439. schůzka: Cesta do Chebu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Velký pohled na Prahu ze svahu Petřína
0:00
/
0:00

V druhé polovině roku 1631 cestoval Rašín od Valdštejna ke švédskému králi a zpět třikrát. Bylo zřejmé, že vévoda myslí na pomstu, která by mu dovolila návrat na politické a vojenské jeviště. Podmínky Rašínovi nadiktoval. Ujistil Gustava Adolfa, že chce v brzké době odpadnout od Ferdinanda a přidat se ke Švédům. Varoval ho však před silou rakouských a španělských Habsburků, proto je nutno získat spojenectví Sasů.

Požadoval na švédském králi, aby mu dal k dispozici sbor o deseti až patnácti tisících mužů i s dělostřelectvem, a to pod velením Matyáše Thurna, který by se stal Valdštejnovým zástupcem. Na svou stranu chtěl získat sbory umístěné ve Slezsku. Doporučoval, aby se švédský král zmocnil císařských posádek v Meklenbursku, a důstojníky, kteří by kladli odpor, aby dal popravit.

Tato nabídka zněla docela. Jak to pojmenovat? Realisticky. Ani jeho usmíření s Thurnem nikomu nemohlo vadit, protože profesionální žoldnéřství takové osobní zvraty připouštělo a kromě toho Thurn nebyl císařským, ale švédským plukovníkem. Něco podobného se však Valdštejnovi nechtělo – aby i on vstoupil do švédských služeb a stal se kupříkladu placeným švédským generálem. Představoval si, že se stane téměř rovnocenným spojencem švédského krále. Pro Švédy sice Valdštejn znamenal víc než nějaký propuštěný císařský generál, ale rozpaků na jeho postavení se zbavit nemohli. Kdyby se chtěl vévoda postavit na švédskou stranu s vlastními pluky, bylo by jednání o spojenectví značně jednodušší, jenomže on pro sebe požadoval malou armádu: asi třetinu celého švédského vojska. A to se Švédům nezdálo. To by se na jejich místě nezdálo asi nikomu. Dohoda zůstala tedy zatím předběžná. Švédové nespěchali s přílišnou důvěrou po výměně názorů Prostřednictvím nějakých nevýznamných agentů.

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, rytina Meriana Matthaeuse z roku 1662

Do vznikajícího partnerství Švédsko – Valdštejn byla zasvěcena i Marie Magdalena Trčková, říkalo se o ní, že to je velmi dobrá praktikářka, jako že uměla kout pikle. Dokonce přijala agenta Rašína na zámku ve Světlé nad Sázavou, a když se na všechno dopodrobna vyptala, tak se trochu i zalekla: „Můj bože, jen se s těmi věcmi zanášejte pěkně opatrně! Zachovávejte vůči cizím mlčení, neboť kdyby se to zde dozvěděli, přišli bychom o hlavy a statky!“

Od Švédů nedostal Valdštejn vlastně nic, až na dobrou radu. Ať se obrátí na saského kurfiřta, ten má kvalitní a početnou armádu, třeba mu něco dá. Pochybnosti jsou ovšem na místě. Sasové neměli na spojení s Valdštejnem žádný zájem a nedali mu nic. Přes všechny zdvořilosti zaváněl postoj Gustava Adolfa zjevným despektem, a Valdštejn, nesmírně citlivý na každý projev nedostatečné úcty ke své osobě, to nedokázal přenést přes srdce. Takže co teď s generalissimem ve výslužbě? Generalissimus počká. Teď byly jiné starosti. Saské.

„Armáda saského kurfiřta se mezitím obrátila do Čech a směřovala ku Praze. V hlavním městě království vypukla panika, místodržící se v největším chvatu stěhovali do Českých Budějovic. Z Prahy utekli všichni vojenští hodnostáři, i velitel Marradas, na kterého se obrátili staroměstští konšelé s žádostí o ochranu města, což jim on závazně slíbil, přísahaje, že je neopustí, a přitom už jeho sluhové nakládali na vozy všechen generálův majetek, aby jej včas odvezli do bezpečí. Z hlavního města se uklidil i bývalý císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna. V polovině listopadu 1631. roku přijal saský generál Arnim kapitulaci Pražanů a Sasové vstoupili bez boje do města. Velká část Českého království se dostala pod jejich kontrolu a sám saský kurfiřt přijel do Prahy, aby dodal svému vpádu více váhy.“

Švédský král Gustav Adolf II. kolem roku 1630

Do Prahy nepřijel jenom saský kurfiřt se svými vojáky. Do českého hlavního města se vrátily tisíce emigrantů. Saský kurfiřt odmítl návrh, aby se na obsazování Čech podílelo emigrantské vojsko, nemohl však zabránit návratu Čechů do staré vlasti. Emigranti obsazovali své bývalé statky, domáhali se vrácení starých hodností a úřadů, zabírali pokatoličtěné kostely, někteří jejich předáci otevřeně požadovali radikální obnovení poměrů před Bílou horou. K vracejícím se exulantům se přidali domácí sedláci, pronásledovaní vládou a ožebračení konfiskacemi, a ani Sasové se nesnažili zabránit manifestacím protihabsburské nenávisti, jako bylo pochování obětí staroměstské exekuce. Stačilo málo a České království mohlo vřít znovu vnitřními zmatky. Stačilo málo, a všechno se mohlo vrátit tam, kde to bylo, než se na Bílé hoře bojovalo. Akorát že by to tentokrát bylo už bez Habsburků.

Sasové však dávali najevo, že hodlají v Čechách pouze přezimovat na účet císaře, zatímco Vídeň začala vyjednávat s Valdštejnem, aby znovu převzal generalát. Jeho stoupenci prohlašovali, že jedině Valdštejn může zachránit monarchii, a jeho protivníci? Ti se tentokrát neodvážili odporovat. „Valdštejn vyjednávání císařových pověřenců neodmítal, ale ke konkrétním návrhům se dlouho nevyjadřoval. To byla součást jeho hry. Čím déle se jednání protahovalo, tím byla císařova situace horší a tím se stával ochotnějším k větším ústupkům. Zatímco Vídeň žila v nejistotě, Valdštejn byl od samého začátku rozhodnut, že vrchní velení přijme, a informoval o tom Sasko, Švédsko i českou emigraci.“

K tomu ještě Valdštejn dodal: „Pak budu mít v rukou regiment a budu moci lépe provést to, co jsem dosud měl v záměru!“ Což velice rozhořčilo „praktikantku“ Marii Magdalenu Trčkovou: „Připadá mi tak podivné, že kníže navzdory svým slovům, která říkal a jimiž se zavazoval, že nechce již císaři sloužiti, leze nyní pozpátku jako rak; vidím to velmi nerada, že od toho, co bylo se švédským králem začato, ustupuje, toho bych se nebyla od knížete nadála, že by to mohl udělati!“ Paní Marie Magdalena byla energická a v politice přímočará. Ti, kterým bylo Valdštejnovo poselství adresováno, se na rozdíl od ní nepodivovali ani tak nad tím, že se chce znovu ujmout císařské armády, stěží si však někdo z nich správně vysvětlil, proč považuje za nutné informovat o tom císařovy nepřátele a slibovat jim spolupráci. Že by touha po pomstě? Ta byla pochopitelná v okamžiku, kdy frýdlantský vévoda setrvával v ústraní jako sesazený generalissimus. Jenže on byl ochoten mstít se za svou pohanu i v tom případě, kdyby ho císař plně rehabilitoval. Dalo se Valdštejnovi důvěřovat, když se takto sám nabízel do dvojí úlohy?

„Valdštejn sám byl přesvědčen, že na jeho záměrech není nic nepochopitelného. Sžíval se stále silněji s vizí pomsty na proradném císaři a s touto vizí spojoval i svoje představy o novém vzestupu. Jeho cesta nyní vedla mezi politické osobnosti Evropy, ve svých rukou chtěl shromáždit tolik moci, aby mohl jednat s císařem přinejmenším jako rovný s rovným. Prostředky k uskutečnění svých záměrů nevybíral nikdy s přemrštěným svědomím a nečinil to ani nyní. A pokud se chtěl ke svému cíli dopracovat, neměl jinou možnost než přijmout císařovu nabídku na vrchní velení armádě. Zkušenost z nedávných jednání se Švédy se nedala zapomenout: bez armády si sice zachoval věhlas válečníka i politika, ale v konkrétních akcích zůstal odkázán na milost a nemilost spojenců a byl už předem odsouzen k podřadné úloze. S armádou jeho prestiž obratem stoupla a on dostával do rukou i mocenské prostředky.“

Erb Trčků z Lípy

Valdštejn tedy nikterak nespěchal. Dával si na čas. Valdštejnovi to trvalo tak dlouho, dokud Ferdinand nesplnil jeho ultimativní podmínky. Za prvé rozhodně odmítl jakékoli poručnictví císařova syna Ferdinanda III. nad armádou. Za druhé se Valdštejn zatím nechtěl zavázat v převzetí velení na delší dobu než na čtvrt roku – teprve pak se mělo rozhodnout, jestli zůstane anebo odejde. Za třetí vyslovil zcela konkrétní požadavky na peníze pro udržování armády.

„Císař nyní téměř bez výhrady uznával Valdštejnovy zásluhy a jeho postavení v čele armády. Za ztracené knížectví meklenburské dostal Valdštejn hlohovské vévodství ve Slezsku. Patentem byl pověřen konfiskací statků i těch rebelů, kteří využili loni saského vpádu k návratu a proticísařským akcím. Valdštejnovi bylo přenecháno právo jmenovat plukovníky a disponovat s majetkem zabaveným nepřátelům v Německu pro vojenské účely. Náleželo mu dále také právo rozhodovat o síle vojska a císař mu dal i plné moci k případným mírovým jednáním se Saskem. Nikdy dříve neměl Valdštejn v čele armády tolik práv a tolik moci. Byl jejím neomezeným pánem a císař se spokojil s úlohou poradce. Nedával už Valdštejnovi rozkazy, ale jen se vrchního velitele své armády dotazoval, zda je s jeho přáními srozuměn.“

Albrecht z Valdštejna, portrét Anthonise van Dycka

Na jaře roku 1632 odejel frýdlantský vévoda a staronový generalissimus císařské armády s celým svým dvorem ze Znojma do Čech. K operacím se nachystalo skoro 40 000 mužů ve zbrani – pěší a jízdní pluky, doprovázené zástupem markytánů, příživníků, nevěstek i řádných vojenských žen a dětí. Jakmile překročil Valdštejn česko-moravské hranice, nezbývalo Sasům než pomýšlet na ústup. Odmítli totiž návrhy na příměří a tak císařští likvidovali v Čechách jednu saskou posádku za druhou, jádro saské armády se zachraňovalo úprkem ze země. Spolu se saskými vojáky odcházeli i emigranti. Některým se podařilo zachránit trochu majetku, jiní odjížděli s prázdnýma rukama, jak do země přijeli. Téměř všechny provázela pachuť nedorozumění, s nímž se střetávali v českém prostředí na každém kroku.

„Prahu Valdštejn obsadil koncem května 1632 a po dlouhých měsících si zase mohl odpočinout v malostranském paláci. Už předtím vyzval místodržící, aby začali připravovat činnost nové konfiskační komise. Nikdo si asi nestačil uvědomit paradoxy, které nyní Valdštejna neustále obklopovaly: chtěl dosáhnout politické moci s pomocí císařské armády a náklady na tuto armádu měli nést v prvé řadě znovu čeští povstalci a emigranti.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.