440. schůzka: Spiknutí

Albrecht z Valdštejna byl na podzim roku 1632 rozhodnut, že větší část císařské armády rozmístí k zimnímu odpočinku na území Saska. Bez ohledu na válečnou taktiku Švédů, kteří nechtěli zimní přestávku v bojích respektovat, považoval zimní odpočinek vojska za nutný.

Kdyby větší část jeho armády přezimovala v Sasku, ušetřil by tohoto břemene císařské země, pomstil by se za předchozí přezimování saského vojska v Čechách a zvýšil by tlak na Sasko, aby přistoupilo k míru. Před touto hrozbou mohli saského kurfiřta zachránit jenom Švédové a švédský král Gustav Adolf obratem projevil touhu pomoci.

Generalissimus to za tento rozkaz od svých kritiků schytal, ale jeho rozhodnutí o ústupu nepostrádalo logiku. Vyhlídky na konečné vítězství se zdály i po příchodu posil nepatrné a nevyvážily riziko dlouhé bitvy. Ztráta větší části trénu, mnoho mrtvých a raněných, únava armády i nedostatek dělostřelecké munice – to všechno znamenalo vážné oslabení. I kdyby byl Valdštejn plný síly a odhodlání, patrně by on ustoupil, ale Valdštejn u Lützenu byl raněn a smrtelně unaven a není tudíž divu, že neměl k pokračování v boji žádnou chuť. Kromě toho on přece mohl klidně lützenskou bitvu vydávat za svůj úspěch, protože útok Švédů odrazil. A smrt krále Gustava Adolfa cenu úspěchu podtrhovala. Jak to tak bývá, i padlému švédskému panovníkovi byla připsána (kdoví, možná až za hodně dlouho poté, co je měl údajně říct) poslední slova. Tahleta to měla být: „Mám dost!“ Popřípadě (podle jiné verze): „Dostal jsem to. Příteli, ty se zachraň!“

Ze všech padlých v bitvě u Lützenu se největších poct dostalo polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu. Jeho tělo bylo dopraveno do Prahy, vystaveno v rakvi v kostele svatého Tomáše na Malé Straně a zobrazeno jakýmsi malířem. To všechno na příkaz Valdštejna, který rozhodl, že Pappenheim bude pohřben společně s jeho bratrancem Pertoldem z Valdštejna v nově vystavěné kapli ve strahovském kostele. Tamtéž mělo být pohřbeno i srdce knížete-opata fuldského Schwencka. Opat nebojoval, jenom projížděl mezi bojujícími a udílel požehnání, což se mu stalo osudným, protože se nedopatřením dostal mezi Švédy. Tři dny bylo na příkaz Valdštejnův vyzváněno k poctě padlých ve všech pražských kostelech a potom ve slavnostním průvodu rakve přeneseny na Strahov. Valdštejna to stálo 8000 zlatých, ale peněz nelitoval, mohl tímto pohřbem demonstrovat svůj respekt ke statečným vojákům.

Polní maršálek Gottfried z Pappenheimu v bitvě u Lützenu (uživatel Mathiasrex)

Ne všichni ovšem byli stateční. To byli, kteří utekli. Kyrysníci z jednoho pluku, kteří se dali na útěk z bojiště a dokonce drancovali vlastní trén. Také arkebuzníci z jiného pluku vzali nohy na ramena, a ještě další kyrysníci z třetího pluku odmítli uposlechnout rozkazu, aby zasáhli do boje. Jejich velitel dokonce křičel na samotného Valdštejna, aby si šel okusit tu krvavou švédskou lázeň sám. Valdštejn z toho vyvodil jediný závěr: tyto tři pluky zradily a proto on nemohl dosáhnout nad Švédy úplného vítězství. Nikdo nepochyboval, že generalissimus dezerci záměrně zveličuje, aby odvrátil pozornost od vlastního ústupu, ale nikdo netušil, jak se bude krutě mstít.

Hned po bitvě vydal rozkazy k zatčení a internování provinilců, a v lednu 1633 zasedal na Malé Straně válečný soud. Praha připomínala obležené město – brány hlídaly zesílené stráže – provinilci byli den co den dopravováni v železech z vězení ve Staroměstské radnici k soudu – atmosféra nápadně připomínala červen 1621. Rozsudkem válečného soudu bylo šestnáct ze sedmnácti obviněných odsouzeno k smrti, sedmnáctý k veřejnému zneuctění zlomením meče a prohlášením o ztrátě cti. Dvanáct z těch sedmnácti byli důstojníci až do hodnosti plukovníka, a mnoha dalších důstojníků bylo zapsáno do seznamu bezectných uprchlíků, který měl být přibit na pranýř. Milost, jak se dalo čekat, nedostal nikdo.

Další velká poprava na Staroměstském náměstí

Popravovalo se opět na Staroměstském náměstí, zase na tom osvědčeném místě, přesně tam, kde zemřelo před 12 lety sedmadvacet českých pánů, rytířů a měšťanů. K výkonu trestu byl povolán i týž kat. Opět Jan Mydlář, i se svým mečem. Před popravou napochodovaly na náměstí pěší a jízdní kompanie a s napřaženou zbraní obklopily v sevřených řadách popraviště. Odsouzenci přicházeli jeden po druhém s úzkostlivou modlitbou na rtech i opilí do němoty, s poslední nadějí na milost i s neskrývaným strachem. Maršálek Holk se pokusil zachránil život nejmladšímu z nich, dvacetiletému rytmistru Straitzovi, ale odpověď z malostranského Valdštejnského paláce nepřišla. Mnoho dnů se potom hovořilo o Valdštejnově krutosti. Valdštejn byl v tom pražském krvavém soudu nelítostný. Dotvrdil tak pověsti, které o něm kolovaly a označovaly ho za knížecího kata. Pokud však šlo o potrestání dezertérů a marodérů, moc na vybranou neměl. S problémy kázně se snažil vyrovnat od samého začátku své generálské kariéry a nešetřil přitom ani vysoké důstojníky.

Poprava 11. února 1633 na Staroměstském náměstí

Po tom krutém představení na Staroměstském rynku si mohl Valdštejn dopřát opět lázeňské péče. Jistě si ji podle svého názoru zasloužil, ale – zůstal v Praze. Odpočinek ovšem potřeboval. Léčil si nohu zraněnou kulí v bitvě u Lützenu, současně se opět ozvala jeho stará choroba syfilis a nelítostně ho trápila. V zimních měsících zůstával pražský palác zahalen v tíživém tichu – ulice kolem byly vystlány slámou, která tlumila hluk povozů. Dnem i nocí tudy procházely hlídky, varující chodce a vozky, aby nerušili vévodův klid. Útěchu nacházel Valdštejn hlavně v astrologickém kabinetu svého soukromého odborníka v tomto oboru Giovanniho Battisty Senniho.

Ve svých zimních kvartýrech se císařské vojsko začalo hýbat zase na jaře roku 1633. Jedna část, ta početnější, měla táhnout ze země pod velením frýdlantského vévody; druhá měla zůstat v Čechách a chránit zemi před vpádem nepřítele. I v paláci na Malé Straně probíhaly přípravy k vévodovu odjezdu. Sluhové ukládali do velkých kovaných truhel Valdštejnovy svršky, kuchyňské potřeby, láhve s vínem, léky i astronomické přístroje doktora Senniho, hofmistři neustále počítali lidi a vozy a odstraňovali poslední závady, které mohly netrpělivého vévodu rozčilit.

O pár dnů později se Valdštejn odebral s celým svým průvodem do Jičína. Jakmile překročil hranice frýdlantského vévodství, ocitl se v jiném světě. Nevítaly ho vypálené vesnice a žebrající ubožáci, nevítal ho však ani nadšený jásot vlastních poddaných, ušetřených jeho zásluhou hrůz války. Prosperita Frýdlantska měla svůj rub v neustálých obavách z nezřízených a nevypočitatelných požadavků vévodových. Všichni čekali od Valdštejnova příjezdu do Jičína spoustu nepříjemnosti, a v této neblahé předtuše se zřídka zklamali. Tentokrát však Valdštejn neměl na záležitosti panství a výstavbu jičínské residence čas.

Zahrada Valdštejnova pražského paláce

„V pozdních nočních hodinách 15. května 1633 uvedli mlčenliví sluhové k Valdštejnovi dva hosty, na jejichž oděvu byly patrny stopy dlouhé cesty na koni. První z nich byl Jaroslav Sezima Rašín, druhý návštěvník se jmenoval Jan Varlejch z Bubna, český emigrant a generální vachmistr švédské armády. Všichni se znali, i Valdštejn s Bubnou – kdysi spolu začínali vojenskou službu na uherském bojišti, od té doby uplynulo skoro třicet let. Těch třicet let dalo prvnímu z nich slávu, moc a bohatství, druhého odsoudilo k věčnému toulání po bojištích – bez slávy, bez moci a bez majetku.“ Taková pikantní maličkost: Valdštejn kdysi koupil Bubnovy statky jako konfiskát. Když ho před pár lety zajal ve Slezsku, tak ho spolu s dalšími emigranty propustil. Na rozdíl od chudáka Václava Bítovského, se kterým měl nevyřízené účty z minula. Bubna vystupoval na té záhadné utajené schůzce na jičínském zámku jako prostředník Švédska i jako mluvčí české emigrace.

Zdali to mělo vůbec nějaký smysl? Tedy aby emigranti jednali s Valdštejnem. Zrovna s tímhle pánem, jehož obrovský majetek byl vybudován na konfiskátech, čímž se myslí konfiskáty zrovna po těchto českých emigrantech? Tito emigranti ve švédském táboře - Thurn, Trčka, Bubna a další – viděli jenom jedno řešení. Kdyby se Valdštejn postavil proti císaři Ferdinandovi, a kdyby osvobodil České království z područí Habsburků, tak by se měl stát: českým králem. Český král Albrecht z Valdštejna... Vypadá to jako nějaká fantasmagorie... Ale nebyla. V plánu na postoupení české koruny Valdštejnovi byl zváženo všechno podstatné. Což znamená: Valdštejnova nezřízená ctižádost v první řadě. Tu nebylo možné uspokojit už ničím méně významným než královskou korunou. A zvážena byla i možnost snadnější dohody o nárocích emigrantů při jejich návratu domů – tedy kdyby o nich Valdštejn jednal z panovnického nadhledu.

To byly dva opravdu pádné důvody. A protože Thurn a ostatní správně předpokládali, že s touto nabídkou nelze váhat, pokud nemá ztratit všechen efekt, přednesl ji Valdštejnovi jménem české emigrace v noci z 15. na 16. května 1633 na jičínském zámku Jan Varlejch z Bubna. „Nikde nemohla taková pocta Valdštejna uspokojit jako právě v hlavním městě jeho vévodství. Samozřejmě že pochopil: Thurn a ostatní emigranti to myslí s jeho volbou za českého krále smrtelně vážně, a že jsou ochotni použít všech svých styků v protihabsburském táboře, aby k tomu dosáhli souhlasu, ale na druhé straně prohlédl i pozadí toho gesta a – nabídku bez velkého rozmýšlení odmítl.“

Co ho k tomu proboha vedlo? Taková nabídka přichází jenom jednou za život... „Byl by to šelmovský kousek císaři.“ Řekl Valdštejn. „A císař by vlastně nebyl tak špatný, kdyby neposlouchal popy a špatné rádce.“ Mohl se o této nabídce císař Ferdinand nějak dozvědět? Bylo to nepravděpodobné. Císař trávil v těchto dnech většinu času na lovu a vůbec mu nepřišlo na mysl, že by Valdštejn, na něhož se nyní bezmezně spoléhal, mohl pomýšlet na tajná jednání s nepřítelem. Opakovali noční hosté tu nabídku Valdštejnovi? Už o ní nepadlo ani slovo, zato Valdštejn seznámil hosty se svými plány. Jakmile začal o nich vykládat, ztratila Bubnova nabídka rychle svou prvotní působivost.

Valdštejn s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou (uživatel Svencb)

„Bylo sice potěšitelné, že emigrace viděla ve Valdštejnovi spásu a chtěla ho povýšit na českého krále, ale ve Valdštejnových plánech, nepřehlížejících bezmocnost a závislost české emigrace, nemohla tato okolnost mnoho znamenat. Kdo jiný by se vlastně mohl stát českým králem, kdyby se Valdštejnovy záměry uskutečnily a kdyby byl císař vyhnán ze svých zemí?“ Valdštejn mluvil a mluvil a ve svém projevu nechal vlastní nároky bez povšimnutí. Zasklil je. Záleželo mu hlavně na tom (jak vysvětloval svým hostům), aby byly s konečnou platností urovnány poměry ve střední Evropě a nastolen trvalý mír. Proto nabízel Švédům alianci, která by se postupně rozšířila o další členy a která by přinutila císaře a jeho katolické spojence k přijetí všeobecných mírových podmínek, zaručujících v prvé řadě práva evangelíkům.

Mluvil přitom i o návratu evangelické emigrace do českých zemích a navrácení jejich majetku, ale spíš tím dával najevo Bubnovi potěšení nad jeho nabídkou, než aby tím vyjadřoval konkrétní úmysl. O mírových podmínkách by rozhodoval Valdštejn společně se Švédy. Jeho vojenští spojenci by protivníky už přiměli mocí a vojenskými akcemi, aby mír přijali. „Tak vrchní velitel císařské armády Albrecht z Valdštejna předestřel na noční schůzce v Jičíně švédským emigrantským prostředníkům velkorysý program, kterým chtěl v krátké době a bez ohledu na všechny komplikace zastavit ničivou válku.“

Valdštejn mírotvorce

To tu ještě nebylo... Tato idea míru, kterou vévoda přednesl v Jičíně a později ještě vícekrát opakoval, učinila na mnoho historiků hluboký dojem. Není divu – ten dojem vyvolává dodnes... Mnozí z nich se domnívali, že Valdštejn považoval v té době mír za nevyhnutelné řešení všech sporných problémů a že byl ochoten obětovat se pro jeho uskutečnění. A ne snad? Valdštejn mírotvorce v rozvášněné a ubědované Evropě – to zní přece jenom poněkud fantasticky... Z mnoha důvodů. Z jakých – například? Prvním z těchto důvodů - byl Valdštejn sám, protože on se nemohl přece zbavit své minulosti a takřka přes noc se stát politikem zaujatým pro ideu obecného dobra. A proč ne? Na místě lze vyjmenovat mnoho takových případů. A některé by nemusely být ani historické.

Muž, který se dal na nástropní malbě svého pražského paláce zobrazit jako antický bůh války, muž, který založil na válce neuvěřitelnou kariéru, který z války neustále bohatl a netroufal si bez vojenské moci vyslovit ani tyto politické názory, nemohl upřímně volat po míru a po nápravě spáchaných křivd.A proč ne? Nebyl by dozajista první a zcela určitě ani poslední... Jeho mírový návrh byl však podmíněn zkázou císaře a Habsburků, hlavním předpokladem se mělo stát vojenské spojenectví, likvidující nemilosrdně všechen odpor. Úplně naposled se odvažuji podotknout: takových politiků bylo a je... Přilétají jako holubička míru s olivovou ratolestí v zobáčku a přitom je nese vlna války.

Jenže onen jičínský návrh měl těch nepřesvědčivých míst mnohem víc. Valdštejn mluvil jedním dechem o válce a míru, o vrácení majetku evangelíkům a o vyhnání jezuitů, o nápravě křivd a také o nových násilnostech. Je ale pravda, že budoucím spojencům znělo to, co říkal, docela přijatelně. Ono jim nezáleželo na Valdštejnových fikcích, ale na reálných vyhlídkách, že Valdštejnova zrada zasadí císaři těžký, možná i rozhodující úder. Jednání skončilo ještě před rozedněním 16. května. Oba vyjednávači odjeli z jičínského zámku s tím, že Valdštejnův návrh přeloží kancléři neboli předsedovi švédské vlády Axelu Oxenstjernovi.

autor: Josef Veselý
Spustit audio