448. schůzka: Celý život můj byl putování

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Amos Komenský

„Moc vědění nechť se zasnoubí s rostoucí vojenskou a politickou mocí Švédska!“ Tato slova zazněla Janovi Komenskému v ústrety, když vystoupil z lodi na švédskou půdu. Následoval příval lichotek z úst Louise de Geera, který učence do Švédska pozval a v přístavu Norrköpingu ho osobně přivítal.

O Komenském se i v tomto severském království šířily zvěsti, že ze všech nejlíp ví, jak vzdělání zdokonalit, usnadnit a učinit přitažlivým. To je naprosto postačující důvod, aby byl ve Švédsku co nejvlídněji přijat. Nechť se ujme reorganizace škol, nechť připraví nové moderní učednice! Je to přání nejen jeho, Louise de Geera, ale i švédského kancléře Oxenstierny a mladičké královny tohoto království Kristiny. Ostatně s oběma bude mít tu čest se setkat. De Geer pak je připraven celý podnik sponzorovat.

V rozhlasovém pořadu nestačí mít jméno napsáno. V rozhlase je třeba umět přečíst. A tu jsme se, přiznám, trochu zarazili u postavy pana Louise. Tedy ani ne u jeho postavy, jako spíš jména. Neboť se narodil v Nizozemí a jeho příjmení se má vyslovovat „de chér“. Jenomže tento pohádkově bohatý podnikatel, tento Krupp třicetileté války, přesídlil do Švédska a poskytoval Švédům tak štědré válečné úvěry, že byl posléze odměněn švédským státním občanstvím. Nakonec byl povýšen i mezi šlechtice (pochopitelně, že švédské) a z „De Chéra“ se stal „De jér“. (Mimochodem – toto příjmení nizozemského původu je ve Švédsku stále živé – ve 20. století je nosil jeden z nejvýznamnějších geologů Evropy, Jacob de Geer. Možná potomek.)

Brzy po příjezdu zařídil de Geer setkání s královnou. Totiž – korunovace teprve čeká tu mladičkou královnu (je jí teprve šestnáct let). Když se pak audience uskutečnila, byl Komenský udiven, jak dokonalou latinou ho mladá královna oslovila; a jeho překvapení se ještě vystupňovalo, když mu její učitel, Jan Matthiae, vysvětlil, že se jeho žačka naučila tak dobře latinsky pomocí Dveří jazyků, což byla, jako dobře víme, Komenského tehdy a možná dodnes ve světě nejznámější kniha). Kristina udivila Komenského i jinak – jak svými znalostmi školskými (v žertu mu předvedla několik zvláště složitých latinských stylistických obratů), tak i svou obeznámeností s evropskou politikou, nazíranou samozřejmě ze švédského stanoviska. Komenský měl chvíli dojem, že před sebou nemá nedospělou dívku. Později mu vysvětlili, že Kristininým učitelem v politickém oboru nebyl nikdo jiný než předseda vlády Oxenstierna.

Švédská královna Kristina (portrét Sébastiena Bourdona)

Tím ještě nebyl všem audiencím konec. Samozřejmě, přijetí u pana kancléře nemohlo chybět. Nebylo jedno, ale hned čtyři. „Byl jsem od něho zkoumán tak ostře jako od nikoho z učenců po čtyři dny,“ napsal si Komenský, když ho konečně švédský politik pustil ze svých spárů. Probrali spolu všecko. Od otázek pedagogických až po evropskou politickou situaci. Jan si samozřejmě ohřál svou českou polívčičku – horoval za osvobození vlasti a za obnovení náboženské svobody. Situace byla zrovna náramně příznivá – Švédové se pod velením generála Torstenssona mohutnou protiofenzívou probojovali do Slezsku a vzápětí na Moravu, dokonce obsadili Olomouc. Vypadalo do nadmíru optimisticky. Vítězství, znamenající pro nekatolický exil perspektivu vytouženého návratu domů bylo na dosah ruky.

Práce pro Švédy vynesla Komenskému jmění

Mám, nebo nemám? říkal si asi v duchu Komenský. Mám nebo nemám švédskou nabídku přijmout? Chtěli po něm hlavně mluvnické a slovníkové práce, učebnice, metodiku. To, čím se léta zabýval, měl teď přizpůsobit švédskému školství. Byla to činnost puntičkářská, zdlouhavá, a znamenala v bleděmodrém opakovat, co už měl za sebou. Co ho ale lákalo víc? Ale no to je jasné: vševěda přece! To byl teď jeho hlavní program, ne učebnice. Na druhé straně, kdyby kývl, mohl by leccos ovlivnit. De Geer mu kromě toho přislíbil nemalou hmotnou pomoc pro bratry v Polsku i v Uhrách. A v neposlední řadě: on, Komenský, by byl hmotně zajištěn. Slibovali mu čtyři sta imperiálů, to znamená čtyři sta tolarů ročně, což bylo hotové jmění. Plácli si, ale s podmínkou. Komenský bude pracovat pro Švédy, ale zůstane na druhém břehu, v pruském (dnes polském) Elbingu (dnešním Elblągu při ústí Visly do Baltu).

V té době ho okupovali Švédové. Přívětivé městečko. Všechno vypadalo zprvu skvěle. Měl pevně stanovený program, kolem sebe rodinu, k ruce čtyři pomocníky, byl slušně placen, lépe než kdykoli předtím. Z Lešna si přivezl část knihovny. Mohl si přát víc? Přesto v něm od samého počátku hlodaly pochybnosti. Přijal zakázku, o kterou vnitřně nestál. Nechal spoutat svého ducha, zaujat fakticky úplně jiným programem, plánem vševědy. Přemýšlel nad projektem globálních rozměrů, a přitom vzal na sebe řešit úkoly nižšího řádu, střípek po střípku sestavovat učebnice.

Fakt, že na sobě spáchal zradu, zprvu jenom tušil. Měl pro sebe celý pracovní tým, schopné mladé muže, kteří mu pořizovali výpisky z vědecké literatury, pořádali kartotéky, přepisovali jeho rukopisy, jeho vlastní práce však vázla. Plynuly měsíce a on se nebyl schopen vykázat žádnými přiměřenými, natož pak oslnivými výsledky. Slíbil učebnice, jenomže žádnou z nich neměl v definitivní verzi. Vysvětloval, vykrucoval se. Vztahy zprvu vřelé postupně ochladly, vzácní švédští klienti ztráceli trpělivost i důvěru. Komenský posílal omluvné dopisy s argumenty čím dál křečovitějšími.

„Horšíte se a plísníte mne, že odbíhám stále a stále k jiným věcem a ze slíbených děl dosud nic nevydávám. Pociťuji věru lítost, horším se na sebe a s plísněním odsuzuji všecky ty průtahy, které brzdí mne i vás. Kéž bych buď zmohl více, anebo chtěl méně! Ale zatím, čím více postupuji, tím je mi umožněno vidět vždy dále, a nemohu nedychtiti po dokonalejším a lepším. Tím se stává, že dřívější výsledky jakožto méně dokonalé se mi nelíbí, opravuji sebe sama a zlepšuji tisíc způsoby dosud bez konce a závěru.“ Na to mu odpovídali nejdříve zdvořile, posléze naléhavě, nakonec drsně, a když nic nepomohlo, vyhrožovali zastavením všech podpor. Bylo to až trapné.

Švédové trvali na slíbených školních učebnicích. Louis de Geer stále rázněji žádal protihodnotu za poskytovanou apanáž. Jeden z Komenského spolupracovníků, lékař a právník dr. Kinner, neobyčejně ambiciózní člověk, se neurvale dožadoval větších pravomocí. Žádal peníze, spoluautorství, chtěl se dokonce rovnocenně podílet na Janově rozsáhlé korespondenci a přes paní Komenskou otravoval svou nezdolnou kritičností už i ovzduší v rodině. Situace nezadržitelně spěla ke krizi.

A ještě jedna důležitá věc: třicetiletá válka spěla ke konci, jednalo se o míru a Švédové se chystali hodit Čechy přes palubu a ponechat je ve sféře Habsburků. Komenský byl ze všeho zoufalý. „Nejednou mi přišel na mysl – nezapírám – pocit rozmrzelosti nad tím, že jsem slíbil vypracování tohoto úkolu a že jsem se raději všemi silami neobrátil k věcným studiím. Tou měrou se mi nelíbí protivné zápolení se slovy, to jest celé to slovíčkaření, jak sám rád s posměchem říkám své práci. Co si mám však počít? Zaručil jsem se veřejným slibem, musím tedy dostáti.“

Pak se rozhodl konečně vyložit karty na stůl. Odevzdá práci a hrdě odejde! Vzmužil se napsal de Geerovi. Ano, je to tak, dlouho a mlčky a horečně pracoval také na něčem jiném, veledůležitém. To dílo neslo dlouhý název, jak bylo tehdy zvykem, pochopitelně latinský, ale my si jej řekneme česky a zkráceně: Obecná porada o nápravě věcí lidských. Zdaleka je nemá hotové, ale pojednává o totální reformě světa. A zakázka pro švédské školy? Je z velké části hotova. Komenský brzy na to skutečně odevzdal ve Stockholmu sedm spisů: učebnice a metodická díla. Chyběla pouze osnova organizační reformy školství.

Nad Komenského návrhem se sešli odborníci ze švédské státní správy... a rozhodli se pro školní reformu podle konkurenčního návrhu profesorů uppsalské university. „Práce celých šesti let se v podstatě proměnila ve slohu marně popsaného papíru. Komenský byl tím závěrem zdrcen. Trpkých výčitek, že pracuje pomalu a nedodává, k čemu se zával, byl dávno syt. Sám sebe zprvu káral nejenom za přílišnou důkladnost, ale i za to, že trochu za zády hostitelů věnoval značnou část energie plánu vševědy a všenápravy. Nyní děkoval Bohu, že se od tajného úkolu a předsevzetí nenechal odradit. Jinak by se vracel domů s prázdnýma rukama.“

Domů? No vlastně – do Lešna. Po kolikáté už... Ten sisyfovský balvan jako se mu znovu zřítil. V létě 1648 byl zpátky v Lešně. Bylo to, jako by za sebou zabouchl dveře. Ale pohromy mají tendenci shlukovat se. Copak se stalo? Už delší dobu paní Dorota Komenská postonávala. Když ji manžel převážel z Elblągu do Lešna, ležela zimomřivě pod houněmi a její těžce nemocné plíce bolestivě sípaly. Několik dnů po návratu „domů“ paní Dorota zemřela. Patrně na tuberkulózu. Pohromy prý chodí ve trojici. Někdy i ve větším kolektivu. Na podzim toho roku osmačtyřicátého byl podepsán kompromisní vestfálský mír, znamenající sice konec třicetileté války, také však konec nadějím, pro které Jan Amos podstoupil tolik zápasů.

Byli jme ponechání v dědictví domu rakouskému, a tím i papeži. Ti nám nikdy nepovolí svobodu svědomí. Byli jsme opuštěni, stranou odhozeni, vydáni na pošlapání my, ubohé trosečky rozptýlené po cizích národech. Byla nám uťata veškerá naděje na návrat k otcovským hrobům, když se naši sousedé starali každý jenom sám o sebe, a nás, své sousedy, ponechali věčnému opovržení.

Tyto hořké věty napsal Komenský ve svém Kšaftu (neboli závěti) umírající matky jednoty bratrské. Ale ve stejném dílku píše i jiná slova. Kde k nim vzal sílu, těžko soudit, ale napsal je. „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenout nemohu při svém dokonalém s tebou loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, které mi svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedené, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“

Jan Amos Komenský

Jeho putování však nemělo konec. Bylo potřeba navštívit bratry Moravany, kteří byli rozptýleni nejenom po Polsku, ale i po Uhrách. „Uhry“ v tomto případě znamenají i takzvané horní Uhry, tedy dnešní Slovensko. A když navštívit, tak na nejvyšší úrovni, což znamenalo: pošleme tam Komenského! Přesně tak. Jan Amos byl právě nedávno zvolen biskupem – posledním biskupem – toho rozptýleného bratrského společenství. „Ačkoli jsem viděl, že tato dlouhá cesta přinese zdržení mé práci, přece nebylo možno zpěčovat se vůli bratří.“ Tím spíš ne, když přišlo pozvání od samotného vládce jihovýchodní Evropy, sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho, „který mě vlídně zval do horních Uher na rady o správě škol a o snahách vševědných.“

Na vševědu asi Rákoczi Komenského nachytal... To také, ale hlavně v něm vzbudil naději, že by tam bylo možno ještě jednou mohl získat pomoc pro věc svého národa. Zikmund Rákoczi, sedmihradský kníže, nabízel Komenskému za výtečných pracovních a finančních podmínek, aby v Sárospataku, vyzkoušel své teorie v praxi a uvedl tam do života první vzorovou vševědnou školu. Slůvko „vševědnou“ bylo velice důležité. Takto formulovaná výzva Komenského lákala. Aspoň obhlédnout prostředí chtěl v průběhu své mise. Jenže byl už podruhé vdovcem. Starším dcerám Dorotě, Kristině a Alžbětě bylo už přes dvacet, ale Zuzana měla šest a Daniel teprve tři roky.

Komenský se potřetí žení

„Začátkem roku 1649 uzavřel sedmapadesátiletý Jan Amos třetí sňatek. Bylo to manželství z rozumu, ale situaci rodiny musel nějak řešit. Tou, která byly ochotná nést tíhu starostí o děti i tíhu samoty, která ji čekala, byla podstatně mladší Johanka Gajusová, dcera českého faráře z Týna. Po svatbě ji zanechal v Lešně a vydal se přes Slezsko a Moravu na západní Slovensko. Cesta nebyla bez nebezpečí, ale osmapadesátiletý Komenský ji podnikl určitě také proto, že mu dala příležitost uvidět rodnou zem.“

Cestoval společně s Figulem. Svým pomocníkem a za pár let svým zetěm - už teď ho bral jako svého syna. Cesta vedla z Polska směrem na Fulnek, Uherský Brod a Strážnici. Jako by hledal svoje vlastní stopy... Tři místa, kde se na každém kroku potkával sám se sebou... ke každému místu se vztahovala nějaká vzpomínka... někdy i celý příběh. Když překročil moravsko-slovenskou hranici, první zastávka byla ve Skalici. „Městečko, ve kterém je znamenitá obec moravských vyhnanců.“ Tam i jinde místní členové jednoty bratrské odpovídali, zda má být jejich církev zachovaná, jednomyslným ano. Jednoho z nich, Chodicia, potvrdil za biskupa a vzal ho s sebou do Uher.

Údolím Váhu pokračuje do nitra slovenských hor, mine Tatry a pak už má před sebou jenom jeden cíl – Sárospatak. „Blatný Potok učaroval Komenskému civilizační prostotou a nedotčeností. Zdejší novokřtěnci a moravští bratří společně obdělávali půdu a chovali dobytek, řemeslníci pracovali v dílnách, jejichž výtěžek plynul jako kdysi v husitském Táboře do pokladny obce. Mladý kníže Rákoczi i jeho matka, kněžna-vdova naléhali: přijď a vybuduj tu vševědnou školu! Předem souhlasili se všemi jeho podmínkami, od dobrých platů pro učitele přes stipendia pro chudé až po zřízení tiskárny učebnic. Znamenalo to sice zmizet nadlouho v zapadlém koutě na východní výspě (u dnešní maďarsko-slovenské hranice), ovšem poprvé tu mohl uskutečnit na vlastní pěst experiment s vševědnou školou. Když to dopadne dobře, bude to příklad pro celou Evropu!“

A když tam přijel, tak se opakovalo to, co už poznal vícekrát. Přijat s nadšením. Ano, jako divotvorce, který mávnutím proutku učiní z analfabetů vzdělance. S elánem se pustil do práce, začal ke svým latinským učebnicím pořizovat maďarské texty. Zatím všecko v pořádku... Na otevření prvních dvou tříd si musel Sárospatak počkat, protože Komenský psal ty texty. A kromě toho se ukázalo, že nemá v ruce žádný norimberský trychtýř. Norimberský trychtýř... to byla taková speciální učební pomůcka. Přesněji: on to byl básnický trychtýř. Pomocí něj sliboval jistý norimberský učenec, že nalije během šesti hodin do každé hlavy rýmovací umění.

S něčím takovým Komenský nepřijel. Žádná rychlá a snadná nalejvárna vědomostí - naopak: žádal zdlouhavé a svědomité studium. „Nestačí knihy jen číst, musí být čteny pozorně a nejdůležitější místa musejí být podtržena a vypsána. Podtrhuj v knize, která je tvým majetkem. Dělej si výpisky, ať jde o tvou či cizí knihu. To je totiž ze čtení jediné jisté ovoce, že si čtenář vypisováním přisvojuje to, co četl. Chtít svěřovat věci pouhé paměti znamená zapisovat je do větru, protože naše paměť je prchavá, přijímá mnoho věcí, ale hned je zase pouští a ztrácí, není-li podporována zábradlím písma." Co ale z knihy vybrat a zapsat? "Odpovídám: na to není třeba příliš se ptát. Zapisuj si všechno, co je pro tebe nové, o čem soudíš, že je krásné a že se ti může někdy k něčemu hodit, ať je to slovo nebo věta, ať je to myšlenka nebo vyprávění a vůbec všechno, co vidíš, že se třpytí jako drahokam.“

Svět v obrazech

Komenský byl přísný a náročný. Tím poněkud rozladil šlechtické rodiče, potom i učitele, kteří k jeho úsilí odmítali připojit svoje. Chtěl toho moc...Chtěl. Pořád někoho obtěžoval... všude jako vždycky přečníval... Ach ano... Nakonec mu podřízení vyčítali i výši platu. Ještě než utekl doopravdy z Uher do Polska, tak prchal k psaní. V Blatném Potoku, na konci když ne světa, tak aspoň Evropy, vzniká dílo, které se vedle Dveří jazyků otevřených stane nejslavnějším dílem Jana Amose. Orbis pictus. Což je česky: Svět v obrazech.

Orbis pictus, vydání z roku 1685 (uživatel Qasinka)

Páteří této knihy byl cyklus sto padesáti dřevorytů. Každý z nich podává soubor věcí, které dohromady představují náplň určitého úseku života. Jednotlivé prvky každého obrazu jsou opatřeny čísly, která se opakují v krátkém textu, provázející obrázek, a to vždy tam, kde se o příslušné věci nebo jevu mluví. Po úvodních slovech o Bohu pokračují kratičké kapitolky tím, co stvořil: světem, nebem, přírodními živly, zvířenou a květenou, potom člověkem, jeho anatomií a činností a různými řemesly. Pak následuje astronomie, mravní oblasti a vlastnosti člověka, právo, lékařství, zábavy a hry, vojenství a různá náboženství. Byla to v podstatně ilustrovaná obdoba Brány jazyků. Komenský psal Orbis pictus původně jako pomocnou knížku pro předškolní výchovu, ale brzy si uvědomil, že se tu zároveň nabízí výborná příručka pro učení latině a vůbec kterémukoli jazyku včetně mateřského.

„Hlavní věci je předvádět správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno jich nepochopit. Pravím a hlasitě opakuji, že tato zásada je základem všech ostatních. Neboť nemůžeme ani jednat, ani mluvit moudře, jestliže dříve řádně neporozumíme všemu, co máme konat a o čem máme mluvit. V rozumu není nic, leč co bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičit smysly ve správném chápání rozdílů věcí znamená tedy tolik jako klást základy veškeré moudrosti. Tato knížka bude, jak doufám, sloužit za prvé přivábení zájmu žáků, aby si nepředstavovali ve škole nějaké trápení, nýbrž potěšení. Dokážeme-li, aby ze zahrádek moudrosti byli vypuzeni strašáci, bude to velký zisk!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.