444. schůzka: Segeš, Nivnický, Komenský

Když vezmeme v úvahu všechny místní pověsti a legendy, vyskytlo se celkem patnáct uchazečů včetně různých místních lesů, skalek, luk a osamělých stromů, což je dvakrát tolik rodišť, než bylo přisuzováno Homérovi.

Paměť každé lidské rodiny nesahá do příliš vzdálené minulosti. Kdo z nás kupříkladu ví, kdy a kde se narodili naši dědečkové a babičky? U osobnosti Jana Komenského by však člověk přece jenom předpokládal více dokumentů... Určitým vodítkem při pátrání po rodišti nám může být příjmení. Komenský. Vlastně by mělo znít: Komňanský. Obec, podle které má Komenský jméno, existuje dodnes: Komňa. Sám Komenský uvádí na své mapě Moravy, vydané roku 1627. v Amsterdamu, tvrz a vesnici jménem Komna. Je pravděpodobně, že právě odtud vyšli bezprostřední Komenského předkové.

Komenského rodiště

Kdykoli se vážně uvažovalo o Komenského rodišti, padala tři jména: Komňa, Uherský Brod a Nivnice. Komňa, jak to vypadá, přichází v úvahu jen jako místo, podle kterého si říkali členové rodu říkali, a to jen někteří. Je zajímavé, že Komňu uváděl Mikuláš Drabík, Komenského přítel a spolužák, jako jeho rodiště, ale zřejmě se mýlil. Zbývá Brod a Nivnice. Pro Nivnici hovoří fakt, že se Komenský během svého života podepsal celkem dvaadvacetkrát jako „Nivnický“. Nejčastěji ovšem v latinské podobě, to znamená Nivnicensis, Nivnicenus, Nivanus." Zatímco pouze jednou přidává ke svému jménu připomínku Uherského Brodu: „Hunnobrodensis. Uherskobrodský“. Jednou se tak skutečně podepsal, ale jenom jednou.

Jméno Nivnický užíval hlavně v mladším věku. Důležitým argumentem pro Nivnici je i okolnost, že se pod tímto jménem zapsal při vysokoškolských imatrikulacích na universitách v Herbornu i v Heidelberku, při kterých studenti udávali obvykle latinským příjmením své rodiště. A co podpis „Komenský“? Toho začal Jan používat až ve své literární tvorbě, to znamená po roku 1620. Naprostá většina dnešních badatelů se přiklání k názoru, že Komenský přišel na svět v Nivnici. Kdyby však tehdy platila stejná pravidla, jako dnes, totiž že dítě dostává příjmení po svých rodičích, případně po jednom z nich, většinou po otci, tak by se chlapec, narozený 28. března 1592, jmenoval ještě úplně jinak, než jak ho známe dnes. Jak? Jmenoval by se „Segeš“.

Ve vesnici Komni žil někdy kolem poloviny 16. století fojt jménem Staněk. Staněk je domácká podoba jména „Stanislav“, no a „fojt“. Tohleto slovíčko k nám připutovalo z němčiny a znamená správního úředníka a zároveň soudce. Komňa spadala pod světlovské panství. Staňkův otec se jmenoval pravděpodobně Jan a i on působil ve vesnici Komni jako fojt. Jan, to byl dědeček Jana Amose, a jeho syn Staněk byl ve vztahu k Janu Amosovi jako strýček k synovci. Jan. a potom Staněk. Ale jak dál? Jan – tedy Komenského (asi) pradědeček Jan zřejmě používal příjmení Segeš.

Segeš. Jakého může být původu toto jméno? Není to úplně stoprocentní stopa, ale „Segeš“ může naznačovat, že šlo o rodinu, která přišla na Moravu ze sousední uherské Horní země. Tedy z dnešního Slovenska. Dvě slovesa v dnešní maďarštině znamenají jednak „zavázat se smlouvou“, jednak to může být „utéci, uskočit“. Takže „Segeš“ bychom mohli vyložit jako že šlo buď o člověka někomu něčím zavázaného, nebo o utečence, běžence. Jsou i jiné výklady. Jeden z nich tvrdí, že Segešové, popřípadě Seješové je stará moravská rodina, která žila na jihovýchodní Moravě už od 15. století, no a Maďaři, ti zase prohlašují se vší vážností: „Komenský, to je dar maďarského národa spřízněnému národu českému.“ Což je asi hodně přitažené. Za vlasy.

Komenský sám nikdy o nějakém uherském původu své rodiny nemluví, a to ani v době, kdy žil několik let v Uhrách, v Blatném Potoce neboli Sárospataku. Tam se asi maďarsky naučil, ale že by tuto řeč ovládal předtím, o tom není nikde ani zmínka. Jeden nepřímý důkaz, proč tomu tak nemohlo být: světlovské panstvo by asi těžko ustanovilo na moravské vesnici fojtem cizince, nebo dokonce člověka, který by neznal domácí jazyk. Není však vyloučeno, že Komenského předkové skutečně mohli doputovat na Moravu ze sousedního Slovenska. „Zmíněný fojt Staněk,“ dočítáme se o strýčkovi Jana Amose v monografii prof. Josefa Polišenského, pojednávající o Janu Amosu Komenském, „není nikde jmenován ve spojení se jménem Segeš. Na vsi víc fojtů ovšem nebylo a označení jeho úřadu vrchovatě stačilo k jeho identifikaci. Fojt Staněk zamřel roku 1604. Z dvojího manželství po sobě zanechal nejméně čtyři syny a tři dcery. V úřadu fojtovském ho následovali synové Adam a pak Martin. Teprve někdy kolem roku 1638., když z jakéhosi neznámého důvodu Martin přestal být fojtem, vrátil se opět k rodinnému jménu Segeš.“

Musíme se ale vrátit k fojtu Staňkovi. O fojtu Staňkovi jsme si říkali, že to byl strýček Jana Amose. A tenhleten Staněk měl bratra (jmenoval se Martin), a to byl otec našeho Jana Amose. Tatínkovi Martinovi se až do roku 1604 platily podle zápisů z dochovaných purkrechtních registrech dědiny Komni splátky z jeho podílu na rodném gruntu. A tento Martin se tam uvádí už s novým příjmením, jako „Martin Komenský“. Půjdeme-li na problém logicky, mohl se tak začít jmenovat teprve tehdy, když se z Komni odstěhoval. On se mohl odstěhovat nejenom z Komni, ale z celého světlovského panství. Komňa patřila pod Světlov, Nivnice ležela na panství ostrožském, Uherský Brod na panství brodském.

Na okraj listiny, kterou se povolovalo zřízení bratrského hřbitova v Uherském Brodě, si Jan Amos Komenský připsal tato slova: „Na kterémž hřbitově uprostřed při kaplici pohřbený leží Martin Komenský, vlevo při něm k němu přiložena Anna, manželka jeho, a za tím Lidmila, pak Zuzana, dcery jejich.“ Tedy Komenského rodiče a jeho sestry. „Což poznamenal, paměť rodičů svých sobě připomínaje Jan Amos Komenský léta 1670. v únoru, Amsterodami hospes.“ Poutník... nebo cizinec v Amsterodamu. Poutník Jan prožil zřejmě velký kus svého dětství v Uherském Brodě, jeho otec je tam uváděn jako člen jednoty bratrské, člen cechu nákladnického. Nákladník je slovo, které v češtině už vymřelo. Znamenalo osobu, která nesla náklad na určité podnikání, z něhož měla zisk – například nákladník dolu nebo nákladník hor viničních. V případě Janova tatínka šlo zřejmě o ten druhý případ. Rodina vlastnila, jak už jsme slyšeli, dva vinohrady v Blatnici pod svatým Antonínkem.

Jan osiřel (pravděpodobně ve dvanácti letech zemřeli Komenskému rychle po sobě - zřejmě na epidemii – oba rodiče a dvě sestry), ale nouzí asi netrpěl, protože sousedovi Kozákovi (který se stal patrně poručníkem nezletilého sirotka) pro něj chodily peníze z Komni. Ano, to byl podíl z gruntu, který předtím dostával otec Martin. Tyto „roční peníze“ dostávaly kromě něj ještě jeho dvě sestry, které zůstaly naživu – obě byly provdané, s původní rodinou nežily a tak zřejmě epidemii unikly. Jan dostával z otcovského podílu skoro 50 zlatých.

„Je tomu právě dvacet let,“ vzpomíná Jan Amos s odstupem času, „co jsem poprvé pocítil touhu a potřebu usilovat o prostředky, jak usnadnit vědeckou práci; a k tomu mi dalo podnět mé vlastní neštěstí, které mě – běda! – oloupilo skoro o všecka léta mého jinošství. Byl jsem ještě chlapec, když mně zemřeli oba rodiče. Zpozdilostí poručníků jsem byl tak zanedbán, že jsem teprve v šestnáctém roce svého věku okusil základů latiny. Dobrotivostí boží se přesto stalo, že přirozená chuť do té míry podnítila žíznivou touhu, že jsem se od té chvíle nepřestal snažit a pracně usilovat o to, čím by se daly napravit škody ztraceného věku.“

Bočkaj. To nebyl pro nás žádný Žižka, jak se o něm zpočátku zpívaly písničky na ten způsob. (Ostatně ani Žižkův rejstřík nebyl – jak víme – zcela čistý.) Nájezdy uherských hajduků byly ničivé, hynuli při nich lidé, ženy a děti byly odvlékány do otroctví. Nejhůř to odnesla jihovýchodní Morava. Začátkem května roku 1605 vyplenili bočkajovci Strážnici, kde žila teta sirotka Jana, Zuzana Nosálová, u které Jan bydlel. Při jiném vpádu byl zničen dvůr, který Jan zdědil na předměstí Uherského Brodu a který pak několik ležel jako „požár“ v sutinách. Byl zničen i jeho strážnický domov a dočasně rozehnána strážnická škola.