438. schůzka: Terra felix

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hrad a zámek Frýdlant. Pohled od hradu na zámecké nádvoří s Dolním zámkem a Kastelánským křídlem (snímek uživatele Thalion77).
0:00
/
0:00

Rádi bychom vás na dnešní schůzce zavedli do Šťastné země. Nebudeme překračovat hranice, zůstaneme doma, neboť Šťastná země „Terra felix“ – (to je latinsky) se nachází u nás. Nacházela. V dobách, kdy patřila knížeti a vévodovi a generalissimu Oceánu a Baltského moře Albrechtovi z Valdštejna a jinak se jí říkalo Frýdlantsko. Rodnou sourozenkyní štěstí však bývá neštěstí.

A tuhletu neradostnou sestřičku fortuny chceme představit na životním osudu Valdštejnova protihráče Václava Bítovského z Bítova.

Rádi bychom vás na dnešní schůzce zavedli do Šťastné země. Nebudeme překračovat hranice, zůstaneme doma, neboť Šťastná země, Terra felix to je latinsky, se nachází u nás. Nacházela. V dobách, kdy patřila knížeti a vévodovi a generalissimu Oceánu a Baltského moře Albrechtovi z Valdštejna a jinak se jí říkalo Frýdlantsko. Rodnou sourozenkyní štěstí však bývá neštěstí. A tuhletu neradostnou sestřičku fortuny chceme představit na životním osudu Valdštejnova protihráče Václava Bítovského z Bítova.

„Obě hlavní složky vévodství frýdlantského, totiž Frýdlantsko a Liberecko (dříve redernovské) a panství Smiřických patřily už před stavovským povstáním k ekonomicky nepokročilejším částem Čech a svou výrobou sukna, svým vývozem plátna z příze, prodejem zemědělských výrobků, činností skláren a železných hamrů vytvářely základnu jako stvořenou pro další rozkvět. Sahala od České Lípy a Dubé k severní hranici proti Horní Lužici a Slezsku až po Vrchlabí a Vlčice, na jihu zasahovala až k Nymburku a na západě až k Mělníku. Jejím středem bylo město Jičín, přebudovávané na důstojnou residenci.“

Rytina s podobiznou Albrechta z Valdštejna z období mezi 1625-28

Valdštejnovo Frýdlantsko bylo státem ve státě. Formálně bylo císařským lénem, ve skutečnosti však už tvořilo v rámci českých zemí napůl samostatné teritorium, které se skládalo ze sta sedmnácti statků, což odpovídalo šedesáti čtyřem panstvím. Na jejich území, z jedné třetiny pokrytém lesy a měřícím necelých 120 000 hektarů – dnešní celá Česká republika má těch hektarů necelých 8 milionů. Nejdůležitějším soudním a správním orgánem byla dvorská kancelář, vědomě budovaná podle pražských zemských úřadů. V čele správy byl zemský hejtman – prakticky stejný titul jako měl hejtman na Moravě, v obou Lužicích nebo v některých alpských zemích - a v čele kanceláře stál kancléř. Úřadovalo se jako na vojně, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčil nejeden úředník. Leckteří z těch úředníků byli vévodou povýšeni do šlechtického stavů, často se stávali jeho leníky. Valdštejn zavedl důsledně německé úřadování, ale většinu osobné korespondence vyřizoval česky. Jeho správci byli osobně zodpovědní na své podřízené, museli přísně zakročovat proti zlodějům a lenochům, ale na druhé straně nesměli těžit z nouze poddaných, kupříkladu ručili za to, že cena piva se nesměla zdražovat.

„Císařská armáda potřebovala velké množství potravin, výzbroje a výstroje,“ píše profesor Josef Janáček, autor monografie o frýdlantském vévodovi, „a Valdštejn, který všechny tyto potřeby zabezpečoval se suverenitou velkorysého vojenského podnikatele, zapojil Frýdlantsko do systému válečných dodávek. Nejdříve zajišťoval na vlastních statcích pro armádu potraviny, ale rozsah požadavků rychle rostl. Pro vojsko začala pracovat železárna v Raspenavě, ve vévodských městech se vykupovalo sukno (nejvíce v Liberci), i nějaké množství plátna, na vojenských zakázkách museli pracovat ševci, krejčí, pekaři, sanytrníci (což byli zpracovatelé ledku sodného), dále výrobci luntů, punčocháři, koláři, kováři , zámečníci, sedláři, řemenáři, provazníci a ještě další řemeslníci.“

Valdštejn vystupoval zároveň jako objednavatel i dodavatel. Všechny dodávky měl od začátku až do konce pod kontrolou. A pokud šlo o frýdlantské vévodství, nedalo se o jejich vlivu na pozvednutí prosperity pochybovat. Valdštejn jednak stupňoval požadavky na výrobu a obchod – jednak svoje Frýdlantsko před důsledky války chránil. Zatímco na jiných panstvích, třeba hned za hranicemi Frýdlantska, odváděli lidé platy vrchnosti, císaři a vojáků, živili žoldnéře při průtazích krajem nebo při zimních kvartýrech, přihlíželi bezmocně k tomu, jak vojsko pustoší jejich pole a plení sýpky a chlévy, na Frýdlantsku žili všichni v klidu a míru a odváděli své platy a povinnosti pouze Valdštejnovi. Ty povinnosti nebyly malé, to rozhodně ne, protože Valdštejn využíval každé příležitosti, aby své požadavky stupňoval, ale ve srovnání s jinými panstvími si Valdštejnovi poddaní žili přece jenom lépe. I tvrdá, hrabivá vrchnost představovala menší zlo než válka. A tak není divu, že se té zemi na severu a východě Čech začalo říkat Terra felix. Šťastná země.

Valdštejn je na vrcholu

Valdštejn byl zkrátka na vrcholku. Na úplném vrcholku, zdá se. Pořád se ještě nevydal směrem dolů, ještě nějaký čas tam nahoře přešlapoval. Taky měl hodně práce. Doma ani ne, konec konců v království dlouho nepobyl, na Frýdlantsko a do Zaháně se podíval jenom na krátkou vizitaci. Přijel, zkontroloval, udělal pořádek, hejtmana, který zapomněl zaplatiti nájem z lenního dvora, nechal zavřít a statek mu zabavil, sem nechal nějakého toho sedláka (kterému říkal opovržlivě „canaglia“ nebo taky „selský ksindl“, popravit, a když měl doma pěkně pořádek, vydal se zase za hranice. Teď ho kupříkladu čekal sever.

Do Slezska se k nám totiž vydali na návštěvu Dánové. Ano, cosi jsme si o tom dánském výletu k nám již řekli. Ta návštěva nebyla charakteru přátelského, nýbrž válečného. Valdštejn nechtěl nic riskovat. Proti třinácti tisícům Dánům vyrukoval s trojnásobnou přesilou. Dánské posádky v Hlubčici, Krnově a Opavě se vzdávaly na denním pořádku, a Valdštejn byl natolik velkorysý, že poražené vojáky propouštěl – beze zbraní ovšemže, a ještě mu museli slíbit, že nejméně půl roku nebudou nikde bojovat proti císaři a jeho armádě. Výpalné dobytých měst si mezi sebou rozdělili důstojníci a vojáci vítězné armády.

„V dopise psal Valdštejn Vídni, že posílá 65 praporců poraženého nepřítele a že nyní potáhne do Německa. Jeho armáda se ještě jednou zdvojnásobila, přičemž veškerá tíha spočívala na civilním obyvatelstvu. Valdštejn se na žádné stesky neohlížel. Jak se sám vyjádřil, čím silnější bude jeho tlak, tím větší ochotu k míru nepřítel projeví. Váha tažení spočívala v rozsáhlých zastrašujících operacích, před nimiž nepřítel neustále ustupoval. Dánský odpor se rychle zhroutil. Armáda se rozpadla, mnoho vojáků Valdštejn obratem naverboval do císařských pluků, do zajetí padla řada důstojníků. Dánský král Kristián IV. se musel uchýlit z pevniny na ostrovy. Císařské pluky stály na březích Baltu a Valdštejn oznamoval v dopise, že obsadil Holštýnsko, Šlesvicko a Jutsko a že hodlá postavit námořní flotilu, s níž napadne příštího roku krále Kristiána přímo v Dánsku.“

Dánský král Kristián IV.

Takže Valdštejn zase jednou slavně zvítězil... Jeho triumf byl dokonalý. Nelze se mu divit, že si chtěl užít trošku klidu doma, v rodinném závětří... tím spíš, že na krku byla zima. Po vší té válečné štrapáci není divu. V radostném opojení z vítězné kampaně zůstaly nepovšimnuty její temné stránky, a tím méně se někdo pozastavoval nad Valdštejnovou zákeřností k osobním nepřátelům. Například byl jeho vlastní synovec, Jan Kryštof. Zajali ho s jinými emigranty v Opavě. Bez milosti dal strýček Valdštejn svého synovce uvrhnout v železech na Hrubou Skálu jako černou ovci, která poskvrnila dobré jméno jeho rodu. A ještě více popustil Valdštejn uzdu nezřízené osobní zlobě v případě emigranta Václava Bítovského z Bítova. Copak mu Václav provedl? Byl to jeho soused na Bystřici pod Hostýnem. To snad nebyl důvod k zášti...

Jenomže on pan Bítovský Albrechtovi ztrpčoval, jak to jenom šlo, držbu nekšovských statků, tedy statků, na který si Valdštejn dělal nárok po sňatku s manželkou Lukrécií Nekšovnou. Mezitím uplynulo sedm let, Valdštejn se šplhal po společenském žebříčku nezadržitelně nahoru, zatímco kolega Bítovský právě naopak: protloukal se světem všelijak a jedl chléb z milosti. Albrechtovi už nebyl nijak nebezpečný. Klidně ho mohl nechat běžet. Mohl – ale nenechal. Valdštejn mu nic nezapomněl, jako by se všecky ty křivdy staly minulého dne. Zatímco jiné emigranty propustil jako vojenské zajatce na svobodu, Bítovského poslal v železech do Brna. V průvodním dopise mu krutě přitížil. „Tento Bítovský,“ psal Valdštejn ve svém dopise císaři, „ví dobře o povstání a o jeho pozadí mnoho důležitých věcí, a proto si já, vévoda z Valdštejna, dovoluji Vašemu Veličenstvu radit, aby ho dalo mučit, kdyby o těch praktikách nechtěl vypovídat, protože mučení jako jeden z vůdců stavovského povstání stejně zasluhuje.“

Kdo to vlastně byl, ten pan Bítovský, že si zasloužil takové mimořádné pozornosti od nejvlivnějšího muže ve státě? Václav Bítovský na Bystřici a Prusinovicích se narodil ve starém rytířském rodě. Rodina nepocházela z hradu Bítova, ale psala se podle obce Bítova u Klimkovic na Opavsku. Její členové vlastnili Litultovice a Petřkovice a také Životice, jejich znamením bylo rudé planoucí srdce v stříbrném štítu. Tak bychom tu měli jeho dětství a mládí... V tom případě budeme brzy hotovi, protože o něm nevíme skoro nic. On sám se objevil až v době těsně před stavovským povstáním. Přesto jsme se o něm něco dozvěděli. Ano, díky brněnskému historikovi doktoru Dušanu Uhlířovi: „Bítovský z Bítova nebyl žádný třtina. Byl to chlap, který věděl, co chce, a dovedl za tím důsledně jít. Nebyl z těch, co se snadno zaleknou. Jazyk i ústa měl na pravém místě a dovedl, když bylo třeba, řádně praštit do stolu. Vše svědčí o tom, že to byl člověk tvrdých a obhroublých móresů, kterému bylo lépe jít z cesty. Navíc povaha vznětlivá, kde není daleko od slov k činům. Dokázal stát za svým slovem, ohánět se pěstmi patřilo k jeho způsobům, nést důsledky svých činů. A to bylo dáno nemnohým jeho současníkům z řad českých a moravských stavů, kteří vstoupili do vzpoury proti císaři a svému králi.“

Měl kromě politických ambicí, tvrdého slova a pádné pěsti taky dost času na soukromý život? Ale jistě. Oženil se Bohunkou Prusinovskou z Víckova, sice o něco málo starší než byl on sám, asi tak o deset let, ale zato zámožnou. Tím, že vyženil manželčino panství, zapletl se do majetkových sporů, které se mu měly později vymstít. Jeho soupeřem byl Albrecht z Valdštejna. Tehdy vcelku nevýznamný a dosud neznámý politik. Což se mělo v budoucnu změnit. Což se změnilo radikálně, jenom co vypuklo stavovské povstání. V Brně zahájili protestantští stavové v Panské ulice, kde byl z okna Kounického paláce přečten manifest, že se moravští stavové zříkají habsburského rodu, a hned nato si to všichni jako jeden muž namířili na Zelný trh, kde pozvedli ruku ke slavnostní přísaze. Jedna z těch pravicí patřila Václavu Bítovskému. Byl zvolen direktorem za rytířský stav a později získal ještě další důležitý úřad – stal se nejvyšším dvorním sudím neboli hofrychtéřem, prostě byl někdo jako úhlavní rytíř na Moravě.

Socha svatého Jana Sarkandra na sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci

„Pan Bítovský byl spolu s panem Sedlnickým pověřen evangelickými stavy delikátním posláním: měli se zmocnit druhého moravského hlavního města Olomouce a sesadit tamní katolickou městskou radu. Provedli to velmi horlivě, pouze po provedené akci bylo zapotřebí pořídit soupis zlata a stříbra na olomoucké radnici a v chrámu svatého Mořice, protože cosi se nějak ztratilo.“

Václav Bítovský se účastnil několika poselství, stoupá společensky, protože je jmenován zástupcem zemského hejtmana Ladislava Velena ze Žerotína, a také královský komorníkem, což mu zaručovalo úctu a neomezený přístup ke královskému a ke králi. Během povstání došlo na Moravě k mnoha výstřelkům ze strany protestantů – s katolíky se zacházelo opravdu hrubě, jejich majetek byl konfiskován, násilným postupem proti katolickým kněžím dali povstalci svým protivníkům do rukou nejeden argument k pozdější odvetě. Platí to i v případě holešovského faráře Jana Sarkandera, který byl v Olomouci uvězněn, obviněn ze špionáže ve prospěch Poláků a nakonec byl mučen. Jedním z hlavních účastníků procesu proti Sarkanderovi byl Václav Bítovský, dokonce údajně asistoval při jeho mučení. Sarkanderův případ se mu asi nejvíc vymstil... Měl pro Bítovského osudné následky. To však vyplavalo na povrch až za několik let. Ladislavu Velenovi ze Žerotína i jeho zástupci Václavu Bítovskému se podařilo z Brna uprchnout, jenže soudu se nevyhnul. On se k němu nedostavil, to ne, byl souzen v nepřítomnosti. Pobýval ve slezské Nise, kde soustřeďoval jménem zimního krále Fridricha Falckého vojenskou hotovost pro další boj proti císaři. Bítovský byl odsouzen spolu s dalšími v nepřítomnosti k hrdelnímu trestu a jeho jméno bylo v Brně přibito na šibenici.

„Vojska emigrantů podnikala ze Slezska a napadala zejména statky olomouckého biskupa a jeho stoupenců vytrvalými drobnými útoky na severní a východní Moravu. Jeden ozbrojený houf se dostal o Vánocích roku 1621. až k městu Příboru, což bylo rovněž majetek biskupův. Za noci město přepadli, vyplenili a spálili. Mezi útočníky byl i Václav Bítovský. V souvislosti s tímto přepadem se znovu vynořuje jméno Sarkander.“ Ten byl však už přece dávno po své mučednické smrti... Jan ano, nikoli však jeho bratr Pavel. „Byl váženým příborským měšťanem. Právě jeho rodinu zastihla vánoční návštěva protestantského vojska velmi citelně. Zloba dobyvatelů se obrátila proti němu. Velen ze Žerotína, Václav z Bítova a ještě další zmučili Pavla Sarkandera tak, že zůstal ležet ztlučen a nahý na poli, div že nezmrzl. Ještě hůře pochodil jeho syn. Toho prodali stateční bojovníci za věc pravé víry do tureckého otroctví.“ Kolik na tom utržil rytíř Bítovský? To se neví, ale škodný jistě nebyl. Na Moravě nezůstal, a spolu s ním emigrovala i jeho žena Bohunka. Hlavní od ní to byla chyba, že odešla od exilu, protože se ničím neprovinila a svým odchodem způsobila, že její rodinné panství propadlo konfiskaci. Ten majetek byl věnován za věrné služby českému nejvyššímu kancléři Zdeňku Popelovi z Lobkovic.

Mapa Moravy. List z Mercatorova atlasu z roku 1595.

Když Bítovský pozbyl všechny finanční zdroje, bylo mu zřejmě ouvej. Ouvej ano, ale jinak v něm zbylo ještě dost čistých úmyslů a svatého zápalu. Což dokáže být velice nebezpečná třaskavina, vyskytne-li se u fanatika. Václav Bítovský takový byl. Proto vstoupil do dánské armády, která vtrhla do Slezska a na Moravu. Její součástí byl praporec o síle asi pěti set mužů, složený z českých a moravských emigrantů. Jeden z nich se jmenoval Václav Bítovský z Bítova. Jak jsme si však už pověděli, byl Valdštejn připraven – Dánové utrpěli porážku – a trosky jejich vojska se probíjely Slezskem k severu, k dánském králi. Nepovedlo se a většina pěchoty i dělostřelectva padla do rukou Valdštejnovi. Mnoho dánských důstojníků sedělo pak v následujících měsících na Špilberku jako císařovi rukojmí a čekali, až budou vyměněni za své kolegy. I Bítovský skončil v brněnském vězení. Ale na rozdíl od svých spolubojovníků tolik štěstí neměl. „Zavřeli ho nejprve na Špilberku, potom do věznice na radnici. Traduje se, že když ho vedli kolem Ditrichštejnského paláce na Zelném trhu, stál u otevřeného okna kardinál obklopený svými lidmi. Dal se prý strhnout hněvem a křičel z okna ke spoutanému vězni, že ho nechá zemřít pro smrt Jana Sarkandera!“

Špilberk - vnitřní nádvoří. Snímek uživatele Kirk.

Rozsudek smrti, který nad ním byl vynesen před pěti lety, myslím stále platil... Platil. Proto byl nový proces vlastně zbytečný. Vězně drželi v přísné vazbě. „Pro všechen čas vězení jeho žádný k němu přístup neměl,“ napsal o něm Jan Amos Komenský, „mimo jakéhosi hloupého pacholka, jaký mu k službě naschvál zanechán bylo.“ Bítovského tvrdě vyslýchali, on ale vypovídat odmítal. „Poněvadž vězeň Václav Bítovský po učiněných naň otázkách k ničemuž dobrovolně znáti se nechce, proto Vaše Jasnost ať dále nařídí, aby on Bítovský outrpným právem byl tázán a dle příležitosti ortelován byl.“ Sám kardinál se podivoval, zdali je to mučení nutné, císař se však – na doporučení Valdštejnovo – rozhodl pro další torturu. Následovalo mučení, při němž byla delikventovi při prvním natažení na skřipec zlomena jedna paže.

Poprava Václava Bítovského

„Kat se již neodvažuje natáhnout ho znovu, aniž by ohrozil jeho život.“ Ten život bylo třeba zachovat, aby mohl být pan Bítovský zbaven života podle práva. „Tak má býti v našem městě Brně na veřejném náměstí popraven a jeho hlava k odstrašení druhých vystavena, jako se stalo v Praze s hlavami arcirebelů. Pokud by se odsouzenec rozhodl přestoupit ke katolické víře, bylo by možné jeho trest zmírnit: exekuce by se v tomto případě mohla konat na radnici a uťatá hlava bude směti býti i s tělem pochována.“ Bítovský přežil další torturu, vydržel i pálení pochodněmi, odolal přemlouvání jezuitů a kapucínů, a setrval při dosavadní výpovědi. Napsal dopis na rozloučenou své ženě Bohunce, jenže ten jí nebyl doporučen. Možná se dodnes nachází někde v dietrichštejnském archivu. V pondělí 27. března 1628 za ranního úsvitu katův meč život Václava Bítovského ukončil...

Kolorovaná litografie Zelného trhu v Brně z roku 1827. Autor František Richter.

„Když na smrt vyveden byl, hřmotem bubnů a zvukem trub všechno ohlušeno bylo, že žádný nic z jeho mluvení zaslechnouti nemohl.“ Což bylo zřejmě účelem. Poprava se konala nikoli na náměstí, ale v úzké Radnické ulici na lešení před Starou brněnskou radnicí. Bylo k tomu několik důvodů: odsouzenec měl v Brně dost lidí, kteří ho znali z dřívějška, byl už pokročilého věku a navíc poznamenán žalářem a mučením, takže pohled na něj mohl vzbudit u diváků soucit; brněnský kat byl ještě mladý a dosti nezkušený – chybné tnutí mečen mohlo vyvolat pozdvižení lidu. „Odsouzencovu hlavu vsadili v Brně nad Židovskou bránu.“ Tedy před dnešním Hlavním nádražím, při ústí Masarykovy třídy. „Stalo se tak v době, kdy se císař chystal navštívit Moravu. Zemská sněm se měl původně konat v Brně, ale nakonec byl uspořádán ve Znojmě. Tam přijel panovník s velkým zpožděním. Příčinou zdržení byly neštovice, kterými onemocněl císařův syna následník trůnu Ferdinand.“ Ve Znojmě byla pohroma Moravy dovršena. Bylo zde vyhlášeno Obnovené zřízení zemské. „Markrabství moravské bylo zase dokonale k poddanosti a poslušnosti přivedeno, upevněno a všechno zlo vykořeněno.“ Ze Znojma pokračoval císař Ferdinand v cestě tam, kde byl doma, kde se cítil nejlíp, do Vídně. Brnu, kde v Židovské bráně visela k postrachu všem uťatá hlava arcirebela Václava Bítovského, se zdaleka vyhnul.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.