovi, „pánovi svému nejmilejšímu“ věnoval jeho chráněnec nejkrásnější dílo, napsané v brandýském útočišti. Labyrint světa a lusthauz srdce.

„Opravdu bych se ostýchal v tomto čase tak bouřlivém a plném nepokojů obtěžovati Tvou Jasnost, nejjasnější pane, už jen tímto listem, natož věnováním nějakého spisu, kdyby právě tento spis nebyl jedním z takových, které si kladou za cíl mysli povzbudit a v Bohu utěšit. Povím Vám, jak se věc má. Poněvadž se mně v tomto ústraní, vzdálen povinností svého povolání, ani nechtělo ani nelíbilo zahálet, začal jsem v předešlým měsících přemyšlovat mezi jiným o marnosti světa, až se mně pod rukama zrodilo toto drama, které podávám Tvé Jasnosti. Jeho první část líčí obrazně hříčky a marnosti tohoto světa, kterak se on ve všem všudy obírá s velikým úsilím věcmi malichernými a jak se všechno žalostně nakonec mění v posměch nebo v pláč. Druhá část popisuje zčásti jinotajně, zčásti zjevně pravé a trvalé štěstí synů božích, jak jsou vskutku blaženi ti, kdo se odvrátí od světa a všech světských věcí a jedině k Bohu se přilnou. Uznávám, že cokoli je tu podáno, je teprv započato, ale není ještě dovršeno. Ale ať už je to jakékoli, přece jsem uznal za vhodné, abych to, co bylo sestaveno z papírů hodných zahození, věnoval Tvé Jasnosti. S jakým úmyslem, to se nyní ještě neosměluji říci, ale buď to Tvá Jasnost při čtení sama postřehne svým důvtipem, nebo to bude možno objasnit jindy.“

02256609.jpeg

V líbezném údolí Tiché Orlice, pod vrchem Klopoty přebýval Jan Amos řadu měsíců. Podle tradice tam psával v jednom prostém dřevěném stavení. Vzniklo tu několik významných děl. Nejdříve to byl Manuálník, což byla faktografická zkratka Starého i Nového zákona. Napsal tu Hlubinu bezpečnosti. Právě tady nakreslil kartografickou mapu Moravy. A vznikl tu i Labyrint světa a lusthauz srdce. Jak už se praví ve věnování, má spis dvě části. V první se líčí, jak si Poutník prohlíží Město-Svět, po středověkém způsobu rozdělené v ulice, vykázané jednotlivým stavům, aby si vybral zaměstnání tělu a duši nejpřiměřenější, v němž by se cítil nešťastnějším a nejspokojenějším. Provází ho postavička s bizarním jménem Všezvěd Všudybud, který je jakousi alegorií lidské zvídavosti, a ještě jedna bytost, Mámení - ano, to je další alegorie, představující zvyk a pohodlnost, přejímající bez vlastního ověření cizí domněnky a názory, ustálený pohled na svět a jeho smysl. Tito průvodci brání Poutníkovi nasazenou uzdou a brýlemi dopátrat se pravého stavu věcí. Poutník ho však přece zahlédne, když se dívá úkosem zpod brýlí přímo na svět bez zkreslujících skel, a proto všechno kritizuje a nemůže si vybrat, uspokojení nenachází dokonce ani na hradě královny světa Marnosti, protože v ní odhaluje... Marnost. „Poutník stav vrchnosti spatřuje.“ Při čtení některých Komenského vět běží lehký mráz po zádech i dnes.

„Přišli jsme do jiné ulice, kde po všech stranách plno vidím vyšších a nižších stolic, na nichž sedícím pane fojte, pane rychtáři, pane purkmistře, pane úředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kancléři,. pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže et cetera říkali. I dí mi tlumočník: Nu, tu máš ty lidi, kteří soudy a výpovědi v rozepřích konají, zlé trestají, dobré přichraňují, řád ve světě drží. Toť jest ovšem pěkné, řekl jsem, mám to za nevyhnutedlné v lidském pokolení. Odkudpak se takoví lidé berou? Někteří se k tomu rodí, jiní od nich aneb od obcí vybráni bývají, ti, jsou to ti, kteří za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější uznáni bývají. I to je pěkné, dím já. Vtom se mi pohleděti udá a já spatřím, jak se někteří do stolic vkupují, jiní vprošťují, jiní vpochlebují, jiní sami sebe na ta místa vsázejí. A vida to, vzkřikl jsem: Hle, hle, neřád! I mlč, ty všetyčko. Zlé zažiješ, uslyší-li. A proč nečekají, dím já, aby zvoleni byli? Herež! Oni tobě bez pochyby povědomi jsou, s tou prací se býti znají – když je jiní přijímají, co tobě do toho? Já tedy zmlknu a přiopravil jsem sobě brýlí a hledím po pilně nich a uzřím věc nenadálou, že: jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl. Každému téměř něčeho přepotřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných slyšeti mohli; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati mohli; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu čenichati mohli; jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati mohli; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli. Mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.“

Cožkoli se pod sluncem provozuje, všecko je jen marnost a jen trápení ducha.

Poznání Poutníkovo není zrovna radostné. Vede k rozkladu vší víry v člověka a tím i v člověčenstvo. Každý stav, všechna povolání a veškerá lidská činnost, „cožkoli se pod sluncem provozuje, všecko je jen marnost a jen trápení ducha.“ Všechno se v Labyrintu světa obrací před očima Poutníka ve svůj opak: krása v ošklivost, pravda v lež, upřímnost ve faleš. Spravedliví a poctiví jsou vydáni posměchu a trestům. Poutník nakonec zatouží ze všeho toho zklamání, odporu a hrůzy po říši mrtvých. „Tisíckrát umřít volím nežli tu býti, když se tak děje, a dívat se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Proto již mi smrt žádostivější jest nežli život.“ Jak mu asi muselo být, tomu knězi, knězi jednoty bratrské, pro kterého se slovo a pravda krylo, když psal tyto věty. Do jaké hloubky se to díval? Co na to říkal jeho Bůh?

„Voláme-li jej, neslyší a slyšeti nechce. Zatvrdil se proti nám, stíhá nás, morduje a nešanuje, a jakkoli voláme a křičíme, zacpává si uši před modlitbami našimi! Daremné jest obraceti se k němu. Nedbá o nás, děj se s námi jak děj, jemu v nebi dobře... A tak konec nevidíme, ale vidíme před sebou propast jakousi bezednou, do níž padáme čím dál tím hlouběji. Neboť co v tom čase lidí opět pomordováno! Co pozajímáno! Co hladem, morem, zimou a nahotou, hořem a žalostí, strachem a zděšením pomřelo! A není na tom světě k zpomožení naděje žádné...“ Z celého toho zoufalství nad marností života, který pozbývá jakéhokoli smyslu, a otřesen hrůzou smrti, zachraňuje se Poutník v druhé části - v Lusthauzu neboli v Ráji srdce – návratem do sebe sama, do vlastního srdce. „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!“

V Brandýse na Klopotech byl Komenský v bezpečí. Zatím. Tady je mu dopřáno myslet nejenom na svou práci, ale i na sebe. Sbližuje se s rodinou pražského seniora Cyrilla. Spolu s ním, někdejším správcem Kaple betlémské, se ukrývá i žena a houf dětí, starších dcer a mladších synků. Mezi nimi je i Dorotka. Pro Jana Amose krásná nejenom tváří, ale i čistou duší. Komenskému bylo dvaatřicet. Roku 1624. uzavírají Jan Amos Komenský a Dorota Cyrillová sňatek.

„Vstup Komenského do rodiny tak význačného představitele českobratrské jednoty, jeho studia na zahraničních universitách, literární práce, styky se zahraničními učenci, opora, kterou měl Komenský v žerotínském rodu, to vše ho posunulo do popředí a předurčovalo ho to k nejodpovědnějším úkolům. Z nejdůležitějších byla jeho cesta do Polska. Měl tam z rozhodnutí jednoty vyhledat pro její členy místo, kam by se mohli uchýlit k trvalému pobytu, neboť že dojde k jejich vykázání ze země, s tím počítali najisto. Tehdy se Jan Amos vypravil přes Lužici a Slezsko do Lešna, které se zdálo být nevhodnějším možným útulek v čase nouze – byl tam totiž seniorem polské bratrské církve příbuzný Jana Cyrilla, a nadto tu žili početní bratrští exulanti, kteří byli vypuzeni z českých zemí už v minulém století za prvního pronásledování českých bratří.“

Ukázalo se, že bratří byli předvídaví. Nebylo pochyb o tom, že Habsburkové a Řím jsou odhodláni do kořene vymýtit poslední zbytky stavovské opozice a zároveň zjednat katolickému vyznání jedinovládu nad všemi dušemi především v Českém království, ještě donedávna z devíti desetin kacířském. Posledního červencového dne v roce 1627 vydal císař Ferdinand II. jako současný český král edikt, který úplně změnil ústavu českého státu a dosud platné zákony. „Obnovené zřízení zemské...“ Tak se to jmenovalo. Oč v něm hlavně šlo, to vlastně vyjadřovala jedna věta z jeho úvodu: „Všecko má být přivedeno do původního stavu, jaký byl, než se vloudila do země některá bludná učení za krále Václava IV.“

K tomuto cíli stanovilo Obnovené zřízení zemské především dědičnost, tedy nikoli už volitelnost habsburského rodu na českém trůně, na zemském sněmu nastoupil na místo městského stavu stav duchovní, městům v něm zbyl jenom jeden jediný hlas, a samozřejmě římskokatolické vyznání bylo prohlášeno za jediné uznávané náboženství. Spadla klec. Kdo se tomu nechtěl podřídit, tomu byla vymezena půlroční lhůta, kdy se měl vystěhovat ze země. Výjimka? Žádná. Prostě žádná.

„Komenský, který vyrostl v prostředí moravských malých měst, a z velkých měst poznal vedle Prahy letmo asi jenom Norimberk, Kolín nad Rýnem a Amsterdam, poznal polské Lešno jako městské prostředí, ležící na některých z citlivých spojení evropské ekonomiky i kultury. Tehdy v něm bylo podle odhadu na 1600 domů a kolem 15 000 obyvatel. Leželo na spojnici slezské Vratislavě s Poznaní a Gdaňskem – a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, severozápadním Německem a Anglií. Bylo střediskem městské výroby, především soukenické, i dálkového obchodu.“

Začátky v Lešně byly pro Komenského těžké, stejně jako pro všechny ostatní nově příchozí. Město bylo přelidněné a životní náklady tím pádem vzrůstaly. Cena obilí například stoupla během roku na dvojnásobek. Mezi přistěhovalci bylo na čtyřicet duchovních. Tolik se jich nemohlo v Lešně svou profesí uživit. Proto Komenský, aby zabezpečil svou rodinu, přijal nabídku učit na lešenské střední škole a také v ní dočasně bydlel. To měl s sebou nejenom svou druhou manželku, ale i děti. Narodila se mu dcera a pak i druhá, ale jeho rodina se starala i o nemocného sirotka Kristinu Poniatowskou. Kristina měla čas od času vidění. Jan Amos jejím proroctvím upřímně věřil, stejně jako těm, se kterými přišel jeho spolužák Mikuláš Drabík.

Mědirytinový portrét Krystyny Poniatowské z r. 1665

Kromě Kristiny s nimi žil i její mladší bratr Pavel a rovněž desetiletý syn Komenského přítele, bratrského kněze. Jmenoval se Petr Figulus a Jan Amos v něm našel náhradu za zemřelé syny. Vychoval si v něm věrného a vzdělaného spolupracovníka, kterému dal později za ženu svou nejmilejší dceru Bětušku. „Komenského schovanka Kristina byla v Lešně středem velké pozornosti. Její vizionářské záchvaty neustávaly. Někteří lékaři připisovali ony stavy senzitivní povaze, psychickým otřesům, zejména smrti obou rodičů a tak četbě biblického Zjevení svatého Jana. Jan Amos o pravdivosti jejích věšteb nepochyboval, napsal o nich dokonce traktát. Poskytovaly mu naději a jistotu, kterou chladný rozum nedával. Kristina dokonce ochrnula a předpověděla svoji vlastní smrt, načež vypustila svou duši. Zdánlivě, protože druhého dne se ke všeobecnému úžasu probrala ze smrti i z ochrnutí a od té doby mívala jenom fantastické sny, ale ty pak pominuly po jejím sňatku.“

Jan Amos si zvykal na Lešno, zvykal si na skutečnost, že se domů jen tak brzy nevrátí. Těžko říct, jestli ho napadlo, že se natrvalo nevrátí už nikdy.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 445. schůzka: O sloupech u cesty

    „Jednoho, druhého i třetího chytati jsem se počal, ale každé jsem hned zase pustil,“ napsal o sobě v Labyrintu světa a lusthauzu srdce Jan Amos Komenský.

  • 447. schůzka: Vyhnanství

    Od roku 1628 vyměnil Komenský život psance, doma pronásledovaného, za život exulanta. Nemusel se napříště skrývat, ale musel si budovat novou životní existenci.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.