441. schůzka: Ty špatná, křivopřísežná, stará rebelantská šelmo!

Ještě v červenci roku 1633. převládalo na vídeňském dvoře mínění, že Valdštejn pouze chybuje a že snad nestačí armádu vést, jelikož je vážně churav. Na konci listopadu byl však už frýdlantský vévoda označován za zloducha, který si nebezpečně zahrává s osudem monarchie a ohrožuje císařský trůn. V obviněních Valdštejna chybělo už jen slůvko zrada, ale i tak míra nespokojenosti rychle překročila únosné meze. Pro některé císařské rady už otázka „s Valdštejnem či bez Valdštejna“ neexistovala. Oni ho už prostě odepsali jako vyřízenou veličinu a horlivě se dožadovali jeho odstranění.

Ještě před týdny oslavovaný hrdina a nedotknutelná hvězda na poli evropské politiky, a teď kdyby byl Valdštej zboží, tak by byl na odpis. Generalissimus přerušil tažení do Bavorska (jako důvod uváděl obavy, že Švédové vtrhnou do Čech), a bez ohledu na to, co si myslí císař, si to namířil do Plzně (což vyvolalo zděšení, protože to znamenalo, že armáda přezimuje nikoli za hranicemi, ale doma). Císař napsal Valdštejnovi dopis v nemilostivém tónu, ale Valdštejn už nějaké dopisy nehleděl a hledal si pohodlný kvartýr v Plzni. Začátkem prosince tu byl už soustředěn jeho dvůr a začal se zařizovat na dlouhý pobyt. Plzeňští měšťané se měli nač těšit. Podle rozkazu byli povinni dodávat na každého muže z vévodova doprovodu denně dvě libry masa a dva mázy piva a navíc na každého koně čtvrt strychu ovsa.

Vévodův dvůr čítal podle tohoto rozkazu 899 lidí a 1072 koní! Patřili k němu 64 lidi v kuchyni, z toho čtyři francouzští kuchaři, jeden mistr na pečeně a kuchař specializovaný na výrobu paštik, dále ochutnávač, kuchařský písař, nákupčí, 12 řezníků, pekař, sklepmistr s pomocníky, myslivci a sokolník. Stolní nádobí a stříbro měli na starosti 23 lidé, drabantů bylo 51, ve stájích bylo zaměstnáno 137 podkoní, kočí a pacholků, k dopravě zavazadel bylo určeno 530 koní, ve vévodově vojenské kanceláři bylo 70 lidí, vévodovi komorníci, lékaři, lékárníci, astrolog a vůbec osoby v nejbližším dvorním kruhu – dohromady 157 lidí a 205 koní. Zbytek připadal na hlavní hodnostáře Valdštejnova dvora, z nichž každý měl právo vydržovat si velký počet sloužících. A navíc se do města nastěhovalo vojsko a každý se snažil pro sebe získat nejpohodlnější kvartýr a užívat volných dnů zimního odpočinku.

Tomu se říká přezaměstnanost! Dostat tahleta čísla do rukou některý ze současných věhlasných ekonomických analytiků, roztrhal by takovou nehospodárnost na cucky. Pokud by si ovšem uchránil hlavu na krku (ve Valdštejnově době, samozřejmě). Vévoda se o takové prkotiny nestaral, to dá rozum.Vévoda měl jiné starosti. Vévoda stonal. Když chtěl vévoda po svých důstojnících souhlas, že jej podporují a že se do žádného Bavorska teď na zimu nepotáhne, musel to za něj vyřídit polní maršálek Kristián Ilov. Všichni s ním souhlasili. Do zimního tažení se nikomu nechtělo. Komu by se taky chtělo z těch vyhřátých plzeňských kvartýrů. Odhlasovali Valdštejnovi podporu. Jakou měla cenu, ta podpora? Platila. Tedy: do té doby, než se odhlasuje zase nějaká jiná.

„Jednoho dne mne zavolal a po dlouhém úvodu, v němž zlehčoval jméno a moc Vaší císařské Milosti a přeháněl krutovládu ministrů a všeobecný nevděk k vojákům, protože prý se u usiluje o utrmácení vojska, příliš špatně placeného, bez úmyslu upokojit armádu, ale se snahou pokořit ho a zbavit velení, objasnil mi, že se rozhodl, aby nezadal své pověsti pokusit se o vlastní štěstí s přívrženci, které hodlal najít mezi vším tím vojskem, pak spojit svá vojska s vojsky nepřátel a vést boj v dědičných zemích tak dlouho, dokud by se nezmocnil osoby Vaší císařské Milosti a nevyhladil z kořene tento nejvznešenější panovnický dům nejen v Německu, ale všude tam, kde se rozkládá jeho panství.“

Toto měl údajně Valdštejn Piccolominimu říct. Zpráva o tom rozhovoru asi odpovídala skutečnosti. Valdštejn se někdy na konci prosince 1633 rozhodl rozejít se s císařem a udělat první kroky k navázání styků s nepřítelem – se Saskem a se Švédskem. Spojení s nepřítelem připadalo Valdštejnovi jako spása před císařem a vídeňským dvorem, protože v té době už přestal věřit na jakékoli dorozumění a podléhal strachu, že odchod z čela armády nebude pro něho znamenat úplnou zkázu. A bez armády se sebevědomý a panovačný Valdštejn cítil bezbranný proti všem nepřátelům. Piccolomini, jak už bylo řečeno, si nenechal důvěrný rozhovor s Valdštejnem pro sebe. Ve Vídni je měli od Piccolominiho přímo express.

„Vévoda, aby zaslepil katolíky, mi oznámil, že má v úmyslu navrátit příslušným prelátstvím církevní statky, které jim uchvátili luteráni. Dále zamýšlel postoupit Burgundsko a Lucembursko francouzskému králi, když za to vydá města, která má obsazena v Alsasku a dá flanderským provinciím nezávislost a svobodu. A přistupuje k důvěrnějším štědrostem, chtěl dát část Slezska polskému králi, aby ho získal pro svůj spolek, jak se o tom mělo jednat, anebo kdyby král nechtěl k tomu svolit, pozdvihnout proti němu kalvíny a rozdmýcháváním takových roztržek zabránit, aby proti němu nemohla z oné strany vojska vytrhnout. Markrabství moravské udělil hraběti Trčkovi, vévodství hlohovské se všemi statky hraběti Gallasovi, panství friulské hraběti Colloredovi a pánem panství kladského se statky hraběte Slavaty, jakož i vévodství těšínského činil mě a již mi přikazoval, aby se uvázal se svými pluky v jejich držení, a poslal proto své dragouny do Kladska. A tímto způsobem rozdělil svět.“

Úplně celý svět tím Valdštejn nerozdělil, ale notnou část Evropu nově rozporcoval notným dílem. Piccolomini se s tím vším ovšem nesvěřil pouze císaři. Potřeboval mít pro nejbližší budoucnost spojence, se kterými se dohodne na konfiskacích. A konfiskovat se mělo nic menšího než Valdštejnovo dominium. To sice mělo pořád svého pána, ale – na jak dlouho? „A tak se sešli ti tři: Piccolomini, původem Ital, Valdštejnův plukovník; dále Gallas, rodem z Tridentska a císařský generál; a do třetice byl do spolku přibrán Coloredo-Waldsee, toho času jeden z velících generálů ve Slezsku.“

Spiklenci proti spiklenci

Spiklenci proti spiklenci. Spíš než na spiklence vypadal teď Valdštejn na pacienta. Po Vánocích ve 33. roce na něho zaútočila nemoc a donutila ho ulehnout. Do Plzně byl povolán vévodův osobní lékař. Valdštejn musel celé hodiny trávit v lázni, den co den mu byly chirurgicky odstraňovány nové nádory na nohou, ale ani odpočinek na lůžku, ani spousta nejrůznějších léků Valdštejnovo utrpení nezmírňovala. Plzeňský apatykář Hess si připisoval každý den na účet frýdlantského vévody nové položky za osvěžující nápoje, projímadla, vonné látky, léky pro pocení, masti a náplasti, zatímco v okolí vévodově se začalo mluvit o tom, že Valdštejnovi už mnoho času nezbývá. Vévoda chřadl lidem před očima a byl stále podrážděnější. Bolesti neustávaly ani po lécích, ani po koupelích nohou ve vřelém tříslu, kterého používali plzeňští jircháři k vydělávání kůží. Lékaři nevycházeli ze starostí, protože nemoc nejenže neustávala, ale ohlašovaly se i další komplikace, se kterými si nevěděli rady.

Kdybych se nebál pekla a čertů, vzal bych si ten nejsilnější jed, abych se konečně zbavil toho utrpení.

„Kdybych se nebál pekla a čertů, vzal bych si ten nejsilnější jed, abych se konečně zbavil toho utrpení,“ prohlásil tehdy Valdštejn. Jako důkaz fyzického úpadku nám zůstaly jeho podpisy. Zpočátku energické hieroglyfy se proměnily v roztřesený, stařecky nepevný podpis ze začátku roku 1634. Valdštejnova ruka už nikdy nenabyla své jistoty a její ochablost byla stále nápadnější.

V Plzni proběhlo ještě jedno hlasování. Kvůli čemu? Ale stále kvůli tomu samému, kvůli věrnosti Valdštejnovi. Takové hlasování proběhlo už několikrát. Nebylo to trapné pořád se ubezpečovat o tomtéž? Tentokrát se podařilo vpašovat do reversu (neboli do listiny s přísahou), že plukovníci budou podporovat Valdštejna bez ohledu na to, zda nadále bude nebo nebude ve službách císaře. Nastala vřava, byly taseny kordy, opilé hlasy vyhrožovaly smrtí. Nakonec dvaačtyřicet podpisů na reversu bylo, leč sedm jich chybělo. S tím cárem papíru se druhý den zrána vydala delegace důstojníků k nemocnému Valdštejnovi. „Nenechal je dlouho čekat. Ležel na loži, a když viděl, jak je jim pohled na nemocného nepříjemný, vyhrnul si košili a ukázal jim tělo vyhublé na kost. Tak, až na kostlivce se udřel v císařských službách, prohlásil důstojníkům, v nichž tato chřadnoucí postava vzbuzovala spíše odpor než soustrast. Účinnější byl jeho řeč. Prohlásil, že chtěl odstoupit z velení armády, včera se však ukázalo, že důstojníci stojí za ním, a proto se rozhodl zůstat generalissimem. Kdyby se však při podepisování reversu objevily rozpory, vrchní velení neprodleně složí. Důstojníci po tomto proslovu odešli do předpokoje k poradě. Byla to porada krátká a tichá. Když se vrátili k Valdštejnovi, prohlásili, že s jasnou myslí schvalují revers a že se omlouvají za excesy některých kavalírů minulého dne, které způsobilo opilství.“

To se stalo 13. ledna 1634. Celých jedenáct dní císaři Ferdinandovi trvalo, než podepsal patent, kterým zbavoval Valdštejna vrchního velení armády a svěřoval toto místo s prozatímní platností jeho dosavadnímu zástupci generálu Gallasovi. Všem generálům, důstojníkům a vojákům se přikazovalo, že nemají nadále poslouchat rozkazy Valdštejna a jeho generálů Ilova a Trčky. V tom patentu se vyhlašovala amnestie pro všechny, kdo podepsali v Plzni Valdštejnovi revers věrnosti. Výjimky měla ta amnestie tři: byly spojeny se jmény Valdštejn, Ilov a Trčka. K patentu byl připojen ještě tento příkaz: „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít!“ Tento dovětek, tajený déle než sám patent, byl ve skutečnosti rozsudkem smrti nad Valdštejnem.

„Valdštejn stále zůstával v Plzni. Císař záměrně ještě několik týdnů po podepsání rozsudku Valdštejna mystifikoval svými dopisy, protože se v nich na něho obracel jako na vrchního velitele a dovolával se i jeho rady v některých záležitostech. Šlo o logický důsledek zákeřného rozsudku, který Valdštejnovi neponechával nejmenší možnost k obraně. Podvod s dopisy byl ve srovnání s vynesením ortelu mnohem menším zlem, a když už císař jednou rozsudek nad Valdštejnem podepsal, nemohl zaváhat nad tímto podvodem, protože by jeho exekuci ohrozil.“ Dozvěděl se Valdštejn o císařově ortelu? A dozvěděl se vůbec o něm? Ale ano, doneslo se mu to. Ale pozdě. Řekli mu to až 21. února navečer. Konec. Pro Valdštejna? To ne. To by nebyl on. Ale byl to přece na smrt unavený muž. Pod tíhou bolestí skutečně několikrát hlasitě zauvažoval o sebevraždě, aby učinil konec tělesné trýzni, ale ve skutečnosti se stále nevzdával.

Patent, který prohlašuje Valdštejna za psance

Když si sám přečetl císařský patent, který ho prohlašoval za psance, jeho rozčilení neznalo mezí. Nechal se unášet proudem urážek, hrozeb a nadávek, v hysterickém vzteku ze sebe chrlil všechny své skutečné i vysněné plány na pomstu císaři, který mu za jeho věrné služby odplácel hrubým nevděkem. Vůbec se neohlížel, kdo ho při tom vidí. Přestal, až vysílením nemohl dál. I když jeho soudnosti valem ubývalo, přece jenom pochopil, že ho čekají nejhorší dny jeho života a že v nejkrajnějším případě bude muset začít od samého začátku; nevěřil však, že je ztracen a že už se všechno obrátilo nadobro proti němu. Jeho víra, ta se stala vzpruhou i lidem kolem něho, kterým se životní plány sesypaly jako domečky z karet. Jestliže Valdštejnovi zůstala vůle žít a bojovat, znamenalo to naději i pro ně. Valdštejn rozhodně nemínil v Plzni čekat, až bude obklíčen a zajat a až ho budou důstojníci, kteří se před ním kdysi třásli hrůzou nebo zalykali vděčností, nutit, aby se pokořil císaři. K úniku z Plzně zbývala prakticky už jen jediná cesta, a to směrem na Cheb.

„Celou noc z 21. na 22. únor bylo v Plzni rušno. Vévodovi sluhové balili zavazadla a nakládali je na vozy, vojáci se připravovali k dlouhému pochodu a u vévody se konaly poslední porady. Časně ráno byla kolona připravena k pochodu a mohla vyrazit. V Chebu před devíti lety začal Valdštejn slavnou dráhu císařského generalissima; krátce předtím matematik Jan Kepler vypracoval jeho druhý horoskop. Byl už těm temným, nepříjemným událostem, které Kepler předpovídal pro začátek roku 1634, konec? Mohl se Cheb stát ještě jednou šťastným místem pro nový vzestup Albrechta z Valdštejna?“

Z Plzně do Chebu to musel v ty mrazivé únorové dny hotový úprk... Ne, pochodovalo se pomalu. Valdštejn trpěl krutými bolestmi, takže ho museli vézt opatrně na nosítkách, upevněných mezi dva silné koně. Do Chebu se dostala jeho výprava 24. února mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Nastal shon, vojáci se stěhovali do nových příbytků. Frýdlantskému vévodovi přenechal velitel města, John Gordon svůj dosavadní byl v Pachelbelovském domě, a sám se přestěhoval na chebský hrad – ve dvaceti osmi dalších měšťanských domech byli ubytováni členové Valdštejnova dvora se služebnictvem. Ten útěk do Chebu se podařil Valdštejnovi kupodivu snadno. Pro celý štáb – důvod k optimismu.

V té době už byla známa tři jména mužů, kteří zabijí Valdštejna. Přímo tak se tomu samozřejmě neříkalo, ale o nic jiného nešlo. Všichni tři pocházeli z britských ostrovů. Byl to velitel města Chebu plukovník John Gordon, jeho zástupce, rovněž plukovník Walter Leslie a pak ještě jeden Walter, také plukovník, příjmením Butler. Večer 24. února spolu ti tři hodně pili. Pití mělo navodit přátelskou atmosféru a oslabit nedůvěru, kterou všichni navzájem pociťovali. Nebylo to věru právě lehké, spolčit se k takovému činu... Ti tři plukovníci se ocitli před rozhodováním o svém vlastním osudu. A o osudu Valdštejnově... O tom taky, ale řekl bych, že šlo hlavně o jejich životy. Ten Valdštejnův byl už stejně spočítaný. Všichni byli odhodláni ke svému činu, ale přesto se v nich probouzela hrůza malého člověka před velkým generálem... a možná i určitá profesionální etika. Vražda vysokého důstojníka představovala ve stavovském povědomí profesionálních žoldnéřů abnormalitu, se kterou se spiklenci nemohli tak snadno vyrovnat. Dohodli se, že se pokusí Valdštejna zajmout, ale všichni tři už stejně tušili, že toto jejich předsevzetí představuje nejméně vhodné řešení a že úspěch jim může zaručit pouze vražda.

„V sobotu ráno 25. února svolal vévoda k poradě Ilova, Trčku a Kinského. Bylo nutno upevnit v Chebu pozice a rozeslat posly k zahraničním spojencům. Poté si Ilov nechal předvolat plukovníky Butlera, Gordna a Leslieho a ubezpečil je, že je zvykem habsburského domu odměňovat služebníky panstvím nebo knížectvím, což je znamení, že obdarovaní nebudou dlouho žít, protože je Habsburkové dají otrávit. Kdo však půjde s vévodou do dobrého i zlého, odmění ho Valdštejn statky i velitelskými hodnostmi ve vojsku.“ Věřili mu? Nevěřili. Ani slovo. Pochopili, že Valdštejnova situace je naprosto beznadějná a na jeho zajetí už nikdo nemyslel. Valdštejn a jeho společníci musejí být co nejdříve zavražděni! Walter Leslie to vyjádřil stručně a jednoznačně: „Zabít zrádce!“ Zabít... Ale jak to udělat? Uvažovali o tom, že dají Valdštejna, Trčku, Ilova a Kinského přepadnout svými vojáky v jejich bytech a uškrtí je. To nebylo příliš složité, ale mohlo to vzbudit ve městě zmatek, z čehož hrozilo nebezpečí, že spiklenci ztratí kontrolu nad situací a dojde k nějakým nepředloženostem. Takže nějaké nové, příhodnější, elegantnější řešení... Co třeba... co kdyby se podařilo vylákat Kinského, Trčku a Ilova na Chebský hrad. Dobře, ale pod jakou záminkou? No mohl by se tam konat na jejich počest banket. Všichni by byli pěkně pohromadě, a nedalo by tolik práce je pozabíjet. To by byl docela racionální nápad...(kdyby nešlo o vraždu, samozřejmě).

Pozvání na banket bylo přijato s potěšením. Valdštejnovi generálové je považovali za jakýsi důkaz, že se konečně nespolehliví plukovníci odhodlali k projevu solidarity s Valdštejnem. Jenomže ten banket se měl odehrát už dnes, tedy v sobotu 25. února. Bylo třeba urychleně vykonat všechny přípravy. Především nesmí nikdo, ale nikdo z hradu uniknout, a za druhé musí se zabránit, aby ve městě vznikly nějaké zmatky neb dokonce šarvátky mezi vojskem. Do večera byly všechny přípravy ukončeny. Pracovní nasazení realizačního týmů vrahů bylo prostě vynikající. Kolem šesté hodiny večerní přijel z města Chebu na zdejší hrad kočár s Trčkou, Ilovem, Kinským a doktorem Niemannem. Ten posledně jmenovaný byl Valdštejnovým vojenským kancléřem rytmistrem. No, a měli bychom tu všechny.

Stráž vzdávala poctu a hostitel Gordon s patřičnou zdvořilostí uváděl hosty na jejich místa v hodovní světnici. Když si všichni odložili klobouky a kordy, začalo se nosit na stůl. U plných mís a číší se všichni přátelsky bavili o všem možném. Nejvíce o Valdštejnovi, pochopitelně. Na nikom nebylo znát znepokojení. Proč taky... v takové příjemné, uvolněné společnosti?... Byl to hezký večer... jako předurčený po mnoha tísnivých dnech k slavné důstojnické pitce. „Tak uplynula asi hodina a vrahové v úkrytech začali být netrpěliví. Mezitím byla vyměněna stráž a všichni sluhové z panské kuchyně a z předsíní zavřeni do kuchyně pro služebnictvo. Potom, po sedmé hodině večerní, se plukovník Leslie, aniž to někdo postřehl, z hodovní světnice vytratil. Strážným přikázal zvednout padací most a klíče od brány si vzal k sobě. Teď byl čas, aby vydal pokyn. Velké chebské vraždění mohlo začít.“