442. schůzka: Odměna pro vrahy

21. prosinec 2003

Jednající postavy čekala onu sobotu 25. února roku 1634 taková velice příjemná záležitost. Banket. Měl se konat na chebském hradě, a pozváni byli vysocí důstojníci, doprovázející Albrechta z Valdštejna, to znamená Adam Erdman Trčka z Lípy, Kristián Ilov, Vilém Kinský a ještě další. Právě na jejich počest zde pořádal chebský velitel John Gordon onen banket. Tím pádem tam byli všichni pohromadě, a nedalo tolik práce je pozabíjet. A o to šlo.

Pozvání na banket bylo přijato s potěšením. Valdštejnovi generálové je považovali za jakýsi důkaz, že se konečně nespolehliví císařští plukovníci odhodlali k projevu solidarity s Valdštejnem. Jediný problém byl v časové tísni, neboť banket měl vypuknout dnes, tedy v sobotu večer. Bylo třeba urychlit všechny přípravy. K těm přípravám patřilo, že nikdo nesměl z hradu uniknout, a za druhé bylo třeba zabránit tomu, aby ve městě vznikly nějaké zmatky nebo snad šarvátky mezi vojskem.

Do večera se to všecko stihlo. Pracovní nasazení realizačního týmů vrahů bylo vynikající. Kolem šesté hodiny večerní přijel z města Chebu na zdejší hrad kočár s Trčkou, Ilovem, Kinským a ještě s doktorem Niemannem. Stráž vzdávala poctu, a hostitel John Gordon uváděl hosty jaksepatří zdvořile a s náležitou úctou na jejich místa v hodovní světnici. Když si všichni odložili, začalo se nosit na stůl. U plných mís a číší se všichni přátelsky bavili o všem možném. Nejvíce o Valdštejnovi, pochopitelně. Na nikom nebylo znát znepokojení. Proč taky. v takové příjemné, vskutku uvolněné společnosti... Byl to prostě moc hezký večer, jako předurčený po mnoha tísnivých dnech k slavné důstojnické pitce.

Pěkně jsme si všecko zopakovali, jako na divadelní zkoušce. Ještě aranžmá jsme si neřekli. To je ovšem důležité. Bez aranžmá žádné divadelní představení, ani to vražedné, nemůže začít. Takže budoucí vrahy máme zatím v úkrytech. Jsou tam už přes hodinu, od hodovní tabule se táhnou chebským hradem libé vůně pokrmů a nápojů, což i vraha musí nutně zneklidnit. Stráže jsou vyměněny a všichni sluhové z panské kuchyně a z předsíní zavřeni do kuchyně pro služebnictvo. Čím méně svědků, tím lépe. Odbila sedmá hodiny večerní, a Walter Leslie (zástupce velitele města), aniž to někdo postřehl, se z hodovní světnice vytratil. Nešel ale vykonat potřebu, nýbrž přikázal strážným zvednout padací most od chebského hradu a klíče si vzal k sobě. A teď už je čas, aby pokynul Walteru Geraldinovi v úkrytu (Geraldin byl velitelem dragounů). No, a mohlo se začít.

Walter Leslie, vojenský velitel města Chebu (uživatel dalibri)

S tasenými zbraněmi se náhle vynořil Geraldin s šesti dragouny před hosty. „Kdo je dobrý císařský?!“ křičel Geraldin; a Butler, Gordon a Leslie vyskočili od stolu s voláním: „Ať žije král Ferdinand!“ To bylo heslo a současně také signál k útoku. Do dveří se hrnul se svými muži ještě Walter Deveroux (další dragounský velitel), a hosté se vzpamatovávali z leknutí. Kinského probodli ještě dřív, než se stačil zvednout od stolu. Zhroutil se pod ranami na stůl, ale Ilov, Trčka a Niemann se chtěli bránit a oháněli se proti útočníkům svými kordy. Ilov to dlouho nevydržel. Podařilo se mu ještě lehce zranit Leslieho na ruce, ale potom ho zdivočelí důstojníci a vojáci ubili. Trčkovi přispěchal z kuchyně na pomoc jeden jeho sluha, ale zaplatil svou věrnost životem, zatímco jeho pán se probil do chodby a utíkal k bráně. Tam stál proti němu MacDaniel (třetí z dragounských velitelů), a ptal se ho na heslo. Valdštejnovo heslo toho dne bylo „Svatý Jakub!,“ na hradě však už platilo heslo jiné: „Rakouský dům!“ Zkrvaveného Trčku, který posledními slovy žádal o milost, srazili vojáci mušketami na zem a MacDaniel sám zasadil ležícímu Trčkovi smrtelnou ránu kordem. Těžce zraněného doktora Niemanna dostihli vojáci až v kuchyni a tam ho dobili.

To všechno trvalo vlastně jenom několik minut. Věru čistá zabijácká práce. Však ji taky provedli profesionálové. Odvedli britskou práci nejvyšší kvality. Možná je to jenom náhoda. možná jakýsi podivný souběh okolností. Ale až na nějakou tu výjimku prakticky všichni vrazi měli křestní jméno Walter. Pouze velitel Chebu měl počestné anglické jméno John. Všichni byli potřísnění krví, jak to už na jatkách, ať dobytčích nebo těch lidských, bývá. Butler, Gordon a Leslie se dívali na mrtvoly zavražděných, které vojáci před jejich očima obírali o všechny cennosti, se kterými se dostavili na ten smrtelný banket. Dívali se na to všechno a pokoušeli se rozumně uvažovat. Bylo možné, že se jejich záměr tak snadno zdařil? Šlo to až neskutečně bez problémů. Jenom. No ano. Jenom to ještě nebylo všecko dokončené. Ještě pořád zbýval v tom domě hned u chebského náměstí, v domě Pachelbelovském, jeden předčasně zestárlý, jinak sotva padesátiletý muž, dosud nic netušící bezbranná lidská troska, bez naděje na jakoukoli pomoc. Jen zázrak ho mohl zachránit. Nebo slitování. Albrecht z Valdštejna.

Zázrak anebo slitování. A co třeba zcela normální, racionální úvaha?. Nebylo by nyní ze všeho nejsnadnější bezmocného vévodu prostě zatknout, naložit do kočáru a poslat do Vídně císaři jako takový dáreček, jako živou kořist? To by snad šlo, ale... Copak ta chebská atmosféra byla už natolik nabitá zradou a bestiálním vražděním, že se v ní nemohlo ozvat trochu soustrasti a střízlivosti? To by ale chtělo poněkud hlubší a delší úvahu, a na tu nebyl čas. Bylo nutno přivolat další dragouny do města a udržet pořádek. Ještě pořád hrozilo nebezpečí, že by se mohla vzbouřit trčkovská pěchota, a tomu bylo třeba předejít. Popravdě - na rozsudek smrti nad Valdštejnem to vliv nemělo. Butler, Gordon a Leslie už neměli žádné zábrany. Proč ho tedy chtěli? Proč ho museli zabít? Protože Valdštejn byl ten úplně poslední, kdo je ještě mohl usvědčit z proradnosti, mohl svědčit, že mu přísahali (a to opakovaně) věrnost, a proto musel zemřít jako ti ostatní. Neměl šanci. Ani tu nejmenší. Valdštejn ještě žil, ale vlastně byl už mrtvý.

Leslie organizoval pořádek ve městě a mezi trčkovskou pěchotou – mnoho nechybělo a náhodný výstřel ho skoro připravil o život. Gordon zůstal na hradě, a Butler, ten vedl tlupu dragounů, která měla zavraždit Valdštejna. Bylo už mezi desátou a jedenáctou hodinou a přes všechnu opatrnost spiklenců bylo ve městě mnoho hluku. Městští strážní byli notně postrašeni, když se před nimi vynořili dragouni se zbraněmi v rukou důstojník v jejich čele se na ně osopil, aby táhli po svých. Butler řídil celou akci z ulice. Geraldina poslal s jeho dragouny, aby obsadili všechny východy z domu, a Deveroux se už dral do dveří se svou skupinou. Potyčka se stráží byla krátká, ale Deveroux si přitom zlomil kord. Nejbližšímu vojákovi vytrhl z rukou partyzánu.

Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu

Ty stará, křivopřísežná, rebelantská šelmo!

„Deveroux popadl partyzánu a hnal se přede všemi do prvního poschodí Pachebelovského domu. Jedno páže probodli, druhé odhodili stranou. A potom už stál Walter Deveroux, kapitán Butlerova dragounského pluku, tváří v tvář vévodovi frýdlantskému. Valdštejn byl v noční košili a až do tohoto okamžiku nechápal, co se vlastně děje. Žádná informace o tom, co se stalo na chebském hradě, se k němu nedostala a už ani nedostane. Na malou chviličku se zarazil i Deveroux. To nebylo jenom tak, vztáhnout ruku na tohoto všemocného člověka. Pak si ale výkřikem dodal odvahy. Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!“ A Valdštejn stačil jenom slabě pozvednout ruku – pravděpodobně stačil cosi říct, znělo to jako Pax! neboli Mír!, ale to už je možná jenom legenda – po krátkém zaváhání probodl Deveroux generalissimovu hruď, a ten klesl k zemi. Jeden z dragounů ho chtěl vyhodit z okna, ale Deveroux tomu zabránil. Valdštejn byl mrtev.

Na rozkaz nového velitele všech císařských vojsk Waltera Butlera byla nahá mrtvola frýdlantského vévody dopravena na dvůr chebského hradu, kde ji vojáci položili vedle mrtvol Adama Erdmanna Trčky, Kristiána Ilova, Viléma Kinského a Jindřicha Niemanna. Teprve ráno byli mrtví uloženi do hrubých rakví z neohoblovaných prken, v jakých se pohřbívají vojáci padlí na bojišti, a rakve byly přeneseny do hradní kaple. Butler čekal na další rozkazy a zatím se staral, aby zajistil všechen majetek po zavražděných a vyplatil první odměny důstojníkům, kteří na sebe vzali úlohu katů. Vrchní strážmistr Geraldin dostal 2000 tolarů, kapitán Deveroux, kapitán von den Burg, kapitán MaxDaniel po tisíci tolarech a třicet šest dragounů Butlerova pluku po pěti stech tolarech na muže. Tak, jak to bylo předem přislíbeno.

Náš starý známý Ottavio Piccolomini, když se o vraždě nazítří dozvěděl, nařídil bez dlouhého rozmýšlení, aby mrtvoly byly dopraveny do Prahy a tam vystaveny na potupných místech pro výstrahu. Hra na potrestání zrádců se musí dohrát do konce! Generál Gallas se v posledním okamžiku této publicity přece jenom zalekl. Průvod se už vydal ku Praze, ale dostihl ho Gallasův rozkaz, který všechno rušil. Což se stalo, když se právě zastavili ve Stříbře, a právě tam byl Valdštejn ve vší skromnosti poprvé pochován. Stalo se tak v minoritském klášteře – císař dal totiž souhlas, aby se rodiny postaraly o pohřeb. Mnoho mil odtud zůstala ve Valdicích u Jičína (právě tam, kde se dnes nachází z nejtěžších českých věznic) rozestavěná hrobka, kterou začal vévoda frýdlantský budovat pro sebe a pro svou rodinu před půl rokem. Na čemž ovšem teď už pramálo záleželo.

„Už první ohlas Valdštejnovy smrti nesl všechny znaky senzace. Zatímco tiskaři se snažili co nejrychleji vysázet vzrušující zprávu o smrti frýdlantského vévody a podnikavější z nich sháněli i ryté štočky, aby novině dodali na přesvědčivosti – zdá se to nepředstavitelné, ale internet, televize, ba ani rozhlas tehdy ještě neexistovaly, „výroky a názory současníků českých zemích v těch prvních dnech Valdštejna téměř jednoznačně odsuzovaly.“ Jestli on si za to nakonec nemohl sám! „Tak ještě nikdy neminul trest předešlý zločin, byť i se to dálo někdy chodem zdlouhavým,“ psal pět dnů po Valdštejnově smrti opat Questenberk, který mrtvého neměl nikdy příliš v lásce: „Tak tedy zničen leží kníže hvězd s přívrženci svými, o kterých se říká, že při porodu nejhroznějšího monstra pomáhali. Tak ať se stane všem, kteří úklady strojí životu a královstvím císaře našeho a krále!“

Ottavio Piccolomini, který nařídil, aby mrtvoly z Chebu byly dopraveny do Prahy a tam vystaveny na potupných místech pro výstrahu (uživatel Plenz)

Pan opat byl věrným Habsburkovým poddaným na věčné časy a nikdy jinak. „Byl to tyran, zrádce, rouhač, muž krve, zlotřilý Čech!“ Spílal přičinlivě na adresu padlého vévody. Sám byl původně nízkého původu, ale neváhal Valdštejnovi vyčíst, že „císař náš žebráka ze smetiště pozvednuv, nejenže s knížaty pohromadě frýdlantského posadil, ale i přede všemi knížaty přednost mu dal.“ Ten nenávistný tón nebyl u nás ojedinělý. Přidali se i četní jiní. Omočil si i Valdštejnův vlastní švagr a kdysi jeho velký podporovatel, Karel starší ze Žerotína: „Jaký strom, jakové ovoce, jaké dílo, taková záplata, jaká služba, taková odměna.“ Pověst o Valdštejnově zradě se po jeho smrti velmi obratně šířila po celém království, vykonala své a ulehčila nakonec mnoha lidem i Žerotínovi postoj k chebské vraždě. Byl zabit, aby nemohl uskutečnit spiknutí proti císaři. Prostě došel spravedlivého konce. A v tom se – zdá se – naplnila docela moudrá slova slavného kardinála Richelieua, jimiž komentoval Valdštejnovu smrt: „Dobrá nebo špatná pověst závisí na posledním úseku života. Dobro i zlo se dostává k potomstvu a lidská zloba dopouští, že je jedno jako druhé.“

Ještě předtím, než byla „causa Valdštejn“ vyřízena, tak se už na frýdlantských statcích pohyboval jistý pan plukovník Pucheim. Jeho poslání bylo důležité: jménem armády měl konfiskovat majetek zrádce. Byly s tím poměrně velké zmatky, protože místodržící v Praze se obávali že mnoho z Valdštejnova majetku bude rozkradeno ještě dřív, než se bude konfiskovat. Za necelé dva týdny po Valdštejnově smrti (ještě dřív, než byly odslouženy všechny mše díkůvzdání, které si objednal císař za záchranu z osidel zrádného Valdštejna), začalo z Vídně vydatně pršet. Co to bylo za deštíček? Inu, zlatý deštíček to byl. Statisícové dary. „Podle pozdější rekonstrukce historika Tomáše Bílka bylo zabaveno Valdštejnovi, Trčkům, Kinskému, Ilovovi, Schaffgotschovi a Niemannovi majetku asi za 15 000 000 zlatých.“ S dnešním kursem lze těžko srovnávat. Laicky lze odhadnout, že na místě milionů bychom si mohli dosadit miliardy.

„Z toho jenom Valdštejnův majetek se dal odhadovat na necelých 10 milionů, a to ještě do té sumy nezapočítáme několik milionů, které zůstal císař Valdštejnovi dlužen. Šlo většinou o jmění uložené ve vlastnictví statků v Čechách, zanedbatelné však nebyly ani hotové peníze a movitosti. Cena zařízení ve vévodově pražském paláci na Malé Straně se odhadovala na více než 70 000 zlatých, cena klenotů a stolního nádobí z drahého kovu na 135 000 zlatých, zásoba mědi na 30 000 zlatých, peněžní hotovost činila 150 000 zlatých, přičemž bylo pozoruhodné, že ji tvořila z větší části zásoba nejhodnotnější mince zlatých dukátů. Částku několika set tisíc zlatých představovaly zásoby obilí, dobytka a jiného hospodářského inventáře na Frýdlantsku. Trčkovské bohatství reprezentovala suma přes tři a půl milionu zlatých, majetek Viléma Kinského 600 000 zlatých, u ostatních postižených šlo o menší jmění. To všechno se dostalo do koloběhu císařských darů a odměn dřív, než odhadní komise skončily svou práci.“

Soudím, že zástup zájemců valdštejnský a ještě další majetek byl dlouhý, velice dlouhý, možná ještě delší, než bývá na Pražském hradě jednou za čas fronta na korunovační klenoty... To srovnání není od věci. Kdopak si přihrábl největší hromádku? Lví podíl pro sebe ukořistili zástupci armády. Té armády, kterou Valdštejn z vlastních prostředků vybudoval pro císaře? Přesně téže. Generálové, maršálci, nejvyšší vachmistři, plukovníci, dvorští vojenští radové, lidé zavázaní Valdštejnovi za svou vojenskou kariéru i jeho osobní nepřátelé, všichni se přiživili. Všichni se snažili urvat si, co se jenom dalo. Podíl připadající na nového generalissima Jana Matyáše Gallase vyrostl na téměř milion zlatých – to máme panství Frýdlant s Libercem a Smiřice – další stotisícová dominia připadla Ottaviu Piccolominimu, Janu Aldringenovi, Rudolfu Colloredovi, Giovannimu Isolanovi a ještě jiným a dalším. Jičína se zmocnil Rudolf Tiefenbach, Velíš schlamstl Jindřich Šlik, Hostinné si strčil do kapsy Vilém Lamby, v Semilech se uvelebil Mikuláš Desfours. Toho posledně jmenovaného prohlásil kdysi Valdštejn za nejnestydatějšího loupežníka mezi plukovníky. Inu, dostál své pověsti. Což ovšem zdaleka nejsou všichni zájemci o svůj podíl se přihlásil čile Balthasar Marradas, také nový velitel Prahy Arnošt Suys, a další markýzové a plukovníci a vachmistři, jejichž osudy byly s Valdštejnem spojeny v dobrém i zlém.

Moment... a co ti tři plukovníci, kteří se „zasloužili“ o poslední akt valdštejnské tragédie? Ten povedený britský import Butler, Gordo, Leslie? Zásluhy Williama Butlera byly oceněny nejvýš – dostal Valdštejnovo panství Doksy s Berštejnem a Deštnou plus hraběcí titul nádavkem, taky hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Na krk. Kam si ho pověsil, nevím. A copak chebský velitel Gordon? Co zbylo naň? Císař mu daroval valdštejnská panství Smidary a Skřivany, odhadní cena necelých 200 000. A Walter Leslie? Ten vzal za zavděk trčkovským Novým Městem nad Metují – za pouhých 130 000 zlatých. Po žádné vítězné válce nebyla soldateska zahrnuta tak obrovskými dary jako za vraždu sesazeného císařského generalissima. On se taky generalissimus nemorduje každý den, že.

Žádný akt vojenské odvahy a statečnosti nevynutil vojákům z povolání tak dalekosáhlá vojenská uznání. Skoro to vypadá, jako by si těmi dary císař vykupoval... co asi? Že by klid svědomí? Ten už měl dávno vymodlený. Valdštejnská konfiskace nezůstala příliš daleko za konfiskací pobělohorskou, svým společenským a politickým dosahem se jí velice přiblížila. Zabavený majetek rozchvátili. No, je to hnusné sloveso, ale pravdivé. Rozchvátili až na výjimky samí přivandrovalí cizinci z nejrůznějších koutů Evropy. Takřka přes noc se vžili do nové úlohy bohatého českého panstva. „Poslední nevyřízený účet předložil císaři dragounský kapitán... vlastně ne, už podplukovník Walter Deveroux.“ Vrah... nebo jemněji Valdštejnův kat.

„Hovořil za sebe a hájil i zájmy ostatních vrahů, kteří vykonali tu nejšpinavější práci a byli odbyti několika stovkami na dlaň hned po vraždě. Deveroux opravdu nebyl nadán zvláštním důvtipem, ale když se šířily zprávy o fantastických darech vysokým důstojníkům, pochopil i on, že těch tisíc tolarů a pár kradených cenností představovalo jenom almužnu ve srovnání s tím, co získali plukovníci, generálové a dvorští váleční radové. Kromě toho brzy zjistil, že chebská vražda ho proslavila ve špatném smyslu, protože se ho teď lepší lidi stranili a z domova v Irsku dostával tak znepokojivé zprávy, že se bál pomýšlet na návrat. Dospěl k poznání, že udělal nejhorší práci za někoho jiného, a protože ho svědomí netížilo tolik jako starost, aby nepřišel zkrátka, začal na císaři vymáhat výkupné.“

Došly páně Deverouxovy nároky sluchu ve Vídni? Došly, ale trvalo to. Císař jako by najednou nechtěl o muži, který zabil Valdštejna, nic slyšet. Jeho žádosti o odměnu se císařští radové dotýkali jenom s velkou nechutí, až za dva roky po tom mordu byl Deveroux v tichosti odškodněn. Dostal trčkovské statky Dobrovítov, Chlum a Krchleby v čáslavském kraji, a to ještě s podmínkou, že vyplatí podíly svým společníkům na tom krvavém díle, jímž si dvůr nechtěl mazat ruce. Čistý podíl Waltera Deverouxe byl něco přes 40 000 zlatých. Přibližně dvacetina toho, co si ukořistil Gallas, třiasedmdesátý díl ze všeho jmění zkonfiskovaného chebským obětem. Ale moc si majetku tento nový český statkář neužil. Za tři roky zemřel v Praze na mor.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy

Koupit

Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.