443. schůzka: Soukromá podobizna Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a Frýdlantu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu, dobová kresba ze 17. století

„Dne 25. února roku 1634. padl Albrecht z Valdštejna za oběť úkladné politické vraždě. Jaký byl osud jeho tělesných pozůstatků?“ táže se profesor dr. Emanuel Vlček, který generalissimovy ostatky zkoumal ze všech odborníků nejpodrobněji, a vzápětí nám poskytuje toto shrnutí:

„Ještě osudné krvavé noci ze soboty na neděli bylo tělo vévody dopraveno ve voze nejvyššího vachmistra Waltera Leslieho na chebský hrad. V neděli bylo uloženo do narychlo sbité rakve a ta pak postavena na oltář v hradní kapli. U jeho nohou byly pak srovnány rakve hraběte Trčky, Kinského a Ilova a napříč k nim rakev doktora Niemanna." Další z exekutorů – Walter Butler – ohlásil popravu hraběti Gallasovi, a také generálu Piccolominimu do Stříbra.

A teď se rozjela akce, která vedle tragických prvků nepostrádá i jisté momenty tragikomické, jakkoli bychom je v této situaci vůbec nepředpokládali: Piccolomini sám dne 27. února sedl na koně a jel do Chebu a těla kázal ihned poslat do Prahy. Důvod: chtěl je tam nechat vystavené na těch „nejhanebnějších místech“. Generalissimus Gallas však nařídil, aby se s těly nehýbalo, až jak rozhodně císař. Gallas určitě nějaké znamenité vlastnosti měl, ale samostatné myšlení k nim rozhodně nepatřilo. Jenomže jeho rozkaz přišel pozdě, tenkrát obstarávali telekomunikaci uřícení jezdci na ztrhaných koních, a truchlivý průvod už vyrazil z Chebu. Zastižen byl až u Stříbra, a tak rakve zůstaly ve Stříbře. Zavraždění byli pochováni v klášteře minoritů. Zůstali tam dva roky.

Ani po své smrti neměl Valdštejn klid. On ani jeho společníci. A přitom pro něj už bylo přichystáno útulné místo posledního odpočinku. Byla to moc hezká hrobová kaple. V kartouzském klášteře ve Valdicích u Jičína. Zrovna tam, kde se dnes nachází věznice s nejpřísnějším režimem. Když byl vévoda zavražděn, tak ale nebyla dostavěna. To se stalo až za dvě léta.

Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu, dobová kresba ze 17. století

„Kardinál Harrach, pražský arcibiskup a Valdštejnův švagr (neboť s jeho sestrou Isabellu se Valdštejn podruhé oženil), vymohl, aby mrtvola byla rodině vydána. V květnu roku 1636. byly Valdštejnovy pozůstatky ve Stříbře vyzvednuty a v bedně byly převezeny do Prahy během jednoho dne a noci v průvodu vojáků. Ta smutná eskorta dorazila do Menšího Města pražského, ale Valdštejnovy pozůstatky neměly být vystaveny v paláci, který vévoda postavil, proto bednu uložili přes noc na Malostranském náměstí v domě jeho bratrance Maxmiliána. Ten vykonal u svého příbuzného panychidu. V časných ranních hodinách příštího dne jízda pokračovala. Povoz s rakví dojel do valdických Kartouz. Náčelník eskorty přivezl převorovi kláštera list královských místodržících s příkazem, aby tělo knížete bylo bez odkladu a bez jakékoli pocty pochováno.“

Valdštejnovo tělo nebylo po smrti balzamováno. Bylo však pozoruhodné, že vévodova mrtvola (exhumovaná víc než dva roky po jeho smrti) nebyla porušena. Což je evidentní nesmysl. Zápis jednoho z valdických mnichů je jednoznačný. Pochází přímo z roku 1636 a říká se v něm: „Vtěsnáno do úzké, hrubé, narychlo a ledabyle sbité truhly, úplně nahé, leželo tělo Valdštejnovo, vydáno pohledům lidí i nepřízni počasí, dva roky a tři měsíce po vraždě úplně neporušené, nikde hnilobou nezkažené, jen nad nosem jakási oděrka nebo řez, jistě však ne stopy hniloby. Tak bylo shledáno v přítomnosti několika svědků z Jičína, jejichž největší ctností je pravdomluvnost. Údy nebyly strnulé, ale vláčné, ba lehce pohyblivé a při doteku se zdály býti naplněny krví a životem. Nejúžasnější bylo, že smrtící rána, širší půl dlaně, nejevila ani otoku, ani čichu nejmenší známky tlení.“

Odpověď na tuto záhadu se už nikdy nedovíme. „Den nato bylo tělo knížete beze vší okázalosti, ale v nové důstojné dřevěné rakvi po prostém výkropu pochováno po bok jeho první manželky Lukrécie a synka Albrechta Karla v nové kryptě kostela. Krypta byla přikryta kamennou deskou bez jakéhokoli nápisu, aby nebylo připomínáno poslední odpočinutí Valdštejnovo.“ Tak. a nebožtík si mohl užít svého klidu. Přímo věčného. Leč – neužil si. Vyrušil a ho jedna zahraniční návštěva. Ze Švédska. Roku 1640, když švédské pluky bojovaly na našem území, zavítal do Kartouz švédský generál Banner. Ten si dal kryptu otevřít, ale to mu nestačilo, otevřená byla i rakev. Když se návštěvník vzdálil, jakási lupičská soldateska nezjištěné národnosti knížecí hrobku vyplenila a zneuctila. Cínová rakev Valdštejnovy manželky byla přitom rozervána.

Válka vzala po třiceti letech svého trvání konec a tím pádem nastal klid. Nastal, a trval relativně dlouho, až do roku 1734. U příležitosti stého výročí vévodovy smrti se zase otevíralo. Zjistilo se přitom, že dřevěná rakev je buďto ztrouchnivělá anebo byla zničená. Volné kosti knížete byly uloženy do honosné cínové rakve, a v té se nacházejí dodnes. Další osudy: Po nástupu Josefa II., byl kartouzský klášter ve Valdicích zrušen, musel být vyklizena cennosti byly dány do dražby. Valdštejn byl ušetřen. Na žádost jeho příbuzných byla rakev vévody i jeho první manželky převezena, slavnostně, nikoli konspirativně jako přes sto padesáti lety, do Mnichova Hradiště a tady byla okázale pohřbena. Psal se rok 1785. A v Mnichově Hradišti spočívá Valdštejn pokojně až po dnešní časy.

Po dnešní časy, to souhlasí, nikoli však pokojně. V 19. století byly jeho pozůstatky vyzdviženy dvakrát, jednou z důvodů medicínských, jednou proto, že krajem táhli na prusko-rakouské války od Hradce Králové pruští důstojníci a nedali jinak, než se musejí Albrechta vidět. Ani ve století 20. si vévoda svého posmrtného klidu neužil. Jeho rakev byla otevřena brzy po vzniku Československé republiky, potom u příležitosti třístého výročí jeho smrti a naposledy v roce 1975 profesorem Emanuelem Vlčkem. Století dvacáté první nechává zatím Valdštejna nechává na pokoji.

Ve valdických kartouzích spočinuly ostatky Albrechta z Valdštejna

„Z prvních dvou desetiletí života Albrechta z Valdštejna nemáme o jeho zdravotním stavu žádných zpráv,“ konstatuje ve své práci Jak zemřeli profesor Vlček. „Na studiích překypoval bujností a energií. Z vlastního popudu se dal na vojnu jako fendrych české stavovské armády a bojoval v císařské armádě v horních Uhrách, tedy na dnešním Slovensku proti Turkům a proti uherským vzbouřencům. Tady ho poprvé postihly újmy na zdraví. V jedenadvaceti letech měl na Spiši průstřel ruky. Během zimy se vracel domů a prochladl.“ Horší to bylo s uherskou nemocí. Tou byl postižen v lednu 1605. Dozvídáme se to z vlastnoruční Valdštejnovy poznámky na Keplerově horoskopu. Z té „ungarische Krankheit“ se po několika měsících uzdravil a následujících deset let o ní nemáme žádnou zprávu. Až v září 1615. Jakási těžká choroba, ohrožující jeho život. Vystonal se na své tvrzi v Rymicích a v následující letech se těšil obnovenému zdraví. Další poznámka je zase v horoskopu. Tentokrát to měla být podagra, a hned nato měl údajně utéci smrti chorobě, která ho trápila několik týdnů.

„Navštívil jsem pana Valdštejna při příležitosti odevzdání dvou listů,“ podává jistý diplomat informaci do Vídně tři měsíce před bitvou na Bílé hoře. „Nalezl jsem jej na lůžku, bez zimnice. Vypadal dosti dobře.“ Po Bílé hoře zůstal v Praze asi čtyři týdny na léčení, protože jeho zdravotní problémy se vystupňovaly. Pravidelně se opakovaly záchvaty, teď už to bylo každý rok, a to i přes vehementně opakovanou léčbu. Ve stádiu záchvatovitých bolestí byl vévoda netrpělivý, rozmrzelý a podrážděný. Byl velmi přecitlivělý na hluk, a proto se proti němu chránil nejrůznějšími opatřeními: Vozy, které jezdily kolem jeho domu, přejížděly přes tlustou vrstvu slámy na ulici, aby nehlučely. Z okolí byly odstraněny všichni štěkající psi. Hlasitý lidský hovor, zejména pak křik opilců, byl v okolí paláce nepřípustný.

„Ta darebačina zase přišla do nohou.“ Tuto zprávu napsal Valdštejn svému tchánovi Harrachovi ve 42 letech. Opakovaně si stěžuje na svou nemoc a žádá z Vídně, aby mu poslali na pomoc některého polního maršálka. „Teď více ležím než chodím.“ Záchvatovitá údobí byla střídána relativně dobrým stavem – klidně se mohl účastnit útoku svých kyrysníků. Jenomže ataky bolesti, které přišly vzápětí, byly o něco krutější. Do Vídně sice dorazil, ale na nosítkách. Slyšení udílel v posteli. A tak to jde stále dál. Chvilka jakés takés úlevy, a pak opak, hlavně přes zimu to bylo horší: „Ležím kvůli podagře. Když stojím, bolí mě velmi noha.“

Na přelomu let 1639 až 30 se odhodlal k léčení v Karlových Varech. Úleva byla, ale stejně se musel odtud za vojskem do Německa nechat odnést na nosítkách. Jak se ve Varech léčil, o tom toho moc nevíme, ani o výsledcích. Jelikož ani neodešel po svých, nebyla mu ta kúra moc platná. Ve svém paláci v Praze měl vévoda vybudovanou koupelnu, kde denně bral horké koupele, aby mírnil své podagrické bolesti. Také za svého pobytu v Plzni trávil denně hodinu v horké lázni. Nemoc jako by ustoupila, vyčkávala, vévoda mohl dokonce jezdit na koni, počkala si, až Sasové vtrhnou do Čech,a tehdy, když Valdštejna bylo nutně zapotřebí v čele vojska, nosili ho v kryté židli. Záchvat tehdy poprvé postihl i ruce.

Předposlední rok vévodova života – 1632. V Chebu se smířil (dočasně) se svým rivalem Maxmiliánem Bavorským, dokonce sestoupil z koně, aby ho objal. Slavná bitva u Lützenu, kde padl švédský král Gustav Adolf. Valdštejn byl na koni, ale nechal si třmeny obalit hedvábím. Před bitvou, ale i během bitvy projevil energii a iniciativu a osobní statečnost. Dal se vozit nebo nosit po bojišti, nelekal se bitevní vřavy. Byl i lehce raněn do stehna. V dalším období Valdštejnova života (upřesněme si, že to byl jeho poslední rok) jevila choroba stálou tendenci ke zhoršování. Provázela ji skleslost a nerozhodnost, trvalá pasivita a ochablost vůle. Jezdil ve voze, ale ještě častěji ho museli nosit v krytých nosítkách. Měl postiženy ruce. Při záchvatu nemohl psát, dokonce se ani nepodepsal. Nepatrná chvilka úlevy a zase nápor. Valdštejnův duševní stav se proměňuje. Je popudlivý, má špatnou náladu, a hned nato je opět skleslý, úplně ochablý, ztrácí svou příslovečnou energii a výkonnost. Dochází k tělesnému i duševnímu zhroucení jeho osobnosti.

To už jsme na konci roku 1633. „Za pochodu do Bavor se vévodovi počaly tvořit na nohou vředy, které se rozpadaly a vznikaly tak zející rány. Denně mu byly tyto rány chirurgy ošetřovány, odřezávali mu divoké maso. Na bolavá místa bylo přikládáno syrové maso, až několik liber denně. Po Vánocích trávil Valdštejn celé hodiny v lázni, aby zmírnil bolesti. Bral koupele ve vřelém tříslu, kterým jircháři vydělávali kůže. Nakonec se mu z těch ran (prý) vyvinula gangréna jako předzvěst smrti.“

Zbytek života – necelé dva měsíce – shrneme jenom v několika poznámkách, protože jsme už o Valdštejnově stavu v tomto pořadu mluvili, takže – po Novém roce 1634 Valdštejn neopouští dům, delegaci důstojníků přijímá sedě v lenošce. Ve své řeči, kterou proslovil, vyhrnul košili a ukázal shromážděným svoje vyhublé tělo jako důkaz nevděku dvora, že je sedřen až na kostlivce. V jiné zprávě, napsané necelý týden před jeho smrtí, se praví, že „Valdštejn leží vyschlý jako poleno.“ A ještě jedna informace od vévodova osobního lékaře: „Už to nebude dlouho trvat.“ A spojenec Trčka se měl vyjádřit: „Valdštejn by mohl brzy zemřít.“ Jistý agent hlásí kurfiřtovi Maxmiliánovi do Bavorska, že „Valdštejn by se – jak sám řekl – rád zbavil svého utrpení a požil nejhoršího jedu, kdyby se nebál věčných trestů pekelných a čertů.“

Podobizna Albrechta od Anthonise van Dyck

V polovině února 1634 postihuje vévodu třas rukou, kvůli němuž se nemůže podepisuje - je to dobře vidět, když si porovnáme jeho podpisy z různých dob. Je sesazen z místa vrchního velitele, je na něj vypsán zatykač, uniká svým pronásledovatelům a pomalým tempem je nesen na nosítkách z Plzně do Chebu. A tam ho čekala – jak známo – násilná smrt. „Vrstevníci i pozdější badatelé připisovali hlavní potíže Albrechta z Valdštejna výhradně dně neboli pakostnici, projevující se různou formou podagry a v posledních letech i chiragry.“ Podagra je nemoc sužující nohy, chiragra postihuje ruce. „Valdštejn proto dodržoval dietu jak v jídle, tak v pití od roku 1625. Směl popíjet jen lehké červené veltlínské víno a lehké světlé pšeničné pivo. Rád pil kyselku z Libverdy. V jídlech se omezoval jenom na lehké pokrmy, jako na drůbež a ryby. V posledním roce svého života nařídil, aby mu denně dodávali kvíčaly a týdně tucet mladých koroptví, jelikož prý skorem nic jiného nemůže již pozřít.“

Další choroba, která se Valdštejnovi připisovala, byla malárie. Což mohla být ona „uherská nemoc“. Není to ale pravděpodobné, protože onu uherskou nemocí se nakazil v zimě a v tuto roční dobu nelétají komáři rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí. Někteří odborníci soudí na nějakou formu tyfu, kterou se mohl v Uhrách nakazit. Jakou nemocí však Valdštejn skutečně trpěl, a kdyby nezemřel násilnou smrtí, tak by jí pravděpodobně během pár dnů či týdnů stejně podlehl? „Německý historik Golo Mann (ze slavné spisovatelské rodiny Manů, syn Thomase Manna a synovec Henricha Manna) udává z archivu farmaceutické firmy Beyer léky, které Valdštejn dostával. Jsou to většinou projímadla a diuretika s močopudnými účinky. Ovšem těmi se v sedmnáctém století léčilo všechno možné. Jistě však užíval i další medikamenty a léčebné kúry, o kterých se záznamy příliš nešíří – Valdštejn si mohl dovolit nejlepší lékaře své doby.“

Pravdivé světlo do stanovené správné diagnózy vneslo až antropologické vyšetřování Valdštejnových ostatků profesorem Emanuelem Vlčkem v roce 1975. Pan profesor, i když měl k dispozici pouze část Valdštejnovy kostry (protože se s ní po staletí manipulovalo, přenášela se i kradla), mohl vyřknout poměrně exaktní ortel, že „Valdštejn byl na svou dobu vysoké postavy – měl 171 až 172 centimetry, byl silný, ale ne robustní.“ Další informace si můžeme ověřit popisem jistého důstojníka Priorata, který Valdštejna osobně uznal, několik let sloužil v jeho těsné blízkosti: „Vlasy měl barvy havraní (což si lze ověřit na řadě dochovaných portrétů), barva obličeje bledá, měl přísný pohled, hubené tváře, zastrašující výraz obličeje, vysoké a majestátní čelo.“

„Albrecht z Valdštejn trpěl po celý život,“ píše profesor Vlček v Časopise českých lékařů, „přesněji od roku 1604., kdy se nakazil takzvanou uherskou nemocí nedostatečně léčenou syfilidou, která v posledním desetiletí jeho života vedla k vyvinutí tabes dorsalis.“ Medicina má latinu v neobyčejné oblibě. Vybafne na vás dvě slůvka a doktor, ba i medik ví exaktně, že se jedná o nemocnění míchy způsobení naléčenou syfilidou. „Důkazem je periostidida.“ Budeme raději pokračovat v jazyce českém, se vším rizikem, že to bude na úkor přesnosti, ale snad nám matka medicina promine. Takže Valdštejn trpěl zánětem kostní tkáně, který způsobila příjice neboli syfilitis s pokračující přeměnou, některé kosti vykazují šavlovité prohnutí, přičemž dřeňová dutina je nápadně zúžena. Kloubní plochy na obou kolenou jsou typicky oploštěny. Tento nález odpovídá historicky známé potíže při chůzi až neschopnosti chůze v posledních letech života. Podobně lze vysvětlit i postupné ochromení funkce rukou v posledním roce života, kdy Valdštejn nebyl schopen ani podepisovat listiny a korespondenci.

Astrolog Giovanni Battista Seni nad Valdštejnovou mrtvolou, rok 1855

Vévoda však během své nemoci prožíval i stavy vysoké výkonnosti... I to je typické znakem syfilidy. Říká se tomu iritační stádium této choroby. Velký ekonomický a vojenský vzestup Albrechta z Valdštejna však žádným iritačním stádiem nemohl být způsoben. Byl to důsledek jeho až neskutečného organizačního talentu, kombinovaného se stejně neskutečným sobectvím a agresivitou. Musel být nutně vysoký intelekt, což ostatně v jeho rodu nebývalo vzácností. Důkazy na Valdštejnově kostře jsou jasné. Nešlo a nikdy nemohlo jít o dnu, pakostnici, podagru, ale jenom a pouze o pohlavní nemoc lues neboli syfilis, nedostatečně léčenou

„Byla to tehdy choroba zvláště u vojáků velmi častá. Vzácné bylo jenom její pojmenování uherská nemoc – obvykle se jí říkalo morbus gallicus. Toto pojmenování pocházelo z konce patnáctého století, kdy se při obléhání Neapole střetly armády španělská, francouzská a italská. Prostitutky, kterým se říkalo vznešeně markytánky – tehdy nezbytný doprovod všech vojenských ležení – přecházely z tábora do tábora a tak přenášely od Španělů (čerstvě infikovaných syfilidou dovezenou Kolumbovou posádkou z Ameriky) tuto nemoc na Francouze. A ustupující armáda francouzského krále ji roznášela celou cestou od Neapole až do Francie. Odtud pojmenování francouzská nemoc.“

Zbývá jen dodat, že francouzští vojáci válčící v Itálii jí říkali „nemoc neapolská“, že v Rusku to byla „polská nemoc“, no a pro ty, kteří se vrátili nakaženi z Uher, to byla „nemoc uherská“. I pro Albrechta z Valdštejna. Není to možná podstatné, ale snad bychom mohli dodat jednu takovou maličkost... detail, kterého si soudní lékaři při zkoumání Valdštejnových ostatků všimli. Co to bylo? Malá dírka... otvůrek... objevený na lepé lopatce pana generalissima. Na sto procent to prokázat nelze, ale je pravděpodobné, že právě tady se zarazilo ostří partyzány v rukou kapitána Deverouxe, který probodl svého velitele. Život mu tím ukrátil opravdu jen nepatrně. Spíše mu pomohl od nekonečného utrpení.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...