445. schůzka: O sloupech u cesty

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Ámos Komenský se loučí s Karlem Starším ze Žerotína
0:00
/
0:00

„Jednoho, druhého i třetího chytati jsem se počal, ale každé jsem hned zase pustil,“ napsal o sobě v Labyrintu světa a lusthauzu srdce Jan Amos Komenský. Nejspíš tím myslel dobu, kdy chodil do školy ve Strážnici. Ta škola zřejmě nepatřila k nejlepším. Ani Komenský o ní později neměl valné mínění.

Neodnesl si z ní tolik vědomostí, kolik potřeboval pro další studia. Scházely mu solidní základy vzdělání. „Zpozdilostí poručníků jsem byl tak zanedbán, že jsem teprve v šestnáctém roce svého věku zakusil základů latiny.“

Ve Strážnici však našel spolužáka, který ho potom provází notným kusem jeho života. Mikuláš Drabík. Co to bylo ta kluka? Syn strážnického měšťana a jednu dobu i purkmistra. Mezi těmi dvěma vznikl zvláštní vztah. Nejprve klukovské přátelství, které se asi upevňovalo, když si oba zvolili shodnou dráhu duchovních jednoty bratrské. Ještě později vztah náklonnosti a občasné nevraživosti, nedůvěry i víry, a nakonec jakýsi příživnicko-vlastnický postoj Mikulášův ke Komenskému. Svou roli sehrál fakt, že Drabík byl o šest let starší než Komenský, a dále, že dokázal prorokovat budoucnost. Komenský věštbám věřil. Je to těžko pochopitelné, ale věřil. Přitom Drabíkovi ta prognostika ani moc nevycházela. Proč mu Komenský věřil? Asi mu chtěl věřit.

„Jisté jest, a zkušeností stvrzené, že více a častěji dítkám smrt rodičů k dobrému nežli k zlému bývá. Ale dí sirotek: Kdyby moji rodičové déle živi byli, byli by mi více statku nashromáždili, a já bych lépe opatřen byl, než jsem! Odpovídám: Počátek života lidského jest chléb a voda a oděv. Naproti tomu statek bývá začátkem pýchy, lenosti, marnivosti, lakomství, summou zlých věcí. A proto – co díš na to, že Pán Bůh ti naschvál pryč rodiče vzal, aby tobě neshromaždovali, znaje totiž, že by to jejich, i tvým zlým bylo? Neboť někdy rodičové bez paměti na dítky honí a jim statky dobývají, jen aby jim mnoho zanechali. Oni maličko odrostou a nahltaného statku dosti mají a v žádnou poctivou kázeň jíti nechtějí. A tu bývá zlého počátek, zvlášť když k tomu nadýmači přistoupí a ti tobě do uší šeptají: Ale co ty se máš tím učením trápiti? Zda máš toho nouzi? Nech té školy neb toho řemesla jiným! Však co ty po rodičích, po dědovi, po bábě (et cetera) vezmeš, do smrti toho neutratíš, kdybys sto let živ byls. Takové podpalování mládeže se velmi chytá, poněvadž z přirození k zalibování sobě schopni jsme, k zahálce a svévolnosti. A tak mladý pánek nechce do ničeho, práce a napomínání praeceptorů a jiných věrných rádců je mu ničím. Dá se v zacházení s ptáky, rybami, koňmi, chrty a tovaryšstvem. Naučí-li se čemu, to v brzkém čase roztrousí všecko, peníze a statek pomalu prchají, a co uchoval stýskal, utrácí výskal, až naposledy všecko na mizinu přijde, i on sám.“

Komenskému podobné nebezpečí zřejmě nehrozilo. Nepocítil aktuální nedostatek finančních prostředků, ani nezájem patronů. Těmi patrony byli Žerotínové, především ten nejdůležitější z nich, Karel starší ze Žerotína. On to způsobil, že ten kluk narozený v nivnickém mlýně a procházející nekvalitní strážnickou školou, se dostal do Přerova. Tady chtěl Žerotín vytvořit vzornou bratrskou školu, přípravku na vyšší studia, která by nahradila proslulou školu ivančickou. Přerov uvedl před léty ve známost bratrský biskup Jan Blahoslav a jeho nástupce v úřadě Jan Lánecký, ten si zdejší školy rovněž hleděl. Možná to byl on, kdo upozornil vrchnost na toho nadaného mládence.

Mikuláš Drabík

„Když mně bylo asi dvanáct let, rád jsem vyprávěl svým druhům, že Bůh hned napoprvé vytvořil v jistém množství rozdílné barvy, které dodnes předávají krásy květům. Když jsme se totiž procházeli po zahradě a dívali jsme se na pestrost květin, vzpomínám si, jako by to bylo dnes, že jsem takto filosofoval.“ Jestli se někomu zdá, že takovéto „filosofování“ je nepřiměřené žáčkovi někde uprostřed základní školní docházky, tak si uvědomme, že není žáček jako žáček. Z tohoto žáčka vyrostl nakonec učitel národů.

Komenský chodil do školy v Přerově tři roky. Nejvíc předmětů měl z oboru teologie. To znamená katechismus, studium evangelií a epištol, bratrská věrouka. Žádná pochybnost. žádný zmatek. Nic z toho. Jeho budovy víry byla prostá, ale dokonalá. Pouze jednou přelétl po tom idylickém nebi Janova dospívání mráček. Přifoukl mu to tam satan. „První pokušení mé duši nastražil satan skrze jisté lidi v mém dětství roku 1608.“ To bylo Janovi šestnáct. A ti lidé? Říkalo se jim sociniáni podle jejich vůdce, Itala Socina. „Stalo se to tak: Naším městem Přerovem procházeli na cestě do Rakouska lidé, kteří se vydávali za polské šlechtice. Důvěrně rozprávěli s naším učitelem a před odchodem mu darovali nedávnou vydanou knížku.“

Ta se vymykala všemu, co školní knihovna obsahovala: ačkoli se tvářila velmi zbožně a pravověrně, tvrdil její autor mimo jiné, že Kristus v sobě nespojoval božskou postavu s lidskou, nýbrž že byl člověkem, a že Písmo svaté je směrodatné jenom potud, pokud se nepříčí rozumu! Což zavánělo kacířstvím. A jako s takovým se s tím muselo zatočit. Co jiného než veřejně spálit... Šup, do ohně s knížkou! Navečer na hranici uprostřed školního dvora. Komenský zajisté uznal správnost přijatého opatření. I když. On se k nim přiznal. K pochybnostem. „I když bylo uznáno za správné hodit tu knížku do ohně, aby nenakazila svým jedem, přece jenom zanechala v myslím mládeže (i v mé) ostny zvědavosti, s nimiž jsem po několik let těžce zápasil, a pamatuji se, že ve mně nadlouho uvázly, než se podařilo tenhle přístrach zapudit. Takovou sílu má i tak maličko kvasu, vnikne-li do těsta.“

Komenskému to prostě nešlo do hlavy: Rozum byl přece dán člověku z boží milosti, aby sloužil jako nástroj poznávání božského uspořádání světa. Jak tedy může být v rozporu se slovem božím? Na druhé straně je ovšem rozum používán člověkem, tvorem chybujícím. To je pravda, jenže: Pásmo také vykládají lidé. Tak jak to řešit? Ohněm a hranicí? Tato metoda se v dějinách neosvědčila.

„O budoucím osudu mladého Komenského rozhodl nejen jeho talent, ale též potřeba jednoty bratrské zajistit si vzdělaný a schopný kněžský dorost. Je nanejvýše pravděpodobné, že za rozhodnutím vyslat sirotka společně s dalšími mladíky na nákladní zahraniční studia stál nejenom senior Lánecký, ale i sám Žerotín. Jednotě bratrské přitom nevyhovovala luteránská universita ve Wittenberce, ani pražská Universita Karlova, jejíž hodnota nebyla tehdy příliš na výši. Své studenty ze šlechtických i měšťanských rodin proto vysílala na reformované akademie a university na vzdálenější západ, do Basileje a později do západoněmeckého Herbornu a Heideberku.“

Mějte v nenávisti zlé a milujte dobré

Volba padla na Herborn. Ještě než se vydal na cestu, dostal Jan při prvním svěcení pro duchovní službu další jméno. Amos. Vybral mu je senior Lánecký. Proč zrovna Amos? O tom jsou dvě verze. jednak že jde prostě o latinské Amosus, doslovně: miláček, milováníhodný. Českou obdobu Amose bychom našli v dnešním kalendáři pod jménem Miloš. Druhá verze je však pravděpodobnější: Amos je prostě biblické jméno, které patřilo prorokovi, zapsanému do stránek svaté knihy mj. díky svému výroku: „Mějte v nenávisti zlé a milujte dobré.“ Možná si tuto větu říkal dobrý znalec Bible Komenský. Vlastně ještě ne Komenský, pořád ještě Jan Amos Nivnický, protože tímto jménem se tehdy podepisoval, když se vydal na cestu do Herbornu. To mu bylo právě devatenáct let.

Herbornská universita se těšila v protestantském světě výborné pověsti. Díky svému programu výuky, a samozřejmě i profesorům. Obé bylo na úrovni. Herborn nebylo město, spíš takové městečko. Dá se říct, že doslova bobtnalo přílivem studentů. Bylo jich tady někdy až na čtyři sta – oproti zhruba tisícovce stálých obyvatel. Všechno dohromady, bohatí i chudí, z neznámých zapadlých koutů i členové známých šlechtických rodů, bouřliváci i beránci. Pochopitelně, že tu bublal pestrý studentský život, nikoli však pro Jana Amose, ten neměl smysl pro nic jiného než pro studium, byl odhodlán vyždímat z Herbornu všechny vědomosti: navštěvuje přednášky, leží v knihách, dychtivě se všecko zapisuje. Je nám líto, ale Komenský musel být opravdu hrozný šprt...

Karel starší ze Žerotína Rytina od Jana Jiřího Balzera (uživatel Karel K.)

„Nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natož vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala už jako jinocha a neopustila po celých těch padesát let; k jiným věcem jsem byl přiveden jenom časovými příležitostmi. Abych ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612. skládat Poklad jazyka českého, to jest co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobné i výrazné způsoby mluvy a přísloví. Všechno to jsem svědomitě sbíral, a přičinil jsem se, aby všechno bylo souběžné a souladné s latinou, aby se mohla vyjádřit slova, úsloví, zvláštnosti, pořekadla i sentence se stejnou ušlechtilostí a stejným důrazem (vlastní výrazy vlastními, obrazné obraznými, starobylé starobylými, žertovné žertovnými, průpovídkové průpovídkovými atakdále) tak, aby se kterýkoli spisovatel s nejumnější latinou mohl překládat do češtiny a naopak se stejnou uhlazeností.“

Což se zdá být naprosto jasné a především jednoduché. Pro nás. V té době to jasné a jednoduché rozhodně nebylo. Ten svůj „poklad“ sbíral Komenský dalších čtyřicet let, aby o něj přišel během jediného dne za požáru v polském Lešně. „Počátkem jara 1613. roku se Komenský vydal na tříměsíční putování po Německu a Nizozemí. Takové cesty byly tehdy běžným doplňkem zahraničního studia a podnikali je i mnozí bratrští studenti včetně Komenského přátel a pozdějších spolupracovníků. Jeho herbornský spolužák Jan Salomon společně s mladým bratrským duchovním Danielem Strejcem zvaným Vetterus navštívil roku 1613 dokonce jako první Češi ostrov Island.“ Zanedlouho se tam hodláme vypravit i my – bohužel, pouze virtuálně – na jedné z příštích schůzek Toulek českou minulostí.

„Studia nebyla tehdy pevně fixována a studující často přecházeli z jedné školy na druhou. Komenský po svém odchodu z Herbornu se zastavil v hesenském Marburku a poslouchal na zdejší škole matematické a hebraistické přednášky. Pak se vydal do Nizozemí. Už tehdy měl šanci podívat se i do Anglie – jeden ze Žerotínů se účastnil svatebního obřadu princezny Alžběty Stuartovny, dcery anglického a skotského krále, s mladým falckým kurfiřtem. Ke slavnosti nastudoval William Shakespeare svou Bouři.“ Za kanál La Manche se však Komenský nevydal. Zůstal nějaký čas v Nizozemí. Tady poprvé uviděl moře. Obdivoval zdejší metropoli. „Už tenkrát jsem častěji obdivoval, Amsterodame, výkvěte měst, tvé znamenitosti.“ Amsterdam byl tehdy třikrát tak velký jako sídelní císařské město Praha. Jan Amos se podíval i do sídelního města Haagu a navštívil také Rotterdam.

Herborn

Mladá Nizozemská republika mu učarovala na celý život. Byla to nejsvobodnější země tehdejší Evropy, ve které nacházeli útočiště všech pronásledovaných církví a sekt, přičemž tady katolická církev zakázaná nebyla. Holanďané měli tehdy největší loďstvo na světě – jeho počet daleko převyšoval loďstva Anglie a Francie dohromady. Cestou zpátky se Komenský svezl spolu s pánem ze Žerotína, který se vracel ze stavebních oslav v Anglii, a to do Heidelberku. Že se dostal právě tam, to náhodné nebylo, neboť „sídlo mých studií bylo přesně stanoveno.“ Asi se o tom rozhodlo ještě doma.

Komenského studia

Heidelberku se říkalo „německá Paříž“. Toto město mělo nejstarší německou universitu, založenou jenom o čtyřicet let později než ta pražská. Po vítězství reformace se Heidelberk stal přední protestantskou vysokou školou v Evropě. Studovali tam a také na ní vyučovali i našinci – na lékařské fakultě to byl věhlasný doktor Jan Jessenius. „Já jsem pak ve čtrnáctém roce tohoto století urazil cestu z Heideberku do Prahy zcela sám a pěšky, jsa bezpečen průvodem strážného anděla a pevným zdravím. Příčinou té pěší cesty bylo totiž, že mi již nezbývalo mnoho z cestovného, a rovněž jsem právě od pohybu očekával pozdravení z nemoci a také jsem se v té naději nezklamal.“

Komenský se vracel přes Prahu. Tehdy ji navštívil poprvé ve svém životě a také naposled. Zastavil se především v Kapli betlémské – našel tam i několikadenní přístřeší. Setkal se s několika universitními profesory, především s rektorem semináře a pražským seniorem jednoty bratrské Janem Cyrillem. Byl uveden i do jeho rodiny. Z Prahy si to namířil domů, tedy do Přerova. Přivítal ho především senior zdejší jednoty Jan Lánecký. Hle, někdejší žák se vrací s úrodou, kterou ve světě posbíral, do školy, kterou bude teď řídit sám jako její rektor.

Toho roku 1616. byl šestadvacetiletý Jan Amos ordinován v jihomoravských Žeravicích na kněze. I Mikuláš Drabík se jím stal. „Vedle školské práce čekaly na Komenského i úkoly, které mu určil jeho příznivec a ochránce Karel Starší ze Žerotína: bylo to především sepsání dějin žerotínského rodu a Starožitnosti moravské. Před všechna hrozivá znamení, která signalizovala blížící se nábožensko-politickou krizi, zdál se život slibovat klidný a blahodárný rozkvět pod ochranou mocných žerotínských křídel. A když je člověku šestadvacet let...“ Dočítáme se v knize Život Jana Amose od autora Miloše Václava Kratochvíla.

„Při zahraničních studiích se Komenský sblížil se spolužákem, který byl nevlastním bratrem Magdaleny Vizovské, osiřelé dcery někdejšího správce jednoho žerotínského panství. Když se její matka znovu provdala, stala se Magdalena nevlastní dcerou nového správce žerotínského panství a primátora. Komenský se s ní seznámil prostřednictvím jejího bratra. Mladí lidé našli v sobě zalíbení a k citovému vztahu se přidružila i vnější pohnutka: Jan Amos měl nastoupit a také nastoupil místo správce bratrského sboru a zároveň učitele a kazatele ve Fulneku, což vylučovalo svobodného uchazeče. A tak se Komenskému otvírá nový úsek života.“

Jan Amos už nebyl žádný student, měl postavení, a Magdalena byla zámožná nevěsta, svému manželovi přinesla věnem 1159 kop. Její mladší sestra byla ve fraucimoru druhé manželky Ladislava Velena ze Žerotína. Takže Fulnek... Moravské město. Jenže bratrský sbor v něm byl německo-český, a bratří z okolních vesnic? Většinou Němci. Jazykové potíže Jan Amos po třech letech, strávených v Německu, rozhodně neměl. Léta, která tehdy prožíval, byla klidná. Pro něj a jeho novou rodinu. Pro země Koruny české nikoli. Komenského sňatek v Přerově se uskutečnil po pražské defenestraci.

I na Moravě proběhl stavovský převrat, opožděně, Moravané na rozdíl od svých západních příbuzných nic neuspěchají, a po něm mohl Komenský vydat tiskem v Olomouci svůj spisek Listové do nebe, sepsaný zcela jistě ve Fulneku. Jsou to opravdu jakési listy, opatřené zvláštní adresou: „Nejdůstojnějšímu Pánu, Pánu Ježíši Kristovi.“ A uvnitř velice vášnivá slova o spravedlnosti na tom světě vezdejším a snad i o solidaritě těch, co mají, s těmi, kteří nemají.

„Pane milý, při spatření neřádů ve světě a jejich natřásání se nad námi, mysliti se chce, také-li v tom vůle tvá jest, aby taková mezi námi lidmi nerovnost byla, jedni aby hojnosti měli až nazbyt všech věcí, jiní naproti tomu nouzi třeli; jedni ustavičnými rozkošemi oplývali, druzí hladem a žízní mřeli; jedni bez všelijaké práce lhostejně živi byli, druzí co oslové dny i noci v potu trávili. Neboť zdaliž jsi nás všechny nestvořil, ty jediný Stvořiteli náš, k obrazu svému? Zdaliž jsi všechny nás nepostavil nad dílem rukou svých ve světě a hospodářství neporučil? Zdaliž jsi za nás všechny neumřel? Zdaliž všechněm milosti své nepřeješ? Kudy by se na to přišlo, aby taková nerovnost mezi námi lidmi byla? Jistě, jistě, všechny věci lidské kolem štěstí motají a točí a ty zvláštní nějaké příčiny, že, aby se tak dálo, dopouštíš, míti ráčíš. Jak jest koli: toto se jistě nenáležitě děje, že oni všechněch věcí hojnost až nazbyt míti mají, a my nouzi leda trpěti, kteříž jsme tvorové tvoji jako oni. Mají mnozí z nich plné stodoly a spižírny, až myši kazí; my mezi tím hlady mřeme. Mají plné skříně kožichů, šub, sukní, kabátů, až molové to hryžou; my mezitím odpolu nazí chodíme. Mají plné truhly stříbra a zlata, aniž toho sami užívají, leč že na to hledí; my pak ubozí co s dluhy činiti nevíme. Žádného přitom milosrdenství některým haléřkem užíti nemůžeme. Ó Bože nesmrtedlný, vzhlédniž na to, co se děje, a nás se zastaň, anebo (že tvoji tvorové nejsme) nás odečti.“

Jan Amos Komenský (uživatel Hedning)

Fulnek je doba osobního štěstí. Paní Magdalena dává život zdravému synkovi. A její muž Jan Amos nejenom káže na kazatelně ve fulneckém sboru, ale stále víc se chápe pera a papíru a svoje myšlenky zachycuje. Zatím to jsou malé spisky, jako Listové do nebe, ale pokročila i práce na Pokladu jazyka českého... na tom velkém slovníkářském plánu, který by sám o sobě stačil jinému jako celoživotní úkol. Ve svém díle Theatrum universitatis rerum, což bychom mohli do češtiny přeložit jako Divadlo veškerenstva věcí, píše slova, která jakoby nepatřila pouze do jeho století, tedy 17., ale mají podivnou platnost i ve století dvacátém prvním:

„Myslíte-li, že našemu jazyku buď chybí ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnout řečí, zřejmě se mýlíte! Nikde není nic tak nesnadného (ani ve vědění nadpřírodním a v metafyzice), co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce! Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, nýbrž na nás je vina, kteří nadmíru zanedbáváme jeho pěstování.“ Ještě že má při vší té práci vedle sebe svou ženu. Říká jí... alespoň v jednom dopise, který se zachoval... takto ji oslovuje: „Manželko má milá, Mandaleno, klénote můj po Pánu Bohu nejdražší.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.